Navýchod.cz - Navýchod - Čeští slavisté a slovenská tma aneb ''Umie im Bôh razsvietit?''
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2001


Čeští slavisté a slovenská tma aneb ''Umie im Bôh razsvietit?''


Marián Sloboda


Slovenština je jako čeština (někteří studenti bohemistiky mi tvrdí, že se slovenština z češtiny dokonce vyvinula, ale nemůžu přijít na to jak a ani oni mi to nevysvětlí). Pro Čecha nemá cenu učit se slovensky komplet - ve slovenštině je jenom pár hláskových a morfologických odlišností, které se stačí naučit, nahradit za příslušné české prvky a zbytek je vlastně čeština.

Například má slovenština (spolu s jihoslovanskými jazyky) předponu raz-, takže vyměníme za české roz- dejme tomu ve slově "rozsvítit", dál nahradíme -í- slovenskou střídnicí za jať -ie- a dostaneme "razsvietit". Tak, a máme slovenské slovo. Takto postupoval J. Vachek ve svém slavném, hodně čteném a často citovaném díle "Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny" (1968), a to konkrétně u slov "razsúdit" a "razzúriť" (s. 50). Problém je ovšem v tom, že 1. ve slovenštině je raz- jenom zřídka - ve velmi malém počtu slov a ani náhodou to není u sloves - a 2. slovenština má infinitivní příponu a ne -t. Slovensky se teda řekne "rozsvietiť", ve Vachkově případě "rozsúdiť" a "rozzúriť". Takže s tím konvertováním češtiny do slovenštiny a naopak je třeba dávat pozor a mít na vědomí, že předpona raz- stejně jako další - českým studentům často zmiňovaná - slovenská specifika na strese, o muse, ä a pomalu i ľ (v českých publikacích často chybně psané jako ĺ) jsou mezi současnými varietami slovenštiny spíš raritami.

Dalším rekordmanem ve výrobě českoslovenštiny je slavista K. Horálek, který ve své taky často čtené knize "Úvod do studia slovanských jazyků" (1952) stvořil slovo "vedeť", které ale můžeme slyšet na západním Slovensku, takže se toho až tak moc neděje. Ale slovo "umieš", to už je Horálkův ad hoc neologizmus (a ostuda) a měl by to být příklad opravdu ze slovenštiny, když už se píše, že příklad ze slovenštiny. To samé platí pro Vachkovo "jedú" (1968, s. 25) místo "jedia" (ale měl na mysli "idú" - asi nevěděl, že ve slovenšitně auto ide).

Včleňuji poznámku od jednoho slovenského kolegy: "Viete, čo je to "ůsmý"? To je predsa po česky "ôsmy", slovenské uo (graf. ô) totiž zodpovedá českému ú (graf. ů). Tak to jsem jenom napodobil Horálkovu (1952) perlu "slovenská diftongizace dlouhého ó > uo v případech jako... buoh... (sloven. graf. bôh...)" (s. 134)... No dobře, opakovaný vtip není vtipem, měl bych být příště originálnější (a abych se přiznal, sám říkám zase naopak "vol" místo "vôl", jenže to nepíšu do učebnice slavistiky). Ještě jsem Horálka nedočetl, takže... ale jak mám jeho práci věřit, když každý třetí slovenský příklad je špatně? Nebudou i příklady z ostatních jazyků (které už ale neznám) špatně?

Na závěr všeobecnou poznámku: Při přepisu slovenských textů (nejčastěji bibliografických údajů) je i u českých lingvistů a filologů počešťování běžné (a platí to ovšem i naopak), ale nemá cenu se nad tím tady pozastavovat - je asi náročné (nebo možná i zbytečné?) dávat pozor na drobné rozdíly, když je to skoro jako po našem. Je ale pro vědce hanba, když uvádí příklady, kterými chce doložit svá tvrzení, a ty příklady jsou přitom špatně. Čeští slavisté by příklady ze slovenštiny buď neměli uváděli, anebo si je aspoň měli prověřit ve slovníku (10 sec). U takových formátů jako J. Vachek a K. Horálek a v takových základních pracích by to člověk vůbec nečekal, a nemusel by potom vůči nim pojmout nedůvěru jenom kvůli takovým detailům. A to nemluvím o tom, že by stálo zato se s tím jazykem víc seznámit, když už nám Čechům a Slovákům direktivní jazyková politika československého státu nadělila tu schopnost rozumět řeči toho druhého. Doufám, že nie Boh, ale českí lingvisti si sami budú vedieť v slovenskej tme rozsvietiť.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod