Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Kraj drsných horalův
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2004


Kraj drsných horalův


Obraz Albánců v české společnosti v 2. pol 19. stol. a na začátku 20. stol.

Přemysl Vinš


Tento příspěvek se věnuje národu, o němž je v našich končinách jen velmi málo informací a o němž kolují často dosti zkreslené představy. Období přelomu 19. a 20. století bylo zvoleno proto, že šlo o dobu zvýšené pozornosti evropských velmocí o Balkán v souvislosti s jejich politicko–ekonomickými zájmy a také s vrcholícími aktivitami národních hnutí v tomto regionu.

Zjednodušeně lze říci, že pohled na Albánce byl v této době v naší společnosti negativní, což do značné míry zapříčinila příslušnost většiny Albánců k islámu a jejich časté ztotožňování s Turky – nepřáteli balkánských Slovanů. Navíc přečtení českého překladu několika albánských básní z doby konce 19. století jen utvrzovalo představu o Albáncích jako o lidech divokých a nekulturních, kteří žijí ve stejných podmínkách jako jejich předkové ve středověku či ještě dříve.1

Kdo o Albáncích vlastně psal? Protože většina zmínek pochází z novin, je jasné, že informace o albánském etniku k nám přinášeli především žurnalisté, kteří začátkem 20. století začali cestovat do válečných oblastí, aby odtud pro své listy psali o nejnovějším vývoji na Balkáně. Příkladem českého novináře, který zevrubně píše o událostech na Balkáně a všímá si i Albánců, je Emanuel Škatula, zaměstnanec deníku Právo lidu, jenž se během balkánských válek vydal na Balkán a přinesl svědectví o životě jednotlivých balkánských národů. V dřívějších dobách pocházely veškeré informace od několika cestovatelů, kteří navštívili tento kout Evropy a kteří měli možnost více či méně poznat život a zvyky Albánců.

Je jasné, že se mnoho takových cestovatelů ve svých dílech dopustilo řady chyb a nepřesností, které však byly často přijaty a přispívaly k šíření předsudků. Mnozí cestovatelé například hovoří o fenoménu krevní msty jako o barbarském zvyku a nevidí jej v širších souvislostech, jako součást přesně určených zvykových zákonů, které řídily všechny oblasti života lidí v regionech, kam se autorita centrálních zákonů nikdy nedostala a právo bylo jen obtížně vymahatelné. Za naprosto stěžejní lze považovat několik cestopisů německých a rakouských cestovatelů, kteří ve svých dílech často velmi detailně píší o albánských zvycích a způsobu života, a z nichž velmi často čerpali i čeští autoři. Mezi významné německy píšící autory 2. poloviny 19. století a začátku 20. století patří Johann Georg von Hahn, Paul Siebertz, Otto von Gerstner či Ernest Jaeckh.

Z českých cestovatelů, kteří se dostali do albánského prostředí, můžeme kromě Emanuela Škatuly jmenovat Viktora Dvorského, jehož tenké dílo zápisků z cest se však zaměřuje spíše na Černohorce. Tak jako by Emanuel Škatula svoji knihu o poměrech na Balkáně asi nenapsal bez vypuknutí balkánských válek, byla i první světová válka novým zdrojem zpráv z albánského prostoru. Bylo to díky rakousko-uherským vojákům, kteří v Albánii v letech 1914–18 bojovali a někteří o svém pobytu na Balkáně vydali svědectví. Některá díla těchto válečných vysloužilců však příliš nepomohou k poznání albánského národa, neboť jejich vzpomínky se většinou věnují utrpení, jímž za války museli projít a jen zřídka se setkáváme s popisy Albánců a jejich života. I z těchto prací ale vysloveně čiší, jak ubohé poměry v Albánii panovaly. O bojích v Albánii za první světové války psali např. Stanislav Kostka Neumann nebo Jaroslav Křenek. Jak už bylo zmíněno, bylo velmi málo těch, kteří by našemu čtenářstvu mohli představit kulturu Albánců, a je pochopitelné, že to bylo zapříčiněno hlavně neznalostí albánštiny. I přesto se však objevilo několik jazykovědných prací a jen díky Janu Vinařovi, který uměl albánsky, se česká veřejnost mohla seznámit s tvorbou několika albánských básníků. Byl tu také M. Hajný, který přispěl svými Arnautskými pohádkami.2 Mezi jazykovědce, kteří napomohli k poznání albánského jazyka, patřili především bratři Jarníkovi.

Terra incognita
Po tomto krátkém přehledu autorů obraťme pozornost k tématům, jimž se tito autoři věnovali. Čteme-li cestopisy Siebertze či Jaeckha a poté Škatulovo vyprávění o Albánii, zjistíme, že se všichni věnují tématům stejným. Odhlédneme-li od témat politických, v nichž se čeští a němečtí autoři odlišují, zjistíme, že všichni, kteří nějak vstoupili do kontaktu s Albánci, píší o tom samém. Téměř všichni v úvodu svého psaní zdůrazňují, jak málo je nám Albánie známa, že jde o zemi divokou, bez vhodných přístupových cest a že západnímu cestovateli skrývá mnohá tajemství. V Ottově slovníku naučném se píše o tom, že Albánie je: „…hornatá, vědecky posud málo prozpytovaná země…“  a  Emanuel Škatula píše, že „Albanie náleží k nejméně známým končinám světa. Cestovatele, kteří Albanii prošli, lze na prstech spočítati. Divoká pohoří, která se táhnou od černohorských hranic až hluboko do Řecka, jsou velmi málo prozkoumána, stejně tak nezbádán je dosud albanský lid.“

Všichni autoři také narážejí na problém nejasného vymezení hranic, a to zejména v dílech vydaných před rokem 1912, kdy byla Albánie součástí Osmanské říše. Mnozí také píší o tom, že jižní hranice Albánie sahají až na území dnešního Řecka (celá oblast Epiru s městem Janinou byla považovaná za její součást). Albánie je charakterizovaná jako chudá a od světa izolovaná země, kam nevedou žádné významné cesty a do níž se lze dostat jen s velkými obtížemi. Právě v nedostupnosti a v obtížném cestování po zemi je spatřován jeden z důvodů zaostalosti Albánců a nedostatku informací o nich. Škatula ve své knize vyjímá úryvek z deníku německého cestovatele Wennga, který líčí divokost a nedostupnost albánské krajiny. Wenng píše o tom, jak na koni musel cestovat po úzkých cestičkách, které se klikatily nad bezednými propastmi, o tom, jak nebezpečné je cestovat po těchto stezkách, neboť každou chvíli hrozí zřícení do propasti a jak je na cestu po Albánii nezbytná velká odvaha. Nelze pochybovat o tom, že takováto líčení a obraz divokosti a nepřívětivosti země byl příčinou mnoha romantických představ a někteří vojáci, kteří se za první světové války dostali do Albánie, píší o tom, jak je tato země lákala a že mnohdy dávali přednost albánské frontě před jinými bojišti. Samozřejmě, že jejich romantické představy vzaly brzy za své a otřesné válečné zážitky je zbavily všech iluzí.

„Potomci orlů“
Charakterizují-li albánskou krajinu slova jako „drsný“ a „nedostupný“ a životní poměry jsou popisovány jako velmi chudé, platí to i pro charakteristiku obyvatel Albánie. Následující popis Albánců ze Škatulovy knihy přesně zachycuje to, co ostatní napsali jen jinými slovy. „V tomto hornatém koutě Evropy, známém dnes méně než mnohá středoafrická končina, žije lid svérázný a bojovný. V jeho zvycích a společenských zařízeních tušíš ohlas pradávných dob. Kraje tyto byly po staletí, ba po celá tisíciletí míjeny velikými kulturními proudy Západu i Východu. Civilisace vnikala nanejvýše jen do přímořských míst. Albanský horal, pastýř a rolník, kdysi také lovec, žije ještě dnes v těchže poměrech, v jakých žili jeho předkové. Kdysi bránil své políčko nebo pastvinu a kulu (bídnou kamennou chatrč bez nejmenšího komfortu) s primitivní zbraní v ruce, nyní jeho nerozlučnou družkou stala se puška, propašovaná do albanských míst z Rakouska nebo Itálie.“  Ottův slovník naučný k tomu dále dodává: „Albanec jest rozený bojovník. Jako sluha a strážce je věrný. Cestovatelé chválí jejich pohostinnost, ale s úžasem popisují rozkvět pěstního práva, jmenovitě po celé sev. Albanii. Toť jediný kraj v Evropě, kde podnes žije krvavá msta (alb. džak), trvající po celá pokolení, se všemi pravidly mstění a smiřování. S ní souvisí i pobratimstvo, rozšířené u všech národů poloostrova, svazek zavazující ku vzájemné ochraně a pomstě.“

V této ukázce je zmínka o krevní mstě. Tento fenomén je evidentně v popředí zájmu všech cestovatelů a velmi podrobně o něm referují. V drtivé většině nacházíme velmi negativní odezvu na krevní mstu, autoři upozorňují, že právě krevní msta je nejčastější příčinou smrti v Albánii a že spirále násilí neuniknou ani děti. Mnozí to považují za cosi barbarského, ovšem již ve Škatulově knize a zejména pak v cestopisu Siebertzově se objevuje hlubší analýza tohoto jevu. Všichni, kteří měli možnost hlouběji poznat Albánce a procestovat jejich zemi, píší o tom, jak jen obtížně se dostává do albánských hor právo. Izolovanost horských kmenů a jejich faktická nezávislost na centrální moci státu – ať už osmanské nebo později albánské – si u těchto kmenů vynutila vytvoření vlastních zákonů, podle nichž se řídil život všech obyvatel. Detailní popis zákonů hor přináší ve svém cestopise Paul Siebertz, který píše, že život v Albánii určují dva středověké zákoníky. Na severu je to tzv. Kanun Leka Dukagjiniho (viz <a href=http://www.navychod.cz/?req=article&id=304 target="_blank">Navýchod 4/2004</a>) a na jihu tzv. Skanderbegův zákoník. Tyto zákoníky přesně popisují, jak se má člověk chovat ve všech možných situacích. Jsou zde pravidla svatebních obřadů a zákoníky řeší i takové záležitosti jako nevěru. Součástí těchto pravidel jsou i zákony krevní msty, které nařizují, že musí být pomstěna i nezaviněná smrt. Zákony vtiskly krevní mstě jasná pravidla a každý přesně ví, koho musí zabít, kdy se tak má stát a za jakých okolností. I krevní msta má mnoho omezení a velká část zákoníků je věnovaná postupu usmíření mezi rody. Na rozdíl od jiných děl snaží se Siebertz i Škatula o pochopení těchto zvyklostí a oba autoři naznačují, že se nejedná o nějaké barbarské zvyky, ale že v prostředí bezvládí a absence státní autority je toto jediný způsob, jak trestat zločiny. Samozřejmě, že v krevní mstě není spatřováno nic skvělého a nezřídka autoři upozorňují na případy, kdy krevní msta vyvraždí celou vesnici. Tito autoři se ale snaží vidět i to, co je z pohledu Středoevropana otřesné, v širších souvislostech. Tento pohled v širším kontextu u jiných autorů chybí, ovšem co je opět všem společné, je poukazování na to, že zákony, dle nichž Albánci žijí, obsahují i povinnost pohostinství a velké úcty k hostu. Přijal-li Albánec do svého domu hosta, převzal za něj veškerou zodpovědnost. O úctě k hostům a o povinnosti chránit je se zmiňuje např. Jan Vinař, když píše: „Albanec stěží odpustí, když mu byl zabit otec, ale neodpustí a nesmí nikdy odpustiti, když byl zabit host, který vešel pod jeho střechu.“ Návštěvníci Albánie také velice často upozorňují na posvátnost čestného slova u Albánců.

Jak Siebertzova, tak Škatulova kniha také velmi podrobně popisují rozčlenění Albánců na dvě dialektické skupiny – Ghegy a Tosky – a na složité kmenové uspořádání albánské společnosti. Autoři si všímají, že mnohé kmeny jsou znepřátelené, že Albánec nemůže bez ohrožení vlastního života cestovat po zemi a že po většinu života se zdržuje jen na svém kmenovém území. I v tom vidí cestovatelé jednu z příčin albánské zaostalosti, ovšem na druhou stranu právě tato izolace přispěla k tomu, že mnohá odlehlá horská údolí nebyla nikdy asimilována těmi, kterým se podařilo získat kontrolu nad nížinatými a pobřežními oblastmi země a že jen díky této nepřístupnosti si Albánci dokázali zachovat svoji řeč a své zvyky. Velmi zajímavé jsou také popisy povahy Albánců. Dle Škatuly „Albanec je veliké ozbrojené dítě. Je snadno vznětlivý a prchlý, a nic není snadnějšího, než jej uraziti. Jeho pýcha a samolibost jsou vysoce vyvinuty. Albanec je mužem činu, rychle se rozhoduje, leč affekty se u něho rychle střídají. Dnes je přítelem, zítra zuřivým nepřítelem. Vůči cizinci je Albanec nedůvěřivý, pozná-li však, že se nemusí ničeho obávati, chrání jej vlastním životem. Nedůvěřivý je proto, že dosud z ciziny mu vždy jen hrozilo nebezpečí.“

Jedním z omylů, který se dochoval do dnešních dnů a který se objevil právě v prvních cestopisech o Albánii, je poněkud romantické označení Albánců jako „potomků orlů“ a označení Albánie jako „země orlů“. Věty jako „Albanci sami sebe nazývají Ščiptari, tj. potomci orlů…“ se objevují ve všech starších, ale i v mnohých současných publikacích. Toto označení vzniklo mylným výkladem slova „Shqiptar“ (Albánec) ze slova „shqiponja“ (orel). Slovo „Shqiptar“ je nutné odvozovat ze slovesa „shqiptoj“ – vyslovovat. Albáncem je tedy ten, kdo umí mluvit. Je to vlastně něco podobného jako výklad slova „Němec“ v češtině.

Skutečnost a mýty
Velkým tématem, jemuž se snad všechna nám dostupná díla o Albánii věnují, je historie Albánců. Zde je možné si povšimnout několika jevů, které se v dnešních pracích o albánské historii již neobjevují, a když ano, pak jedině s označením jako mýtus. Kromě toho je také zajímavé, jaké období albánských dějin je autory bez ohledu na národnost uváděno jako hrdinské, kterým se Albánci zapsali do evropských dějin.

Moderní věda pokládá Albánce za potomky Ilyrů, národa, který obýval západní Balkán již od doby bronzové. Raná historie Albánců a původ Ilyrů jsou však zakryty rouškou tajemství, což občas vybízí k různým spekulacím, jimž se neubránily ani seriózní práce. Ve Škatulově knize Válka na Balkáně je napsáno: „Židé levantinští nazývají Albance Peleštim, kteréžto slovo odvozováno je od Pelasgů, národa, který uváděn jest v prastarých zpěvech Hellénů a který obýval hory albanské. Národ Abchazů v kavkazských horách uchoval si pověst, dle níž Abchazové a Arnauti za společný národ se považují. Dva bratři přišli s rodinami od jihu k řece Eufratu (mezi Persií a Malou Asií) a tam se rozloučili: Jeden táhl k severovýchodu, druhý k severozápadu. Kdesi jsem četl, že měření lebek albanských a abchazských vykazuje nápadnou shodu.“ V nových pracích o albánských dějinách se tato teorie příbuznosti s Abchazy neobjevuje.

Bezesporu největší pozornost je všemi věnovaná době života albánského národního hrdiny Gjergje Kastriotiho Skanderbega (1405–1468), který dokázal po dobu 25 let úspěšně vzdorovat tureckým vojskům. Na tuto krátkou dobu stanuli Albánci v čele křesťanského boje proti rychlému tureckému postupu Evropou. Mnozí autoři se při popisování Skanderbegova života opět uchylují k pověstem a mýtům a všemi je tento albánský bojovník oslavován. I v česky psaných dílech se dochovaly zvěsti o neobyčejné Skanderbegově síle: „Jako dítě prý již vylezl z kolébky, doplazil se ke stěně, kde stála podepřena otcova zbraň, pokoušel se napjati luk a vytáhnouti šavli z pochvy.“ Oproti dnešní době je zajímavé, kolik prostoru bylo dáno popisu Skanderbegova života. V dnešních dílech je často uvedeno jen jeho jméno a jen v několika větách je nastíněn jeho význam. V Siebertzově knize je Skanderbegovi vyhrazeno hned 6 stran a nejinak je tomu i v práci E. Škatuly či Jana Vinaře. Tyto popisy nešetří obdivem ke Skanderbegovi a téměř vždy je zdůrazněno, že Skanderbeg s Turky nikdy neprohrál. Již střízlivější vztah k této historické postavě a bezesporu k nejslavnějšímu Albánci všech dob je v Ottově slovníku naučném, kde se píše: „Za nedlouho panstvo severoalbanské spojil zeť jeho Jiří Kastriota, řečený Skanderbeg (1443–1468), který s pomocí Benátčanův, Neapolcův i papeže vojska sultána Muhammeda II. několikráte porazil. Papež Pius II. udělil mu r. 1463 název královský. Území jeho prostíralo se od benátských držav, od Skadru a Drače, až k Elbasanu a do Dibry; hlavní hrad jeho byla Kroja. Avšak síly jeho nestačily ani k dobytí Beratu, ani k útoku na Ochrid; časem válčil také proti některým z albanských náčelníkův anebo proti Benátčanům.“ Je zde také podotknuto, že dějiny Skanderbega byly dlouho zatemněny bajkami Skanderbegova životopisce Marina Barletiho. Jisté popularizaci a přeceňování Skanderbegova významu mohla přispět i Vinařova sbírka, v níž je přeložen Epos o Skanderbegovi, který opět nešetří verši o jeho udatnosti a velikosti.

Kromě Skanderbega bylo jen velmi málo Albánců, kteří dokázali vzbudit pozornost v zahraničí. Jen díky překladu Byronovy Childe-Haroldovy poutě se i český čtenář mohl seznámit s pozoruhodnou osobou Aliho Paši Tepelenského, janinského místodržícího, který v první polovině 19. století po dva roky vzdoroval osmanské armádě a navazoval při tom široké kontakty se zahraničím. Velmoci, které se snažily co nejvíce vytěžit z upadajícího osmanského panství na Balkáně, podporovaly Aliho Pašu a jeho boj vzbuzoval v západní Evropě velké sympatie. Právě díky lordu Gordonovi Byronovi pronikla znalost o statečném janinském pašovi i k nám a romantické popisy Albánců a dvora Aliho Paši nepochybně přispěly k růstu zájmu o Albánce. To podpořila i další díla, která se nějakým způsobem týkala Aliho Paši či Albánie. Roku 1885 byla ve Vídni dokonce vydaná mapa střední a jižní Albánie a oblasti Epiru.

Je vidět, že literatury o životě Albánců a o Albánii bylo velice málo, což ani dnešní doba příliš nezměnila. V materiálech z doby balkánských válek je o Albáncích sice poměrně dost zmínek, ovšem tento zájem byl vyvolán aktuálním děním v této oblasti. V tomto příspěvku jsme záměrně pominuli novinové články s politickými tématy, které asi nejvíce ovlivňovaly pohled na Albánce, a pokusili jsme se představit ty práce, jejichž vznik nebyl podmíněn válečnou vřavou na Balkáně a zájmem o budoucnost Balkánu, která ve své době zaměstnávala mnoho politiků a intelektuálů. Malý počet těchto děl neznamenal, že by nebyla snaha poznat tento národ více, ovšem izolovanost Albánců a poměrně divoké poměry v jejich zemi zapříčinily, že se našlo jen málo těch, kteří se do těchto oblastí vydali. Značnou překážkou pro poznání Albánců dodnes zůstává jazyková bariéra, proto bylo jen málo albánských knih přeloženo do češtiny. Dnes se zájemce může s albánskou kulturou seznámit prostřednictvím překladů do němčiny nebo angličtiny, takových překladů však bylo v době před sto lety minimálně. Přesto je znát, že i tehdy většina zájemců o Albánce čerpala z děl převážně německy píšících autorů a že dříve byla tato německojazyčná díla jediným zdrojem informací, na něž se v pozdější době odkazovali i čeští autoři nebo ti, kteří Albánii sami navštívili.

1 Vinař, Jan – Národní zpěvy albánské, Praha 1911. Přeloženy jsou básně několika albánských obrozenců. Jejich tématem je smrt, boj, puška, smutek…
2 Slovo „arnautské“ je přídavné jméno od slova „Arnaut“, což je označení pro Albánce–muslima. Slovo pochází z turečtiny (turecky se Albánie řekla Arnautluk).





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod