Navýchod.cz - Navýchod - Todor Živkov
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2002


Todor Živkov


Ivana Skálová


Narodil se 7. září 1911 ve vsi Pravec v Botevgradském kraji. Živkovovi patřili k nuznějším rodinám, a tak byl Todor coby malý chlapec nucen například vodit dobytek na pastvu. Chodil do místní školy a ve čtrnácti letech začal navštěvovat smíšenou školu v Orchaniji, jediné chudým dětem dostupné střední vzdělávací zařízení v kraji. Již zde se Toško, jak mu říkali doma, zapojuje do činnosti nelegálního marxisticko-leninského kroužku. Ze školy je vyloučen, a ve svých osmnácti letech odjíždí do Sofie, kde po třech letech získává výuční list coby absolvent knihtiskařského učiliště. To je vše, co mohl Todor Živkov v případném dotazníku vyplnit do kolonky vzdělání. Komunističtí historikové ještě rádi upozorňují na to, že se zapsal na právnickou fakultu, víc však pro další rozšíření svého vzdělání neudělal.

V roce 1932, tedy v jednadvaceti letech, nastupuje ve Státní tiskárně jako písmolijec a téhož roku se stává členem Bulharské komunistické strany. Již o rok později je z tiskárny propuštěn a následující předválečná i válečná léta vyplňuje ilegální činností v revolučním boji proti buržoazním a fašistickým vládám za lepší, komunistickou budoucnost. Rozsah a způsob této činnosti je dodnes zdrojem mnoha dohadů a pochybností. Faktem však zůstává, že tato soustavná průprava začala přinášet své ovoce již bezprostředně po válce. Todor Živkov stoupal jistými kroky zkušeného aparátčíka vzhůru na špičku stranické a státní moci. V roce 1946 byl zvolen poslancem Velkého lidového shromáždění, o pět let později se stal členem Politbyra a za další tři roky dosáhl až na post prvního tajemníka Ústředního výboru Bulharské komunistické strany.

Svým politickým instinktem velmi správně odhadl směr vývoje v Sovětském svazu v padesátých letech a velmi prozřetelně vsadil na Nikitu Sergejeviče Chruščova. V té době probíhající vypořádávání se s kultem osobnosti nemohlo minout ani Bulharsko. Červenkovovy spíše jen kosmetické změny po Stalinově smrti se však Chruščovovi zdály nedostatečné, a tak oplátkou vsadil na Živkova. Živkov tím získal rozhodující podporu Moskvy, s níž konzultoval kroky vedoucí ke změnám, které by kopírovaly sovětský vývoj. V této situaci si již mohl dovolit přímo zaútočit na do té doby nedotknutelného muže číslo jedna ve straně i státě Vălko Červenkova. Tak si v roce 1956 upevňuje pozici prvního muže strany, aby se v roce 1962 stal i předsedou vlády a po změně ústavy v roce 1971 předsedou Státní rady (což se v podstatě rovnalo funkci prezidenta). Todor Živkov bude stát v čele Bulharska neuvěřitelných 35 let.

Na domácí půdě byl zpočátku spíše než podporován akceptován. Byl totiž považován za průměrného a tudíž neškodného. "Tošo" však všechny ty, kteří jej podceňovali, nemile překvapil. Na "historickém" plénu ÚV BKS na počátku dubna 1956 zásadním způsobem vystoupil proti přetrvávajícím reliktům kultu osobnosti v Bulharsku a zároveň vytyčil tzv. Dubnovou linii strany, která se jako červená nit táhne téměř celým dalším obdobím Živkovovy vlády a zasahuje veškeré sféry života bulharské společnosti. Ve jménu linie se první tajemník do roku 1962 vypořádal v podstatě se všemi politickými protivníky. Živkovovi se podařilo během poměrně krátké doby vymýtit nejkřiklavější projevy stalinismu, aniž by došlo ke změně systému jako takového. Ve jménu vypořádání se s kultem osobnosti vybudoval pevné základy kultu nového. Kultu "Dubnová linie" a "Todor Živkov". Podařilo se mu totalitní systém v Bulharsku upevnit a coby typický balkánský komunistický diktátor se samozřejmě nezříkal použití represivních prostředků. Všudypřítomná cenzura, síť Státní bezpečnosti, stranických organizací a zvláštní politické policie nedopustily ideologické úchylky a odklon od politických dogmat. Nepřizpůsobiví autoři prezentující realisticky společenské problémy, satirici, karikaturisti jsou postiženi represemi. Takových autorů však v Bulharsku není mnoho. Ostatní tvůrce získává Živkov obratně na svou stranu poskytováním materiálního zajištění, privilegií a udělováním lukrativních postů. Navíc s příslibem minimálního zasahování do jejich tvůrčího procesu, samozřejmě za podmínky, že se zcela vyhnou tématům politickým. V literatuře tak dostávají prostor žánry do té doby pro socialistický realismus nepřípustné, jako je literatura vědecko-fantastická či detektivní.

Mluvíme-li o kultuře, nemůžeme nezmínit osobnost, která její fungování výrazně ovlivňovala v 70. letech. Je jí Živkovova dcera Ljudmila. Během několika let, kdy stála v čele Výboru pro kulturu (v podstatě funkce ministryně kultury) se rozpočet na kulturu zvýšil téměř dvojnásobně. Zasloužila se o výraznou popularizaci Bulharska a bulharské kultury ve světě a zároveň o otevírání se Bulharska světu a světové kultuře. Její plány byly velmi ambiciózní, stejně jako ona sama, ale po její smrti v roce 1981 většina těchto projektů zapadla.

Na domácí půdě prováděl Todor Živkov velmi obezřetnou politiku. K typickým rysům jeho politické taktiky patřilo poměrně ohleduplné zacházení s případnými nespokojenci či protivníky. Tyto provinilce zcela nelikvidoval, pouze je odsouval, a to často na poměrně lukrativní posty, ovšem zcela bez politického vlivu. Pokud nešlo o opravdu vážné ohrožení jeho moci, kdy byl schopen jednat bez skrupulí, situaci nevyhrocoval, spíše lavíroval. Ovládal politiku možného a reálného, bez vyšších intelektuálních ambicí. Měl výjimečným způsobem vyvinut instinkt k moci a kombinační schopnosti. Na zásah proti svým případným odpůrcům se již preventivně připravoval např. shromažďováním kompromitujících materiálů, které uměl ve správný čas a správným způsobem použít. Zajímaly ho informace z oblastí pracovních, osobních i přímo intimních. Nedostatečné vzdělání dostatečně kompenzoval svou maximálně vyvinutou schopností používat selský rozum, pracovitostí a důsledností hraničící s puntičkářstvím.

Nutno říct, že za celou dobu jeho vlády se protivníků, kteří by jeho pozici vážněji ohrozili, objevilo pramálo. Mezi řadovými Bulhary byl naopak velmi oblíben. Na veřejnosti vystupoval jako dobrosrdečný a bodrý chlapík. Rád vtipkoval, a to zhusta i na svou adresu. Nechával si dokonce vyprávět vtipy, které o něm kolují mezi lidmi. Neměl problémy s komunikací, dokázal bezprostředně hovořit v podstatě s kýmkoliv o čemkoliv. Neliboval si v přepychu, neprovozoval drahé koníčky a vystupoval velmi skromně. Jedl střídmě, nekouřil, téměř nepil. S oblibou upozorňoval na to, že nemá žádný osobní majetek (neomezené disponování majetkem státním považoval zřejmě za samozřejmost). Jako politik se však projevoval výrazným mocenským egocentrismem, samolibostí a pocitem vlastní bezchybnosti.

Na mezinárodní scéně se takové oblibě a vážnosti netěšil. Zahraničními politickými představiteli obou světových táborů byl považován za věrného nohsleda kremelských vládců. Pod jeho vedením se Bulharsko stalo nejvěrnějším sovětským satelitem a Živkovova snaha přivést jej do velké rodiny sovětských republik hraničila s naprostou ztrátou státní suverenity. Proto nemohly pluky bulharské armády chybět ani v kontingentu vojsk Varšavské smlouvy, které přišly na pomoc "kontrarevolucí" zmítanému Československu v srpnu 1968. Nutno ovšem říct, že v tomto případě nebyl Todor Živkov jen pasívním přitakávačem. Patřil totiž k nejradikálnějším zastáncům vojenské intervence. Již na zasedání Politbyra ÚV BKS v březnu 1968, krátce po schůzce představitelů šesti komunistických států v Drážďanech, vyjádřil svou připravenost podpořit případný zásah vojenskými silami. Toto své stanovisko zastával až do srpnové invaze.

O tom, jak se však zpravidla projevoval na společných fórech, svědčí postřeh Zdeňka Mlynáře, který se zúčastnil schůzky představitelů členských zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Bratislavě: "Todor Živkov byl tehdy ještě mlád, zato však vynikal zcela mimořádnou tupostí. Z dlouholetého styku s mnoha vysokými funkcionáři jsem neměl žádné přemrštěné nároky, ale pozorování živého Živkova zblízka bylo přesto mimořádným zážitkem. Chtěl-li sledovat řeč někoho jiného, činil tak s viditelným napětím a soustředěním lidí, kteří mají zkušenost, že jim jinak unikne, o čem se mluví. V průběhu pracovní porady zasáhl asi dvakrát do debaty tak, že vlastně odporoval Brežněvovi - ovšem ve snaze mu pomoci… Brežněv v takových situacích dělal, že nevidí, jak se Živkov hlásí o slovo, a pak mu ztišujícím pokynem ruky naznačoval, aby do debaty nezasahoval." V rámci objektivity uveďme i hodnocení pozitivní: "Zřídkakdy ve svém životě jsem potkal politika, který by naslouchal tak pozorně a vstřebával každé slovo, jako on. Velmi dobře věděl, že zevrubná a ve správný čas použitá informace je základním pilířem moci" - to je názor západoevropského novináře.

Vraťme se však k faktickému základnímu pilíři Živkovovy moci. Byla jím zcela nevídaná ekonomická podpora ze strany Sovětského svazu, na které bylo Bulharsko zcela závislé a která mu zaručovala poměrně slušnou hospodářskou stabilitu. Dodávky surovin, energií, technologií, poskytování bezúročných či nízkoúročných půjček a zároveň odebírání podstatné části bulharských výrobků v kvalitě nepřijatelné na jiných trzích, to vše zajišťovalo Bulharsku hospodářské přežití.

Todor Živkov se vždy snažil vytvářet si image velkého reformátora. 60. léta jsou obdobím úsilí o rozsáhlé ekonomické reformy. Ty v podstatě vycházely z teorií a přístupů československé reformy Oty Šika. Po potlačení Pražského jara však zákonitě došlo k okamžitému upuštění od nastoupeného směru a ztroskotání původně nadějně vyhlížejících snah. K dalším podobným pokusům docházelo i během 70. a 80. let, s menšími či většími úspěchy. Nikdy však nebyly tyto reformy schopny zabezpečit Bulharsku samostatný vývoj. Tato relativní stabilita a harmonické vztahy s doposud štědrým dobrodincem dostává první vážné trhliny bezprostředně poté, co se do Kremlu nastěhoval reformátor Michail Gorbačov. Po projevech přátelství a spolupráce v dalším budování socialismu škrtl Gorbačov roční subsidie bulharskému zemědělství ve výši 400 mil. rublů ročně, které Živkov vybojoval na Brežněvovi již v roce 1973. Následuje zpochybnění fungování systému RVHP a návrh na jeho zásadní reformu. Dva základní pilíře bulharského hospodářství se hroutí a nevraživost mezi oběma lídry se stává zjevnou. Živkov je pln pochybností a velmi obezřetný ve vztahu k perestrojce, a nakonec se rozhodne přejít do protiútoku. Stejně jako ostatní východoevropské státy hledá bližší kontakty s vyspělými státy, například s Japonskem. Specificky bulharskou cestou je však vytyčená "Červencová linie" z roku 1987. Jako projev nesouhlasu s perestrojkou nalinkuje bulharský vůdce reformu ještě rychlejší a radikálnější, rozsáhlejší a hlubší, než všechno co bylo doposud předloženo v Sovětském svazu. Předpokládá to politickou přestavbu společnosti, přechod na omezený politický pluralismus, liberalizaci ekonomické sféry a přípravu nové ústavy. Na program dne se dostává i otázka vedoucí úlohy strany a to už začíná hraničit s herezí. Bulharsko-sovětské vztahy se dostávají na bod mrazu.

Přichází "revoluční" vlna konce osmdesátých let, která se nevyhnula ani Bulharsku. Její první "obětí" se stává ten, jenž byl doposud zosobněním předcházející epochy. 10. listopadu 1989 je Todor Živkov odvolán ze všech svých funkcí. Odchází s vysokým osobním platem, vilou a jinými prebendami. V lednu 1990 je však uvržen do domácího vězení. Zde čeká na proces, v němž je v roce 1992 odsouzen za zneužití moci k sedmi letům vězení, které je však vzhledem k jeho vysokému věku a zdravotnímu stavu zmírněno na domácí. V únoru 1996 je Vrchním soudem rozsudek zcela zrušen. Poslední léta svého života využívá ukřivděný Živkov k psaní pamětí a vlastních obhajob. Soudní proces a četné útoky a obviňování považuje za projev neúcty k člověku, který (podle vlastních slov) "…využil veškerou moc, kterou měl, pro blaho svého lidu." A skutečně. Není sám, kdo podléhá tomuto přesvědčení. Nespokojenost s prvními lety demokracie a "budování kapitalismu" přerůstá v masovou a spolu s ní přichází nostalgie po letech minulých. Bulhaři začínají vzpomínat na staré dobré časy - relativní materiální blahobyt, sociální jistoty, plnou zaměstnanost, bezplatné školství a zdravotnictví, nízkou kriminalitu. Když v srpnu 1998 Živkov umírá, nad jeho hrobem upřímně truchlí a roní skutečné slzy zástupy pohnutých Bulharů. V roce 2001 se konají velkolepé oslavy nedožitých devadesátých narozenin "Prvního". Čestná rota, vzpřímené postoje, minuta ticha, proslovy, slova smíření. Jako by byli Bulhaři stiženi totální amnézií. A třímetrový bronzový "Tatko" se škodolibě usmívá při pohledu na zástupy svých věrných a bezmocné skřípání zubů těch, kteří nezapomněli na koncentrační tábory Belene a Loveč, na svazky Státní bezpečnosti, cenzuru, fronty na základní potraviny, dny temna. Živkovův kult začíná žít svým druhým životem.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod