Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Burgenlandských „Ševa kehilot“
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2008


Burgenlandských „Ševa kehilot“


Daniel Putík



Burgenlandsko patří k regionům s nejpohnutější historií ve středovýchodní Evropě. Oblast po staletí patřící Uherskému království připadla na základě saintgermainské a trianonské mírové smlouvy Rakousku, její tradiční centrum Šoproň se však na základě plebiscitu v roce 1921 vrátilo pod vládu Budapešti. K národnostní mozaice oblasti patřili až do období Třetí říše kromě většinových Němců, burgenlandských Chorvatů a Maďarů i početní Romové a menšina židovská. Burgenlandských Sedm obcí (hebrejsky Ševa kehilot, německy Siebengemeinden) představuje přitom v kontextu rakousko-židovské historie unikát.

 Prozíravostí Esterházyů

Vznik svazu obcí umožnila tolerance hraběte Pavla I. Esterházyho, pozdějšího knížete a císařského polního maršála (1635–1713), který umožnil třem tisícům Židů vyhnaným roku 1670 z Vídně a Dolních Rakous usadit se na svých burgenlandských panstvích – v Eisenstadtu (maďarsky Kismárton), Mattersburgu (do roku 1924 Mattersdorf; maďarsky Nagymárton), Kittsee (Köpcsény), Frauenkirchenu (Fertőboldogasszony), Kobersdorfu (Kábold), Lackenbachu (Lakompak) a Deutschkreutzu (Német- Keresztúr, v jidiš Celem). První mezi sedmi obcemi byl od počátku Eisenstadt; dodnes dochované ghetto známé jako Unterberg vzniklo západně od esterházyovské rezidence, jež právě za panování Pavla I. získala dnešní okázalou barokní podobu. Burgenlandské obce byly centry tradiční židovské učenosti, navíc si podobně jako některé židovské obce moravské až do 20. století uchovaly svou samosprávu. Židé v Eisenstadtu – první a nejvýznamnější z burgenlandských židovských obcí, tvořili samostatnou politickou obec Grossgemeinde Unterberg-Eisenstadt až do roku 1938, kdy existenci staleté pospolitosti ukončily nacistické deportace. Ve všech sedmi lokalitách měli Židé přinejmenším do konce 19. století významný podíl na populaci: v Lackenbachu to bylo roku 1869 plných 62 %. V období násilné maďarizace (od konce 19. století do roku 1918) i po připojení k první Rakouské republice zůstala většina Židů v Sedmi obcích přísně ortodoxní – neologický směr zde neměl místo. Jen na hřbitově v Eisenstadtu se na několika náhrobcích setkáme s nápisy v maďarštině, v Eisenstadtu a Lackenbachu i v němčině; drtivá většina židovských náhrobních kamenů v oblasti je však čistě hebrejských. A právě hřbitovy jsou pro nás dnes ve většině obcí jedinými svědky kdysi velkých židovských komunit, jež tvořily ostrůvek v sekularizací a asimilací zasažené střední Evropě.

Samotné židovské komunity padly za oběť deportacím v průběhu roku 1938. Novým pánům se během několika měsíců podařilo vyhnat prakticky všechny židovské obyvatele z „Východní marky“ mimo Vídeň (v Burgenlandu žilo roku 1935 3652 židovských obyvatel, tedy 1,2 % celkové populace); Eichmannova Ústředna pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für die jüdische Auswanderung) během posledního předválečného roku vyexpedovala za hranice většinu rakouských Židů. Symbolickou smrt znamenala pro slavné burgenlandské komunity „křišťálová noc“; ze synagóg přežil běsnění SA pouze „templ“ v Kobersdorfu a dále modlitebna ukrytá v prostorách Wertheimerova paláce v Eisenstadtu.

Po památkách Sedmi obcí

Které památky po slavných „Siebengemeinden“ můžeme tedy dnes navštívit? První zastávkou může být Kittsee, nacházející se na dohled od petržalské panelové zástavby. Velká část židovského obyvatelstva se ostatně od 19. století vystěhovala do Prešpurku (dnešní Bratislavy). Roku 1821 čítala tamní židovská komunita 789 duší; k roku 1934 se jejich počet propadl na 62. Synagóga byla nacisty zničena, židovský hřbitov leží ve stínu tragicky působících ruin esterházyovského zámku. Náhrobky jsou vesměs dochovány, jen málo z nich je však bohužel čitelných vzhledem k použitému materiálu (pískovec a mühlendorfský mramor); texty jsou výhradně v hebrejštině. Pohřben je zde i písař Chajim Ašer Anšl z Kittsee, autor slavné ilustrované pesachové Hagady z roku 1770. Zajímavější je dnes jistě návštěva židovských památek Eisenstadtu. Přítomnost Židů je zde poprvé doložena roku 1296. Roku 1388 povolil Zikmund Lucemburský panskému rodu Kanizsai usazení Židů a koncem 14. století tak v podhradí vzniká první ghetto. Roku 1496 se Eisenstadt stal útočištěm pro Židy vyhnané z Dolních Rakous, o třicet let později pak pro souvěrce ze Šoproně. Ve druhé polovině 16. stol. (panství tehdy náleželo rodu Weisspriachů) vzniká v blízkosti zámku nové ghetto, zahrnující zpočátku pouhých osm domů, synagógu a mikve. Roku 1671 byli Židé vypovězeni, do Eisenstadtu se však přičiněním hraběte Esterházyho mohli vrátit ještě v témže roce. V tomto období se ve městě objevil falešný Mesiáš, Mordechaj Mokiach (známý i pod jménem Eisenstadt). Z Itálie, kde mu hrozila poprava, uprchl tento alsaský rodák do Prahy; zemřel roku 1729 v Prešpurku. Během povstání Františka II. Rákocziho bylo ghetto v letech 1704 a 1707 vypáleno a vyrabováno; jeho obyvatelé nalezli útočiště ve Vídeňském Novém Městě. Roku 1719 se naopak do Unterbergu uchýlili lidé z vypáleného ghetta v Mikulově. Roku 1725 tak v Eisenstadtu žilo již 112 židovských rodin – asi 600 osob. Stejně jako celé západní Uhry se i Eisenstadt stal cílem mnoha moravských Židů podléhajících od roku 1727 diskriminujícím ustanovením tzv. familiantského zákona (sňatek na moravském území směl až do roku 1848 – obdobně jako v Království českém, uzavřít jen jediný syn).

Mezi barokními domy ghetta (některé mají empírovou či neorenesanční fasádu) upoutá na první pohled naši pozornost dvoupatrový Wertheimerovský dům. Jeho zakladatel, rodák z porýnského Wormsu rabín Samson Wertheimer (1658–1724), přibyl roku 1684 k okruhu kolem dvorního Žida Samuela Oppenheimera, na nějž se nevztahovalo vypovězení z Vídně z roku 1670. Po smrti Oppenheimerově v roce 1703 se jeho nesmiřitelný rival Wertheimer stal dvorním faktorem císařského dvora. Leopold I. jej na dvacet let osvobodil od daní a Wertheimer, který udržoval úzké styky s princem Evženem Savojským, pak výrazně přispěl k financování válek vedených habsburskou monarchií. Honosná eisenstadtská rezidence byla jeho sídlem jakožto uherského zemského rabína; byl však označován i jako „ha-nasi Erec Jisrael“ (kníže Svaté země) a rabín v posvátných městech Hebronu a Safedu, navrhován byl rovněž na vrchního rabína pražského a zemského na Moravě. Zemřel roku 1724 ve Vídni. V paláci, klasicistně přestavěném po požáru roku 1795, se dochovala překrásná soukromá modlitebna – jedna z mála synagóg v Říši, „přehlédnutých“ během orgií ničení na podzim 1938. Vypálena byla naopak přes ulici stojící hlavní synagóga z roku 1690, přestavěná v letech 1832–33. Na jejím místě dnes stojí budova pojišťovny Generali.

Roku 1836 žilo v Eisenstadtu 908 Židů (zhruba 15 % obyvatel). Od 19. století až do připojení k Třetí říši měli v Eisenstadtu zásadní vliv „burgenlandští Rotschildové“ – rodina obchodníků s vínem Wolfových. Od roku 1875 byl palác Samsona Wertheimera sídlem vyhlášené firmy Leopold Wolf‘s Söhne. Umělecké sbírky dědice společnosti Sándora Wolfa, čítající 26 tisíc předmětů, se staly základem Burgenlandského zemského muzea. Roku 1938 byl majetek rodiny „arizován“ a Sándor Wolf donucen k emigraci do Palestiny, kde roku 1946 zemřel. Těsně před smrtí vysvětlil v dopise příbuzným, proč se nehodlá do Rakouska vracet – „vymlátili z nás lásku k vlasti“…

Od roku 1972 je Wertheimerův palác sídlem Rakouského židovského muzea; politická iniciativa k jeho zřízení přišla od Freda Sinowatze, v letech 1966–71 burgenlandského ministra kultury a pozdějšího spolkového kancléře. Expozici je možno volně navštívit od května do října, po zbytek roku pouze ve všední den po objednání.

V Eisenstadtu se dochovaly i dva židovské hřbitovy. Nejstarší dochovaný náhrobek na Starém hřbitově pochází z roku 1679. Poutním místem je pro zbožné Židy hrob rabína Meira ben Jicchaka Eisenstadta. Narodil se na Litvě a jako rabín působil v polských obcích a poté ve Wormsu, kde jej Samson Wertheimer prosadil do čela slavné ješivy. Odtud odešel v roce 1701 do Prostějova a o třináct let později do Eisenstadtu. Zde začal používat i příjmení odvozené z místního jména (ve zkrácené podobě „Aš“). Roku 1723 musel město opustit kvůli denunciacím ze strany nepřátel; do Eisenstadtu se vrací o tři roky později a zde rovněž v roce 1744 umírá. Slavná ješiva, již založil a po léta vedl, dala vznik dobové přezdívce Eisenstadtu – „malý Jeruzalém“. Novější pohřebiště vzniklo v roce 1875. Mnohé náhrobky na Novém hřbitově byly roku 1992 poničeny neonacisty.

V Mattersdorfu vzniká židovské osídlení patrně až v důsledku vyhnání ze Šoproně roku 1526, vyvolaného moháčskou katastrofou. Po vyhnání roku 1671 vzal, obdobně jako v Eisenstadtu, Židy pod ochranu hrabě Pavel Esterházy. Již roku 1675 je dokumentována synagóga. I z Mattersdorfu museli Židé uprchnout za Rákocziho povstání počátkem 18. století; roku 1713 se sem naopak uchýlily židovské rodiny vypovězené z Vídeňského Nového Města. V roce 1723 obývalo sto židovských rodin 30 domů, roku 1785 to již bylo 147 rodin ve 43 domech. Největší slávy dosáhla židovská obec v Mattersdorfu po roce 1797, kdy se jejím rabínem stal Moše Schreiber, známý podle jména svého nejvýznamnějšího díla jako Chatam Sofer (Písařova pečeť). Narodil se roku 1762 ve Frankfurtu nad Mohanem a jako rabín působil zprvu v Boskovicích, Prostějově a ve Strážnici, největší slávy však dosáhl v letech 1806–1839 jako vrchní rabín v Prešpurku a nesmiřitelný odpůrce náboženských reforem. V Mattersdorfu založil Chatam Sofer slavnou ješivu; mezi Schreiberovými studenty zde byl i jeden z největších talmudistů 19. století Meir Eisenstädter (Maharam Aš), dlouholetý rabín v Mukačevě. V Mattersdorfu působil v letech 1842–57 i syn Chatama Sofera Šimon Sofer; zemřel roku 1883 jako vážený krakovský rabín a poslanec Říšského sněmu. Roku 1833 měla mattersdorfská židovská komunita 1452 členů – 35,5 % místní populace, a byla tak největší ze Ševa kehilot. Druhá polovina 19. století byla již ve znamení úbytku židovského obyvatelstva v důsledku vystěhovalectví. Roku 1900 již Mattersdorf obývalo pouhých 726 osob židovského vyznání, tj. 19,2 % obyvatel. O tři roky později došlo ke sloučení židovské obce s obcí Mattersdorf. Poslední vrchní rabín v Mattersburgu Samuel Ehrenfeldt (roku 1931 obdržel od spolkového prezidenta Miklase Zlatou medaili za zásluhy) opustil roku 1938 spolu s většinou židovské komunity (čítala tehdy okolo pěti set duší) Rakousko. Po válce spoluzakládal Kirjat Mattersdorf – jednu z jeruzalémských čtvrtí obývaných charedim („ultraortodoxními“ Židy). Mnoho z jejích obyvatel má kořeny právě v burgenlandských Sedmi obcích. V samotném Mattersburgu nacisté vypálili synagógu a systematicky zničili i židovský hřbitov o rozloze 2 hektary. Jen malá část náhrobků se dochovala a je k vidění v pietně upraveném prostoru.

I v Kobersdorfu spadá vznik židovské komunity do roku 1526, kdy byli Židé vypovězeni ze Šoproně. Vesnice v malebném alpském předhůří byla až do roku 1938 oblíbeným lázeňským místem pro ortodoxní klientelu; místní Židé platili za nejzbožnější ze Siebengemeinden. Ze 746 členů židovské obce v roce 1828 (to představovalo zhruba polovinu obyvatel vsi) zbylo roku 1934 pouhých 172; i oni byli nacistickým režimem vyštváni ze svých domovů.

Naproti mohutnému vodnímu hradu stojí dodnes synagóga ve své novorománské podobě z roku 1860. Jako jedna z mála dochovaných židovských modliteben v Rakousku je stále ve velmi špatném technickém stavu. Rekonstrukci a proměnu ve vzdělávací a kulturní středisko plánuje Spolek pro zachování a kulturní využití synagogy v Kobersdorfu, který stavbu nedávno odkoupil od vídeňské židovské obce. V lese na okraji vesnice se dochoval snad nejkrásnější židovský hřbitov v Burgenlandsku; mezi zhruba tisíci náhrobky lze nalézt i barokní macevy mimořádných uměleckých kvalit.

Největší podíl židovského obyvatelstva v Burgenlandu vykazoval tradičně Lackenbach, ležící již ve stínu hřebenů Alp. Židovská obec je zde doložena k roku 1552. Roku 1869 žilo v Lackenbachu 770 Židů (62 % obyvatel), v roce 1934 již pouhých 346 (21 %). Bohatou židovskou historii dnes dokládá hřbitov o rozloze přibližně 1 hektar (1770 náhrobků) s polorozpadlou budovou márnice. Mezi několika náhrobky s německým textem upoutá tumba barona Philipa Schey, svobodného pána von Koromla; jeho praprasynovec Arthur Schnitzler na něj vzpomíná ve svém románu Der Weg ins Freie. Z Lackenbachu pocházel i rabín, historik a hebraista prof. Tobiáš Jakobovits (1887–1944), dlouholetý knihovník pražské židovské obce a jeden z nejvýznamnějších pracovníků válečného Ústředního židovského muzea v Praze. Dne 27. října 1944 byl se svou ženou poslán transportem Eu z Prahy do Osvětimi, kde bylo všech 18 deportovaných zavražděno.

Zlatým písmem je v židovských dějinách zapsáno i jméno Celem. Hebrejský název (v překladu: obraz) je v židovském prostředí tradičně používán místo názvu Deutschkreutz. Židovské osídlení vzniká na tomto předměstí Šoproně roku 1671; v roce 1857 žilo v pro Uhry typicky rozsáhlé vsi již 1230 Židů, téměř polovina obyvatel. Nacistická vláda zlikvidovala nejen komunitu s věhlasnou ješivou; vedle synagógy byla zničena i téměř celá židovská čtvrť, náhrobky ze zlikvidovaného hřbitova posloužily jako stavební materiál při výstavbě opevnění Ostwall. Dnes je hřbitov pietně upraven; pomníky na místě hrobů význačných rabínských osobností nechali postavit jejich potomci žijící v Bnej Brak (jediném izraelském městě s převážně charedi obyvatelstvem).

V odlehlé bažinaté oblasti Seewinkel východně od Neziderského jezera leží obec Frauenkirchen. I zde spadá vznik židovské komunity do dob knížete Pavla I. Esterházyho. Roku 1876 žilo ve vsi 864 osob židovského vyznání – asi třetina obyvatel; roku 1934 zde zbylo 386 Židů. Krátce po anšlusu zde vznikl tábor, v němž bylo koncentrováno židovské obyvatelstvo Seewinkelu; dne 16. dubna 1938 byla většina z nich vyštvána na maďarské území. Paul Rosenfeld, který se jako jediný židovský obyvatel do Frauenkirchenu vrátil, zemřel v březnu 2003. Dochoval se židovský hřbitov; podobně jako v Kittsee jsou náhrobky vzhledem k nekvalitnímu použitému materiálu vesměs nečitelné.

Návštěvníky památek po bývalých Ševa kehilot jsou dnes vesměs ortodoxní Židé, pro něž zejména hroby velkých rabínů představují poutní místa. S němými památníky kdysi světoznámých studnic židovské učenosti by se však měl seznámit každý, koho zajímají složité osudy pohříchu nejchudší a nejzapomenutější rakouské spolkové země, a ostatně celé středovýchodní Evropy.

 autor je doktorandem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze v oboru moderní dějiny a lektorem Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod