Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Z náruče Matky jezer do sídla boha Peruna
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2003


Z náruče Matky jezer do sídla boha Peruna


Barbora Jadrná, Manoil Spasov


Pokud budete mít v plánu přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, začněte Rilou, zvláště je-li vaše kondice nevalná. Obě pohoří jsou zhruba stejně vysoká (okolo 2900 m), ale rozdíl člověk pozná, až když sbírá poslední síly na strmých stezkách pod hřebeny Pirinu. Pro sportovce celkem milá procházka, pro kavárenské povaleče slušný výkon.

V náručí Matky jezer

Nejlepším výchozím bodem pro klasickou trasu přes Rilu vedoucí kolem legendárních sedmi jezer je ospalé lázeňské městečko Sapareva Banja, které proslulo prý nejteplejším termálním pramenem v Evropě. Ze země až do výšky sedmi metrů tryská voda o teplotě 103 stupně Celsia a pára, která se ve vzduchu sráží, vytváří impozantní směs připomínající dračí dech. Sapareva Banja je oblíbeným cílem jak lenošivějších výletníků, kteří nechtějí šplhat po horách, tak i rodin s dětmi. Potkáváme tu hladové toulavé psy, kterých je v celém Bulharsku nevídané množství, a přitom registrujeme, že i zde se jako ve všech bulharských městech před volbami opravují chodníky, jako připomenutí všem občanům, že zastupitelé dbají o obecné blaho.

Rozhrkaným autobuskem se dostáváme na Zeleni preslap a vstupujeme do národního parku. První, co nás na jeho území zaujme, jsou pořádné koláče od mezků, kteří zásobují chaty, k nimž se jinak dostat nedá, případně převážejí pohodlnější (a movitější) turisty. Další, celkem milé překvapení čeká už po pár krocích – kolemjdoucí nás přátelsky zdraví a mile se usmívají. Zdá se, že horští turisté vůbec mívají docela dobrosrdečnou náturu. A nutno zdůraznit ještě další skutečnost – ačkoli pro průměrného Bulhara je slovo ekologie téměř neznámým pojmem, během celé cesty jsme viděli překvapivě málo odpadků, vyjma cigaretových nedopalků, což je zlozvyk, kterého se zde neradi vzdávají i ti sportovněji založení. Asi po hodině cesty přicházíme na chatu Skakavica, jen decentně rozčarováni informační tabulí, která při vstupu do parku slibovala dosáhnout kýženého místa za půl hodiny a od této chvíle už raději násobíme uváděné časové údaje dvěma.

Ze Skakavice vede dál cesta na chatu Rilski ezera, kde se setkáváme se známým to nešvarem – dvojími cenami, rozdíl však není nijak závratný. Na proklamovanou slevu na ISIC se paní recepční tváří nechápavě. Nocleh si vybíráme pod střechou, v rozlehlé místnosti čítající 50 matrací.

Dalšího dne nás cesta zavede k chatě Sedemte ezera, kde nás udivuje množství stanů rozesetých po svazích všude nad chatou – jako by tam nějací obři vysypali hrst barevných korálků. V NP Rila je ale stanování zakázáno, a zdá se nám nemožné, že by tak očividný přestupek unikl „bdělému oku zákona“. Teprve později se dočkáme vysvětlení – jde o stany dănovistů, přívrženců duchovního hnutí, jehož zakladatelem byl Petăr Dănov. Hnutí je také známé pod názvem Bílé bratrstvo. Jeho stoupenci se vyznačují vřelým vztahem k přírodě, nejedí maso a nepijí alkohol. Do Rily se sjíždějí každoročně kvůli jejímu magnetismu a každý den zdraví slunce u jezera Ledvina. Mezi spirituálně zaměřenými lidmi se často mluví o pozitivních vibracích tohoto pohoří a jeho léčivém působení na tělo i duši.

I my při pohledu daleko do krajiny začínáme jasně chápat krásu a magickou sílu všech sedmi jezer. Bohužel, počasí se zhoršuje, a tak chtě nechtě pokračujeme směrem na chatu Ivan Vazov, pojmenovanou po jednom z nejvýznamnějších bulharských spisovatelů 19. století. Na posilněnou je tu k dostání speciální bob čorba – fazolová polévka s horskými bylinkami, které rostou jen ve vysokých polohách.

Třetí den vyrážíme v dobrém rozmaru – jenže hory jsou jako ženy, jak kdosi podotkl, každá má něco jiného, a jiný doplnil, že člověk nikdy neví, čeho se od nich naděje. Rozhodli jsme se vystoupit k přehradě Kalin a potom sejít po staré betonové silnici, kterou nechali postavit ještě za 2. světové války Němci, až do vesnice Pastra. Přehrada ve výšce 2400 metrů, které odlesky slunce na hladině dodávají vzhled ušlechtilého drahokamu, je nejvýše položeným vodním dílem v Bulharsku. Je také jedním z nejstarších, ačkoli absolutní primát drží další rilská přehrada Beli Iskăr.

To ještě nevíme, že nás čeká pořádný sestup. Nevinně vyhlížejících šestnáct kilometrů je při trvalém sklonu deset stupňů více než solidním testem funkčnosti lýtkových svalů. K večeru naštěstí stopneme z přehrady se vracející dělníky a necháváme se odvézt až do městečka Rila. Nocleh nám zařídí ochotný pán středního věku, který ze sebe udělá na půl hodiny taxikáře a odveze nás na příjemnou loučku za městem, hned vedle řeky. Ukáže nám zdroj pitné vody a za své služby si naúčtuje pět leva. Mimochodem, městečko Rila je ve skutečnosti větší vesnice, která za minulého režimu dostala stejně jako mnoho jiných velkých vesnic status města. Tak se zvyšovalo procento městského obyvatelstva v zemi.

Návštěva metochu

Vyrážíme směrem k vesnici po polní cestě, abychom se vyhnuli chůzi po poměrně rušné silnici vedoucí k Rilskému klášteru. Cesta je lemována oplocenými políčky, na kterých místní pěstují ovoce a zeleninu. Zanedlouho se dostáváme k metochu Orlica – komplexu budov s pozemkem, spravovanému Rilským klášterem. Postarší pár pracující na jednom z políček nám nabízí prohlídku metochu. Jde o správce, kteří se za stravu a bydlení starají o budovy a pěstují pro klášter zeleninu. Zajímá nás, zda je muž duchovním, a jeho žena odpovídá, že ne, je dokonce komunistou, ale za nynější ekonomické situace jsou rádi, že mohli uzavřít dohodu s vedením kláštera nacházejícím se asi dvacet kilometrů odtud. Nasloucháme příběhům o světcích vyobrazených na freskách a ikonách a dozvídáme se, že se v tomto metochu natáčely pasáže z legendárního bulharského filmu Kozí roh.

Předtím, než se definitivně vypravíme na rilské autobusové nádraží, si v malém parčíku dopřáváme lahodný buvolí jogurt neboli bivolsko kiselo mleko – nechali jsme se zlákat nápisy, které nás o něm informovaly takřka na každém kroku. Do Blagoevgradu jedeme stařičkou karosou a na blagoevgradském vlakovém nádraží doplňujeme zásoby. Z Dupnice jsme si totiž nechali poslat balík s oblečením a jídlem – lze vřele doporučit každému, kdo nechce vláčet po horách všechen proviant na svých bedrech. Je to extrémně levné, cca 3 leva.

Příjezdem do Blagoevgradu jsme se dostali na území tzv. pirinské Makedonie. Je důležité mít tuto skutečnost na paměti, jelikož je zde duch Makedonie, oblasti rozkládající se na území třech států, cítit možná mnohem víc než v kterékoli její jiné části. Málokomu unikne, že jsou zde neustále slyšet makedonské lidové písně. Místní o sobě hrdě prohlašují, že jsou Makedonci, což ale u naprosté většiny, na rozdíl od Makedonců v tzv. vardarské Makedonii (dnešní Republika Makedonie), není v rozporu s jejich jinak bulharským národním povědomím. Pro tuto oblast jsou charakteristické dvě, pro někoho navzájem se vylučující skutečnosti – silný regionální makedonský patriotismus doprovázený výrazným bulharským nacionalismem.

Po dvou hodinách jízdy se dostáváme do Banska, významného výchozího bodu horských turistů. Ihned se jdeme najíst do výborné mechany a poptat se na výhodné ubytování. Obsluhující personál je totiž obvykle vybaven bohatými znalostmi, kde a za kolik pronajímá kdo pokoje.

Po stopách komitů

Na Pirin, poněkud drsnější hory s kamenitým terénem, se vydáme po stezkách, po kterých v dobách osmanské nadvlády kráčeli makedonští komité, obávaní to nepřátelé Turků a jejich skutečných i domnělých přisluhovačů. Asi nejslavnějším a nejobávanějším z komitů byl ,,král Pirinu“ Jane Sandanski, jehož příjmením se dnes pyšní jedno z nejoblíbenějších lázeňských městeček, nacházející se na úpatí tohoto možná nejkrásnějšího bulharského horstva.

Bansko je příjemné horské městečko. Kostel Svaté Trojice z roku 1835 je vlastně komplex budov, jehož největší dominantou je třicet metrů vysoká hodinová věž. Dlážděné uličky, které se klikatí mezi starými kamennými domy postavenými v unikátním banském stylu a vysokými kamennými zdmi, dodávají městu jeho charakteristickou atmosféru, ve které se duch starých časů zajímavě snoubí s výdobytky nové doby a zejména turismem. V centru města na každém kroku narazíte na usměvavé stařenky, vybízející vás ke koupi tradičních výšivek, dek, tašek a jiných artiklů malou lstí typu: – Tak tahle taštička je za deset leva, ale pro vás jen za osm!

Necháváme se mikrobusem odvézt k chatě Vichren. Cestou nás udiví obrovská vykácená plocha, pohlcující svahy jako nebezpečná nákaza. Dozvídáme se, že se zde staví vlek a o něco výš luxusní hotel. To je nejspíš i jeden z důvodů, proč je chata Vichren vpravdě v havarijním stavu. Raději pokračujeme na chatu Demjanica. Poměrně namáhavá cesta vede i přes hřebeny a z výšky obdivujeme nádherná jezera, která si v ničem nezadají s těmi v Rile. Díky svému žulovému podloží mají téměř inkoustovou barvu. Na Demjanici na rozdíl od Vichrenu nepanují dvojí ceny. Jako na většině chat se zde vaří a je tu k dostání i dobré pivo.

Následující den zdoláváme podobný terén. Mizí i zbytky vzrostlejší vegetace a okolo jsou jen bíle zářící mramorové štíty a balvany, vršící se v gigantických hromadách. Občas slyšíme temné dunění, které nás pohání vpřed. Staří Slované, kteří se ve zdejším kraji v 5.–6. století usídlili, věřili, že v těchto horách sídlí nejvyšší bůh Perun, pán hromu a blesků. Z toho někteří etymologové odvozují název pohoří; ostatně, bůh Perun by si za své sídlo lepší místo vybrat nemohl. K bivaku Tevnoto ezero přicházíme ještě poměrně brzy. V jeho blízkosti si stavíme stan a večer trávíme v útulné, vyhřáté místnosti.

Druhý den při sestupu si připadáme, jako bychom procházeli miniaturními světy, které se od sebe celkem významně liší. S každými několika desítkami metrů klesání se dramaticky mění vzrůst i složení vegetace. Po pár hodinách poměrně nenáročné chůze přicházíme k chatě Pirin. Na cestě vedoucí dál k chatě Malina potkáváme houf ohromných rohatých buvolů – jde o mimořádně urostlé samce. Svými těly zatarasili celou cestu a není možné je obejít. Klidně okusují rostlinstvo a občas po nás zakoulejí očima. Naštěstí přichází jejich majitel. Ujistí nás o jejich krotkosti a opět mizí z dohledu. Po chvíli se odhodláváme a pomalu, abychom snad buvoly nepopudili, se mezi nimi proplétáme. Zvědavě po nás koukají, ale nejeví nejmenší známky agresivity.

Po pár hodinách výstupu po rozpálené cestě, z níž každý náš krok zvedá oblak jemného písku, nám začíná být divné, proč stále ještě nejsme na místě. Cestou nás zaujme celá řada sloupů vysokého napětí bez drátů. Patrně je kdosi ukradl a tak tušíme, že na chatě asi nebude proud. S přicházejícím soumrakem nabýváme přesvědčení, že jsme zabloudili, ale poté nám posádka projíždějícího auta prozradí, že Malina je vzdálená necelý kilometr. Na chatě vládne neuvěřitelně přátelská atmosféra. Vlídná paní se stará o naše pohodlí – připraví báječnou jehněčí polévku a zadarmo nám opeče i několik malých pstruhů.

Vesnička Pirin

Vydáváme se na patnáctikilometrový sestup do vesnice Pirin, ve které se odehrává podstatná část bulharského filmu Dopis do Ameriky, který byl nominován na Oscara. Dosud se v této zapomenuté vesnici provádějí starobylé rituály, sahající svým původem až do pohanských dob. Jedním z nich je obřad ,,skosení smrti“, který je často vykonáván dvěma starými ženami, z nichž jedna namáčí do řeky oblečení mrtvého a druhá, stojící níže po proudu, noří do vody srp, čímž symbolicky přetíná smrt.

Celá vesnice působí hodně archaickým dojmem. Chátrající domky a tradiční dřevěné kůlny s kamennou podezdívkou, které jsou stejné jako před dávnými staletími, vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Na svahu stojí kostel, na jehož vratech nás zaujme jedno smuteční oznámení. Stařenka na něm zobrazená má na čele kříž. Je tu hodně starých lidí, velká část obyvatel po první světové válce emigrovala do Ameriky. Asi polovina vsi jsou potomci vyhnanců, kteří v několika vlnách přišli z egejské Makedonie. Ostatně do pohraniční vesnice Kulata je to odsud asi 36 kilometrů.

Po pár hodinách v Pirinu už ale nasedáme na autobus do Sandanského, čímž fakticky končí naše putování po bulharských horách. Sandanski je příjemné lázeňské město, jako stvořené pro krátký odpočinek. Definitivním rozloučením s Pirinem se pak stává Melnik, nejmenší město v Bulharsku. Je zasazen mezi bizarní pískovcové útvary, které připomínají pyramidy. Má asi 400 obyvatel. Kdysi míval přes deset tisíc, ale v době balkánských válek velká část města lehla popelem. Starých domů je tu však stále většina. Velká část z nich má svůj sklípek, kde se skladuje místní vyhlášené lahodné a husté víno. K tomu jsme se ale bohužel nedostali. Většina toho lepšího již byla letos vypita a v mechanách bylo k dostání jen víno průměrné kvality, často zakoupené v okolních vesnicích. Jinak krásné městečko působilo poněkud pochmurným dojmem, zčásti i díky faktu, že v noci nefungovalo veřejné osvětlení. Místní to přičítají rivalitě mezi nimi a správním městem Sandanski, pod které dnes Melnik spadá. Kdysi tomu bylo naopak. Nedaleko městečka se nachází vesnička Rožen, podle které je pojmenován i přilehlý klášter, jeden z nejhezčích v Bulharsku. Pirin evidentně od nepaměti přitahoval pozornost příslušníků různých náboženství. Proto nepřekvapí, že Perunovo sídlo si k postavení svého svatostánku vybrali i křesťané. Během návštěvy jsme měli možnost obdivovat meditativní sborový zpěv mnichů, který by snad dokázal uklidnit i rozhněvaného Peruna.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod