Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Lidská, nezbytně lidská
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2008


Lidská, nezbytně lidská


k úmrtí maďarské spisovatelky Magdy Szabó

János Háy, přel. Jiří Zeman



Magda Szabó, jedna z největších maďarských spisovatelek 20. století, autorka více než pěti desítek románů, novel, dramat a esejistických sbírek, zemřela ve věku devadesáti let 19. listopadu 2007 v obci Kerepes u Budapešti. Text Jánose Háyho vyšel na stránkách maďarského literárního portálu litera.hu, na stránkách Navýchodu je publikován se souhlasem autora.

 Myslel jsem si, že žije tak, jako bych vešel do některé scény ze Staromódního příběhu: starožitný nábytek, ručně tkané, děsně těžké orientální koberce, stříbro, špatné malby rodinných příslušníků. Když se otevřely dveře, vyřítili se proti mně dva olysalí psi, nalezenci, za nimi mladík, který je pomáhá venčit a který se sem stejně jako oni dostal z ulice. V pokoji linoleum, imitace parket, kdo by ho neznal, přes židle hrubá deka, aby člověka do zadku nestřelila péra, když z čalounění už jsou jenom cáry, knihy, psací stůl. Líbilo se mi, že žije tak, jak žije, a ne tak, jak jsem si to představoval. Ovšem nerad jsem u ní pil kávu, protože tak jako psaní a bezprostřednosti šla k duhu, kávě tahle rozvolněnost zrovna neprospívala. S ní jsem jel poprvé dvě stě sedmdesát. Tedy když Géza řídil její mercedes. Prohlásil, že teď mi ukáže, jaký to je, když na to pořádně šlápne. Magda zezadu křičela: Gézo, proč v tom druhém pruhu stojí tolik aut? Všichni se vedle nás šourali sto čtyřicítkou, ti odvážnější snad sto šedesát, a vzhledem k nám jako by se nehýbali. Líbilo se mi, že má ráda rychlost. Předem mě upozornila: Hochu, kdyby se tě někdo ptal na něco z veřejného života, tak řekni, že je dnes moc hezky. Myslela to dobře, přesto se mi nelíbilo, že mě nabádá ke zbabělosti.

Když Géza mluvil o tom, o čem každý muž mluví rád, ať už má peníze nebo ne, totiž o tom, jak si lze vydělat fůru peněz, samozřejmě z ničeho, přerušila ho: Nech toho kluka, on musí pracovat. Líbilo se mi, že považovala práci za důležitou, že si myslela, že věcí spisovatele je psát, a nelíbilo se mi, že všechno kromě životního díla a věcí s ním spojených považovala za nepodstatné.

Líbilo se mi, když vzala telefon a přihlouplým hlasem do něj řekla: „Haló? Maminka zrovna není doma“, anebo „Chirurgie nemocnice svatého Jana, koho hledáte?“, bránila se tak před vnějším světem. To se mi líbilo především proto, že to dělala jako dáma v letech, a nelíbilo se mi, když chodila na recepce, obědvala s osobami VIP a příliš moc dala na okolní šumy.

Líbilo se mi, když si střílela ze svých souputníků, obzvláště z žen, její poznámky byly jedovaté a zároveň přesné, a nelíbilo se mi, když se urazila kvůli nějaké špatné kritice, poněvadž jsem si myslel, že ješitnost je jí a jejího životního díla nehodná. A trochu jsem i věřil, že když je člověk už dost starý, tak se od podobných břemen osvobodí.

Z hlediska poetiky jsme neměli naprosto nic společného, netíhla k avantgardě a já ke květnatější, klasické poetice, ale líbilo se mi, jak je její dílo důsledné a vedle znamenitých románů (jakým je podle mě například Srnka) má obecně vysokou úroveň. „Magdu si vždycky stojí za to přečíst,“ prohlásil kdysi Somlyó. Ovšem nelíbila se mi její dramata, na která byla – podobně jako rodiče na trochu nezvedené dítě – strašně pyšná.

Líbila se mi její studie o Vörösmartym. Hluboká, pečlivá a citlivá analýza, i akademický odborník by mohl srazit podpatky, kdyby takovou uměl. A nelíbily se mi rozhovory, které dávala magazínům, protože šla vždycky na jistotu, nikdy neriskovala.

Líbilo se mi, že má ráda, nelíbilo se mi, že jenom pár lidí, ačkoli ti, které mohla mít ráda, už většinou zemřeli. Líbilo se mi, že si váží svých čtenářů, nelíbilo se mi, když třeba udílela jejich dětem požehnání, jako by byla matka Tereza. Oni jsou rádi, říkávala, a mě to nic nestojí. A přece mi to vadilo, protože byla spisovatelka a ne pastýřka národa.

Líbilo se mi, že byla slavná, a zůstala jednoduchá, že nebyla dokonalá, že se uměla sama sobě zasmát, třeba když se po jedné své premiéře ve večerní róbě skutálela ze schodů divadla v Békéscsabě, že si jako pomocníka vybrala Gézu Thassyho, který nechodí v oblacích, ale stojí oběma nohama pevně na zemi, ostatně byl přeci bubeníkem Bély Radicse. Byl jsem rád, že je, že je tak stálá jako třeba pí, které je pořád a vždycky bude. A teď jsem nerad, že už není.

 (Magda Szabó (5. 10. 1917–19. 11. 2007), jedna z nejvýznamnějších maďarských spisovatelek, držitelka mnoha domácích i za hraničních literárních ocenění. Narodila se v Debrecínu, vystudovala místní univerzitu a působila jako učitelka v protestantské dívčí škole v Debrecínu a Hódmezővásárhely. Začínala jako básnířka, její první sbírka básní Bárány (Beránek) vyšla roku 1947. O dva roky později získala svoji první literární cenu, která jí byla vzápětí z politických důvodů odebrána. Za Rákosiho stalinistického režimu nesměla publikovat, její první román Freskó (Freska) vyšel roku 1958 a zaznamenal ohromný úspěch. Román pro mládež Abigél (Abigail, 1970) byl Maďary zvolen v celonárodním hlasování jako šestá nejpopulárnější kniha. Roku 2003 obdržela francouzskou literární cenu Prix Femina Étranger za nejlepší zahraniční román.)





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod