Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Ázerbájdžánská verze demokracie pěkně zapáchá
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2003


Ázerbájdžánská verze demokracie pěkně zapáchá


Katka Volná


Prezidentské volby se v Ázerbájdžánu odehrály přesně v půlce října. Novým prezidentem se z vůle celého národa stal syn toho předchozího a jak pravil on i jiné pomazané hlavy, "tyto volby byly dalším krokem na cestě Ázerbájdžánu k demokracii". Dá se to ale vidět i jinak – a jako očitý svědek nabízím svůj pohled a své zážitky.

Strávila jsem jako člen pozorovatelské mise OBSE týden v zemi známé především konfliktem o Náhorní Karabach a také roponosným Kaspickým mořem. Jinak je Ázerbájdžán o něco větší než Česko a lidí tam žije o pár miliónů méně, roční příjem na hlavu mají 176 dolarů, což je asi dvanáctina českého. Ale něco nás spojuje: už po desetiletí slavíme vznik republiky 28. října a ázerbájdžánské prohlášení nezávislosti se datuje k říjnu osmnáctému (1991). Je smutné, že téměř na počest tohoto výročí si Ázerbájdžánci uspořádali volby, u kterých se o „nezávislosti“ dá hovořit leda jako o nezávislosti na pravidlech a zákonech.

Mezi dvěma Aliyevy

Podle očekávání rozhodlo už první kolo: 79 % hlasů získal Ilham Aliyev (strana Nový Ázerbájdžán) a 12,5 % Isa Gambar (strana Musavat). V Ázerbájdžánu letos nakonec vybírali z osmi kandidátů. Do začátku října jich ještě bylo devět, ale osmdesátiletý Heydar Aliyev, který byl – po hvězdné kariéře v sovětském aparátu – prezidentem posledních deset let, kandidaturu ze zdravotních důvodů vzdal a svým voličům doporučil hlasovat pro vlastního syna Ilhama (mj. předsedu vlády a Olympijského výboru, prostě zdatného funkcionáře). Nutno říct, že ačkoliv se o scénáři takto provedeného předání moci spekulovalo již dlouho před volbami, zdravotní stav Aliyeva staršího byl vskutku nevalný: je po operaci srdce a prostaty a letos v dubnu zkolaboval během přímého přenosu, když pronášel oslavnou řeč k 30. výročí založení vojenské univerzity v Baku. Poté ho převezli na kliniku do amerického Clevelandu a od července ho už nikdo neviděl; hned z několika úst jsem zaslechla šířící se fámy o jeho smrti, se kterou bude možné vyjít ven až časem.

Předvolební kampaň jako by neznala jiné kandidáty než Aliyevy: obrazovky pěti provládních televizí okupovali především oni, podobně jako billboardy po celé zemi. Ještě když jsme v průběhu voleb projížděli prašnou ázerbájdžánskou krajinou, shlíželi na nás otec & syn se svými sebevědomými úsměvy každou chvíli, na rozdíl od tajemných zbylých kandidátů. Úspěšná volební kampaň se zabydlela i u kapel, které vyhrávaly potenciálním voličům před volebními místnostmi – samozřejmě volební melodie rodiny Aliyevů. Ale to kapku předbíhám…

S tlumočníkem do Karabachu

Divadelní představení „Svobodné a demokratické volby“ se mělo odehrát před publikem kritických a poučených pozorovatelů. Krátce po příletu do Baku proto mě i stovky dalších čekala několikahodinová nalévárna: dozvídáme se, jak vyplňovat dotazníky OBSE, co do volebních pravidel patří a co ne, jak vypadá správně zaplombovaná urna, čeho si všímat, na co se ptát.

"Pamatujte si, že do voleb nesmíte zasahovat, jste jen pozorovatelé. Ale je třeba dobré mít sebou baterku," doporučují nám. "Proč? Při minulých volbách se v několika případech stalo, že najednou vypadl proud a komise pak rychle podstrčila stovky falešných volebních lístků." Rozesměje mě, že by se falšovalo tak okatě. Inu, míra mé naivity je vysoká…

Když jsme vybavení nezbytnými znalostmi, brožurami a formuláři, nafasuje každý z nás osobního tlumočníka, protože zdejší turečtině zkřížené s kavkazskými jazyky prostě porozumět nelze. Na mě připadne Asif, dvacetiletý student jazykové školy, který na mou oblíbenou ruštinu moc neslyší a rád by si povídal anglicky; oprašuju tedy maturitní znalosti a skřípu zuby. Taky už vím, kam pojedeme: do Agdamu. Tam mně a Asifovi patří 119. volební "učástok" se čtyřiačtyřiceti okrsky. Trochu ve mně zatrne, když na mapě objevím, že město Agdam leží v zašrafované oblasti označující Náhorní Karabach, ale na obavy není čas. Dvě stě kilometrů dlouhá cesta chatrným autobusem po bohatě děrovaných silnicích nepočká – škoda, že se při tom drncání člověk nezbaví spánkového deficitu z nočního letu.

Gogolovo dědictví: mrtvé duše

Ačkoliv má moje chvíle přijít až večer při sčítání, je to nakonec všechno jinak. Spím sotva pět hodin, když to začne. V sedm ráno volají z prvního okrsku s prvním problémem: ačkoliv se volební místnosti otvírají až v osm hodin, opoziční člen komise zjistil, že v urně je už teď spousta hlasů – vojáci už prý odvolili. Hm. Vyrážíme tedy s Asifem do terénu a dostáváme lekci z nových podob demokracie. Na deseti okrscích zažívám jednu nečekanější příhodu za druhou: Za plentou se většinou tísní mnohem víc lidí než jeden, do urny se místním houfně daří házet víc než jen jednu obálku – bývají dvě tři, ale objevuji se i maximalisté třeba se sto padesáti. Na šestnáctém okrsku se bělovlasý stařík prokazuje pasem jakési ženy; upozorňuji na to komisi, a ta ho kupodivu posílá pryč – jenže to je vítězství sotva na půl hodiny; až odjedeme, jistě se mu odvolit podaří, a bůhví kolikrát.

Zákon tu nějak nehraje roli, leckterá volební komise nechává ty správné voliče volit hned několikrát a ty nesprávné zase volit moc nepouští, protože je nenalézá ve volebních seznamech – narozdíl od desítek dávno mrtvých či daleko za hranicemi žijících lidí, kteří tam uvedeni jsou... a leckdy i odvolí.

Od horké krve k plamenům

Ázerbájdžánská mentalita je bouřlivější než ta česká. Opozice zná svá práva a vehementně se o ně hlásí – takže rvačky nejsou nic neobvyklého. Na čtvrtém okrsku se kolem mě během chvilky vytvoří agresivní shluk lidí, kteří přes sebe křičí, někteří mi cpou před oči svůj ohmataný pas a stále dokola volají „Sláva Aliyevovi!“. Neberu jim to, jen zkontroluju členy komise (z poloviny jde o lidi, kteří tam nemají co dělat), vše si zapíšu a odjíždím.

Na jednom okrsku přišel pán středních let o sako, resp. o jeho rukáv a kapsu, na dalším nás vítá čtyřicetiletý Sabir Nahamatov, v levém oku má krvavě rudé bělmo a celý je nějaký pomačkaný: „Zbili mě, když jsem se snažil vejít do místnosti. Mám sedět v komisi, ale poslali na mě policii.“ Ta se ostatně ve volebních místnostech i kolem nich pohybuje velmi samozřejmě, ač jí zákon ukládá stometrový dištanc. Předseda inkriminované komise mi o pár chvil později bohorovně vysvětluje: „Nechceme tady žádné problémy. Šlo o konfliktního člověka a to by nedělalo dobrotu. Radši jsem na jeho místo vybral svého bratrance.“ Píšu si. Na čtyřiadvacátém okrsku s Asifem nalézáme volební místnost prázdnou – budka s plentou leží rozmetaná na zemi, nad hromádkou popela smrdí kouř a všichni se mlčky tísní v předsálí. Jeden volič se tu před chvílí na protest proti manipulacím podpálil. Přežil to a ani prý volby moc nenarušil, i když prokopl urnu – členové komise odevzdané hlasy pohotově přesypali jinam… Píšu si.

Půlnoční matematika

Znechucená a naštvaná neskrývanými podvody usedám o sedmé do ústřední volební komise 119. kraje, abych sledovala odevzdávání a zpracování protokolů. Místo devítičlenné komise, která by o přijetí či nepřijetí jednotlivých protokolů hlasovala, se tam celou noc činil jeden člověk, který protokoly spolu s lidmi z okrsků dotvářel a doopravoval. Šlo mu to od ruky a přede mnou se rodil obraz disciplinovaného agdamského voličstva: považte, v okrsku, kde je 1278 právoplatných voličů, odvolilo přesně 1278 lidí, a všichni chtějí mít za prezidenta jediného muže – Aliyeva.

A takových okrsků je nejmíň deset…

Sčítání končí pár hodin po svítání a v nevyspalé hlavě mi vyvstane obrázek našich voleb: oposlouchané hlášky o tom, že všechno proběhlo v pořádku, znějí najednou docela jinak a vůbec ne nudně; a trapně nízká volební účast Čechů a Moravanů se v tomto srovnání jeví být ještě trapnější – nechávat fungující demokracii natolik nevyužitou zdá se mi v dalekém Ázerbájdžánu nemístně hříšné.

Dva mrtví, stovky zatčených

Ve světle spatřených praktik je výsledných 12 procent pro Gambara skoro neuvěřitelné číslo. Kolik Ázerbájdžánců si ho asi tak přeje za prezidenta ve skutečnosti, ptám se v duchu. Z oficiálních údajů se to absolutně nedá vyčíst, a příznivce strany Musavat to pochopitelně štve. Gambar neváhá, protestuje proti zmanipulovaným volbám a prohlašuje se za jejich vítěze – takže už o sčítací noci v Baku vypuknou nepokoje. Ty pokračují další den velkou demonstrací, kterou rozpráší policie s vojáky. Na náměstí Svobody ale zůstávají dva mrtví a spousta zraněných.

Vládní moc si to nenechá líbit: poslanci zbavují imunity jednoho opozičního kolegu a policie začíná zatýkat. Během pár dní zavírají na tři sta lidí, které obviňují z násilností či z jejich iniciování. Televize rozjíždí drsnou antigambarovskou kampaň a často pouští propagandistický šot, kdy sekvence účelově sestříhaných záběrů z demonstrace vrcholí Gambarovou rudě přeškrtnutou fotkou s nápisem fašista. Uf.

Politické šachy


a manželkou Mehriban>Než jsme stihli vyplnit a odevzdat všechna hlášení, dalo nám vedení OBSE "ochutnat" sousto z vysoké politiky: zveřejnili totiž nepochopitelně smířlivé prohlášení o tom, že ač došlo k troše porušení evropských standardů, mohou tyto volby zahájit „novou éru důvěry“. Je to ošklivá zkušenost, čuchnout si k tomu, jak světové politické špičky hrají svou hru mimo šachovnici reality. A jak přistoupí na to, že stabilita je důležitější než demokracie – zejména když v zemi, kde zavírají nevinné a falšují volby, mají pravou ropu. Takové sousto se nedalo spolknout. Spolu s téměř dvěma sty pozorovatelů z východoevropských a postsovětských zemí protestujeme: vzniká "Votum separatum", text pro parlamenty, vlády a média, který se vymezuje proti OBSE a shrnuje naše autentické ázerbájdžánské zážitky. A vyvozuje z nich, že volby nebyly ani svobodné, ani rovné, ani spravedlivé a transparentní, protože při nich nebylo dodrženo žádné ze základních měřítek, která se při hodnocení volebního procesu používají. Že je tedy nelze považovat za volby.

Přidá se k nám někdo?





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod