Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Litva za úsvitu
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2003


Litva za úsvitu


Natálie Nerandžičová


"To je strašné, co mám dělat, ponia Natalia, já nevím, koho volit. Sedmnáct kandidátů, bože, co je to za svět," zastavila mě těsně před Vánocemi sousedka s typicky litevsky poetickým jménem Aušra. Stařenka tiskla svou mourovatou kočku ke své vrásčité tváři. "A koho budete volit vy?" zeptala se mě s nadějí v hlase. Musela jsem ji zklamat, že jakožto cizinec hlasovat pro prezidenta Litvy nemůžu.

Osmého ledna 2003 jsem ji zase potkala na chodbě. Nesla potrhanou síťovku se čtvrtkou chleba a žrádlem pro kočky. Chytila mě za ruku a z očí jí kapaly slzy: "Tak nám vzali pana prezidenta, ale to je proto, že jste nešla volit." Nechtěla jsem jí vymlouvat obvinění, ačkoli jsem opravdu, nemajíc litevský pas, výběr prezidenta nikterak ovlivnit nemohla. Výsledky druhého kola prezidentských voleb byly pro mnoho Litevců nemilým překvapením a zklamáním. Oblíbený prezident Valdas Adamkus prohrál těsně se svým mladším soupeřem Rolandasem Paksasem, známým již předtím z politiky jako premiér a primátor Vilniusu.

Prezidentské zklamání

Zklamání prožili Litevci i ze sebe samých, neboť jich k urnám přišlo pouhých 48 % z 2,8 miliónu oprávněných voličů. Zahraniční média, včetně těch českých, se buď omezila na pouhé konstatování výsledků, nebo některá ve svých komentářích, jako třeba BBC, označila velmi zavádějícím způsobem nového litevského prezidenta za Heidera Pobaltí.

Paksas je především populistou. Během své agresivní kampaně v americkém stylu se proháněl nad litevskou krajinou ve vrtulníku a nasliboval lidem z menších měst a vesnic, kteří nikdy nechápali velkoměstský a kosmopolitní styl dnes již bývalého prezidenta Adamkuse, to, co chtěli slyšet. Budete se mít lépe, znovu otevřu vyjednávání s Evropskou unií, zvážíme podmínky členství v elitním klubu, slíbil tolik zkoušeným zemědělcům, ačkoli musel dobře vědět, že pokud nechce vyškrtnout Litvu ze seznamu kandidátů, nic takového ve skutečnosti udělat nemůže.

Mnohým je jasné již dnes, že ani letecké kaskadérské kousky novopečeného prezidenta většinu slibů splnit nepomohou. Zeptejte se kteréhokoli vilniuského taxikáře nebo prodavačky na názor na prezidentské volby a vyslechnete si komplexní politologický výklad hemžící se výrazy jako "rodící se" či "mladá, nezralá demokracie". Zeptejte se mladých Vilniusanů a odpoví vám natvrdo, že Paksas je podle nich docela obyčejný gangster financovaný ruskou mafií (devět z deseti mnou dotázaných). A ona nízká volební účast? Na první pohled syndrom moderní doby, společná nemoc všech postkomunistických zemí, volit nás zkrátka chodí čím dále méně a čím dál méně nadšeně. Mám ale za to, že důvody mohou být mnohem prozaičtější: počasí a načasování voleb. Inu, zkuste se přimět splnit svou občanskou povinnost, když jste ještě tak docela nevystřízlivěl ze silvestrovského deliria, venku je pětatřicet pod nulou a metrové závěje. Ono to všechno z litevské perspektivy vypadá poněkud jinak.

Litevská perspektiva

Zvenčí se Litva leckomu jeví jako státeček u Baltského moře se třemi milióny obyvatel, o němž sotva kdy někdo slyšel. Z Litvy se však Litva jeví jako kdysi mocné království sahající ještě za časů pohanských od Baltského k Černému moři. Bitva u Grünwaldu je bitvou u Žalgiris, známé trojí dělení Polska z osmnáctého století je vlastně trojím dělením Litvy. Litevci nejsou ani tak posledními pohany Evropy (až kníže Jagello po své korunovaci na polského krále v roce 1386 zahájil christianizaci Litvy), jako spíše hrdými bojovníky vzdorujícími nelítostnému Řádu německých rytířů, o což se snažil velkokníže Gediminas v první polovině čtrnáctého století i svou usilovnou diplomatickou činností.

Z litevského pohledu jsou Poláci ti hanebníci, kteří se snažili polonizovat, a Rusové oni hrubci, kteří se v dějinách pokoušeli několikrát rusifikovat. Dlužno říci, že obojí je v podstatě pravda a že litevština byla prakticky až do devatenáctého století jazykem lidových vrstev a musela si svou cestu probojovávat přes různá omezení, příkazy a zákazy carské byrokracie .

Pakt Molotov-Ribbentrop vypadá jako hanebná smlouva o prodeji poslední naděje na svobodu tří pobaltských republik, partyzánská válka, trvající takřka deset let (až do roku 1953) je pak národní katastrofou. Nejen proto, že během ní zahynula řada lidí a že kolem tří set tisíc lidí bylo deportováno, ale také proto, a Litevci o tom z pochopitelných důvodů neradi mluví, že v řadách Rudé armády bojovali sami Litevci. Noví sovětští vládci by bez místních pravověrných takovou válku pravděpodobně nikdy nevyhráli, nikdy by bez jejich pomoci nesestavili seznamy těch, které pak téměř doslova přes noc "uklidili" do nehostinných podmínek Sibiře.

Litevci věří, že páni na Východě jsou ti špatní a páni na Západě ti dobří, a s obrovskou důvěřivostí týraného dítěte vítají se slzami v očích své čerstvé členství v Severoatlantické alianci.

Litevská deprese

Nový kapitalismus trpí všemi nedostatky, které sami dobře známe, ale za podmínek mnohem větší chudoby, kterou si v České republice jen stěží dovedeme představit. Jak se vyrovnat s minulostí – Schuldfrage, která tíží nejeden národ Střední a Východní Evropy, jak přijmout současnost, jak se postavit k budoucnosti. Zvláště střední a starší generace nese těžce veškeré změny, neustálé začínání, jejich ramena se prohýbají pod tíhou, kterou nedokáží shodit kolikrát ani ti, co se narodili o generaci či dvě později. "Kéž bychom na tom byli tak jako vy v Čechách," povzdech, který jsem slyšela již tolikrát, ale už se nad ním nepozastavuji. Už vím, že já jsem tu také ze Západu, že z Čech odjakživa pocházejí ty báječné, kvalitní boty, potraviny, šaty a jiné pěkné věci, jichž se tu po několik desetiletí nedostávalo, že jsme vůbec skvělí, protože jsme jim půjčili písmenka ze své abecedy, a že prý máme "nejlepší povahu v Evropě".

Smutek vlaje nad Litvou a její obyvatelé stále častěji sahají po láhvi alkoholu či po nějakém jiném "utišujícím" prostředku. Psychologové zde stále bohužel platí za pochybné šarlatány, jejichž pomoc nikdo dobrovolně nevyhledává, a tak se tato nevelká země loni vyšplhala na neradostné první místo ve světě v počtu sebevražd na hlavu, čímž předstihla i tradiční suicidální velmoci, Finsko a Maďarsko. Třicet Litevců si týdně sáhne na život! Při populaci tří a půl miliónu je takové číslo doslova katastrofální, jedná se totiž zhruba o 2 700 životů ročně.

Možná i tato celonárodní deprese může být jednou z příčin výsledků prezidentských voleb a kdoví, jak atmosféra odevzdanosti a nedůvěry ve vlastní síly, které mohou ovlivnit chod věcí příštích, ovlivní volby parlamentní.

Zvonek u dveří přerušuje tok myšlenek. Na chodbě stojí "moje" stařenka s kočičkou. Vloží mi cosi do ruky. Otevřu dlaň a na ní leží zelenavý jantárek. Paní Aušra mě tentokrát oslovuje "mergina" a říká: "To máš pro štěstí, to tě ochrání, vám mladým bude líp." Nečeká na nic, otáčí se a odchází. Asi jsem opravdu pragmatik ze Západu. Nevím, proč bych se měla bát budoucnosti a ani proč bych měla být kdy smutná, zvláště kdybych, jako moje sousedka, nosila jedno z těch litevsky příznačných magických jmen. Aušra znamená svítání.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod