Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Most, přes který nikdo nechodí
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2004


Most, přes který nikdo nechodí


Martin Ježek


„A kam do Mitrovice chceš?“ zeptá se řidič Sandžaktransu na cestě do Skopje. „No já nevím, doprostřed.“ Špatná odpověď. Nebo spíš odpověď neznalého. Kosovska Mitrovica, centrum srbské enklávy na severu Kosova, vlastně ani nemá pořádné autobusové nádraží, a tak tam šoféři vůbec nezajíždí. „Tak do které části tedy chceš?“ Ve výsledku je to jedno, protože zrovna teď je v Mitrovici klid a přes řeku Ibar, která Albánce a Srby rozděluje, se může promenádovat kdo chce.

Most uprostřed města v bezprostřední blízkosti administrace UNMIK ovšem ještě před pár dny vypadal jako pevnost. Jeho okolí bylo obehnané kotouči s ostnatým drátem a na obou stranách hlídkovali francouzští vojáci KFOR a příslušníci kosovské policie. Auto, které chtělo v noci přes řeku přejet, muselo zhasnout světla a dát si slalom mezi bariérami z pytlů s pískem.

Nezasvěcený cestující zřejmě na první pohled nepochopí, před čím nebo před kým je potřeba most hlídat. Ve městě je klid, kafany a bistra jsou plné na obou stranách, lidé nakupují na trhu a všude hučí generátory, protože kosovská energetika už zase vyhlásila černou hodinku.

Jenomže Ibar představuje jednu z nejkontrastnějších hranic Evropy, přinejmenším tam, kde protéká Mitrovicí. Při přechodu přes most sice nemusíte ukazovat pas ani jiný doklad, ale checkpoint obrněný pytli s pískem ještě před pár dny budil dojem horší než jakákoliv celnice. Teď už pytle k nelibosti srbských obyvatel zmizely.

Na jejich straně je skoro všechno nadepsané cyrilicí, přestože se jí na zbylém území soustátí Srbové drží čím dál méně. Platí se dináry, tedy alespoň většinou. Autobus do Bělehradu odtud jezdí skoro jednou za hodinu. Ve stáncích je všude k dostání kredit na srbské SIM karty 063 a 064 a mají tu všechny srbské noviny. To všechno v kulisách vrcholného socialistického realizmu, který postupně chátrá.

Krátká procházka za most člověka uvrhne do úplně jiného světa. Ten kontrast je větší, než když přejedete hranici ze zpustlého západočeského pohraničí do uhlazených Bavor. Klasickým příznakem toho, že jste v jiné zemi, jsou jiné značky na autech. To je v Kosovu dovedeno k dokonalosti. Mitrovičtí Srbové mají buď KM anebo taky vůbec nic – mnohá auta mají poznávací značku prostě sundanou. Albánec se ovšem k srbsko-černohorskému systému poznávacích značek nezná a má také od mezinárodní správy druhou možnost, kterou rád využije – všechna jejich auta mají KS jako Kosovo.

Albánština cyrilici nezná, těžko tedy mít komukoliv za zlé, že se v jižní části města používá latinka. Mluví se tam jenom albánsky a autobusy do Bělehradu odtud nejezdí. Autobusové nádraží má čistě albánský ráz – jde o prostranství, ze kterého se odjíždí. To je celý řád a pořádek. Kdy, co a kam jede nikde psáno není. Taxi s názvem Albani jsou všudypřítomná a s taxikáři se dá dohodnout docela dobrá cena. V dinárech to ovšem nemá smysl zkoušet. Ulice jsou plné postávajících kšeftsmanů, kteří čekají na každodenní obchod. Na chodnících jsou rozestavěné stánky s kdečím, na prvním místě v hitparádě nabízeného sortimentu jsou cigarety. Trafiky tu mají zvláštní doplněk, který u nás neznáme – vedle albánských novin se tam prodávají i národní symboly. Znak Kosova znázorňující obrys území a černý orel na červeném pozadí jsou k dostání úplně všude, nejhojněji vystavená je ale vlajka teoreticky neexistující UÇK. Kdyby se někomu zachtělo srbské vlajky nebo kosovského kříže, musí přejít řeku na druhou stranu. Srbové mají na toto zboží extra obchody, v trafice je nedostanete.

Hlad je všem společný
Distributor elektřiny na chvíli přerušil černou hodinku. Albánec i Nealbánec pocítí, že s nastávajícím večerem dostává hlad, a chce se něčím zasytit. Hamburgerové stánky ignorují jakékoliv hranice a úspěšně prosperují na obou stranách Ibaru. Jeden Albánec prodává hamburgery dokonce rovnou mezi dosavadními checkpointy hned u hlavního mostu. Srbsky nebo jinou slovanskou řečí by to na stánkaře člověk asi zkoušet neměl, protože zůstat o hladu je přece jen nepříjemné. Menu, které má albánský stánkař vylepené na skle, ovšem zrovna moc nenávistně nepůsobí. Má sedm položek. Druhá odspoda je „čorba“. No dobře, to je z turečtiny, tedy pro obě znepřátelené strany nekonfliktní výraz. Úplně nahoře se ovšem skví slovo „pljeskavica“.

„One pljeskavica, please“ – tak nakonec dopadne znění požadavku, vyplývajícího z podmínek kosovsko–albánského prostředí. Tím se však otvírá úplně nový problém s přílohami. Ze začátečnického srbského „ovo i još ovo“ se najednou vyvrbí stejně začátečnické anglické „this and this, please“. Kdo si má tak rychle vzpomenout, jak se řekne anglicky okurka. „Aha, you want krastavac!“ V té chvíli je člověk doražen, nepočítá vrácené centy a neříká už radši nic. Tak když se v albánštině do pljeskavice dává krastavac, v čem je tedy vlastně ten problém?

Cestou po hlavní ulici, která je severojižní osou města a na níž leží i inkriminovaný most, zní zpravidla albánština, ale srbština se tam dá také zaslechnout, byť v menší míře. Na blízké křižovatce jsou dopravní směrovky. Na ukazateli jsou v obou jazycích Podgorica, Skopje, Priština a úplně dole Bělehrad. Ten je ovšem jako jediný přeškrtnutý sprejem.

Klid jen na povrchu
Obyvatelé Kosova ale už prokázali, že tento navenek docela poklidný stav dokáží velmi rychle obrátit v násilí. Naplno vypuklo v březnu minulého roku a jeho ohniskem bylo jediné město Kosova, kde obě etnika žijí společně. Lépe řečeno vedle sebe. Právě v té době síly KFOR opevnily hlavní mitrovický most.

Podle různých údajů by se v současné době mělo nacházet v Kosovské Mitrovici asi osm tisíc Srbů a zbytek obyvatelstva pětasedmdesátitisícového města tvoří Albánci. Rozdělení na srbskou severní a albánskou jižní část je v současné době skoro perfektní. Ve městě žila také několikatisícová romská komunita, po níž se už z drtivé většiny slehla zem.

V březnu šlo o nejhorší střety mezi oběma etniky od konce bojů v roce 1999. O život mělo přijít až 31 lidí a raněných bylo přes 500. Síly KFOR zřejmě dělaly co mohly, ale pořád to bylo málo. Francouzi v jižní Mitrovici neubránili pravoslavný kostel svatého Sávy. Vojáci sice proti Albáncům použili slzný plyn a gumové projektily, ale útočníky se jim odrazit nepodařilo. Z kostela pak už nezbylo skoro nic. Pravoslavné kostely a kláštery tedy nedokáží uchránit ani samotní vojáci KFOR. Uvádí se, že březnovým nepokojům padlo za oběť 14 církevních památek. Z obliga nebyl ani česko–slovenský prapor, který také neubránil jeden pravoslavný kostel. Tehdejší velitel praporu pplk. Josef Kopecký to okomentoval jasně: „Proti dětem a ženám jsme nemohli střílet. Sice jsme vypálili několik varovných výstřelů do vzduchu, ale pak jsme se stáhli.“ Albánská taktika tedy byla poslat děti jako předvoj a využít toho, že vojáci KFOR se proti nim neobrátí. Je tedy zřejmé, že pokud Srbové odejdou, bude se symboly jejich víry a historie skutečně amen.

Zmíněné nepokoje tehdy začaly snadno představitelným příběhem, vlastně malou, ale emocemi naplněnou scénou. Srbové měli poštvat na albánské chlapce psa. Když před ním kluci chtěli utéct, utopili se v Ibaru. Nakonec se ukázalo, že to nejspíš přesně takhle nebylo, ale na tom už nezáleželo. Jednoduchý příběh vykřesal potřebnou jiskru, aby se nenávist mohla rozhořet v plné síle. Zrovna taková „story“ byla na začátku nedávných několikatisícových demonstrací v Preševu, ležícím kousek na východ od kosovského protektorátu. Malý Albánec zřejmě chtěl přeběhnout hranici do Makedonie a srbské pohraniční síly ho zastřelily ještě než se k hranici vůbec dostal. Jak to přesně bylo nehraje vůbec žádnou roli...

Samá bílá auta
Mezinárodní síly a organizace v Kosovu tedy neumějí zabránit ani násilí, ani svévoli gaunerů všeho druhu. Přitom na první pohled tvoří bílé terénní limuzíny a vojenská auta právě v Mitrovici alespoň polovinu veškerého provozu na silnicích. OBSE tam, EU nazpátek, KFOR tam, UNMIK nazpátek, UNHRCR tam... V areálu mezinárodních organizací v severní Mitrovici si tato auta podávají závoru ve dne v noci. Areál, který vznikl na panelákovém sídlišti na okraji města, sice není obehnaný rolemi ostnatého drátu jako kdysi most, ale vysokým plotem ano. Hned naproti má správa OSN i hotel.

A pak se člověk postaví jako ostatní albánští i nealbánští smrtelníci na zastávku autobusu, kterým se chce dostat do některé z okolních vesnic, a kolem projede bílý mikrobus, opět s nějakými písmeny na dveřích a cedulí Shuttle Mitrovica–Prishtina. Personál civilní správy i ostatních misí má všechno extra. Berou obrovské peníze, žijí velice komfortně, mají drahé terénní vozy, vlastní autobusové linky a staví kolem sebe vysoké ploty. To moc důvěry u místních nebudí. Nedávno dokonce pod autem nigerijského policisty OSN vybuchla bomba.

Jak už bylo zmíněno, administrativa UNMIK v Mitrovici sídlí přímo u hlavního mostu na albánské straně. Naproti přes ulici je radnice. Civilní správa nejenomže využila evergreen v podobě ostnatých drátů, ale přímo se opevnila asi tři metry vysokými betonovými bloky. Jsou odlité tak, aby se na ně nedalo vylézt, takže hradba vypadá jako Berlínská zeď. Zřejmě je čeho se bát.

Až donedávna po zuby ozbrojení vojáci hlídali most. Když existuje most, je možná cesta na druhou stranu. A v březnu minulého roku se právě tahle cesta stala ohniskem konfliktu mezi sousedícími etniky.

Neuhlídají
Předpovědi většinou tvrdí, že v Kosovu už nikdo žádné mosty neuhlídá. Německý Tageszeitung nedávno napsal, že „Velké Srbsko“ se vytvořit nepodařilo, s „Velkou Albánií“ to bude naopak. Na Balkáně teď podle komentáře vyvstává „albánská národní otázka“. Albánci žijí kromě Albánie a Kosova také v Makedonii, jižním Srbsku, Černé Hoře a Řecku. V mnoha metropolích Evropy je možno koupit si mapy, na nichž jsou zakresleny hranice „Velké Albánie“. Zahrnují všechna území, kde Albánci tvoří většinu.

Balkán čekají nové změny hranic podle map, které se už prodávají, i když mocnosti dokola opakují, že hranice měnit nechtějí. Nezávislost Kosova bude, uvedl německý list. Bylo by však hloupé posuzovat ji odděleně od „albánské národní otázky“. Albánští politici se vznášení územních nároků vyhýbají, ale je to jen proto, aby uznání nezávislého Kosova neohrozili. Tageszeitung navíc píše, že politika Albánců žijících mimo Albánii se nekoordinuje v Tiraně, ale v kosovské metropoli Prištině.

Nedávné události v jižním Srbsku ukazují, jak rozbouřená nálada tu panuje. A když se problémy nebudou řešit, objeví se později zase. Takže Albánec, který prodává na mitrovickém mostě pljeskavici, umístil svůj stánek velmi prozíravě. Šofér Sandžaktransu v tom ale žádnou vysokou politiku neviděl. Podle něj je hlavní potíž celého soustátí v tom, že „Niko ne radi ništa!“ – nikdo nic nedělá. Protože kdyby lidé měli co na práci a slušně by si vydělali, nemysleli by na hlouposti. Alespoň podle jeho filozofie. Těžko říct, kolik sandžacký autobusák vydělává, ale po cestě z křižovatky u Zvečani směrem do severní Mitrovice jsou vidět jen nefungující doly a zrezavělý průmysl.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod