Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Nezávislé Kosovo: Definitivní konec rozpadu Jugoslávie?
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2008


Nezávislé Kosovo: Definitivní konec rozpadu Jugoslávie?


Václav Štěpánek



V neděli 17. února se nakonec stalo to, co již dlouho viselo ve vzduchu a co se již dlouho očekávalo: kosovský parlament vyhlásil nezávislost této jižní srbské provincie. Dlužno podotknout, že již podruhé. Poprvé tak učinil 19. 10. 1991 na ilegálním shromáždění poslanců bývalého (rozehnaného) parlamentu v té době rovněž bývalé Autonomní oblasti Kosovo. I tehdejší poslanci přijali rozhodnutí o vytvoření suverénní a nezávislé Kosovské republiky, zbavené všech vztahů se Srbskem a Jugoslávií. Evropské společenství, na něž se tehdy vláda této republiky obrátila se žádostí o uznání, ovšem v té době ještě (logicky) nechalo nótu bez odpovědi.


Na Balkáně byly jiné problémy. Nezávislé Kosovo tehdy uznala pouze Albánie, která tak v současnosti, jak zdůraznil její premiér Sali Berisha, prakticky pouze formálně potvrdí své již dávné rozhodnutí. Prvním prezidentem této neuznané republiky se pak v ilegálních parlamentních a prezidentských volbách v květnu 1992 stal tehdejší přední intelektuál Ibrahim Rugova, který pro další politický vývoj země nastínil cestu pasivního odporu vůči srbskému režimu Slobodana Miloševiće, jenž prohlášení rozpuštěného kosovského parlamentu pochopitelně vzápětí anuloval. Symptomatické je, že vůdčím mužem a prvním premiérem nové Kosovské republiky, která je na rozdíl od roku 1991 radostně uznávána předními západními mocnostmi v čele s USA, je osobnost zcela jiného formátu – bývalý Rugovův protivník, zastánce radikálních řešení, jeden z vůdců tzv. Kosovské osvobozenecké armády a muž s kriminální minulostí – Hashim Thaçi.


Co se změnilo vyhlášením nezávislosti?

Na první pohled se toho vyhlášením a postupným uznáváním kosovské samostatnosti moc nezmění. Většina kosovských orgánů totiž již dávno fungovala tak, jako by Kosovo bylo samostatné. Celá struktura civilní správy OSN UNMIK vlastně budováním tzv. dočasných orgánů státní moci Kosovo na samostatnost již léta pečlivě připravovala. Srbsko již od roku 1999 nemělo na Kosovu žádné politické a mocenské ingerence, podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 však tato oblast stále de iure byla srbskou provincií. V srbském pojetí, podle srbské ústavy, i vyhlášením srbského parlamentu, který akt kosovských poslanců neuznává, jí i přes vyhlášení samostatnosti stále zůstává. Zůstává jí nadále i podle mezinárodního práva: Rezoluce 1244 nebyla zrušena nebo zaměněna jinou, v nejbližší době Kosovo Radou bezpečnosti ani Valným shromážděním OSN s velkou pravděpodobností jako samostatné uznáno nebude. Co se však mění a co je problémem a velmi zásadním důsledkem unilaterálního vyhlášení kosovské nezávislosti je skutečnost, že celý systém mezinárodního práva spolu se systémem prevence a řešení mezinárodních sporů, prezentovaný OSN a Radou bezpečnosti, se ukazuje prakticky jako mrtvý. Zrození nového státu se událo mimo rámec RB OSN, navíc OSN prokázalo při vedení rozhovorů o dalším osudu Kosova naprostou bezmoc a na vyhlášení nového státu RB OSN ani generální tajemník OSN prakticky nijak nereagovali. Ukazuje se tedy, že k vyhlášení nezávislosti není OSN potřebné: lze ji uskutečnit pouze získáním souhlasu a podporou několika velmocí, jejichž příkladu pak samozřejmě následují další, méně vlivné země. Do světové politiky se tak vrací koncert velmocí, nechvalně známý právě z Balkánu 19. století… Již blízká budoucnost nejspíš také ukáže, jak je velmocemi prezentovaný názor, že případ Kosova je specifický a neopakovatelný, mylný.

Kosovo, uznané prakticky vzápětí po vyhlášení samostatnosti západními velmocemi, bude postupně uznáváno dalšími státy, mnohými však také nikoli. K rozštěpu v této souvislosti došlo v Evropské unii, kde tlaku na jednostranné uznání Kosova čelí zejména Španělsko, Kypr, Rumunsko, Slovensko a Řecko, které se samozřejmě obávají, že by se nezávislé Kosovo mohlo stát nebezpečným precedentem pro „jejich“ vlastní separatistická hnutí. Uznáno nebude především Srbskem, což mu bude působit řadu komplikací při každodenním životě, ať již půjde o problémy na hranicích či s ohledem na provázanost energetické sítě nebo dovoz srbského zboží, na němž je, i přes billboardy burcující k jeho bojkotu, Kosovo do značné míry závislé (největší legální obchodní obrat má právě se Srbskem, za ním následuje Makedonie). A protože se v Kosovu bude na Srbsko pohlížet jako na stálé nebezpečí a hrozbu pro jeho křehkou suverenitu, bude o to více záviset na podpoře USA, která bude muset být velká, neboť tlak na zpochybnění kosovské nezávislosti bude, jak prohlašují srbští politici, permanentní. Kosovo tak bude pro USA vlastně takový nový malý Izrael.

Pro Srbsko, které se samozřejmě a oprávněně cítí nejnovějším vývojem událostí poníženo a ukřivděno, ovšem bude do budoucna naopak označování Kosova jako srbského území znamenat stálé spory s těmi státy, které Kosovo jako nezávislý stát uznají, což, i když se to v současnosti prakticky nepřipouští, může prakticky znemožnit či alespoň velmi ztížit další rozhovory o přistoupení Srbska k EU. Zhoršení bilaterálních vztahů se všemi zeměmi, které kosovskou nezávislost uznají, je ostatně zřejmé již v současnosti. Odvolávání srbských velvyslanců na konzultace nevěstí v tomto směru nic dobrého. Nezdá se ovšem, že by tato perspektiva v současném Srbsku větší část politické scény nějak znepokojovala. Spíše naopak. Kosovská krize vrátila demokratizační procesy v Srbsku o hodně zpět, přestože prezidentské volby jednoznačně prokázaly „evropské rozhodnutí“ srbských voličů. Tento volební potenciál však staronový prezident Boris Tadić není schopen adekvátně využít a trumfy v srbské politice tak zůstávají v rukou v podstatě antievropských sil, do jejichž čela se svým zásadním projevem k veřejnosti (jakoby opsaným z Miloševićových vystoupení v letech 1998–1999), prosloveným v den vyhlášení kosovské nezávislosti, nepříliš překvapivě postavil srbský premiér Vojislav Koštunica. Ostatně sám předseda opoziční postmiloševićovské Socialistické strany Srbska Ivica Dačić vyjádřil uspokojení nad tím, že „mnozí státní funkcionáři v současnosti hovoří jako my v letech 1998–1999“, což považuje za satisfakci za politiku vedenou SPS ve zmíněném období. O evropské perspektivě se v projevu nehovořilo. Spíše z něj a z dalších Koštunicových činů lze vysledovat tendence k prosazení „vlády národní jednoty“ se všemi „patriotickými silami“, opírající se o bratrské Rusko, v níž by se pro stoupence evropských integrací místo našlo jen stěží…


Jaké bude nové Kosovo?

Mezinárodní postavení nového albánského státu bude i nadále přes vší snahu jeho spojenců sporné. Jeho nezávislost pak bude v nejbližších letech „dohlížená“ a omezená působením, jak to v současnosti vypadá, již dokonce dvou mezinárodních misí – stávající UNMIK a nově evropské EULEX. Unilaterální vyhlášení kosovské nezávislosti a její uznání mimo RB OSN však kosovskou politickou scénu prakticky k ničemu nezavazuje. Ani Ahtisaariho plán, vzešlý z RB OSN, by pro ni nemusel být řídícím dokumentem, přesto však se vedoucí představitelé Kosova ve svých projevech zavázali plán provádět a „věnovat pozornost menšinám ve shodě s Chartou lidských práv“. Je velmi pravděpodobné, že se kosovská vláda těchto principů bude držet a bude se snažit zamezit případným excesům, mj. také proto, aby na svoji stranu získala co nejvíce států, které by Kosovo uznaly.

V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že se při jednáních o budoucím statusu Kosova nejprve hovořilo o tom, že před změnou jeho statusu, tedy před jeho uznáním, je zapotřebí vyřešit standardy, tedy ty atributy státnosti, které by z Kosova učinily stát skutečně civilizovaný. Mimo jiné zajistit všechna menšinová práva případně i s prvky pozitivní diskriminace menšin, zajistit návrat uprchlíků, a nejen to – zejména jejich plnohodnotný život, neboť především srbské etnikum mimo oblast severního Kosova žije prakticky v ghettech, bez možnosti jakékoli solidní obživy. Poté se od této formulace ustoupilo, protože bylo zřejmé, že se ji v dohledné době nepodaří splnit. Plán Maartiho Ahtisaariho pak již hovořil o dohlížené nezávislosti s tím, že po určení statusu budou právě orgány OSN dohlížet na to, aby se tyto standardy postupně budovaly. Jejich budování však bude velmi těžké, protože obecně vzato jsou stávající parametry života na Kosovu na hony vzdálené i od běžných standardů v okolních státech: nezaměstnanost je navzdory zahraničním donacím zřejmě vyšší než 60 % (byť oficiální statistiky hovoří o 40 %), na jedno volné pracovní místo připadá 530 nezaměstnaných uchazečů! Téměř 50 % z celkového počtu nezaměstnaných ovšem tvoří příslušníci mladé generace do 25 let, která činí díky kosovskému baby boomu v posledních desetiletích polovinu ze zhruba dvou milionů kosovských obyvatel. V zemi bují šedá ekonomika, organizovaný zločin prorůstající do nejvyšších politických struktur, ovládající celé velké oblasti Kosova a tahající za mocenské nitky, vnitřní stabilita území je minimální a navíc nenávist, strach a podezření mezi jednotlivými kosovskými etniky, především však mezi Srby a Albánci, až na výjimky nijak zásadně nepovolily. O nějaké multietnické společnosti nemůže být řeči, podobně jako o ní nelze hovořit v současné Bosně a Hercegovině. Multietnická společnost na tomto území ostatně přinejmenším v posledních dvou staletích nikdy neexistovala, pro etnické soužití Srbů a Albánců zde vždy převládal typický model dominace.

Příspěvek ke stabilizaci Balkánu?

Stabilizace západního Balkánu byla jednou se zaklínacích formulí, s níž se operovalo při zdůvodňování kosovské nezávislosti. Bude tomu skutečně tak? Do nezáviděných kleští se uznáním Kosova dostala zejména Makedonie. Vzhledem k tomu, že touží po euroatlantických integracích, podpořila Ahtisaariho plán a podpoří i kosovskou nezávislost, ačkoli vznik samostatného Kosova pro ni není v žádném případě žádoucí. Střet principu teritoriální integrity státu a práva národa na sebeurčení, k němuž došlo v Kosovu, totiž doutná i v podtextu Ochridské smlouvy, jíž byla ukončena makedonsko-albánská krize v roce 2001. Tato smlouva je jakýmsi kompromisním rámcem, ovšem rámcem velice křehkým. Bylo-li uznáno samostatné Kosovo, budou makedonští Albánci zcela jistě, byť nejspíš ne vzápětí, prosazovat postupnou federalizaci země, možná i něco více. Proč by také ne? Vědí již, že k prosazení svých cílů nepotřebují souhlas RB OSN…

Republiku srbskou v Bosně a Hercegovině v této souvislosti raději ani nebudeme zmiňovat. Otevřená navíc zůstává otázka severního Kosova, které v současnosti žije de facto jako součást Srbska. Nově vyhlášený stát je tedy již od počátku rozdělen a otázka nenásilné (jakékoli jiné pokusy by automaticky vedly ke krvavému konfliktu) reintegrace jeho severní části je velice sporná a nezdá se v dohledné (a nejspíš i ve vzdálenější budoucnosti) pravděpodobná. Ti, kteří si myslí, že uznání samostatného Kosova je definitivním koncem rozpadu Jugoslávie, jsou tedy na velkém omylu, tím spíše, že heslo „všichni Albánci v jednom státě“, vynesené, pravda, v mírně modifikované podobě již Prizrenskou ligou v roce 1878, vyhlášením kosovské nezávislosti jistě neupadlo do zapomnění. Psáno 20. února 2008


autor je balkanistou, působí na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod