Navýchod.cz - Navýchod - Chorvati, kteří vládli světu
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2005


Chorvati, kteří vládli světu


Marijan Lipovac


Vládnou Chorvati světu? Tato otázka se zdá naprosto nesmyslnou, zejména když uvážíme, že se jedná o pětimilionový národ, jenž teprve roku 1991 začal bojovat za nezávislý stát, který dodnes trpí následky srbské agrese a problémů vnitropolitického i hospodářského vývoje v průběhu 90. let. Chorvati světu vládnou jedině v házené a v ženském lyžování. V politice světového významu dosáhl pouze vůdce socialistické Jugoslávie, Josip Broz Tito.

Faktem však je, že chorvatského původu jsou současní prezidenti dvou zemí – Slo­­venska a Argentiny, a že v minulosti stály osoby původem z Chorvatska také v čele Rakouska, Kostariky, Mexika a do­konce i Vatikánu, tedy celé katolické církve. Pří­činu nelze spatřovat ve významu nebo snad moci Chorvatska, ale spíše ve sku­tečnosti, že jeho obyvatelé byli v dů­s­ledku nepříznivých politických a hospodářských podmínek v zemi často nuceni k emig­raci do blízkých i vzdálených krajů.

Slováci s chorvatskou krví


Chorvatská krev kolovala i v žilách po­s­ledního komunistického prezidenta Čes­koslovenska, Gustáva Husáka (1913-1991). Ač sám Slovák, jeho babička byla přísluš­nicí chor­vatské menšiny, která už po sta­letí sídlí v okolí Bratislavy v obcích Chor­vatský Grób, Devinská Nová Ves a Ču­­novo. Husák byl v roce 1944 jedním z vůdců Slo­­venského národního povstání, po roce 1945 předsedou slovenské vlády a roku 1951 byl obviněn z „titoismu“ a odsouzen na doživotí. V období Pražského jara se stal mís­topředsedou vlády a v roce 1969 na­­h­ra­­dil Alexandera Dubčeka v čele KSČ. Pre­zidentem Československa se stal roku 1975 jako první a jediný Slovák, roku 1988 se stáhl z čela strany a krátce po vypuk­nutí sametové revo­luce podal demisi na funkci šéfa státu. Během návštěvy Jugo­slávie roku 1987 navštívil Husák také Zá­hřeb a mezi důvody této návštěvy patřily údajně i jeho chorvatské kořeny.


Když byl loni v dubnu slovenským prezidentem zvo­­len Ivan Gašparovič, v Chorvatsku se z toho stala pravá senzace. No­viny uve­řejnily reportáž z okolí Crikvenice na se­verním chorvatském pobřeží, odkud pochází prezidentova rodina, a hovořily s jeho příbuznými. Narozdíl od Hu­sá­kovy babičky, která patřila k chorvatské men­šině již stovky let usazené na Slo­ven­sku, Gašparovič je potomkem chorvatských eko­nomických emigrantů. Jeho dědeček Tomo Gašparović (v chorvatštině se toto příjmení vyslovuje s přízvukem na druhé slabice) se na Slovensko přistěhoval roku 1920 z vesnice Triblja se svou ženou Agnou a synem, otcem dnešního slovens­ké­ho prezidenta. Pracoval jako umě­lec­ký tesař a podílel se mimo jiné na interi­é­rech mnoha bratislavských domů.

Ivan Gašparovič se narodil roku 1941 ve středoslovenské obci Poltár, vystudoval právnickou fakultu a oženil se se Silvií Be­níkovou, s níž má syna Iva, dnes ús­pěšného kardiologa. Gašparovič za svoji kariéru vystřídal několik vysokých funkcí, kromě jiných byl po sametové revoluci prokurátorem, a v období 1992-98 před­sedou slovenského parlamentu. Byl blíz­kým spolupracovníkem premiéra a vůdce HZDS Vladimíra Mečiara, s nímž se ro­zešel roku 2002 a kterého loni v druhém kole voleb porazil. Samotný jeho postup do druhého kola byl velkým překva­pe­ním, protože za favorita byl považován ministr zahraničí Eduard Kukan. V předvolební kampani svůj chorvatský původ neskrýval, naopak prohlásil, že dobře rozumí jazyku, čte chorvatské knihy a pos­lou­chá chorvatskou hudbu. Několikrát byl v Chor­vatsku navštívit příbuzné a soukromě po­býval v okolí Crikvenice i loni v létě. V Zá­hřebu byl i letos v únoru na inauguraci staronového prezidenta Stjepana Mesiće a v březnu přivítal v Bratislavě premiéra Iva Sanadera.

Chorvati v Latinské Americe

Podle některých pramenů koncem 16. sto­letí vládl jeden Chor­vat Mexiku. Byl to Du­brovčan Vice Bune (1559-1612), kte­rého španělský král Filip II. jmenoval me­xickým místokrálem. Podrobnější informace se však ne­dochovaly a není proto známo, jak dlouho Bune tuto funkci zastával. Byl to kupec a diplomat, který obcho­do­val v Li­sabonu, Madridu, Belgii, Neapoli a do­konce i v indickém městě Goa, jež bylo portugalskou kolonií. Za své obchodní ús­pěchy a pozdější funkci mohl Bune dě­ko­vat tomu, že Dubrovnická republika udr­žovala dobré vztahy se Špa­nělskem, jež tehdy ovládalo rozsáhlé ko­lonie po ce­lém světě.


Jižní Amerika byla cílem chorvatských vy­stěhovalců již od konce 19. století, kdy phylloxera (mšice révokazu) zničila dal­mátské vinohrady, až do období po druhé světové válce. Nejvíce Chorvatů dnes žije v Chile a Argentině. Právě zde byl roku 2003 zvolen prezidentem Nestor Carlos Kirchner Ostoic. Zatímco jeho otec je pů­vodem Švýcar, jeho matka Maria Juana Ostoic pochází z jaderského ostrova Brač. Kirchner Ostoic se narodil roku 1950 v Rio Gallegos, profesí je ekonom a do politiky se zapojil už v 70. letech jako odpůrce vo­jenské junty, jež tehdy v zemi vládla. Po jejím svržení roku 1983 začal jeho politický vzestup a stal se guvernérem provincie Santa Cruz. Po zvolení prezidentem Kir­­ch­nerovi připadl úkol vyvést Argentinu z hospodářské krize, v čemž mu mohou pomoci i jeho geny. Švýcaři jsou známí svojí systematičností a precizností, o še­trnosti a lakotě Bra­­čanů zase po Chorvat­sku kolují četné anekdoty.

Vzhledem k tomu, že Jižní Amerika byla cílem vystěhovalců z celého světa, volba potomka některého z nich nás vůbec ne­musí udivovat. Bývalý argentinský prezi­dent Carlos Menem pocházel ze Sýrie, něk­dejší peruánský prezident Alberto Fu­jimori z Japonska, paraguayský diktátor Alfredo Stroessner zase z Německa.


Zmiňme však ještě jednoho latinskoame­rického prezidenta chorvatského původu – byl jím prezident Kostariky Francisco José Orlich Bolmarcich (1907-1969), který vládl zemi v letech 1962-1966. Jeho otec pocházel z Punta na ostrově Krku a matka byla původem z ostrova Cres. Jeho dě­de­ček přišel do Střední Ameriky jako námoř­ník a poté zbohatl na obchodu s ba­nány a kávou. Mladý Francisco Orlich studoval ekonomii ve Spojených státech, poté pra­coval na rodinných plantážích a rovněž se angažoval v politice – byl jedním z ve­dou­cích představitelů levicové Strany ná­rod­ního osvobození a jejím pos­lan­cem v le­tech 1940-1944. Po vypuknutí občanské války roku 1948 na sebe Orlich upozornil jako jeden z velitelů Armády ná­rod­ního osvobození a po příchodu jeho strany k moci se stal ministrem veřej­ných prací. Stanul také v čele ozbrojených sil, které roku 1955 zabránily převratu. Po ne­­ús­pěšné kandidatuře roku 1958 se stal pre­zidentem v květnu 1962. Za jeho mandátu Kostarika vstoupila do Středoamerického společného trhu (MCCA), byly založeny ropné rafinerie, budována infrastruktura. „Don Chico“, jak byl Orlich přezdíván, roz­víjel dobré vztahy s USA, navštívil jej pre­zident Kennedy a roku 1965 se Kos­ta­rika společně s dalšími zeměmi regionu účast­nila americké intervence do Domi­ni­kán­ské republiky. Hned po svém zvo­lení Orlich navštívil místa svého původu – Cres a Punat, a v Rijece navštívil doky „3. kvě­ten“ a továrnu „Torpedo“. „Možná za své úspěchy v ekonomii a politice vděčím právě tomu, že pocházím z těchto krajů a že jsem zdědil houževnatost těchto ná­rodů. Tím, co se děje v Jugoslávii, by se měl svět inspirovat, protože svět potřebuje změnu,“ citoval tehdejší tisk Orlichův vý­rok. Podle jiných zdrojů byl však Orlich zklamaný, když spatřil bývalý rodinný ma­jetek zestátněný v rukou komunistů.

Rok po Orlichově smrti to vypadalo, že by i Chile mohla mít prezidenta chorvat­ského původu. Kandidát křesťanských demo­kratů Radomiro Tomic však skončil druhý za vítězem Salvadorem Allendem.

Gradišćanský Chorvat kancléřem


Během staletí trvajících rakousko-chorvatských vztahů se pouze jednomu Chor­vatovi povedlo vládnout Rakousku. Byl to Fred Sinowatz, narozený roku 1929 v Neu­feldu an der Leithe, jenž byl v letech 1983--1986 rakouským kancléřem. Šlo o přís­luš­níka chorvatské menšiny, která už od 16. století žije ve spolkové zemi Burgenland (Chorvati ji nazývají Gradišće a sebe samotné Gradišćanskými Chorvaty). Si­nowatz, původní profesí historik, se stal roku 1971 spolkovým ministrem kultury a osvěty. Funkci vicekancléře zastával od roku 1980, a když o tři roky později podal kancléř Bruno Kreisky kvůli špatným vo­­lebním vý­­sledkům Socialistické strany de­­misi, Si­no­watz nastoupil na jeho místo.

Jeho man­dát byl poznamenán několika aférami a skandály, a tak jako kancléř ne­byl považován za příliš úspěšného. Poté, co socialistický kandidát Kurt Steyer pro­hrál v roce 1986 prezidentské volby s Kur­tem Waldheimem, Sinowatz podal demisi a za dva roky odstoupil z čela strany a po­litiky vůbec. Během prezidentské kam­pa­­ně ostře vystupoval proti Waldhei­movi, při­čemž ukázal i svůj smysl pro humor. Waldheim tvrdil, že během druhé světové války nebyl členem jízdního oddílu SA, pouze si občas vyjel s jeho příslušníky. Si­nowatz jednou připustil, že Waldheim nebyl členem oddílu SA, ale jeho kůň ano. Dnes Sinowatz žije v ústraní a loni os­la­vil své 75. narozeniny.

Římští papeži a císaři


Itálie byla cílem chorvat­ských vystěhovalců po staletí – a jednomu z je­jich potomků se podařilo stát se papežem. Byl to Sixtus V., jehož pontifikát proběhl v le­tech 1586-1590 a jehož rod údajně po­chá­zel z Kruščice v dnešní Černé Hoře. Jeho italské jméno bylo Felice Pe­retti, pravým příjme­ním mohlo být Perić nebo Kruščić (pera znamená italsky hruška, chorvat­sky kru­ška).

Sixtus V. se narodil v Grottamare u Ancony roku 1520, vstoupil do řádu františ­kánů a stal se knězem. Poté vystudoval teologii ve Fermu a papež Pius V. jej roku 1566 jmenoval biskupem a roku 1570 kar­dinálem. Do správy získal římský chrám sva­tého Jeronýma, který byl už v 15. sto­letí věnován římským Chorvatům. Svatý Jeroným, první překladatel Bible do la­tiny, se narodil ve 4. století v Dalmácii, a proto ho ve středověku považovali za Chorvata (přestože Chorvati na tato území přišli až v 7. století), dokonce mu bylo připi­so­váno i autorství hlaholského písma. Když se Pe­retti stal papežem, nařídil starý kostel zbořit a na jeho místě nechal vystavět dnešní chrám sv. Jeronýma. Jeho stavba začala v červnu 1588 a už v září dalšího roku byl chrám v provozu. Stejný papež při tomto chrámu založil roku 1589 ka­pi­tulu, jejímiž členy se mohli stát pouze ti, kteří ovládali chorvatštinu. Obzvláště za­­jí­mavé je, že se jednalo o jediný chrám po­stavený v Římě za vlády Sixta V. a že zmí­něná kapitula byla jedinou kapitulou cizího národa v Římě. Za jeho pontifi­kátu byla rovněž dokončena kopule baziliky sv. Petra a dále nechal na vatikánském náměstí sv. Petra vztyčit obelisk, který zde stojí dodnes. Chrám sv. Jeronýma se dnes nazývá Chorvatský institut a žijí zde chorvatští kněží studující v Římě.

Lze zmínit, že z území dnešního Chorvat­ska pocházeli ještě dva papeži, sv. Caius (283-296) a Jan IV. (640-642). Ten druhý poslal roku 641 do Dalmácie opata Martina s úkolem získat relikvie křesťanských mučedníků od právě přibyvších Chorvatů. To je také začátek papežsko-chorvat­ských vztahů a rok 641 je po­va­žován za rok po­čátku chorvatské christianizace.

Na závěr uveďme kuriozitu, že z dneš­ního chorvatského území pocházel i římský císař Dio­klecián (284-305), jenž se po své abdikaci uchýlil do svého paláce na dal­mátském pobřeží. Právě kolem tohoto pa­láce vznikl v 7. století dnešní Split. Přes­tože byl Dioklecián velkým nepřítelem a pro­následovatelem křesťanů, dnes je jako historická osobnost v Chorvatsku velmi populární. Ani on, ani papežové Caius a Jan IV. však nebyli Chorvaty, tak jako císař Kon­stan­tin Ve­liký nebyl Srbem, ačkoliv se na­ro­dil v Na­i­ssu, dnešním Niši. 





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod