Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Ochranov v Horní Lužici a Jednota bratrská
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2010


Ochranov v Horní Lužici a Jednota bratrská


Zdeněk Víšek



Historická země Horní Lužice je v České republice známa především jako domovina nejmenšího slovanského národa – Lužických Srbů, kteří již po tisíc let bojují o udržení své národní svébytnosti a existence. Sympatie i solidarita českého národa se zápasem Lužických Srbů jsou nepochybně nejvýraznějším pojítkem, které Čechy a Moravany spojuje s touto zemí. Horní Lužici, jež byla v letech 1319-1635 součástí zemí Koruny české a v době třicetileté války byla připojena k Sasku, ovšem s českými dějinami spojují i méně známé, o to však zajímavější historické a především náboženské souvislosti.


Horní Lužice – cíl náboženských exulantů

Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 se stala Horní Lužice jedním z přirozených cílů nekatolické emigrace. Exulanti z Čech a Moravy oceňovali především její geografickou blízkost i relativní ekonomickou vyspělost. V sedmnáctém století zde proto existovaly nejrůznější nekatolické sbory pobělohorských exulantů.

Nejvýznamnější český evangelický sbor v Lužici vznikl tehdy v Žitavě a zde se udržel překvapivě až do roku 1846. Čeština byla v Žitavě v polovině 17. století, kde bylo roku 1641 evidováno 113 českých domácností, nepochybně často používaným jazykem. Na počátku 18. století byla ve městě exulantem Václavem Klejchem založena tiskárna české evangelické literatury a knihy z této tiskárny byly tajně šířeny v Čechách i na Moravě. Podle některých informací měla žít v Žitavě česká menšina, byť početně asi velmi omezená, až do konce druhé světové války.



Jednota bratrská – vznik a vývoj

Pobělohorská emigrace z Čech a Moravy nebyla ale nábožensky ani národnostně jednolitá. Vedle Čechů odcházeli do exilu rovněž Němci. Exulanti se hlásili kromě luteránského vyznání též ke kalvinismu a bylo mezi nimi i mnoho stoupenců Jednoty bratrské. V luteránském prostředí, které převažovalo v Horní Lužici, však nebyli stoupenci kalvínské víry příliš vítáni a na příslušníky Jednoty bratrské bylo často nahlíženo jako na podezřelé sektáře.

V době pobělohorské reprezentoval v exilu Jednotu bratrskou, jejíž kořeny sahají do přelomu let 1457-1458, především Jan Amos Komenský, poslední biskup české Jednoty bratrské. Pro rozptýlené skupiny českých bratří se snažil zajistit politickou, hmotnou a především duchovní podporu. Když však v závěru svého života viděl postupující jazykovou i náboženskou asimilaci členů Jednoty bratrské, odevzdaně konstatoval, že Jednota „poslouživši za svého věku vůli Boží, usnouti má.“

V exilu jednotlivé skupiny Jednoty bratrské postupně zanikaly a začleňovaly se do jiných evangelických církví. V Komenského vlasti, zvláště pak na severní Moravě a ve Slezsku, zůstávalo však i přes násilnou rekatolizaci, často i po dobu několika generací, mnoho jejích stoupenců, většinou německé národnosti. Tito tajní stoupenci bratrské církve pod vlivem kazatele Kristiána Davida (1692-1751), jenž pocházel ze smíšené česko-německé rodiny ze Ženklavy u Nového Jíčína, na počátku dvacátých let 18. století opouštěli své domovy a hledali v Sasku, především pak v Lužici, příznivější podmínky pro svůj náboženský život.

Nejznámějším místem, které je v Horní Lužici spjato s existencí Jednoty bratrské, je nepochybně město Ochranov (německy Herrnhut), které leží necelých dvacet kilometrů severně od Varnsdorfu.



Ochranov – místo zaslíbené

Ochranov byl založen roku 1722 již zmíněným Kristianem Davidem na statcích říšského hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa (1700-1760). Prvotními osadníky byli členové dvou exulantských rodin z Moravy. Hrabě Zinzendorf chtěl původně vytvořit z Ochranova vzornou náboženskou obec v rámci luteránské církve, avšak moravští přistěhovalci zůstávali při bratrské víře svých otců a dědů. Až po pětiletém období plném sporů dochází 13. července 1727 v Ochranově na základě vydání tzv. herrnhutského statutu k usmíření zdejších evangelických náboženských směrů. Tento den je považován za den obnovy Jednoty bratrské. Za duchovní potomky české Jednoty bratrské uznával ochranovské bratry i vnuk Jana Amose Komenského Daniel Arnošt Jablonský, biskup polské větve Jednoty. Ten roku 1737 na biskupa ochranovské Jednoty vysvětil i hraběte Zinzendorfa, který, ač původem luterán, konvertoval pod vlivem četby Komenského spisů k bratrské víře. Za samostatnou církev byla Jednota bratrská uznána v Sasku roku 1749.

Obyvatelé Ochranova žili osobitým životním stylem, který  v podstatě kladl důraz na prvotní zásady Jednoty bratrské – vzájemnou rovnost členů, pracovitost, skromnost a především dodržování náboženských a morálních zásad ve veřejném i osobním životě.

Ochranov byl od počátku svého vzniku vnímán především jako německá osada, svou duchovní tradicí však přitahoval i náboženské exulanty české národnosti. Roku 1730 žilo v Ochranově 122 dospělých mužů, z nichž asi devadesát pocházelo z Moravy nebo z Čech. Počty ochranovských osadníků se stále rozšiřovaly a již v první polovině 18. století dochází k zakládání dalších bratrských osad, a to nejen v Lužici.

Asi nejznámější skutečností, jež bývá s náboženskou tradicí Ochranova dnes spojována, je velmi zvláštním dojmem působící bratrský hřbitov, který se nachází na vrchu Hutbergu, nedaleko středu města. Do země je zde zapuštěno šest tisíc jednoduchých náhrobních desek, které symbolizují rovnost členů Jednoty. Pouze v případě hraběte Zinzendorfa a jeho rodiny byla rovnost posledního odpočinku porušena – rodinné náhrobky jsou sice prosté, ale přece jen odlišné. Oproti tomu náhrobní deska Kristiána Davida, který zemřel v Ochranově 3. února 1751, je zcela prostá, a tudíž snadno přehlédnutelná.

V 19. století se zásluhou všestranné misijní činnosti stává z Jednoty bratrské uznávaná a respektovaná církev, která ve světě působila a dosud působí pod latinským jménem Unitas Fratrum i anglickým označením Moravian Church (Moravská církev). Ke Komenského odkazu se tak dnes hlásí asi tři čtvrtě milionu členů Jednoty bratrské, především v zámoří. V samotném Ochranově dnes žije asi šest set jejích příslušníků, kteří představují necelou třetinu obyvatel města.

Nejdůležitější místní institucí, která přibližuje a dokumentuje misionářskou činnost Jednoty v uplynulých staletích, je již roku 1878 založené Etnologické muzeum



Misijní činnost ochranovské Jednoty

Přes řadu těžkostí a problémů se ochranovská Jednota bratrská postupně rozrůstala a v 18. století zakládala své další osady, a to nejen v Německu, ale také v Holandsku, v Anglii i v zámoří.

Velmi významná a záslužná byla její misijní a humanitární činnost na ostrovech Karibského moře, ve střední Americe nebo v jihoamerickém Surinamu.

Osobitou kapitolu činnosti Jednoty pak představují její misijní aktivity v Dánsku a v Grónsku. Již roku 1723 byla založena bratrská osada Christiansfeld v jižním Dánsku, jejíž historie je dodnes připomínána v místním muzeu. O deset let později doplula tříčlenná skupina misionářů pod vedením Kristiana Davida, zakladatele Ochranova, až do Grónska, které bylo tehdy dánskou kolonií. Na území dnešního grónského hlavního města Nuk (dříve Gothab) založili osadu Ny Herrnhut (Nový Ochranov) a zde bratrská misie vyvíjela náboženskou činnost mezi místními obyvateli, především Eskymáky, až do roku 1900.

Roku 1749, tedy na sklonku svého života, se Kristián David vypravil s misijními záměry i do Pennsylvánie, na území dnešních Spojených států.


Na východ - misie Jednoty bratrské v Pobaltí

Přibližně v téže době, kdy Jednota začala podnikat misijní cesty na sever Evropy či do nejrůznějších částí Ameriky, zahájili ochranovští bratři své misijní aktivity také ve východní Evropě, především v Pobaltí (viz též Navýchod speciál – Lotyšsko, prosinec 2008). Kristian David do Livonska, kraje na pomezí dnešního Lotyšska a Estonska, zavítal poprvé v roce 1729 a později ho následoval i hrabě Zinzendorf.

Jedním z projevů hledání nového způsobu života rolnictva se stalo právě hnutí ochranovských, hernhútiešů, které se v opozici proti luteránské církvi šířilo již od třicátých let 18. století. Toto pietistické hnutí neútočilo přímo proti sociálním poměrům, ale důrazem na život podle bible a hlásáním rovnosti mezi lidmi představovalo odlišnou, nezávislou, a proto nebezpečnou variantu, která už svou existencí bořila dosavadní stavovské přehrady a narušovala monopol oficiální luteránské církve. Zinzendorf roku 1736 podnikl cestu do Pobaltí a s jeho finančním přispěním byl poprvé vydán překlad celé bible do estonštiny. Významným počinem bylo založení školy pro výchovu učitelů na statku jednoho z protektorů hnutí von Kampenhausena blízko Valmeiry. Dynamický vývoj hnutí však pobaltskou nobilitu zaskočil. Na nátlak pobaltské šlechty a luteránské církve bylo sice hnutí carevnou Alžbětou Petrovnou roku 1743 zakázáno, avšak po dvaceti letech opět legalizováno.

Hnutí ochranovských bratří získalo výraznou podporu především mezi lotyšskými a estonskými rolníky, ve  městech se k němu hlásili i mnozí němečtí měšťané.

Působení ochranovské Jednoty nepřímo ovlivnilo i začátek lotyšského národního obrození v 18. století, neboť z jejích řad vzešli první básníci lotyšského původu, zejména Kikula Jékabs a Juris Natanaels Ramanis.



České stopy v Ochranově

Bratrská tradice je v současném dvoutisícovém Ochranově stále velmi živá a často připomínaná. Ve vztahu k české národní minulosti je zde připomínána především osobnost Jana Amose Komenského, duchovního otce ochranovské Jednoty.

V parku před bratrskou modlitebnou je umístěna busta hraběte Zinzendorfa a nedaleko odtud se nachází ulice a knihkupectví, které nesou Komenského jméno.

Patrně nejznámějším Čechem, který žil v hornolužickém Ochranově, byl František Vladislav Hek (1769-1847), předobraz hlavní postavy románu Aloise Jiráska F. L. Věk.

Obrozenecký buditel Hek zde v letech 1840-1841 zpracovával a překládal do němčiny české bratrské rukopisy ze 17. století, které pocházely z polského Lešna. Jeho hmotné podmínky však v Ochranově byly velmi neutěšené.

Dalším místem v Lužici, kde František Ladislav Hek pobýval, byla bratrská osada Nieske (Nízký). Zde žil v letech 1844-1846 a věnoval se výuce českého jazyka mezi potomky českých exulantů, kteří již mluvili jen německy. Mezi jeho žáky patřili i někteří Lužičtí Srbové.

V Ochranově dnes již pravděpodobně nikdo česky hovořící nežije, někteří obyvatelé však mají příjmení, jež svědčí o jejich dávném českém původu. Tuto skutečnost potvrdil roku 2002 v rozhovoru pro Lidové noviny také jeden člen zdejší bratrské komunity: „Česky tady už bohužel skoro nikdo nemluví. Ale někteří mají česká jména. Moje žena se za svobodna jmenovala Matejka.“

Pravděpodobně jediný - a to dosti skromný - doklad veřejného použití českého jazyka v tomto dnes již zcela německém městečku je trojjazyčný nápis u vstupní brány bratrského hřbitova, který v řeči německé, anglické a české vyzývá návštěvníky k udržování pořádku a čistoty.

Městečko Herrnhut leží mimo známé turistické trasy, a proto se netěší zvýšenému zájmu běžných českých turistů. Je však poměrně často navštěvováno náboženskými poutníky z Čech a Moravy, kteří se hlásí k různým evangelickým církvím.


Cesta do Ochranova

Pro návštěvu Ochranova je nejvýhodnější využít v pracovních dnech přímého autobusového spojení z německé Žitavy (něm. Zittau), kam je možno dojet vlakem z Liberce v rámci regionální železniční sítě LIBNET. Asi dvacetikilometrová pěší cesta z Varnsdorfu přes obce Seifhennersdorf, Spitzenkunnersdorf a Ninive je sice možná, ale časově a fyzicky relativně náročná.


Autor je učitelem dějepisu na Obchodní akademii ve Slaném



Foto: Milan Hes

 





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod