Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Vše co letos na jaře potřebuju...
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2004


Vše co letos na jaře potřebuju...


Ukázky z tvorby současných chorvatských básníků

Petr Stehlík


Chorvatská básnířka Evelina Rudan (1971) do literatury vstoupila básněmi psanými v čakavském nářečí rodné Istrie, které se značně liší od spisovné chorvatštiny. Tyto verše vyšly v roce 2000 v její první sbírce Sve ča mi rabi ovega prolića (Vše co letos na jaře potřebuju), jíž se dostalo vřelého přijetí od chorvatské literární kritiky. Renomovaný básník Milorad Stojević tehdy poznamenal, že je Rudanová “výjimečnou básnířkou, která překonává standardy nejen čakavské poezie”. Čakavština je totiž pro ni zcela přirozeným jazykem poezie, a nikoliv prostředkem k dosáhnutí laciných efektů. Její básně jsou prosty zažitých folklórních paradigmat charakteristických pro poezii psanou v nářečích. Setkáváme se v nich spíše s běžnými výjevy z každodenního života jejich autorky. Rudanová je obdařena jedinečným pozorovatelským talentem a schopností postihnutí detailu. Z jejích veršů vyzařuje životní entuziasmus, láska, ženská smyslnost a vytříbený smysl pro humor. Zde uvedené básně jsou vybrány jak z básnířčiny čakavské sbírky, tak z její pozdější, spisovnou chorvatštinou psané tvorby. Z ní předkládáme překlady básní Most a Sezení, které vyšly v časopise Quorum (1/2002). V roce 2002 Rudanová vydala společnou sbírku s Denisem Peričićem a Slađanem Lipovcem pod názvem Posljednja topla noć (Poslední teplá noc).


Vše co letos na jaře potřebuju

Vše co letos na jaře potřebuju
je
jedna hezká měkká košile
abych v ní mohla
létat a chodit
a tančit a mluvit
a spát a myslet
jedna hezká měkká košile
abych v ní mohla pozorovat
i tebe i jeho i je
a abyste se nezlobili
jedna hezká měkká košile
aby z ní hlupáci zelenali
moře vrhalo pěnu
jezevec vykopal noru
a bratrův pes Leo
chytil jezevce
jedna hezká měkká košile
aby uzrál med pod knihami
a opice přeskočila duhu
abych byla a aby mě v ní
bylo
plno


Svět z cihel

můj hoch je cihla
ne tvárnice
ne panel
cihla
červená, rovná a hladká
ostrá na hranách
příjemná na dotyk
teplá na slunci, chladná ve stínu

nebo jsem cihla já
kus v jeho světě
vratce poskládaném
cihla jako jsou cihly
jeho přátelé pere, božidar, tonin
a ty přede mnou
kate, lilijana, marta
davora, danijela
(některé se ani cihlami nestaly
ale tím se nic nemění)

Svět z cihel staví dům
můj a jeho
jsou to však různé domy
dva, ne jeden,
každý sám pro sebe
na blízkém staveništi.


Sezení

když takhle sedím naproti tobě    
těší mě každý pohyb tvé ruky
která sahá po sklenici, na jeho větu
na její rameno a na moji ruku,
tu která sáhla do mísy s ovocem

když takhle sedím a každou chvíli se vrtím
protože židle nectí hojnost mého těla
těší mě každý tvůj pohled
který záhadně spočívá na všech věcech
které stojí a na všech lidech kteří procházejí kolem
a ještě mě těší, když takhle sedím,
to že jsem tu a že právě ty sedíš naproti
že slyším tvůj hlas
a že souhlasím nebo nesouhlasím
s tím co říkáš
i to mě těší, to že je to jen tak
i to že se to zapomene
a nikde nezůstane
a nikdy nevyslovíme
že mě opravdu těšilo to sezení proti
tobě


Most

neposední ševci, lepkavé prsty, krásné dívky
a něco klávesnice bude stačit pro příběh mého života
který začínám psát, když venku padá sníh
když si naše sousedka odnaproti suší vlasy
když můj hoch vevnitř smaží brambory
když mám ústa suchá, a prsty pohyblivé

v tom příběhu nejsem krásnou dívkou
ani tajnou láskou některé
z krásných dívek,
nejsem neposedným ševcem
ani na mně není nic lepkavého
myslím, že bych mohla být rybou, psem nebo kočkou
v domě ševcovy ženy
a že bych ji mohla utěšovat
až se bude vyklánět z okna
až bude snít o dotyku větví
až bude vztekle a marně křičet
myslím že bych mohla být hřebíkem,
kůží nebo mastí
na ševcově stole až bude plakat
nebo hrdinsky poskakovat (budu-li mastí, budu se chránit,
a budu-li hřebíkem, budou se chránit oni)
ještě bych mohla být hodinami, taškou nebo polštářem
mladých, krásných dívek,
které jedna za druhou kráčejí přes most
nebo jsem ten most
co se prohýbá a láme, rozpadá
padá velké i drobné kamení na všechny strany
stejně jako ten sníh venku
když se smaží brambory
když se suší vlasy
a píše příběh.



Básnická tvorba Krešimira Bagiće (1962) patří k tomu nejzajímavějšímu, co chorvatské poezii dala generace spisovatelů, která se v 80. letech minulého století ohlásila na stránkách literárního časopisu Quorum. Bagić dosud vydal sbírky Svako slovo je kurva (1989, Každé písmeno je kurva, spolu s Borisem Gregorićem), Između dva snažna dima (1989, Mezi dvěma mocnými šluky), Krošnja (1994, Koruna stromu), Bršljan (1996, Břečťan) a Jezik za svaku udaljenost (2001, Jazyk pro každou vzdálenost). Kromě poezie se zabývá literární teorií a kritikou. Sestavil panoráma prózy generace časopisu Quorum – Poštari lakog sna (1996, Pošťáci s lehkým spánkem) a antologii chorvatské krátké povídky osmdesátých a devadesátých let Goli grad (2003, Nahé město). V letech 1996–1999 byl lektorem chorvatštiny na Sorbonně. Přednáší stylistiku na filozofické fakultě v Záhřebu.


Čtyři mrtví tučňáci

Dva argentinští tučňáci, Jorge a Luis, jedí
čtyři bifteky na falklandský způsob v Buenos
Aires. Ve stejnou chvíli dva angličtí tučňáci,
Jack a John, jedí čtyři staroanglické kotlety
v jedné londýnské hospodě.
Když válkou zaválčily dvě tučňáčí vlády,
čtyři tučňáci do armády pozváni byli...
Jorge a Luis, pěšáci, z očí do očí, na dostřel,
proti dvěma dělostřelcům, Jackovi a Johnovi...
Kdo z koho...
Tučňák je tučňáku tučňák...
Atd.
Epilog: čtyři rakve, čtyři mrtví tučňáci a
čtyři uplakané matky, čtyři hrdí otcové,
nejméně šestnáct tučňáčích
sirotků.


Norský Odysseus

Každá země má svého Odyssea. Takže i Norsko.


Slepé světlo

- kdo bydlí v růži
- nikdo
  nikdo bydlí v růži
  otevírá a zavírá okna
  vdechuje vzduch

- a vzduch
  jaký je nájemník ten vzduch
- spořádaný
  pravidelně platí nájemné
  nemívá plno hostí nerámusí
  otevírá a zavírá okna

- ale kdo tedy bydlí v růži
  nikdo nebo vzduch
- nikdo a vzduch platí nájemné
  růže sní o kolemjdoucích
  otevírá a zavírá okvětní lístky
  a tak se zdá že v ní kdosi dýchá


Kruhy ve vzduchu

když padal sníh
padal jako peří

venkovské dívky
plnily polštáře
kreslily kruhy
ve vzduchu

ve tmě
dýchaly

dýchaly stále hlasitěji a hlasitěji
snad aby je nepohltila bělost


Výstup

Znenadání hora, vysoká,
bílá sněhem,
přede mnou.

Hledím na ni a ona praví: stoupej!
A já stoupám.
Sbírám sníh.

Vločky hlasu daruji bělosti.
Při každém pohybu roste
němá opona nebe.

Když konečně dojdu na vrchol,
lehnu si na něj, abych si odpočal
a poklonil se koruně nebe.

Avšak hora mi nedá klid, říká:
v tobě jsem se zapomněla,
teď jsi hora ty.

A bleskově se zahalí,
uteče do země,
do zrnka prachu.

Udivený zůstanu viset ve vzduchu,
jak nějaká hvězda
v loutkovém divadle. 


Dům

vše je v pořádku.                                           
nepotřebuji lékaře. čtu
noviny, mezi dvěma mocnými
šluky, dvěma injekcemi
imunity, stavím dům,
vytvářím osobní paradigma,
skloňuji spletence kostí,
oázy svalů, vnitřní
orgány, mozek.
klamu tím, že mírně krvácím.
hosté jsou v domě, dům
padá, hoří. kouř je jeho
začátek i jeho konec.
zápach spáleniny je pach krve
a pach tiskařské barvy,
volání, vokativ.
mezi dvěma mocnými šluky, dvě
“kapitoly jedněch společných
dějin”, toť pečlivě šifrovaný
plán mého těla.
vše je v pořádku,
nepotřebuji lékaře.


Kdosi kreslí svou ruku

cestuji do fotografií
a nikoho nepoznávám

vlaky již nestojí
v mých stanicích
mají naspěch
a já se
musím
pěšky
vracet
hluboko do nitra
zamotat se do klubka
které zapomnělo začátek

kdosi kreslí svou ruku
v prachu v tichu
v černo-bílém dni
nádraží uteklo z domu





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod