Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Příčiny a důsledky abcházského konfliktu
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2002


Příčiny a důsledky abcházského konfliktu


Martina Falvey


Konflikt v Abcházii patří mezi ona zapeklitá a léta se vlekoucí krvavá "handrkování" o strategicky výhodné území, sféru vlivu v oblasti a podobně, která sleduje a v nichž radí (teoreticky i prakticky) mocní celého světa a která nemohou skončit spokojeností všech zúčastněných stran. Patří mezi ty konflikty, které nejde s jednoznačností rozsoudit a jejichž řešení se přitom nemůže jak z politických, ekonomických, ale i čistě lidských důvodů dále odkládat. V sázce je však příliš mnoho. Roli hrají nejen zájmy a do hysterie vyhnané emoce obou bezprostředně zúčastněných stran, ale i zájmy instancí vyšších.

Z historie Abcházie

Abcházie (Ap'sny) se rozkládá v severozápadní části Kavkazu při východním pobřeží Černého moře. Na jejím území koncem 1. století založili Abazgové a Apsilové, předkové dnešních Abcházců (Apsua), rané knížectví, které se později (4. - 6. století) stalo součástí Byzance. Pod jejím vlivem v Abcházii (stejně jako v Gruzii) došlo k šíření křesťanství. Koncem 8. století bylo založeno Abcházské království, jež mělo vliv na konečné zformování abcházské národnosti. V 10. století se toto království stalo součástí Gruzie a od 13. století je v závislosti na Osmanské říši, pod jejímž vlivem se šířil islám (dnes většina Abcházců vyznává sunnitský islám).

V době sílící ruské expanze přijali místní vládcové pravoslaví a roku 1810 i ruský protektorát. Součástí Ruska byla Abcházie až do roku 1917, kdy se znovu stala součástí Gruzie a s ní tzv. Zakavkazské federativní demokratické republiky. Po jejím rozpadu o rok později se Abcházie spojila s Dagestánem, Čečenskem, Ingušskem a dalšími muslimskými kavkazskými zeměmi do Republiky horalů severního Kavkazu. Tuto republiku roku 1919 rozbila a obsadila gruzínská vojska. Součástí Gruzie tak zůstala Abcházie až do roku 1921, kdy byla vyhlášena nezávislá Abcházská sovětská socialistická republika. Přežila osm měsíců, poté byla znovu začleněna do Gruzie. Roku 1931 zde obdržela statut autonomní republiky.

Vypovězení mnoha Abcházců do Osmanské říše po dobytí severního Kavkazu Rusy a násilná imigrace Slovanů, Arménů a Mingrelců do Abcházie během 30. let 20. století způsobily, že abcházské obyvatelstvo od té doby tvořilo menšinu na svém vlastním území. Za ruské a gruzínské vlády se postupně snižoval jeho počet ve prospěch Gruzínců a Rusů (z 55 % roku 1897 na pouhých 17 % roku 1989!).

Když to velmi zjednodušíme, gruzínská strana tvrdí, že Abcházie byla odvěkou součástí území Gruzie a že celá Abcházie po přijetí křesťanské víry mluvila a psala gruzínsky. Pochopitelně, bohoslužby a veškeré liturgické obřady se sloužily v gruzínštině, staré náboženské stavby jsou naprosto očividně postaveny podle pravidel gruzínské architektury, stejně tak jsou vyvedeny středověké fresky s nápisy ve starogruzínštině. Abcházci prý po celá staletí žili ve svornosti s Gruzínci, kteří se o ně starali jako bratři.

Abcházci na straně druhé tvrdě hájí právo na suverenitu. Podle nich Abcházie byla v průběhu několika staletí samostatným státem a oni jsou národem stejně starobylým jako národy jiné. Gruzii prý byli prodáni Stalinem - Gruzíncem a autonomie z roku 1931 byla jen chabou náplastí na jejich osamostatňovací snahy.

Separatistické tendence Abcházců se netýkají pouze let devadesátých, už v 60. letech se hovoří o fungující organizované skupině bojující za osamostatnění abcházského regionu. Na účet obou stran se ale musí přičíst, že mlžení historických faktů patří k jejich běžným praktikám, a tak se podrobněji podíváme na nejvyhraněnější události konfliktu, který hýbe Kavkazem posledních dvanáct let.

Z nedávné historie

Pro začátek několik orientačních čísel. Podle sčítání lidu z roku 1989 obývalo Abcházii 45700 Gruzínců, 17800 Abcházců, 14 600 Arménů, 14 300 Rusů, 2800 Řeků, 2200 Ukrajinců. Celkový počet obyvatel činil 525 061 osob. V říjnu roku 1991 jich bylo již pouze 309952. Takže co se stalo?

Abcházské separatistické hnutí zesílilo v posledních letech existence SSSR. Od listopadu 1988 se šířily výzvy k vystoupení z Gruzínské SSR a začlenění do Ruské federace s právy autonomní republiky. Mezníkem je jistě datum 25. srpna 1990, kdy Nejvyšší sovět autonomní republiky Abcházie přijal deklaraci O státní suverenitě Abcházské sovětské socialistické republiky, kterou Abcházie vystoupila ze svazku s Gruzií. Nelze nedodat, že k tomu došlo s podporou ruské strany, která od začátku stranila Abcházcům (prozápadně smýšlející gruzínský prezident Eduard Ševarnadze, který nemalým dílem přispěl k rozpadu SSSR svým působením v úřadu sovětského ministra zahraničí, v Rusku, pravda, mnoho přátel nemá).

Poté co gruzínský parlament v dubnu 1991 obnovil platnost ústavy z roku 1921 a tím zbavil Abcházii autonomie, abcházský Nejvyšší sovět vyhlásil 21. července 1992 plnou nezávislost na Gruzii pod názvem Republika Abcházie (Apsnät'wi Resp'ublik'a) a obnovil platnost ústavy z roku 1925 (která ovšem nebyla gruzínskou stranou nikdy uznána - toho roku se o Abcházii již podrobněji zajímal soudruh Stalin). Gruzie vyslala do Abcházie svá vojska. Začala občanská válka. Na celém území se prakticky zastavil pohyb železniční, automobilové a letecké dopravy. Gruzie a s ní sousedící Arménie se ocitly před ekonomickou katastrofou. Vyhazování železničních mostů a kolejí bylo na denním pořádku.

Vzápětí v prosinci 1991 OSN potvrzuje suverenitu Gruzie nad celým svým dosavadním územím včetně Abcházské republiky. Děje se tak ve chvíli, kdy již nehledě na výnosy mezinárodních organizací dochází mezi Abcházci a Gruzínci k největším střetům. Gruzínci pak hovoří o genocidě a etnické čistce probíhající mezi lety 1991-1993. Vyhánění svého obyvatelstva z oblasti dělí na jednotlivé etapy, o kterých existují velmi podrobná líčení.

V září 1993 získali Abcházci opět kontrolu nad svým územím a od té doby začali vystupovat jako suverénní stát, byť mezinárodně neuznávaný. V říjnu 1993 byla gruzínskou stranou ustanovena zvláštní skupina na vyšetřování zločinů v Abcházii, jejímiž členy se stali vysoce postavení zaměstnanci generální prokuratury Gruzie, sekcí ministerstva vnitra a ministerstva státní bezpečnosti. V dubnu 1994 byla podepsána gruzínsko-abcházská dohoda o příměří a v květnu pak uzavřena v Moskvě dohoda o rozmístění mírových sil Společenství nezávislých států v nárazníkovém, 24 kilometrů širokém pásmu mezi Gruzií a Abcházií. V říjnu povolily abcházské úřady odchod několika set tisíc převážně gruzínských uprchlíků.

Abcházská správa

Abcházie má vlastní parlament, volený na pět let, jenž stejně jako ostatní orgány abcházské vlády nebyl nikdy Gruzií uznán. V dubnu roku 1995 abcházský parlament odhlasoval připojení k Rusku, k tomu však dosud nedošlo. V srpnu téhož roku parlament odmítl návrh konfederace s Gruzií.

V čele země stojí už od roku 1994 prezident Vladislav Ardzinba, jenž roku 1997 v Tbilisi uzavřel s gruzínským prezidentem Eduardem Ševarnadzem dohodu o nepoužívání síly při řešení konfliktu mezi oběma zeměmi. Prezident Ardzinba vládne pomocí osvědčené kádrové politiky, klíčové posty (nejen ve vládě) zaujímají blízcí i vzdálenější členové a přátelé jeho rodiny (pro srovnání, úplně stejnou politiku vyznává i jeho gruzínský kolega).

Abcházská administrativa je tříúrovňová se sídlem v hlavním městě Suchumi (abcházsky Suchum). Vláda, v níž figurují původní organizátoři celého převratu, financuje noviny Republika Abcházie, které vycházejí v abcházštině a ruštině. Orgán spravedlnosti drží patronát nad novinami Kultura a život. V Abcházii vysílá polokomerční televize TV-3 a další menší televizní stanice podporující místní správu vysílají v jednotlivých regionech Abcházie - Gagře, Suchumi, Picundě, Tkvarčeli.

V prezidentských volbách v říjnu 1999 a následném referendu o otázce vyslovení souhlasu s ústavou přijaté v listopadu 1994, ve které se Abcházie prohlašuje za suverénní, demokratický a právní stát řídící se mezinárodním právem, se jen potvrdilo separatistické smýšlení voličů. Řada mezinárodních organizací tento fakt přikládá skutečnosti, že velká část obyvatelstva, která by takto nesmýšlela, byla z hlasování vyloučena už jen tím, že byla ze země vyhnána.

Ekonomické důsledky konfliktu

Je zcela jasné, proč se Gruzie nechce smířit se ztrátou maličké republiky. Před válkou se jednalo o významnou přímořskou lázeňskou oblast s vysoce rozvinutým zemědělstvím. Turistika a vývoz citrusů a čaje, to obojí přinášelo nemalé příjmy do gruzínské státní pokladny. Abcházie je však významná také svou výjimečně výhodnou polohou. Spojuje totiž Gruzii s Ruskem. Železnice ze Soči navazující na ruskou dráhu do Gruzie a magistrála spojující Suchumi s gruzínskou metropolí Tbilisi jsou důležitým tranzitem, který by sloužil celému regionu, kdyby nebyl díky válce prakticky nepoužitelný. Narušená trasa Sever-Jih vedoucí do Turecka, Arménie, Ázerbájdžánu, Íránu a dále je dnes vedena přes Kaspické moře. Obnova dopravního systému by byla velice výhodnou pro všechny sousedící země, ovšem ohromné úseky železnice, mosty a silnice byly válkou úplně zničeny a do oprav se v oblasti dopravy budou muset investovat horentní sumy.

Dopravní systém ovšem není jediným kamenem úrazu. Občanská válka a ekonomické sankce ze strany SNS Abcházii nedovolily pracovat na obnově hospodářského systému a přidat se k tržním reformám, o které se více či méně úspěšně pokoušejí všechny postsovětské země. Prodlužující se stagnací v řešení konfliktu se Abcházie posunula a stále posouvá o několik desetiletí zpět. Nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v důsledku masové emigrace znemožňuje obnovu prakticky všech ekonomických odvětví.

Současný export tradičního zboží (čaj, citrusy, tabák) tvoří jen 10 % toho, co v roce 1989. Import dvojnásobně převyšuje export - příčina by se mohla hledat ve velmi vysokých tarifech na vyvážené zboží a ve srovnání s tím nízkými sazbami na zboží dovážené, v poměru asi tak 70 % ku 30 %. Z registrovaného dovozu připadá 62 % na Turecko. Do Ruska se prý vyváží 54 % všeho vývozního artiklu, do Turecka 45 %. Ze zemí Společenství nezávislých států je povoleno do Abcházie dovážet pouze základní potraviny, léky, palivo, technické vybavení a věci denní potřeby. Pro dovoz ostatního zboží je zapotřebí zvláštní licence, a tak se značná část obchodních transakcí děje ilegálně.

Jak již bylo řečeno, spolu s turistikou tvořilo zemědělství díky příznivému klimatu velmi významnou položku v rozpočtu. Válka a následná politická konfrontace zasáhly bolestně i tento sektor. Už výše zmiňovaná ztráta pracovních sil, celkový rozklad infrastruktury a nevyčištěná minová pole z války mají za následek to, že 60 % hospodářské půdy zůstává nevyužito. Zemědělství se již nesoustřeďuje na pěstování tradičních surovin určených k vývozu jako dřív, ale upřednostňuje pěstování základních plodin nutných k obživě. Fazolová a kukuřičná pole postupně vytěsňují čajové plantáže. Počet hospodářských zvířat klesl od roku 1989 na 60-70 %. Bývalé kolchozy a sovchozy se z větší části přeměnily v zemědělské společnosti, které zůstávají ve státním vlastnictví (stát vlastní monopol téměř ve všech odvětvích). Hospodářské stroje byly v období války rozkradeny a vyvezeny ze země.

K jisté aktivitě dochází v dřevařském průmyslu. Hlavní cílovou zemí je Turecko, kam se dovážejí i vzácné a chráněné dřeviny. Neregulovanou těžbou dřeva dochází k narušování ekologické rovnováhy v oblasti, svým přírodním bohatstvím tak proslulé.

Sankce uvalené na Abcházii Společenstvím nezávislých států zcela likvidují bankovní systém země. V roce 2000 se skládal z 15 státních a soukromých bankovních ústavů. Systém je velmi špatně zajištěn a přežívá prakticky pouze díky finančním darům a investicím převážně ze strany abcházské emigrace. Tato podpora částečně vyrovnává státní deficit. Do státního i soukromého sektoru není odkud investovat.

Důležitou otázkou je elektrická energie. Přibližně 20 % se dováží z Ruska. Přesto by mohla Abcházie zajistit své potřeby (ale i potřeby Gruzie) elektrické energie pomocí vodní elektrárny Inguri. V současné době se vodní nádrž Inguri nachází na území kontrolovaném Gruzií, ale vlastní elektrárna je na území Abcházie. Energie se dělí mezi Abcházii a Gruzii v poměru 30 % ku 70 %. Elektrárna i nádrž potřebují generální opravu, neboť ztráty při rozvodu elektrické energie dosahují až jedné třetiny, což je stav přímo alarmující.

Vzhledem k tomuto stručnému nástinu celkové situace v oblasti není snad ani třeba dodávat, že sociální sektor je v kritickém stavu. Obyvatelstvo žije prakticky z ničeho. Ekonomika a daňový základ příjmů jsou na velmi nízké úrovni, a proto jsou výdaje na potřeby obyvatelstva minimální. Není odkud brát na vyplácení mezd a o důchodech se snad ani nedá mluvit.

Zdravotnictví a školství přežívají díky podpoře mezinárodních organizací. Přibližně dvě třetiny kvalifikovaných lékařů a zdravotnického personálu zemi opustily. Na platy učitelů se skládají rodiče, ale nedostatek učitelů to stejně neřeší. Školám se nedostává učebních materiálů (většina jich pamatuje ještě sovětskou éru), ale často ani vody a zateplení, funkční kanalizace, elektřiny. Lidem chybí sociální perspektivy a především viditelné řešení situace. Důsledkem války byla narušena sociální i rodinná struktura. Abcházie se stala oblastí s obrovským procentem starých lidí.

Skutečně velikým problémem jsou miny. Odhaduje se, že nášlapnými minami je poseto 2000 hektarů orné půdy a různé jiné typy min jsou umístěny i ve školách, nemocnicích a dalších objektech.

Do tohoto hrozivého výčtu problémů, které tuto oblast sužují a nebudou ani za předpokladu okamžitého politického vyřešení situace jen tak odbourány, je nutné zahrnout i kriminalitu. O rozkrádání státního i soukromého majetku se dá s klidem hovořit jako o nejmenším zlu. Zcela běžně dochází k loupežným přepadením a rabování. Za hranice se pašují barevné kovy, vzácné dřeviny a plundrují se další přírodní zdroje s omezenou kapacitou. Dalším problémem je rozrůstající se drogová mafie (cestu přes moře zajišťují rybářské lodě, o distribuci "suchou cestou" se stará prakticky nefungující pohraniční kontrola). Pašují se zbraně i lidé.

Řešení konfliktu

Za léta "probíhajícího" mírového procesu došlo ke stovkám setkání na různých úrovních. Rozhovory probíhaly pod vedením OSN, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rady Evropy (Gruzie je jejím členem) a Společenství nezávislých států v Tbilisi, Moskvě, Washingtonu, Ženevě, Istanbulu, Vídni, Jaltě, Soči... K rozhovorům byli přizváni vědci, politici, truchlící matky i bojovníci, abcházští separatisté i přední představitelé centrální moci Gruzie.

OSN přijala 27 rezolucí na zasedáních Rady bezpečnosti. Otázku řešení abcházského konfliktu třikrát projednávala OBSE a dvacetkrát SNS. OSN trvá na tom, aby byl před Mezinárodním soudním tribunálem uznán fakt genocidy a etnické čistky gruzínského obyvatelstva, a to na základě materiálů prokuratur Gruzie a Autonomní republiky Abcházie. Také je nutné, aby zónu konfliktu opustily ruské "mírové" jednotky, včetně zrušení Gudautské vojenské základny s celou svou infrastrukturou, jak bylo dojednáno na Istanbulském summitu OBSE z roku 1999.

Svou podporu jednotlivým stranám vyjadřují různými způsoby nejen mezinárodní organizace a spolky, ale také přímo (nebo nepřímo) velmoci, které si nemohou dovolit ponechat konflikt tohoto kalibru bez povšimnutí.

Rusko se do řešení situace zapojilo s charakteristickou vervou téměř okamžitě, a to jak vojensky, tak diplomaticky. Roztržky mezi Moskvou a Tbilisi však situaci neusnadňují. Iniciativu prostředníka v konfliktu přejímá po Rusku Ukrajina. Panují názory, že se tak děje na popud Washingtonu jako součást širšího plánu, kdy má být konflikt vyřešen podle gruzínského scénáře a ruské mírové jednotky vyměněny za vojenské síly podléhající západnímu vlivu. To jsou spekulace, ale jisté je, že na vyřešení situace Ukrajina jako černomořský kolega nemůže v žádném případě prodělat.

Podobné postranní úmysly jsou připisovány Turecku, kde abcházská diaspora čítá půl milionu lidí. Ankara je Moskvou obviňována, že porušuje sankce SNS, a tím získává v oblasti stále větší a větší vliv. Přes veškeré "snahy" všech zúčastněných k sblížení znepřátelených stran nedošlo a vyhlídky na konečné řešení se stále nalézají v nedohlednu.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod