Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Adatové právo Čečenců a horalů Kavkazu
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2003


Adatové právo Čečenců a horalů Kavkazu


Emil Souleimanov


Na horském Kavkaze nebyly státy v klasickém slova smyslu. Státní struktury měly často jen nominální význam, neboť jejich moc byla mnohdy omezena jen na vladařovo sídlo a nevztahovala se na těžce dostupné horské oblasti. Absence státu znamenala absenci státního práva a moci. Islám či křesťanství byly v důsledku těžkého terénu, znesnadňujícího kontakt s okolním světem, rozšířeny jen zčásti, pokud vůbec. V Čečensku, Dagestánu, severním Ázerbájdžánu a na severozápadním Kavkaze, oblastech formálně muslimských, neplatily ani normy islámského práva, zvaného šaría.

Adaty - kodex norem a pravidel

Jediným právem, které definovalo rámec vzájemných vztahů uvnitř společnosti, bylo tzv. adatové (zvykové) právo, na jehož dodržování dohlížela volná horská společenství a jednotlivé klany. Jedná se o zajímavý fenomén: navzdory Hobbesově teorii státu a státní moci byly společnosti horského Kavkazu schopny, bez zákonů a exekutivy v jejich tradičním pojetí, vytvořit si v průběhu staletí jasně vymezený kodex norem a pravidel, který účinně předcházel chaosu ve vztazích mezi jednotlivci. Platily zde zákony svépomoci uvnitř rodového klanu (tejpu, tuchumu) či obce, ale v první řadě nutnost získat si a udržet důstojnost a čest v očích veřejného mínění. Princip krevní msty byl sice drsným, za stávajících, fakticky anarchických podmínek však nezbytným mechanismem zabraňujícím chaosu a zvůli.

Pojem cti

Svoboda a čest zaujímaly v žebříčku hodnot kavkazských horalů první místo. Slovo čest však bylo pojímáno nesmírně široce - muž musel dodržet slovo, materiálně zabezpečit svou rodinu, aby její členové mohli žít důstojně, čest dále znamenala nezávislost, věrnost přátelství, téměř iracionální odvahu či spíše okázalou nebojácnost, fenomenální pohostinnost, poctivost a pravdomluvnost, "čistotu" dívek i žen atd. Na Kavkaze, kde lze jen těžko překvapit odvahou, Čečenci vzhledem ke své výchově, která tkví v nesmírně rozvinutém smyslu pro lidskou důstojnost a vyznačuje se v podstatě značně oslabeným pudem sebezáchovy, patřili vždy mezi ty nejodvážnější. Jak praví jedno příznačné čečenské přísloví - je těžké být Čečencem.

Kavkazská pohostinnost

Pohostinnost je pro Kavkazany svatá věc a v adatovém právu zaujímala jedno z předních míst. Během čečenského povstání roku 1877 oblehly jednotky ruského generála Smekalova odbojný čečenský aul Machkety. Generál Smekalov dal radě starších ultimátum s požadavkem, aby mu byl vydán jeden z organizátorů povstání jménem Uma, který se v aulu skrýval. V případě nevydání pohrozil, že vesnici s veškerými polnostmi i majetkem zničí a vesničany pobije nebo deportuje do Turecka. Stařešinové mu v dopise odpověděli: "Generále! Od lidu můžeš žádat jen možné. Víš přeci, jak těžce bychom se loučili s hroby svých otců a s rodnou zemí. Avšak nemůžeme ti vydat Umu. Uma je naším hostem." (Chronika čečenskogo vosstanija 1877, Těrskij sbornik, 1. vyd., Vladikavkaz 1890, s. 65-66). Obec byla vypálena a většina obyvatel vyvražděna.

Autorita a obava z hanby

Kavkazští horalé neměli zkušenosti s nevolnictvím, nikdy neměli krále, zřídkakdy feudály, s jistými výjimkami nezažili dělení společnosti na vrstvy a nepodléhali žádné mocenské autoritě kromě dobrovolně uznávané autority vážených stařešinů tejpů, dobrovolně volené vesnické či městské rady a obecně závazné normy adatového práva. Proto byli vedeni nikoliv strachem z fyzického potrestání ze strany buď špatně fungující, či zcela neexistující "centrální" moci, nýbrž obavami ze "zostuzení" své rodiny a tejpu v případě, že v očích společenství poruší přísné adaty, ale i obavami z případné nepříznivé reakce jiných tejpů. Čečenec Bejbulat Tajmijev, který doprovázel Puškina na jeho cestě do Erzurumu, byl mužem nesmírně odvážným, přesto se básníkovi svěřoval o svém neustálém strachu - zda bude jeho host spokojen, zda se sám nezachová nějak nevhodně a neurazí svého kunaka (hosta, přítele), zda bude schopen dodržet svůj slib. "Bojím se hanby, a proto jsem vždy ostražitý. Ne, nejsem smělý."

"Závazek cti" a krevní msta

V některých případech padla hanba nejen na určitého jedince, ale na celý rod. Byla-li hanba vážného charakteru, mnohdy se "nesmyla" po celá dlouhá desetiletí. Život viníka byl v takových případech nesnesitelný. Vlastní tejp jej vyobcoval, ocitl se tak mimo zákon, jeho dcera se nikdy nemohla provdat, jeho syn žil v ponížení, jeho rodiče uléhali s vědomím hanby do hrobu. A život v horách byl mimo rozvinutý systém vzájemné pomoci uvnitř obce nemožný. Horalé proto mnohdy plnili takzvaný "závazek cti", i když předem věděli, že je to bude stát život. Měli-li volit mezi hanbou své rodiny a svého rodu a smrtí, volili zpravidla to druhé.

Klan, jenž byl nějakým způsobem uražen, považoval za věc rodové cti urážku náležitě pomstít. Pokud šlo o čest rodu či jen jeho člena, některé silnější klany byly v případě potřeby schopny zmobilizovat více bojovníků, než měla třeba samotná knížecí družina. V severním horském Ázerbájdžánu a v Dagestánu se dodnes vzpomíná, jak členové "uraženého" rodu obyčejného pastevce či rolníka, k jehož dceři se vladař nezachoval náležitě delikátně (tedy v souladu s adaty), doslova vyhladili chánovu družinu i rodinu. Jak výstižně vyjádřil na počátku XIX. století autor knihy Novějšije geografičeskije i istoričeskije izvěstija o Kavkaze Semjon Michajlovič Broněvskij (1763-1830): "Na Kavkaze je mnoho malých tyranů, nikde však není zjevná samovláda."

Krevní mstu vyhlašovali muži dotyčné rodiny, ve zvláštních případech též muži celého rodu (zpravidla mladí a svobodní členové - džigitové). Důvodem k vyhlášení krevní msty mohlo být obsazení půdy, smrtelné zranění, vražda, vážná urážka. Pokud byla zneuctěna žena či dívka, krevní mstu obvykle vyhlašoval celý "zneuctěný" klan a byla namířena proti všem mužům klanu, který urážku způsobil. Krevní msta se formálně vztahovala na všechny mužské příbuzné viníka, prakticky však jen na jeho otce, syny, a zejména bratry. Její vykonání se mohlo protahovat až do úplné likvidace klanu. V dagestánském aulu Kadar trvala krevní msta mezi dvěma znepřátelenými klany téměř 260 let - od 17. století až do 60. let 19. století!

Znalec kavkazských poměrů, ruský etnograf Leontij Jakovlevič Ljulje (†1862) srovnává krevní mstu s korsickou vendetou. Podle něj krevní msta není na rozdíl od vendety jakýsi nezkrotný, permanentní pocit, ale spíše povinnost, kterou ukládá společenské mínění. Dokud se totiž "uraženému" nepodařilo pomstít, nebyl v očích spoluobčanů rehabilitován.

I když tradice krevní msty u většiny kavkazských etnik v důsledku společenského vývoje v posledních desetiletích postupně mizí, v horských oblastech Dagestánu, v řadě severních oblastí Gruzie a Ázerbájdžánu, v dalších severokavkazských republikách a v podstatě v celém Čečensku a Ingušsku stále tak či onak přetrvává.

Horská etiketa a její porušení

Aby bylo možné krevní mstě včas a účinně předejít, vytvořil se na Kavkaze zvláštní komplex pravidel a norem chování, známý jako horská etiketa, jehož nedodržení mohlo mít někdy fatální následky. Čečenská obdoba horské etikety se nazývá nochčalla a od obdobných etiket kavkazských etnik se liší svou přísností a přesností. Základem je zdrženlivost, střízlivost a úcta k jednotlivci.

Za vážnou urážku může být například považováno, pokud člověk plive na zem při setkání s druhým člověkem, nebo pokud během hovoru muž prudce uchopí svůj kinžál. Vytáhnout kinžál z pochvy v hádce nebo neuctivě zacházet s papachou Kavkazana se rovná políčku a je považováno za krevní urážku.

O Kavkaze se rovněž říká, že zde není radno být v podnapilém stavu. Obecně je třeba pečlivě vážit slova, mimiku i gesta, pokud mluvíte o druhém člověku či o jeho příbuzných, zvláště pak ženského pohlaví, ale i o jeho předcích a blízkých. Vážnější nadávky a sprostá slova jsou mezi muži nemyslitelné.

"Podivné" chování Kavkazanů

Různá pojetí cti, zakotvená v mentalitě kavkazských i nekavkazských národů, a odlišný temperament byly příčinou mnoha konfliktních situací na Kavkaze i mimo něj. Jsou časté případy, kdy Kavkazané přijeli za výdělkem například do Ruska a místo práce se "nechtěně" ocitli za mřížemi. Slovní zásobu běžného Rusa, obsahující zpravidla sexistické výrazy ve spojení s blízkými příbuznými druhé osoby či poměrně obvyklé zmínky o tabuizovaných částech těla chápou lidé z Kavkazu příliš doslovně a mnohdy okamžitě "smývají hanbu" krví. Na základě takovýchto negativních zkušeností se ustálily představy o Kavkazanech jako o potenciálních vrazích a násilnících, nepředvídatelných, agresivních a nadutých podivínech s mafiánskými sklony, s nepochopitelným, "podivným" chováním.

Není bez zajímavosti, že i na samotném Kavkaze je dosti patrná diferenciace mezi lidmi z horských oblastí, s jejich tradičním způsobem života a zaběhlými představami o cti a důstojnosti, a mezi tolerantnějšími, "poevropštěnými" obyvateli měst a nížin. Jestliže člověk z města nezná dost dobře mentalitu horala, může se jej nevědomky snadno dotknout. Nebo se konzervativnější horal může nemístně vyjádřit třeba o krátké sukni ženy z města či o "poněkud zvláštním" účesu jejího muže, a konflikt je na světě.

V případě konfliktu se u horalů automaticky dává do pohybu staletími zdokonalovaný mechanismus kolektivní sebeobrany. Z aulů jsou povolány desítky příbuzných a vesničanů. Horalé jsou proto považováni za vzpurné, tvrdohlavé, nebezpečné a v nížinách a ve městech se od nich raději drží dál, pokud neznají jejich obyčeje a zvyky.

V době carské, a zejména sovětské nadvlády byly adaty značně vykořeněny. Pravidla islámu dnes hrají spíše formální úlohu, horská etiketa vymizela, normy světského práva jsou ve velehorských oblastech i dnes poměrně často zanedbávány, sociální diferenciace se, zvláště mezi horaly mladší generace, vyostřila. Kultura násilí však zde zůstala i nadále a poměrně často je možné slyšet, že na Kavkaze již neplatí zákon adatů, ale zákon džungle.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod