Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Acta Turcarum: Zápisy z cest po Turecku
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2007


Acta Turcarum: Zápisy z cest po Turecku


Petr Stehlík


Málokterý jihoslovanský historik se těší takovému mezi­národnímu vědeckému renomé jako profesor Yaleské univerzity ve Spojených státech, autor řady vlivných historických prací a liberální chorvatský politik Ivo Banac (1947). Z jeho dosavadní historiografické tvorby zmiňme alespoň často citovanou monografii Národnostní otázka v Jugoslávii: kořeny, dějiny, politika (The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics, 1984), ve které podal ve své době průkopnickou a dodnes relevantní ana­lýzu nacionálních ideologií na jihoslovanském území, při­čemž upozornil na těžko překlenutelné rozdíly a vzájemné animozity mezi jejich znesvářenými nositeli.

Histo­rikova skepse ohledně možnosti nalezení spravedlivého a dlou­ho­dobého řešení národnostních rozporů v jugoslávském státě se několik let po vydání této práce ukázala být opodstatněnou. V době krvavého rozpadu druhé Jugoslávie Banac proslul jako úporný kritik zhoubné chorvatské politiky vůči Bosně a Hercegovině. Dodnes trvající agónie této vícenárodní země byla podle autorových slov jedním z podnětů pro sepsání jeho zatím poslední knihy Acta turcarum (Durieux, Zagreb 2006), jejímuž představení jsou věnovány následující řádky.

Bancova nová publikace nese podtitul Zápisy z cest po Turecku (Zapisi s putovanja po Turskoj) a svým vytříbeným vypravěčským stylem a beletristickými přesahy překvapí každého, kdo si dosud autorovo jméno spojoval vý­hradně s jeho historiografickými studiemi nebo činorodým veřej­ným angažmá. Jedná se o útlou knížku složenou ze sedmi textů na pomezí cestopisného, esejistického a prozaického žánru, které vznikly na základě autorových poznámek z cest po Turecku, během nichž se často vydával po stopách osobností, jejichž životní osudy byly spjaty s jihoslovanským prostorem. Postřehy z vykonaných cest pak představují odrazový můstek pro sepsání poutavých vyprávění, v nichž se autorova historická erudice snoubí s nesporným literárním talentem. Výsledné texty, z nichž tři byly v minulosti publikovány časopisecky, tudíž nejsou klasické cestopisy, ale spíše „turecké zápisy či spisy“, tedy Acta turcarum, což je titul totožný s názvem sbírky korespondence s osmanskými úřady uložené v archivu Bancova rodného Dubrovníku.

Dubrovničané a jejich „stari ćaće“

Dubrovničané po staletí udržovali intenzívní obchodní a diplomatické styky s osmanskou říší, která jejich malou středomořskou republiku územně obepínala. V Bancově rodině jsou dodnes živé vzpomínky na působení blízkých příbuzných „v Cařihradě na Galatě“, kde se autorův pradě­deček „jako mladík procházel po Peře a domlouval obchody v turečtině a řečtině“. Pobídnut touto skutečností si spisovatel klade provokativní otázku, na níž se pokouší odpo­vědět mezi řádky celé své knihy: „Jak vysvětlit současníkům, zvláště těm, kteří se angažují ve ,válkách civilizací‘, že Dub­rovničané počátkem devatenáctého století, pod tíhou výzev nové doby, osmanskou říši nazývali ‚náš starý taťka‘?“.

Bance fascinuje dosud nedostatečně prozkoumaná problematika soužití etnik a náboženství v této rozsáhlé říši před nástupem moderní doby, jejímž mottem se stala národní, kulturní a náboženská homogenizace spojená s touhou po rigidním odstraňování všech projevů jinakosti. O této „moderní potřebě vyrovnávání rozdílů“ svědčí rovněž aktuální tragédie Bosny, země, v níž byly podle autorova názoru přetrvávající tradice vícenárodního soužití „donedávna /.../ dokonce zřetelnější, než v republikánském Turecku“, do jehož základů byla zakomponována myšlenka turecké národní exkluzivity.

Rozmach ideologie nacionalismu a následný vznik národních států na troskách někdejších vícenárodních říší byl provázen rozsáhlými etnickými čistkami a zpřetrháním někdejších dlouhodobých zeměpisných, politicko-hos­po­dářských, kulturních a v neposlední řadě také mezi­lid­ských vazeb. Mnohé intrigantní kapitoly vzájemných styků mezi dnešními jihoslovanskými oblastmi a územím, na němž se rozkládá moderní Turecká republika, upadly v zapomnění, k čemuž leckdy přispělo vědomé „purifikační“ úsilí nej­růz­nějších samozvaných ochránců domnělé krystalické čistoty kulturní identity balkánských národů. Banac naopak na příkladech událostí z „malých dějin“, o jejichž aktérech živě vypráví, odhaluje skutečnou dynamiku kontaktů a vzájemných vlivů od antiky po současnost.

Kult Atatürkovy osobnosti

Knihu otevírá text, který pojednává o autorově pátrání po pozapomenutém místě posledního odpočinku dubrovnic­kého patrona sv. Blažeje (sv. Vlaha), který ve 4. století působil jako biskup v Sebastě v Malé Arménii. V prů­běhu své cesty si Banac všímá projevů rozporuplného dědictví Atatürkovy republikánské revoluce, která vedla k nekonzistentní evropeizaci Turecka za cenu radikálního rozchodu s imperiální minulostí a osmanskou civilizační identitou. Soluňský rodák Mustafa Kemal Atatürk po sobě zanechal nejen svrchovanou Tureckou republiku, ale také do všech pórů veřejného života pronikající kult vlastní osobnosti, který je jen těžko slučitelný s proklamo­vanými demokratickými principy. Turecká společnost se dodnes plně nevyrovnala s následky kulturního přeryvu, jehož byl Atatürk iniciátorem. O této skutečnosti svědčí její současná hluboká polarizace na dva tábory, z nichž se jeden vehementně hlásí k republikánskému a pro­evropskému odkazu „otce Turků“ a druhý volá po návratu k tradičním hodnotám a islámské zbožnosti. Této rozpolcenosti si na první pohled všimne i zahraniční návštěvník. Často se totiž manifestuje navenek, buď stylem oblékání, nebo, jak poznamenává Banac poučený svým tureckým spolucestujícím, rozdílným způsobem zastřihování knírů stoupenci odlišných světonázorů.

Náboženský synkretismus

Další Bancovou destinací je městečko Hacibektaş, kde je pochován zakladatel šíitské náboženské sekty bektašů, jejíž tolerantní učení ovlivněné súfismem inkorporovalo také některé zvyky a rituály charakteristické pro křes­ťanství (kult světců, zpověď). Nejoddanějšími ctiteli Hadži Bektaše, jenž žil ve 13. století, jsou příslušníci bektaš­ského dervišského řádu, kteří po rozpuštění janičářských oddílů, s nimiž byli úzce spjati, našli v první polovině 19. století útočiště v hornatých oblastech západního Balkánu, především v albánském etnickém prostředí.

Bektašem byl podle autorových slov i slavný antihrdina Byronova eposu Childe Haroldova pouť Ali-Paša Tepe­len­ský, stejně jako velká část albánských obrozenců. Stopy po této náboženské komunitě, jejíž učení je zářným příkladem osmanského náboženského synkretismu, Banac nalézá také v jemu blízké Bosně a Hercegovině. Na prameni řeky Buny vytékající z jeskyně pod blagajským hradem, který patřil hercegovskému šlechtickému rodu Ko­sačů, stojí původně bektašská tekija (dervišský „klášter“). Autor v jedné z lyrických pasáží popisuje její zasazení do kouzelně krásné krajiny a vypráví místní legendu o derviši Sari Saltukovi, který z lásky k Milici, dceři hercega Stefana Vukčiće Kosači, zneškodnil krvežíznivou saň, jež obývala zmíněnou jeskyni a dožadovala se života jeho vyvolené. Vděčný herceg pak dal dervišovi Milici za ženu a u otvoru jeskyně nechal vystavět tekiji.

Města císaře Diokleciána

Kontakty mezi někdejší Ilýrií a maloasijskými oblastmi mají více než dvoutisíciletou tradici. Banac připomíná, že mnozí římští panovníci a vojevůdci byly původem z pro­vincií Dalmácie, Panonie a Moesie, které v 6. a 7. století osídlili předchůdci dnešních jihoslovanských národů. Moc a slávu osobností jako byli Aurelianus, Probus či Claudius II. srovnává s pozicí vezírů vrcholného období osmanské říše (16. století) Mehmed paši Sokoloviće, Rüstem paši a dalších, kteří pocházeli z chorvatských a bosenských oblastí. Jejich mateřská řeč pak podle svědectví dobových západních diplomatů a cestovatelů sloužila jako jeden z dorozumívacích jazyků v sultánově paláci.

Dalmatským rodákem byl též císař Dioklecián, který na přelomu 3. a 4. století replica watches vytvořil „nové nadnárodní císařství, bez privilegií pro potomky prvotních dobyvatelů“. Diokleciánovým sídelním městem byla Nikomédie, dnešní turecký Izmit na pobřeží Marmarského moře. Cementárna a průmyslová zóna na příjezdu do tohoto města autorovi připomínají Solin, někdejší antickou Salonu, Diokleciá­novo rodiště. Nedaleko od Salony si odstoupivší císař nechal vystavět monumentální palác, v němž strávil poslední roky života. V době barbarských nájezdů se tato rozsáhlá stavba stala útočištěm pro obyvatelstvo okolních oblastí, díky čemuž postupně ve zdech paláce vzniklo nové město, jež slovanští nájezdníci pojmenovali Split. Císař Dioklecián rovněž vytvořil nový model správy říše, tzv. tetrarchii, jejímž účelem bylo zamezit bojům o římský trůn. Banac poznamenává, že se o něco tako­vého pokoušel také Tito, novodobý vládce Ilýrie, který si podobně jako Dioklecián liboval v orientálním dekoru, a jehož originální „rotační perpetuum mobile“ skončilo na smetišti dějin, stejně jako státní zřízení zavedené jeho antickým předchůdcem.

Prokletý dvůr v Burse

Nedaleko od Izmitu se tyčí pohoří Uluda, jeden z antic­kých Olympů, na jehož úpatí se ve středověku nacházel klášter, v němž nějakou dobu působili slovanští apošto­lové Cyril a Metoděj. Dnes se pod Uludaem rozprostírá Bursa, první sídelní město osmanských sultánů. Dobu jejich panování dodnes připomínají hrobky šesti z nich. Banac vypráví krutý životní příběh sultána Cema, který se stal rukojmím a nedobrovolnou politickou zbraní západních mocností, poté co se jeho bratr Bayezit zmocnil trůnu a Cem vyhledal azyl u johanitských rytířů na ostrově Rhodu. Svůj popis sultánovy životní pouti Banac usou­vztažňuje s novelou Prokletý dvůr Iva Andriće, jehož rovněž upoutal tento fascinující příběh o rivalitě dvou bratrů, který má značnou výpovědní hodnotu o fungování mocenských mechanismů v jakémkoliv despotickém státě. Autor na závěr poznamenává, že Cemův náhrobek sousedí s místem posledního odpočinku jeho strýce Hasana, jenž byl vnukem srbského despoty Đurđe Brankoviće. Poukazuje tak na opomíjenou skutečnost, že v době šíření moci tureckého půlměsíce do Evropy byly poměrně časté sňatky mezi příslušníky křesťanské aristokracie na Balkáně a osmanskou panovnickou dynastií.

Slepé střevo republiky

Druhým hlavním městem osmanské říše se před dobytím Konstantinopole stalo město Edirne (Hadrianopolis, Drinopol, Odrin, Jedrene) v Thrákii, které bylo výchozím bodem většiny tažení sultánových vojsk do nitra Balkánu. Před balkánskými válkami ještě „typické vícekonfesionální osmanské město s 30 000 muslimy, 22 000 Řeky, 10 000 Bulhary, 4 000 Armény a 2 000 dalších“ je dnes „zcela turec­kým městem ve slepém střevě republiky“, u nepřirozených hranic na turecko-řecko-bulharském pomezí. O jeho slavné imperiální minulosti svědčí pouze několik monumentálních sakrálních staveb, mezi nimiž vyniká skvost osmanského stavitelství – mešita Selimiye, která je vrcholným dílem největšího tureckého architekta Mimara Sinana z 2. poloviny 16. století. Starý sultánský palác zničila ruská vojska, která město v letech 1829 a 1878 okupovala.

Stejný osud by pravděpodobně potkal i mnohé další stavby, kdyby východní Thrákie po balkánských válkách připadla některému z expandujících národních státečků, které se v průběhu 19. a začátkem 20. století rodily na Balkáně. V letech 1912–1913 Edirne okupovala bulharská a srbská armáda. Autor cituje dobový srbský tisk, který dobytí města nazývá pomstou za prohranou bitvu na Marici v roce 1371, kdy Osmané nedaleko odsud porazili oddíly srbských velmožů, díky čemuž získali důležité před­mostí pro další pronikání do Evropy. Srbští čtenáři byli citova­ným novinářem ujišťováni, že Selimova mešita (Selimiye), je „/.../ největší, nejkrásnější a nejdrahocennější stavbou Turků, kteří Balkánem vládli více než pět set let, a kromě této mešity nemají ani jednu stavbu, která bude potomstvu svědčit o tom, že tu byli tolik staletí neomezenými pány“.

Balkán jako osmanské dědictví

Banac v souvislosti s vyprávěním o přelomových udá­lostech v dějinách Edirne připomíná, že „povrchní znalci, zvláště ti, kteří jsou odchováváni na křižácké lektuře baroka, osvícenství a romantismu, stěží přijímají osmanskou říši jako balkánský – což znamená evropský – výtvor“. Dotýká se tak mimo jiné jádra problematiky formování novodobých pra­vo­slavných národů na Balkáně, jejichž přístup k vlastní minulosti výstižně odráží název jednoho díla meziváleč­ného rumunského dějepisce Nicolae Iorgy – Po Byzanci Byzanc. Velká část historiků z balkánských zemí dodnes dějiny vlastního národa interpretuje v souladu s Iorgovou formulí a romantickou nacionální ideologií 19. století, podle níž období osmanské nadvlády nad Balkánským poloostrovem představuje násilné a dlouhodobé, nikoliv však kulturologicky zásadní intermezzo ve vývoji tamních křesťanských společností a státních celků („turecké jařmo“).

V průběhu 19. a 20. století vznikající národní státy (Srbsko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Černá Hora) se vehementně hlásí k civilizačnímu odkazu svých středověkých, ať skutečných či domnělých, státních předchůdců, byzantské kultuře a pravoslavnému náboženství. Úloha „Jiného“ či „Cizího“, vůči němuž je potřeba se vymezit, bývá bez výjimky přisuzována osmanské říši, islámské kultuře a jejím nositelům, zpravidla bez ohledu na jejich etnický původ.

V žáru národně-integračního úsilí provázeného územním rozšiřováním a etnickými čist­kami dochází v nových národních státech nejen k „úpl­nému a radikálnímu rozchodu s minulostí, ale dokonce k negaci této minulosti“ (Marija Todorova). V rámci tohoto procesu bývá záměrně opomíjena skutečnost, že několikasetletá zkušenost komplikovaného soužití etnik a konfesí pod osmanskou nadvládou zanechala nejen významné stopy v široce pojaté kultuře zúčastněných národů, ale zároveň představuje rozhodující jednotící rys všech balkánských společností.

Vzhledem k selektivnímu přístupu k dějinám si dnes replica watches  mnoho Balkánců, ale i dalších Evropanů, odmítá připustit Bancem zdůrazňovanou skutečnost, že: „osmanské instituce, zvláště pokud je řeč o držbě půdy, daních, dvorní ceremonii a administraci, byly pod velikým vlivem Byzance. Avšak i tehdy, když převládaly dřívější seldžucké modely, jako u systému devşirme (rekrutování, shromažďování), tedy výběru křesťanských dětí pro sultánovu janičářskou pěchotu (Yeni Çeri – nové vojsko), což se u nás dosud nazývá ,daň z krve‘, osmanské instituce dozrávaly v Rumelii – osmanském Balkáně, kde podle Runcimana začátkem patnáctého století bylo více Turků než v Anatólii“.

Výměny obyvatelstva nebo etnické čistky?

Nevědecké přepisování historie, vypjatý nacionalismus a agrese vůči jinověrcům stály rovněž u zrodu Turecké republiky. O nedávných krvavých kapitolách z tureckých dějin Banac pojednává v souvislosti se svou cestou na černomořské pobřeží do Trabzonu, někdejšího Trape­zuntu, který donedávna obývala početná komunita pontských Řeků. Řada jejich exodů započatých v souvislosti s rusko-tureckými válkami v 19. století, byla dovršena po řecko-tureckém konfliktu v roce 1923, kdy poslední trape­zunt­ský metropolita Chrisantos vyvedl 164 tisíc pontských Řeků do Řecka.

O jejich tři tisíciletí trvající přítomnosti v oblasti dnes svědčí pouze zdevastované kostely a kláš­tery, mezi jejichž popsanými zdmi, střepy skla a odho­zenými plastikovými láhvemi si hrají místní děti. Bancův spolucestovatel, sarajevský profesor Rusmir Mahmut­će­hajić, při pohledu na tyto tísnivé výjevy vyslovuje myšlenku, která se jako spojující nit vine stránkami celé knihy: „Díky takovýmto separacím, se celý svět stane rozvalinou...“. Důsledky národnostní a náboženské nesnášenlivosti mají identický charakter kdekoliv na světě. Autor proto čtenáře nechává vytušit analogii mezi neblahým osudem svatostánků pontských Řeků a zkázou hercegovského města Stolce, jejímiž strůjci byli nedávní chorvatští stavitelé hrází mezi lidmi a konfesemi.

Na Bosporu s Orhanem Pamukem

Acta turcarum uzavírá nejbeletrističtější text celé knihy Sníh, ve kterém Banac vstupuje do intertextuálního dialogu se stejnojmenným dílem tureckého laureáta Nobelovy ceny za literaturu, Orhana Pamuka. Jedná se o regulérní povídku s detektivní zápletkou a několika dějovými rovinami zasazenými do Istanbulu, v němž se vypravěč spolu s Pamukem, kterého oslovuje Orhan bey, pokouší přijít na kloub jedné záhadě z komunistického podzemí 30.–50. let. Způsob jakým spisovatel kombinuje beletristický a faktografický diskurs připomíná mistrné prózy Danila Kiše z Hrobky pro Borise Davidoviće.

Ivo Banac ve své nejnovější knize zasvěceně pojednává o procestovaných tureckých replica watches oblastech a jejich historii. Současně odhaluje celé spektrum mezilidských a kultur­ních kontaktů, které Malou Asii po staletí sbližovaly s dnešními jihoslovanskými oblastmi. Čtenářsky velmi přístupnou formou promlouvá o složitých otázkách národní identity a důsledcích národnostní a náboženské nesnášenlivosti. Šíří záběru, erudicí a vypravěčským uměním se Bancovy turecké zápisy směle vyrovnají nej­lepším stránkám z děl Predraga Matvejeviće, Zuka Džum­hura či Claudia Magrise. Věřím, že v době, kdy se Evropa potýká se vzrůstající islamofobií, a kdy se vedou bouřlivé diskuse o perspektivě členství Turecka v Evropské unii, mohou být Acta turcarum podnětným čtivem nejen pro chorvatského čtenáře.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod