Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Město, které dalo jméno moři
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2004


Město, které dalo jméno moři


Jan Kravčík


„Hrdina, ne zločinec!“ – tímto výkřikem a odhodlanou tváří generála Anteho Gotoviny (obžalovaného mezinárodním soudním tribunálem v Haagu a momentálně už třetím rokem na útěku) na obřím plakátu vítá zadarské staré město turisty. Do urbanistického lektvaru s extraktem prastarých římských památek, raně středověkých chrámů a typicky benátské architektury tak přidává esenci silného lokálpatriotismu i špetku moderního chorvatského nacionalismu.

Urbs Iader

Město Zadar se nachází na nejčlenitějším pobřeží střední Dalmácie, přirozeně chráněno ostrovy Ugljan a Pašman. Jeho poloha jej předurčovala stát se významným obchodním centrem. Vybudované na poloostrově s dobrým přírodním přístavem bylo ideálním útočištěm pro lodě plující ze Středozemí či východního Jadranu do Ravenny, Benátek nebo Terstu. Nacházelo se totiž takřka na půli cesty mezi všemi významnými jadranskými přístavy a znavené posádky zde mohly nabrat sil, opravit své koráby či doplnit jejich zásoby. Rovněž silné proudy na otevřeném moři a obtížná navigace v průlivech mezi stovkami ostrovů a ostrůvků přispívaly k tomu, že se ze Zadaru záhy stala jakási povinná zastávka při plavbě Jadranem. Však je také k neuvěření, kolik místních legend začíná tím, že kdosi plul kamsi, ale kvůli bouři byl nucen hledat útočiště v Zadaru a... Ale zatím nepředbíhejme.

Římané nazvali někdejší liburnské sídliště Iader a přestavěli ho na klasické urbs quadrata – město se čtvercovou sítí ulic. Císař Augustus osobně přispěl na stavbu městských zdí s branami a věžemi, které sloužily k obraně před útoky z vnitrozemí. Zbytky těchto zdí jsou ve městě dodnes k vidění, stejně jako forum – centrální náměstí, a mnoho dalších památek. Během svého římského období byl Iader jedním z nejvýznamnějších míst provincie Dalmácie.

V centru dnešního starého města se tak prolínají prvky křesťanské kultury s uměním pozdní antiky. Na přelomu 4. a 5. století byl na centrálním náměstí vybudován rozsáhlý biskupský komplex s nádhernou bazilikou. Ještě v 10. století se jejím unikátním mozaikám, nástěnným malbám a zeleným a bílým sloupům obdivuje ve svých spisech byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos. Na mramorovém relikviáři s popelem sv. Anastázie (sv. Stošija) jsou vytesána slova Donatus peccatur episcopus fecit – „vytvořil hříšný biskup Donat“. Poprvé se tak setkáváme se zmínkou o osobě biskupa Donata, který je jedním z patronů města. Coby významná církevní osobnost své doby (počátek 9. století) často vyrážel na diplomatické mise k oběma císařům již rozdělené Římské říše a z Konstantinopole přinesl do města ostatky světice, které pak byla bazilika zasvěcena. Tradice jej rovněž spojuje se zřejmě největší zadarskou dominantou – obří rotundou kruhového půdorysu, jež je už po staletí nazývána chrámem sv. Donata, přestože byla původně zasvěcena sv. Trojici a dnes už neslouží své sakrální funkci. Také ona pochází z dob, kdy byl Zadar centrem byzantského thematu jménem Dalmácie.

Dvě legendy

Jak vidno, milovníci architektury (a to nejen církevní) si v Zadaru přijdou na své. Protože významných staveb je ve městě skutečně mnoho a jejich výčet by byl poněkud nudný, přichází na řadu slíbená legenda... Kdysi dávno se jeden kupec benátský plavil z Palestiny domů a na své lodi vezl tělo sv. Šimona (starce, jenž dle Bible vzal v chrámu malého Ježíše do rukou a poznal v dítěti Spasitele). Přišla však silná bouře a kupec byl nucen přistát v Zadaru. Zde onemocněl a před svojí smrtí nechal světcovo tělo zakopat. Klášterním sestrám, které se o něj staraly, ale řekl, že v jeho dokumentech najdou něco zajímavého. Když zemřel, jeptišky našly zprávu o světcových ostatcích, nechaly hrob v noci otevřít a objevily ostatky sv. Šimona, které už ve městě zůstaly a světec se stal dalším z patronů města. Později, roku 1381, nechala krásná královna Alžběta, dcera bosenského bána Štěpána Kotromaniće a manželka uhersko-chorvatského krále Ludvíka z Anjou, zhotovit překrásný sarkofág ze stříbra, v němž spočívají relikvie dodnes. Dalším z patronů města, kterého nelze vynechat, protože je zobrazen v městském znaku an cválá na černém koni třímaje štít a kopí se zástavou, je sv. Chrysogon (sv. Krševan). Jeho bazilika se nachází nedaleko katedrály.

Již bylo zmíněno, že legend o nešťastnících hledajících útočiště v zadarském přístavu je víc. Nuže: Roku 1177 se plavil papež Alexandr III. do Benátek. Silná bouře jej však přinutila ukrýt se v klidném zadarském přístavu. Měšťané hbitě uspořádali velkolepé uvítání a honosnou oslavu. Papež přijel ke katedrále na bílém koni, následován knězi a lidmi zpívajícími chvalozpěvy. Zajímavé však je co si poznamenal člen papežovy suity, kardinál Benzon, totiž že tyto zpěvy byly zpívány v místním slovanském jazyce.

Není divu, vždyť již od 9. století se v týlu Zadaru rozvíjel chorvatský stát, s nímž město udržovalo čilé kulturní i obchodní styky. Již od raného středověku se tedy ve městě usidlovali Slované a postupně v něm převládali, až se ve 12. století Zadar stal součástí uhersko-chorvatské personální unie. Avšak už tehdy se o bohatý Zadar a vůbec celou Dalmácii začaly zajímat Benátky...

Pod křídly lva sv. Marka

„Bylo by zbytečné hledat krásnější a bohatší město, jedno z nejlépe opevněných na světě, obklopené vysokými zdmi a věžemi...“ Tato slova zapsal křižácký kronikář, jistý de Villehardouin, jsa očitým svědkem toho, když se Benátčané pustili do obléhání Zadaru. Z moře, v chladných dnech roku 1202, muselo město vypadat opravdu nedobytně – mohutné hradby obklopovaly město jako kamenný prstenec a jeho bezpečnost zajišťovaly také dvě pevnosti, jedna obrácená k moři a jedna u vjezdu do přístavu. Ten byl zároveň chráněn silným řetězem, který se dal napnout přes ústí zálivu a zabraňoval tak nepřátelským lodím vplout. Přesto křižáci město pro Benátky dobyli, vydrancovali a vypálili – a „odpracovali“ si tak převoz do Svaté země.

A byly to právě Benátky, kdo pokořenému Zadaru vtiskl dnešní nezaměnitelný mediteránský ráz (pravda, po řádění křižáckých vojsk bylo na čem stavět – kromě chrámů prý nezbylo téměř nic). Nejde jen o bělostnou kampanilu tyčící se vedle chrámu sv. Donata, ale i o zajímavou Zemskou bránu připomínající Vítězný oblouk, Přístavní bránu vybudovanou roku 1573 na oslavu vítězství křesťanské flotily nad Osmany v námořní bitvě u Lepanta (zadarské lodě údajně celou flotilu vedly), Městskou lóži, v níž zasedal patriciát, či Městskou strážnici na někdejší Piazza del popolo (dnes Narodni trg). Mimochodem, kdykoliv se na Náměstí lidu nějaký skutečný lid srotil a dožadoval se před radnicí jakýchsi práv, městská hlídka ve strážnici stojící naproti bleskurychle vystavila v jejích ohrazených podloubích dvě děla, aby si lid uvědomil, že městská rada dělá pro jeho dobro to nejlepší a rychle se rozešel.

V seznamu zadarských zajímavostí, kuriozit a pamětihodností nesmí chybět zmínka o místní univerzitě. Zadar je totiž také jedním z nejstarších univerzitních měst Evropy – místní vysoké učení zde bylo založeno už roku 1396, tedy ani ne o půlstoletí později než pražská Univerzita Karlova. Zakladatelem Universitas Jadertina (přesněji řečeno, jednalo se tehdy o teologicko-filozofické Studium generale) byl generál dominikánského řádu Raimund de Vinies z Capuje. Od svých počátků zadarské vysoké učení vzkvétalo a přijímalo studenty z mnoha zemí. Roku 1553 získala univerzita privilegium udělovat podle velmi přísných akademických měřítek doktoráty, čímž se ve své době zařadila mezi nejvýznamnější evropské univerzity, ať už světské či církevní. Fungovala samostatně až do roku 1807, poté zde dlouhá léta sídlila Filozofická fakulta Univerzity ve Splitu a teprve nedávno, roku 2002, bylo rozhodnuto o obnovení staroslavné Universitas Jadertina. Jedná se snad o nejpříjemnější vzdělávací instituci v Evropě – leží prakticky na pláži, takže když vám je na přednášce horko...

Jako poslední památku nelze opomenout Náměstí pěti studní (Trg pet bunara). Pod ním se nachází obrovská podzemní cisterna s vodou, která městu sloužila jako téměř nevyčerpatelná zásobárna během obléhání města osmanskými vojsky. Dnes toto náměstíčko s pěti ozdobnými studnami pokryté širokými mramorovými deskami slouží hlavně jako tréninková plocha místní skateboardové mládeže.

Zadar současnosti

Na současné podobě města se významně podepsali ještě dva činitelé – Habsburkové a Spojenci. Ti první nechali strhnout opevnění a přetvořili město v turistické letovisko (novodobá turistika má v Zadaru tradici již z první poloviny 19. století) a ti druzí jej za druhé světové války důkladně vybombardovali. Zadar totiž v meziválečném a válečném období patřil díky Rapallské mírové smlouvě z roku 1920 Itálii a teprve roku 1945 byl znovupřipojen k Chorvatsku, potažmo Jugoslávii. Město vstalo z popela (dvě třetiny budov byly zničeny) a dnes by při pohledu na pečlivě zrestaurované památky nikoho nenapadlo, jakým kataklyzmatem si muselo projít.

Tak jako v ostatních dalmátských městech, i zde je jedinečným zážitkem návštěva místního tržiště. Zadarská Pijaca je prý jedna z největších a nejlepších. Funguje už od středověku a zdobí jí stánky s tím nejchutnějším ovocem („Nejsladší meloun na světě! Král slasti!“ vykřikuje prodavač za vašimi zády), bizarní zeleninou či aromatickými bylinami. To však není všechno. Krojované babičky vám nabízejí nejjemnější panenský olivový olej z Ugljanu, domácí rakiji a rovněž slavný sýr z ostrova Pag. Naproti, hezky schovaný ve stínu někdejších pevnostních zdí, stojí rybí trh. Místní vám opět řeknou, že jde o nejlepší rybí trh na celém pobřeží – ale co zde není nejlepší... Faktem je, že za 10 kun (45 korun) tu koupíte pytlík výtečných čerstvých sardinek. Pak už se můžete jen procházet mezi stánky, obhlížet nejrůznější mořskou havěť, vychutnávat pobízení prodavačů a smlouvat, smlouvat a smlouvat...

Jak už bylo předesláno v úvodu, někteří lokalci jsou také značně nacionalisticky naladěni. To neznamená, že by pronásledovali cizince, naopak, turisty tu mají velice rádi, ale libují si v mávání vlajkami nebo zdůrazňování mnohdy temné či přinejmenším kontroverzní národní minulosti. Stejně jako v ostatních chorvatských městech, která byla počátkem 90. let těžce postižena válkou za nezávislost, je to však pochopitelné. Zadaru totiž doslova „za humny“ vznikla separatistická Republika Krajina, jež usilovala o připojení k Srbsku a neváhala své požadavky podpořit zbraněmi. Ostřelování a bombardování města bylo na denním pořádku a teprve roku 1995 byla všechna Srby obsazená území doslova vyčištěna při bleskových operacích chorvatské armády. O tom, že tyto akce nebyly vždy v pořádku, svědčí i předvolání před mezinárodní tribunál pro jednoho z velitelů, generála Gotovinu, rodáka z „protějšího“ ostrova Pašman. Generál je od té doby na útěku a skrývá se neznámo kde, avšak pro místní je jejich osvoboditelem a nespravedlivě stíhaným hrdinou.

Turisty však politika pramálo zajímá, přijeli se přece pokochat nádherným městem a jeho neméně famózním okolím. V blízkosti Zadaru se totiž ve větší či menší vzdálenosti nacházejí čtyři národní parky (Plitvická jezera, kaňony Paklenice, průzračná řeka Krka a dech vyrážející Kornatské souostroví) a dvě přírodní rezervace (pohoří Velebit a Telašćica). O třech stovkách ostrovů a ostrůvků s množstvím pláží, olivových hájů a pitoreskních vesniček ani nemluvě.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod