Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Islám a balkánští Slované
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2008


Islám a balkánští Slované


Michal Téra



Další přímou konfrontaci slovanského obyvatelstva a islámu přinesl až sklonek středověku. Od druhé poloviny 14. století pronikali osmanští Turci na Balkán a postupně obsazovali balkánské slovanské státy a tamní državy byzantské říše. Turecký postup usnadňovala slabost Byzance a rozdrobenost srbského a bulharského státu. Právě vnitřní krize těchto zemí a neschopnost jejich elit dopomohla Osmanům k dobytí značné části jihovýchodní Evropy.


Po bitvě na Marici (1371) a na Kosovu poli (1389) se pod vliv Osmanů dostala značná část srbských území a nedlouho poté bylo dobyto i Bulharsko (1393 pád Trnova). Na konci 14. století se přímou součástí Turecké říše stalo jižní Srbsko a Makedonie (vazalští panovníci Konstantin a Marko padli v roce 1395 v bitvě na Rovinji) a srbská státnost přežívala v podobě despotoviny s hlavním centrem ve Smederevu, než byla zlikvidována ničivým tažením Mehmeda II. Dobyvatele v letech 1455–1459. Ovládnutí Balkánu definitivně stvrdilo dobytí Konstantinopole (1453) a obsazení Bosny (1463). Do konce 15. století ovládli Turci i přímořské oblasti Zety, Hercegovinu a část Chorvatska po bitvě na Krbavském poli (1493). Veškeré, většinou špatně a liknavě organizované pokusy křesťanské Evropy o zastavení tureckého postupu a osvobození jihoslovanských států vyšly naprázdno. Nakonec podnikl Süleyman I. Nádherný dobyvačná tažení do střední Evropy (1526–1529/1541) a Turci na více než půldruhého století obsadili většinu území dnešního Maďarska a jižního Slovenska.

Turecká vláda znamenala konec místní křesťanské politické elity a zničení dosavadních státních struktur. Jediným nositelem identity se staly osmanským státem tolerované církve. Na konfesionálním základě fungovala i osmanská správa, což znamenalo identifikaci s národem pouze prostřednictvím příslušnosti k církvi či náboženskému společenství. Tak došlo k úzkému propojení mezi křesťanskými obyvateli a jejich „národními“ církvemi, které tvoří pevnou součást identity balkánských národů prakticky dodnes. Na druhé straně probíhala nucená či dobrovolná islamizace velké části slovanského, albánského a řeckého (později jistě i maďarského) obyvatelstva. Z části dosud křesťanského (nebo přinejmenším christianizovaného) obyvatelstva se tak stali „Turci“ – plnoprávní muslimští občané Osmanské říše, ovšem z etnokulturního a jazykového hlediska to byli Slované (případně jiné neturecké národy). Tento proces probíhal již během dobývání Balkánu Turky. Část místní elity (byzantské, srbské, bulharské) ve snaze zachránit své postavení, majetek či jen holé životy přijímala islám a s ním i nové funkce ve vznikající osmanské správě. Ti aristokraté, kteří se přidrželi křesťanství, většinou volili emigraci, případně byli Turky vyhlazeni.

Konverze mohla být dobrovolná (osobní obrácení nebo vidina výhod), ale i nucená. Specifickým typem nucené islamizace byla tzv. daň krve (devşirme) – odvádění mladých křesťanských chlapců z balkánského venkova do elitních jednotek tureckých janičárů. K této praxi se Turci uchylovali již během obsazování balkánských států, jak o tom svědčí např. dílo Konstantina Mihajloviće, který byl svědkem dobytí Nového Brda (1455), odkud byl spolu s dalšími třemi sty mladíků odveden do Malé Asie (své zážitky poté vypsal v Turecké kronice, když pobýval v českém a uherském exilu). Avšak nejznámějším takovým odvedencem je zřejmě Mehmed-paša Sokolović, původem ze srbské rodiny v Bosně, kterému se podařilo za sultánů Süleymana I. a Selima II. dosáhnout nejvyšších postů v osmanském státě a stát se prvním vezírem. Sokolović díky svému postavení (vedle řady jiných politických aktivit) prosadil obnovu srbského patriarchátu (pećský patriarchát, 1557) a inicioval i stavbu kamenného mostu přes Drinu v bosenském Višegradu.

Slovanské muslimské obyvatelstvo se stalo pevnou součástí osmanské správy balkánských provincií – jeho příslušníci tvořili většinu městského obyvatelstva, zastávali státní úřady. Turecké panství rovněž změnilo i architektonický vzhled balkánských měst, vyrostla nová centra (např. Sarajevo). Slovanští muslimové rozvíjeli i svoji elitní kulturu – objevila se slovansko- muslimská literatura, psaná arabským písmem a slovanským jazykem (alhamijado). Srbochorvatština je tak světovým unikátem – tento jazyk byl v jedné době psán čtyřmi abecedními systémy (hlaholicí, cyrilicí, latinkou a arabským písmem). Spolu s islámem pronikaly mezi muslimské Slovany i nové duchovní proudy. Značného vlivu si tak např. v Bosně nebo v Makedonii vydobylo dervišské hnutí, které je v některých muslimských komunitách v Makedonii činné dodnes (právě jeho příslušníci zapisují svá duchovní díla slovanským jazykem a arabským písmem). Muslimský venkov však čerpal svoji kulturu jak z islámských zdrojů, tak z předislámské (a přesněji i předkřesťanské) epochy. V prostředí slovanských muslimů tak nalezneme např. stejné sezónní venkovské slavnosti nebo stejné junácké písně jaké známe u křesťanských Slovanů – jen jména hrdinů jsou jiná a konfesní příslušnost nepřátel je opačná. Tyto zvyklosti jsou dokladem slovanské archaické kultury, která přežívala v křesťanském i muslimském prostředí.

Ústup osmanské moci z Balkánu začal habsburskou ofenzívou ve druhé polovině 17. a v první polovině 18. století. V 18. století se do protiosmanských aktivit zapojilo i sílící Rusko, které začalo využívat myšlenek obnovení ortodoxního císařství na Bosporu a myšlenek slovanské vzájemnosti. Slábnutí tureckého panství vyvrcholilo národnostním bojem balkánských křesťanů v 19. století, podporovaným evropskými velmocemi (Rakouskem, poté Ruskem). Na Balkáně vznikly nové státy, hlásící se k středověké tradici – Řecko, Bulharsko, Srbsko. Ze slovanských muslimů, dříve privilegované (přesněji rovnoprávné) sociální vrstvy, se stala opovrhovaná skupina obyvatel, která byla vnímána jako vnitřní nepřítel spolupracující s Osmany a podílející se na represích stále nervóznějšího tureckého státu proti bouřícímu se křesťanskému obyvatelstvu. Slovanské státy se postupně zbavovaly svých muslimských obyvatel bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. S odchodem či vyháněním muslimů byly likvidovány i četné stopy příslušnosti balkánských území k orientální civilizaci – z venkova i měst mizely mešity a centra islámské kultury.

Masový odliv slovanského muslimského obyvatelstva se vyhnul těm oblastem, které Osmanská říše udržela pod svou mocí po roce 1878 (tedy po berlínském kongresu, který stanovil nové balkánské poměry po rusko-turecké válce v roce 1877). Jednalo se především o Makedonii a Novopazarský sandžak, spojující Osmany s Bosnou – jejich formální državou, která se však po berlínském kongresu stala protektorátem Rakouska-Uherska. Tolerantní habsburská správa Bosny, která největší nebezpečí viděla v Srbech, umožnila setrvání slovanského muslimského obyvatelstva na bosenském území.

Osmanské panství na Balkáně definitivně rozmetaly balkánské války, které rozdělily turecká území se slovanským obyvatelstvem mezi Srbsko, Černou Horu, Řecko a Bulharsko. Na počátku 20. století však již k rozsáhlejšímu odlivu muslimů z nově dobytých území nedošlo. Stali se z nich občané Bulharska, Řecka a Jugoslávie, nejprve královské, po peripetiích druhé světové války i socialistické. V Titově Jugoslávii se jim dostalo uznání jako svébytného národa – Muslimů. Konečně během kataklyzmatu válek po rozpadu Jugoslávie se vynořují jako nově konstituovaný slovanský národ Balkánu, který si nárokuje vlastní stát, vlastní pojmenování (Bošnjaci), vlastní jazyk (bosanski), vlastní historii i vlastní historické mýty.


Bosna

Islám v Bosně zapustil kořeny bezprostředně po připojení k Osmanské říši. Zničující turecká tažení zdecimovala více než polovinu místního obyvatelstva a osmanská správa pak sama doplňovala početní stavy místních dosídlováním, jehož součástí byla i islamizace. Války na turecko-uherském pomezí však probíhaly ještě více než jedno století po smrti posledního bosenského krále. Na konci 16. století dobyl Ferhad-paša Sokolović (1577) severozápádní části Bosny a Hasan-paša Predojević Bihać (1592). Podstatný územní nárůst Osmanské říše v průběhu 16. století vedl k novému administrativnímu členění – z rumelijského ejaletu, který zahrnoval většinu balkánských provincií, byl mj. vyčleněn v roce 1580 bosenský ejalet (též pašalík). Jeho centrem se stala Banja Luka a později Sarajevo.

Bosenský pašalík záhy po svém vzniku zrodil i vlastní muslimskou politickou elitu – pozdější bosenské sipáhije, jejichž předkům bylo v roce 1594 přiznáno dědické právo na pozemky propůjčené státem (timáry). Bosenská muslimská aristokracie se brzy vžila do role obránců Osmanské říše na její západní výspě – habsbursko-osmanské hranici. Od konce 17. století se v Bosně usazovali muslimští uprchlíci z území, které Turecko ztrácelo v bojích proti habsburské monarchii. Na přelomu 18. a 19. století došlo k dramatickým změnám v poměru jednotlivých bosenských miletů (katolíci, pravoslavní, muslimové) a muslimské obyvatelstvo ztratilo v důsledku vlekoucích se válek a epidemií převahu nad pravoslavnou komunitou. I nadále však se snažila bosenská šlechta razit konzervativní a nesmlouvavý kurz vůči křesťanskému obyvatelstvu a aktivně se zapojovala do potlačování protitureckých povstání. Konzervativní kurz a regionální sebevědomí vedly bosenskou šlechtu k autonomistickým tendencím a dokonce ke střetům s Istanbulem v první polovině 19. století.

Osmanská říše ztratila svůj vliv v Bosně po Berlínském kongresu, kdy se Bosna a Hercegovina stala protektorátem – v roce 1909 byla pak anektována. Autonomní postavení Bosny se pokusila narušit až centristická vláda královské Jugoslávie. V době druhé světové války se Bosna stala součástí fašistického Nezávislého státu Chorvatsko. Teprve Titova Jugoslávie po jistém váhání přiznala Bosně a Hercegovině status svazové republiky. Ruku v ruce s tímto opatřením bylo prosazováno sebeurčení muslimů jako samostatného etnika a jejich zapojení do politického systému

socialistické Jugoslávie. Její rozpad však znamenal i krvavý rozpad Bosny a Hercegoviny na dvě autonomní jednotky (srbskou a muslimsko-chorvatskou), jejichž jednotu udržuje pouze mezinárodní protektorát. Válka rovněž znamenala renesanci (a někdy i radikalizaci) bosenského islámu, který v dobách Titovy Jugoslávie podléhal postupné sekularizaci.


Sandžak

Novopazarský sandžak nebo prostě Sandžak je specifickým regionem na pomezí Srbska a Černé Hory. Jeho název je odvozen z turecké administrativní jednotky sandžak (kraj). Novopazarský sandžak vznikl jako specifická územní jednotka Osmanské říše po Berlínském kongresu (1878) a měl spojovat Istanbul s Bosnou a Hercegovinou, de iure osmanskou provincií, de facto protektorátem Rakouska-Uherska. Rakousko-uherská armáda mohla být podle berlínského kongresu dislokována i v Novopazarském sandžaku. Po anexi Bosny a Hercegoviny ztratil Novopazarský sandžak svoji strategickou hodnotu a stal se předmětem agrese balkánských států proti Turecku v balkánských válkách (1912–1913). Po jejich ukončení se stal součástí Srbska a nedlouho poté, po skončení první světové války, nově vzniklé Jugoslávie. Při federalizaci socialistické Jugoslávie byl rozdělen mezi Srbsko a Černou Horu. Přes snahy o sjednocení do jednoho autonomního celku, které se projevovaly především v 90. letech minulého a prvním desetiletí nového století, zůstal Sandžak integrální součástí obou států dosud. Pokusy o administrativní sjednocení celé oblasti, které byly nejnadějnější v roce 2003, vzaly za své s rozpadem srbsko-černohorské federace. Přes ojedinělé incidenty se Sandžaku vyhnulo etnicko-konfesionální násilí příznačné pro jiné části rozpadávající se Jugoslávie.

Sandžak dnes tvoří dvanáct okresů – šest v Srbsku (Novi Pazar, Tutina, Sjenica, Prijepolje, Nova Varoš, Priboj) a šest v Černé Hoře (Pljevlja, Bijelo Polje, Berane, Andrijevica, Plav, Rožaje). Nadpoloviční většinu obyvatelstva dosud tvoří slovanští muslimové, kteří se po válce v Bosně identifikují jako Bošnjaci. Události v Bosně také dosud pozorně reflektují. Sandžačtí muslimové mají vlastní politické strany, tisk, literaturu a odlišují se od srbského okolí mj. používáním latinky. Historickým i kulturním centrem je město Novi Pazar (s přibližně 55 tisíci obyvateli).


Pomaci

Pomaci, regionálně zvaní Apovci, Achrjani, Babečani, Dilsăzi, Mărvaci, Torbeši, Čečenci, jsou specifická část slovanského muslimského obyvatelstva patřící do bulharsko-makedonského jazykového okruhu. Pomaci žijí na území Makedonie, Bulharska, Kosova, Řecka a turecké Thrákie. Patřili k plnoprávnému muslimskému obyvatelstvu Osmanské říše, ale po vzniku moderních balkánských států se stali terčem útoků okolního křesťanského obyvatelstva a tlaku úřadů. Po vzniku samostatného Bulharska proběhlo několik vln násilné christianizace (1881, 1912–1913, 1942), Pomakům byla měněna jména a byli přesídlováni. Pokusy christianizovat a bulharizovat Pomaky probíhají dodnes. Pomaci se naopak snažili spolu s bulharskými Turky získat autonomii nebo samostatnost.
V současné době žije v Bulharsku přibližně 132 tisíc Pomaků, především ve středních Rodopech a v jihozápadní části země (a v důsledku přesídlování i rozptýleně na území celého Bulharska). V Řecku se k Pomakům hlásí přibližně 36 tisíc obyvatel (a patří k nim zřejmě i 54 tisíc řeckých občanů, kteří se identifikovali jako „Turci“). Řečtí Pomaci jsou koncentrovaní především na území řecké Makedonie a západní Thrákie. Řecko však provádí ostrou asimilační politiku a své slovanské obyvatelstvo helenizuje, muslimy pak nutí k přechodu na turečtinu. Tureckých Pomaků je přibližně 120 tisíc a žijí převážně ve východní Thrákii. Dále Pomaky nalezneme v Kosovu, na kosovsko-albánském pomezí i v západní části Makedonie. Pozoruhodná je komunita asijských Pomaků u syrského Aleppa.


autor je historik a slavista





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod