Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Synové Kavkazu a děti Izraele
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2007


Synové Kavkazu a děti Izraele


Ondřej Klípa


Ranou pro zavilé antisemity může být seznámení se s takzvanými horskými Židy. Hebrejští obyvatelé především Ázerbájdžánu a ruského Dagestánu nesplňují žádný z letitých židovských stereotypů. Ani jejich vizáž neodpovídá karikaturám tlustého chamtivého bankéře, nosatého prznitele árijské rasy či vraha křesťanských dětí s dlouhými pejzy. Vinaři a drobní rolníci z vesnic a městeček na úbočí mohutného pohoří jsou přitom pravověrnými judaisty.


Český turista v Ázerbájdžánu se po delším pobytu jistě setká s nečekaně blízce znějícími pojmy jako „tátové“ nebo „Kuba“. Bude-li se o ně dále zajímat, cesta ho dovede k překvapivě vzdálenému cíli – k jedné z prvních židovských emigrací z Palestiny, staré více než dva a půl tisíce let. V této kavkazské, z drtivé většiny muslimské zemi by jistě mnozí vzhledem ke konfliktu na Blízkém Východě předpokládali spíše zášť místních obyvatel vůči Židům. Synagogy a židovské školy jsou tu přitom v centru hlavního města, bez ochranek, otevřené kolemjdoucím a mile vítající každého hosta. Na ulici potkáte vousatého rabína v tradičním ortodoxním kaftanu a klobouku, kterak při chůzi rozmlouvá se skupinou mladých hochů s jarmulkami. Výjev u nás, ale i v mnoha městech západní Evropy téměř nevídaný. Ze všech přitom sálá klid a bezpečí domova.


Z Babylonu do velehor

Židé jsou tu totiž doma opravdu dlouho. Původní místní Židé byli nazýváni dag džuud/čufut – horští Židé, což se později změnilo na džu(ch)ur, jak si nyní sami říkají. Setkáme se však také s pojmenováním židovští Tátové či východokavkazští Židé. Ačkoliv podle tradice žijí na Kavkaze již od roku 722 př. n. l. (zřejmě má jít o vyhnanství způsobené asyrskou invazí), jejich místní geneze je složitější. Sahá pravděpodobně k zachvácení Palestiny Babyloňany a zničení Šalamounova chrámu v roce 586 př. n. l. V této době byli Židé odvlečeni do zajetí a postupně se usazovali na různých místech, zvláště na území dnešního Íránu. Velká část z nich se do své biblické vlasti nevrátila ani po přemožení Babylonu perskými králi. Po zničení druhého chrámu Římany a velkém exodu z Palestiny v prvním století se právě tito babylonští Židé stali pokračovateli tradice a židovské vzdělanosti – vytvořili například důležitý tzv. babylonský Talmud.

Persie je však sama kolébkou velkých a ve starověku velmi vlivných náboženských systémů, a tak se pro zoroastrickou panovnickou elitu stali Židé časem nepohodlní. Podobně jako dříve mazdaisté byli mnozí v šestém století vyhnáni na Kavkaz. Zde pak některé místní kmeny konvertovaly pod vlivem nových přistěhovalců k judaismu, což umožnilo zbožným Židům vybírat si mezi nimi manželky. Asi právě proto je jejich vizáž prakticky nerozeznatelná od okolního obyvatelstva. Po vpádu mladého islámského náboženství se však naopak z Židů stávali muslimové. Dodnes se prý vyskytuje u některých ázerbájdžánských vesničanů povědomí o jejich židovském původu. Podobně si svou židovskou paměť uchovávají i čečenské vesnice obrácené na islám za čečensko-ruských válek v 19. století.

Pronikání muslimských dobyvatelů z jihu a vlny nájezdů ze severu vedly ke stále většímu zatlačování Židů pod ochranu horského masivu, kde se začali vyvíjet jako „horská“ skupina nezávisle na ostatních perských Židech. Z Persie jim však – stejně jako dalším vyhnancům – zůstal jazyk. Stále se dorozumívají starým persko-židovským nářečím džuchuri (základem je perština s prvky hebrejštiny a aramejštiny). Jeho formy lze kromě Íránu nalézt tradičně ještě ve středoasijských republikách u tzv. bucharských Židů. V sovětském Dagestánu byl džuchuri dokonce jedním z úředních jazyků a používal také kvadratické písmo. Nářečí horských Židů a příbuzná nežidovská muslimská varianta se pak souhrnně nazývají tátské (tat). Za Sovětského svazu se projevovala tendence považovat horské Židy za pouhou náboženskou odnož Tátů – kavkazského etnika perského původu. Přestože tehdy se k nim v Dagestánu v obavě před antisemitskou diskriminací sami běžně hlásili, dnes horští Židé označení Tátové odmítají.


Uprostřed islámského světa

Pod vládou novověkých íránských chánů mohli Židé zakládat zemědělské kolonie v podhorské oblasti severoázerbájdžánského města Kuba, ve kterém, odděleno od zbytku města řekou, vzniklo jejich nejsilnější centrum – Židovská (později „Rudá“) Svoboda. Zdejší židovská komunita, čítající asi 5000 osob, vzkvétá dodnes. Ničím a nikým nerušená v prostředí islámského světa se stala jedním z mála míst bývalého Sovětského svazu, kde mají téměř všichni Židé oba rodiče stejného etnika, a podle některých zdrojů dokonce jediným donedávna čistě židovským osídlením na světě mimo Izrael.

Asi nejhorší zkušenost s muslimy prodělali místní Židé za protiruského odboje čečenského imáma Šamila v první polovině 19. století, kdy prchali z hor a dostali se tak do nížin Dagestánu a na území dalších kavkazských v současnosti autonomních republik. Někdy i na jiných místech protnuly jejich život pogromy způsobené antisemitsky naladěným obyvatelstvem nebo později „bílými“ kozáky. Nelze však srovnávat jejich na tehdejší poměry svobodné soužití s muslimy se strastmi židovské diaspory v křesťanské Evropě. Nebyly jim vyhrazeny žádné opovrhované profese a mohli dokonce vlastnit půdu, takže se sžili s okolní populací jako výrobci barviv, obchodníci s koberci, zemědělci či rybáři. Na rozdíl od muslimů mohli požívat alkohol, proto se specializovali i na výrobu vína.

Z dnešního pohledu obdivuhodná symbióza s muslimy byla typická pro mnoho tzv. orientálních Židů, starověkou mimoevropskou diasporu v Africe a Asii, jednu ze tří hlavních skupin současného židovstva (vedle Aškenázů a Sefardů, vyvozujících svůj původ ze střední Evropy, resp. ze Španělska). Toto bezproblémové soužití vzalo definitivně za své až vznikem státu Izrael v srdci muslimského osídlení a jeho střety s Araby. Horští Židé však do velké míry globálnímu zhoršení vztahů s muslimy odolávají. Možná jim pomohlo i celkové otupení náboženského ostří v časech SSSR a izolace sovětských muslimů od arabského světa.


Aškenázové – střet kultur

Dobré vztahy s místními pak částečně narušili a také tak trochu využívali i další židovští přistěhovalci z carského a sovětského Ruska. Šlo zejména o pionýry ropného průmyslu v ázerbájdžánském Baku, mezi nimiž byli například i Rothschildové se svou Kaspicko-černomořskou společností. Ve dvacátých letech 20. století tvořili Aškenázové v Baku přes 90 % ze dvou desítek tisíc Židů a dodnes zde žije významná aškenázská komunita, z níž pochází třeba světoznámý šachista Garri Kasparov (původním jménem Vajnštejn).

Právě první setkání s Aškenázy koncem 19. století vyvolalo v horských Židech větší kulturní šok než setkání s muslimským světem. Horští Židé byli věroučně a kulturně vázáni na orient. Jejich rabíni se chodili radit do Bagdádu a ne do slavných ješiv – náboženských škol ve Vilniusu či Varšavě. Pro nóbl obchodníky v oblecích evropského střihu a elegantní dámy byli zase osmahlí rolníci vzorem nekulturních barbarů – židovství nežidovství. Přinejmenším neobvykle na ně musela působit i jejich archaická jména. Vzhledem k izolaci od vývoje ostatního židovstva k horským Židům nepronikla jména nová, takže je „vymýšleli“ z hebrejských slov, např. z názvů svátků (Pesach, Chanuka…). Tito „býci“ – jak jim Aškenázové přezdívali a jak lze zaslechnout ještě dnes – se pak zase s velkou nedůvěrou dívali na „móresy“ nových „přivandrovalců“ a vzájemně si neuznávali košer přípravu jídel.

Vztahy s evropskými Židy se zlepšovaly především s přijímáním západního náboženského vzdělání a s růstem židovského národního uvědomění, tedy s reakcí na okolní, zvláště ruský antisemitismus. Ten se brzy projevil i v novém státě sovětů, kde zasáhl také Židy Kavkazu. Baku se tehdy stalo pod vedením Aškenázů jedním z center sionismu. Již od roku 1899 tam vznikaly a za existence SSSR ilegálně působily organizace tohoto směru. Vzájemné sepjetí dále umocnila druhá světová válka. Dokonce ani tato nenápadná židovská odnož neunikla bestiální pozornosti nacistů během jejich krátkého pobytu na Kavkaze. Obětí holokaustu se tak stala například vesnice horských Židů Bogdanovka, kde bylo 374 obyvatel postříleno do vlastnoručně vykopaného hromadného hrobu. Kavkazské oblasti a jejich Židé přijímali i židovské uprchlíky ze západu Sovětského svazu. Sblížení obou komunit je patrné například na smíšených sňatcích. Ke sňatkům mezi horskými Židy a místními muslimy přitom běžně nedocházelo. V současnosti pronikají aškenázské organizace ze Západu přímo do horskožidovských komunit a suplují v nich náboženské a vzdělávací aktivity. Zda se tak děje po vůli židovských horalů či proti ní, na to mohou nejlépe odpovědět jen oni sami.





Pryč z rozvalin SSSR?

Po rozpadu Sovětského svazu se zvláště Kavkaz stal centrem násilí a bídy. Stejně jako z jiných míst Svazu i odtud prchali za pomoci Židovské agentury (Sochnut) místní Židé do Izraele. Z něj pak (nebo přímo) také do dalších západních států – do Kanady, USA nebo Německa. Mnoho z nich našlo nové útočiště také v Moskvě. Dnes jsou ovšem roztroušeni i na místech jako je Peking, kde byla nedávno otevřena „horskožidovská“ synagoga.




Početná a vitální stotisícová komunita však dlí převážně mimo Kavkaz, kde jich je sotva přes deset tisíc. Hlavním centrem je Izrael (např. severní pobřežní města), kde žije asi 70 tisíc horských Židů – většinou nejmladší emigrace z rozpadlého Svazu. Adaptaci jim tam možná ulehčily i vcelku podobné přírodní a klimatické podmínky. Členové komunity jsou běžně trilingvní – ovládají „horskožidovský“, ruský (případně i ázerbajdžánský) a novohebrejský jazyk.

Ačkoliv od velké emigrace v 90. letech působí horští Židé a jejich vzdělávací, kulturní, sociální a další organizace v Izraeli jako doma, vztah k Erec Jisrael – Zemi izraelské není u všech jednoznačný. Právě symbióza s kavkazským prostředím a tamními obyvateli v nich mohla potlačit pocit sounáležitosti s jinou vlastí, než s tou rodnou. Proto i důsledně používaný termín „repatriace“ pro vystěhování do Izraele v jejich případě tahá za uši. I kdyby bylo v lidských silách dohledat genealogii jednotlivých osob a odhlédlo by se od míšení s nežidovským obyvatelstvem, je neuvěřitelný časový odstup od jejich posledního pobytu v biblické domovině neopominutelný. Proto pro značnou část horských Židů a – dá-li Bůh – i pro jejich další pokolení, zřejmě zůstane domovem ten ve stínu velehorského masivu.     

Autor je doktorandem Institutu mezinárodních studií FSV UK





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod