Navýchod.cz - Navýchod - Historik je vypravěč se zvláštní zodpovědností
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2008


Historik je vypravěč se zvláštní zodpovědností


Jan Kravčík



Ainur Elmgrenová je historička a ilustrátorka s finskými, tatarskými a romskými kořeny. Narodila roku 1979 v Gislavedu ve Švédsku. Vystudovala historii a anglickou literaturu na Lundské univerzitě, kde momentálně působí jako doktorandka a dokončuje svoji dizertační práci o nacionalizmu, identitě a stereotypech ve Finsku v letech 1918–1939. Je autorkou stránek ainurin. net, na kterých uveřejňuje své komiksové příběhy a další práce, a spoluautorkou blogu chirayliq.blogspot.com.

Obrázky Ainur Elmgrenové jsou optimisticky přímočaré, její příběhy veselé, netradiční, plné detailů a nutí k zamyšlení. Nepřekvapí proto, že stejně působí i její vědecké práce. Tato mladá a talentovaná skandinávská historička a ilustrátorka je osobností s mnoha zájmy a její plány do budoucna by prý vydaly na román.

 

Ainur, tvoje jméno je tatarské a příjmení skandinávské. Mohla bys vysvětlit tuto na první pohled neobvyklou kombinaci? A je vůbec neobvyklá?

Pokud víš, že Ainur je tatarské jméno, může se jevit jako neobvyklá. Ale většina Skandinávců si jednoduše myslí, že pocházím z Islandu – kromě Islanďanů, pochopitelně. V tureckém přepisu „Aynur“ jde o jméno poměrně rozšířené po celé Evropě a Střední Asii. Nedávno jsem zjistila, že jako „Ajnur“ ho používají a za běžné považují i Makedonci. Psaná podoba mého jména je spíše specifická pro finské Tatary. Ti jsou malou komunitou, čítající dnes okolo osmi set osob. Díky smíšeným manželstvím jmenné kombinace jako ta moje jistě nejsou nemožné, ale obecně jsou neobvyklé.

Víš, ono to vypadá neobvykle, protože lidé jsou indoktrinováni tím, že Švédi by se měli jmenovat Anna Svensson nebo Kalle Johansson a prožít svůj život v jednom a tom samém městečku. Ale to je relativně nová myšlenka. Skandinávci byli vždy různorodí a migrovali, ať už kvůli bídě, zvědavosti či politice. Moderní nacionalizmus vytváří iluzi, že lidé s kulturně různorodým původem jsou anomálií a musí být připraveni podat vysvětlení své existence. Osobně ale nemám nic proti jejímu vysvětlování pro potřeby tohoto rozhovoru.


Jaký vliv na tebe měl tvůj původ? Co je v tobě skandinávského a co tatarského?

Takže, moje levá noha je spíš tatarská, zatímco moje pravá ruka je typicky finská a ušní boltce mají švédský tvar... Ale takhle to nefunguje, že? Můžu svůj původ rozdělit na matčinu a otcovu stranu, jak se to dělává, ale to nemá co dělat s tím, jestli jsem Tatarka nebo Skandinávka. Maminka mého otce je Finka a otec mé matky je částečně Cikán. Mám švédský pas a vystudovala jsem střední školu se švédštinou a finštinou jako svými „rodnými jazyky“. Znamená to, že jsem Švédka, byť nemám švédskou krev? Já se ráda považuju za Severovýchodoevropanku. Vidím se jako celek, ale ostatní by mě rádi rozdělili do úhledných malých balíčků. Jenže takhle rozkouskovaný člověk by vykrvácel.

Být téměř Tatarkou se hodí při setkávání s lidmi z Blízkého východu nebo Východní Evropy. Je překvapivé, kolik muslimů mě bere jako muslimku, ačkoliv nenosím závoj a jasně říkám, že můj tatarský pradědeček byl v naší rodině posledním, kdo se pětkrát denně klaněl k Mekce. Díky tomu, že jsem částečně Finka, Tatarka a Cikánka, mě v mnoha zemích považovali za domorodce, a to včetně Česka a Japonska – samozřejmě jen do chvíle, než jsem otevřela pusu...


Akademická a umělecká činnost jsou tvými prvotními zájmy. Nakolik jsou provázané? Jakým konkrétním oblastem se věnuješ při své akademické práci a co se snažíš vyjádřit svým uměním?

To je velmi zajímavá otázka. Můj zájem o umění je pochopitelně mnohem starší. Už jako malá jsem chtěla vyprávět příběhy pomocí obrázků i slov. Rodiče mi nikdy neřekli, že některé formy umění jsou „lepší” než jiné. Proto nevidím žádnou hranici mezi populární kulturou, „vysokým uměním”, ani akademickým působením. Historik je vypravěč – rozdíl je v míře, publiku a účelu. Historik musí být připraven převzít zodpovědnost za svoji práci jiným způsobem. Nikdy mi nestačí jen vyjádřit něco ze sebe – chci sdělit něco publiku a zapojit lidi do dialogu. Obrázky hovoří k lidem přímo, často neočekávaně a citově. Vyrábím pěkné obrázky a nemilosrdně je rozebírám. Mými oblíbenými tématy jsou „portréty nepřítele” a „identifikace” v každé umělecké formě, včetně politické propagandy. Co nás nabádá držet palce nějaké postavě ve hře a co nás nutí přijmout někoho jako „zloducha”? Jaké vizuální prostředky používají umělci, filmaři, básnící a další, aby vyvolali sympatie, touhu, nenávist a strach? Svým způsobem mi cestu k této problematice otevřel velice brzy můj tatarský původ. V pohádkách Tisíce a jedné noci jsem našla exotické hrdiny se známými jmény – hodně tatarských jmen končí na -ut-din nebo -ed-din stejně jako Aladin, Nureddin nebo Bavautdin, což je jméno mého otce. Ale tito chlapíci v turbanech, se zahnutými meči a špičatými bradkami byli zároveň zápornými hrdiny v západní populární kultuře a lidských dějinách. Tataři byli často zaměňováni s Mongoly a jedni i druzí byli zpodobňováni jako krvelační, krutí barbaři. Přemýšlela jsem o tom a začala se sama sebe ptát na další stereotypy v literatuře a filmu.

Pro mě ale není důležité vyvracet nepravdivé představy. Pro nepředpojaté lidi existují tuny knih o skutečných Tatarech, Mongolech a dalších středoasijských národech. Mě víc zajímá otázka, proč lidé upřednostňují jednoduchý stereotyp, když mnohostranná pravda je mnohem zajímavější? Proč se lidé chtějí nechat krmit jednou a tou samou historkou pořád dokola?


Proto se ve svých pracích často zabýváš stereotypy?

Ano. Už jako teenager jsem zjistila, že se mi víc líbili muži, kteří vypadali jako stereotypní padouši. Bavila jsem se kreslením různých typů postav a vždy jsem se vrátila k nějakým archetypálním variantám černookých jižanů se skobovitým nosem a světlovlasým barbarům s finskými nebo slovanskými lícními kostmi. Tataři náhodou spadají pod obě kategorie. Miluji dobrodružné a fantastické příběhy tak moc, že mi vždy přišlo škoda, když ti nejzajímavěji vypadající postavy byly vždy pouhými cvičebními terči pro bič Indiana Jonese – nechápejte to špatně, já Indyho zbožňuju a to může být velmi bláznivý popud pro to, stát se historikem. Proto jsem se zajímala, proč stereotypní padouši vypadají stejně. Souhlasí s tím každý? Je možné vytvořit zábavné příběhy s novými, jinými druhy padouchů a hrdinů?

Myslím, že tyto otázky jsou stále důležitější v době, kdy konzumujeme tolik vizuálních informací kvůli přežití a zábavě. Pro mě je to totiž také otázka přežití. Nechci se dívat, jak je kreslířům vyhrožováno smrtí kvůli satirickému obrázku. Nechci sledovat davy útočící na lidi jen proto, že nosí turbany. Vždycky si říkám „to se může stát mně“, i když mí švédští kamarádi si myslí, že je to směšné. „Nejsi imigrantka,“ říkají, „nejsi muslimka“. Ale to si můžu klidně dát do životopisu, a pořád budu ta „špatná“, protože nejsem dost skandinávská, dost finská, dost muslimská, dost východní ani dost západní. Nebo hůř: můžu se stát neviditelnou, protože nepasuji do žádné škatulky. Jsem přesvědčená, že po celém světě existují miliony lidí, kteří se cítí dezorientování a vynechaní, protože jsou ignorováni médii, která pracují pouze se stereotypy. My musíme převzít zodpovědnost za to, jaký vliv mají naše názory na ostatní.


Kromě svých dalších on-line projektů jste ty a tvá sestra Tinet autorkami blogu Chirayliq o pohledných mužích ze Střední Asie. Mají tyhle stránky nějaký akademický účel, nebo se vám jen líbí vystouplé lícní kosti?

Nám se rozhodně líbí vystouplé lícní kosti a máme pocit, že lícním kostem, hlavně těm mužským, se na internetu nedostává tolik pozornosti. Skutečně se snažíme uveřejňovat obrázky hezkých mužů, ale protože jsme obě intelektuálské typy, ukazujeme svoji náklonnost intelektuálským způsobem. Má to souvislost s otázkou o stereotypech. Nejslavnějšími středoasijskými muži jsou dnes pravděpodobně Čingischán a Borat. Přihoďte k tomu Kavkaz a můžeme na seznam přidat Josipa Stalina. To je problém image, za které nemůže žádný středoasijský národ, spíš je to výsledek zájmu Západu o exotické padouchy. Není to záležitost nepřátelské propagandy – lidé ze Západu rádi promítají své sny na Východ a prožívají příběhy mocných vojevůdců, kteří by v evropském prostředí byli nepřijatelní. My také můžeme být obviněny z projekce svých snů, samozřejmě! Ale doufám, že při troše toho zkoumání navíc návštěvníci blogu zjistí, že si vážíme jednotlivých mužů a jejich práce a nejde nám jen o jejich hezký vzhled. Existují spousty stránek s fotkami sexy lidí; já doufám, že Chirayliq může být něco jiného. A podle dosavadní zpětné vazby to funguje.


Povězme si teď o Tatarech ve Finsku. Můžeš nám říct něco o jejich původu? Kdy a za jakých okolností se do Čuchonska – jak se kdysi česky říkalo – dostali?

Čuchonsko! To je vtipné, s tím názvem jsem se ještě nesetkala. V ruštině zní tradiční hanlivé označení Fina „čuchna“ a v textech z 19. století jsem viděla slovo „čud“ jako označení různých ugrofinských národů včetně Finů. Mně osobně se to slůvko líbí pro svůj „primitivní“ zvuk a Finům často přijde zábavné, možná i lichotivé, že pro ně Rusové vymysleli zvláštní urážku.

Většina finských Tatarů se do země přistěhovala před revolucí v roce 1917. Někteří průkopníci přicházeli už dříve, na konci 19. století. Finsko bylo tehdy autonomním velkovévodstvím v rámci Ruské říše se svojí vlastní legislativou – dědictvím švédského panování. Původ těchto Tatarů lze vysledovat do několika vesnic na Volze v okolí Nižního Novgorodu, na půli cesty mezi Moskvou a Uralem. Tuto oblast obývá množství Tatarů, ale leží vně Republiky Tatarstán a dialekt, kterým vesničané hovoří, se značně liší od spisovné kazaňské tatarštiny. Tato skupina Tatarů se jmenuje Mišaři – Mişärlär – a má jistou tradici blízké interakce s ugrofinskými národy v oblasti. Někteří vědci tvrdí, že jde o „potatarštěné Ugrofiny“ – co se mě týká, je to jako klasický problém „slepice nebo vejce“.

Imigrace Mišarských Tatarů probíhala podle jednoduchého scénáře. Nejprve kvůli špatným sklizním a suchu museli rolníci hledat nové způsoby přežití. Stali se z nich putující kupci a přesunuli se z převážně Tatary obývaného venkova do měst, ve kterých dominovali Rusové – Kazaně, Moskvy, Petrohradu. Některé dobrodružnější povahy se vydaly dál na západ a skončily ve Finsku, slušném odbytišti pro látky a kožešiny. První reakce finského tisku vůči „mohamedánům“ byly nepřátelské, ale přistěhovalci se chovali nenápadně a přizpůsobili se natolik, že si jejich

 přítomnosti během sta let povšiml jen málokdo – navzdory jejich mešitě s velkým půlměsícem na špičce v centru Helsinek.

Někteří moderní autoři dělají mnoho povyku kvůli tatarské schopnosti asimilace bez ztráty identity, ale já se domnívám, že šlo jednoduše o otázku přežití. Tataři viděli, jak musela sousední menšina, finští Židé, bojovat za svá občanská práva. Sledovali, jak se schylovalo k bouři v jazykové otázce mezi finsky hovořící většinou a švédsky mluvící menšinou. Prostě se jen snažili být nenápadní.


Jaké bylo tedy postavení finských Tatarů tehdy a jak se vyvíjelo v průběhu let?

Tatary nikdy nezasáhly zákony, které Židům zakazovaly usazovat se na většině území Finska s výjimkou několika měst a působit ve většině obchodních odvětví kromě několika podřadných. Starý švédský zákon diskriminoval Židy kvůli jejich víře, ale muslimy nezmiňoval. Vím, že někteří Tataři tenkrát, před emancipací Židů v roce 1918, vyjadřovali obavy, aby s nimi nebylo zacházeno stejně. V roce 1919 se Tataři a Židé mohli ucházet o finské občanství. V roce 1922 zákon o náboženské svobodě Tatarům umožnil založit si o tři roky později v Helsinkách oficiální náboženskou obec – dnes se jmenuje Suomen Islamseurakunta.

Obecně lze říct, že finští Tataři vycházeli s většinovou populací celkem dobře. Neexistoval žádný jasný protitatarský stereotyp, kterým by byli označeni. Když se podíváte na finskou meziválečnou literaturu, to málo vyobrazení Tatarů je rozporné a různorodé. Jsou to barvité postavy, někdy nazývané zdrojem „ruského barbarizmu”, jindy zobrazené v podobě šlechetného důstojníka nebo chytrého obchodníka. Průměrný Fin neměl – a stále nemá – o Tatarech žádnou konkrétní představu. Mohl si je plést s Židy, Turky, Cikány, Rusy nebo s jinými „tmavými lidmi se směšnými jmény”. To může rozladit toho, kdo by si přál nějakou výraznější charakteristiku, ale je to výsledkem tatarské strategie přežití.

Finští Tataři byli aktivní ve svých vlastních spolcích, jako byly kulturní spolek Finlandiya Türkleri Birligi (1935), nebo sportovní klub Yolduz (1945), večerní školy a letní dětské tábory. Samotná přítomnost muslimské náboženské obce nedaleko polárního kruhu přilákala sponzory a kulturní kontakty z mnoha muslimských zemí. Je spousta hudebníků a umělců, kteří udržují kontakty v Rusku a jinde. Teď už začínám znít jako propaganda já sama!


Hráli Tataři roli v občanské válce roku 1918 a po ní?

Co je mi známo, Tataři v občanské válce nehráli žádnou roli. Lze předpokládat, že dobytí „rudého“ jihu vládními vojsky, které v částech východního Finska vyústilo v etnické čistky, zasáhlo i Tatary. Mnozí z nich měli poruštěná příjmení končící na -off, což v roce 1918 stačilo, aby byli zastřeleni přemotivovanými kadety ve Vyborgu. Vím však spíše o útocích na vyborgské Židy, než na Tatary. Ti neměli žádný myslitelný zájem přidat se k rudé straně, přestože někteří s levicovými myšlenkami sympatizovali.

Revoluce přinesla do tatarské komunity jisté politické napětí a někteří známí finští aktivisté pomáhali tatarským nebolševickým politikům uprchnout ze Sovětského svazu. Ve 20. a 30. letech finská tajná policie sledovala tatarskou korespondenci mířící přes sovětské hranice, ale výsledek byl pro ni rozčarováním. Přestože tajní dychtili odhalit politické konspirace, většina zkonfiskovaných dopisů se věnovala osobním záležitostem, milostným příběhům a ilegálnímu přistěhovalectví. Tataři byli příliš malou komunitou na to, aby jim Sovětský svaz věnoval nějakou pozornost.


Budeme-li se držet chronologického přehledu, jaké byly osudy Tatarů za druhé světové války?

Během druhé světové války vedlo Finsko tři války – Zimní válku (1939–1940), Pokračovací válku (1941–1944) a Laponskou válku (1944). Sovětský útok v roce 1939 se setkal s jednotným odporem. Tatarská komunita se aktivně angažovala ve válečném programu a bezděčně otevřela Židům stále zavřené dveře. Ženské pomocné sbory Lotta Svärd byla vlastenecká organizace s širokou členskou základnou, do které však kvůli své víře neměly přístup Židovky. Po Zimní válce o vstup do organizace požádaly některé Tatarky. Byly přijaty, a vzápětí byly schváleny i žádosti židovských žen, které byly podány a zamítnuty už během války.

V Pokračovací válce Finsko podporovalo německou operaci Barbarossa. Když se situace obrátila, Finsko hodlalo uzavřít se Sověty mír dřív, než ztratí příliš mnoho. Jeden ze sovětských požadavků vedl ke třetí válce, při níž Finové stáli proti německým jednotkám v Laponsku. V období 1944–1945 někteří Finové, kteří zastávali v armádě „citlivé” funkce, například vyšetřovatelé, prchali ve strachu před sovětskou odplatou do neutrálního Švédska. Mezi nimi byli i Tataři, kteří se pak podíleli na vzniku první muslimské náboženské obce ve Švédsku roku 1949. Většina Švédů netuší, že prvními muslimy v jejich zemi byli Finové!


Dá se na základě předchozích odpovědí vyvodit, jaký byl význam tatarského živlu pro finskou společnost?

Lze říct, že Tataři na jednu stranu svým způsobem rozmazlili většinovou společnost tím, že byli vzornou menšinou, a na stranu druhou učinili Finsko o trošku tolerantnější tím, že zůstali muslimy a uchovali si svůj jazyk a kulturu. Přesto následujícím generacím nepomůže, budou-li se Tataři dál chovat nenápadně. Být vzornou menšinou nese riziko, že budou označeni za výjimku potvrzující pravidlo.


A jaká je tedy současná situace Tatarů ve Finsku?

Nejsem odborníkem na současnost, ale všechny uvedené organizace stále existují. Je tu i publikační činnost a různé kulturní aktivity, například každoroční oslava Sabantuy, které se účastní i lidé mimo komunitu.

Co se mě samotné týče, je pro mě jednodušší být Tatarkou mimo Finsko. Společenství finských Tatarů je velice exkluzivní společností. Ve srovnání s jinými muslimskými obcemi, jsou tatarské kongregace etnicky vymezené a často je těžké s nimi splynout. Finští Tataři si chrání svoji „vlastní” kulturu a postavení ve společnosti. Pochopitelně, v malé zemi a ještě menší komunitě cítí jednotlivci více tlaku na přizpůsobení se. Na druhou stranu si komunita nemůže dovolit ztratit váženého člena, a proto musí být tolerantnější. Například od 30. let museli představitelé komunity akceptovat sňatky s členy jiných komunit jako realitu a prostředek přežití. Dnes si mnoho finských Tatarů bere Tatary z jiných zemí, ale většina z nich si pochopitelně najde partnera mezi Finy.


Chtěla bys něco dodat na závěr?

Zajímá-li někoho, proč neustále srovnávám Tatary s Židy, je to proto, že s jedním kolegou sestavujeme výzkumný plán o menšinách a interakci ve Střední Asii a Východní Evropě. Bylo by krásně ponořit se ke kořenům tatarského islámu a džadídistického osvíceneckého hnutí 19. století a studovat možné a pravděpodobné tatarsko-židovské konexe, interakci mezi Tatary a ugrofinskými národy, tatarské stereotypu v ruské a východoevropské literatuře a tak dále. Jestli víte o výzkumném grantu, který se týká těchto témat, napište mi!


 

Ve svých kreslených příbězích Ainur Elmgrenová sází na netradiční hrdiny, kteří se vymykají stereotypům. Například hlavními hrdiny jejího komiksu Goldenbird, který se odehrává v Itálii začátkem 20. století, jsou Mayann Sparks, svůdná americká mulatka, jazzová tanečnice a diva nevázaných mravů, Falco Peregrini, italský katolický duchovní a zapřisáhlý reakcionář, Antti Kurikka, finský komunista a revolucionář, Lou Robinson, sebevědomý drsňák a partner Mayann ve světě showbussinesu, a Goldie Szapiro, židovská doktorka a feministka.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod