Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Jezero uprostřed Země světla
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2004


Jezero uprostřed Země světla


Petr Kment


Sarez je fenomén, který obyvatelé Tádžikistánu a okolních středoasijských zemí skloňují snad ve všech pádech. Toto mohutné horské jezero, nacházející se v geometrickém středu Pamíru, představuje v myslích středoasijských vládců hrozbu pro samotnou existenci jejich režimů. Přestože pravděpodobnost protržení jeho hráze a následných zničujících záplav v celém povodí řeky Amudarji až po Aralské jezero není vysoká, pro polovinu Střední Asie by znamenala zhroucení již tak dost křehké postsovětské rovnováhy.

Neklidné srdce Pamíru

Povrch Horského Badachšánu, autonomní oblasti Republiky Tádžikistán a jednoho z nejodlehlejších míst Euroasie, tvoří čtvrté nejvyšší pohoří světa, Pamír. Jméno pochází z poetického označení Pój-i mír, které v jazyce Pamířanů, málo známého indoevropského národa z východního Tádžikistánu, znamená Země světla. Často se uvádí také jiné, neméně výstižné přirovnání: Bám-i dunjá, čili Střecha světa. V samém centru pamírského horského uzlu, stěsnané mezi okolní šestitisícové hřbety, se rozprostírá jezero Sarez. Svým protáhlým, zakřiveným tvarem připomíná mrštného ještěra chystajícího se ke skoku. Zatímco jeho délka činí 60 kilometrů, maximální šířka nepřekračuje 3 kilometry. Stejně jako ostatní vysokohorská jezera vzniklá přehrazením říčního toku horninovým sesuvem, je Sarez velmi hluboký – v nejhlubších partiích se dno nachází více než 500 metrů pod hladinou. Pro obyvatele představuje tato sladkovodní nádrž se svými přibližně 17 km3 nevyčerpatelnou zásobárnu pitné vody, tolik potřebné v drsné krajině, tvořené soustavou bezodtokých vysokohorských pánví, často pouštního charakteru.

Ze Sarezu vytéká řeka Bartang, pravobřežní přítok řeky Pjandž tvořící hranici mezi chudým Tádžikistánem a ještě chudším Afghánistánem. Dalšími přítoky řeky Pjandž jsou většinou říčky, vytékající z pamírských ledovců. Nejmohutnějším a nejznámějším z nich je ledovec Fedčenkův, pojmenovaný podle ruského objevitele a geografa A. P. Fedčenka (1844-1873), průkopníka výzkumů v Pamíru. Zatímco v oblasti Pamíru je voda nezkrotným živlem, po soutoku Pjandže s řekami Vachš a Kondúz (čímž se tento tok stává Amudarjou) se stane životní nutností pro zemědělce z nížin jižního Tádžikistánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu. Jezero Sarez a pamírské ledovce tedy tvoří jediný zdroj vody pro velkou část Střední Asie.

Existence těchto zdrojů je v současnosti silně ohrožena lidskou činností. Tání ledovců je problém spojený s celosvětovým oteplováním atmosféry v důsledku tzv. skleníkového efektu, vyvolaného emisemi z průmyslu a ze spalování fosilních paliv. Kromě toho se na rozpouštění vysokohorských ledovců podílí také přirozené klimatické výkyvy. Sarezské jezero však představuje oproti pozvolnému tání ledovců hrozbu okamžité a bezprostřední katastrofy, neboť existuje riziko protržení jeho přehradní hráze. Záplavová vlna, která by se poté prohnala úzkými pamírskými údolími a rozlila se v podobě zničujících záplav v nížinách, by znamenala kolaps skomírajících středoasijských ekonomik. Politická nestabilita a pravděpodobně také občanské války by na sebe nenechaly dlouho čekat.

Na konci postsovětského světa

Tádžikistán je nejodlehlejší a nejchudší zemí bývalého Sovětského svazu a Horský Badachšán je jeho nejodlehlejší a nejchudší částí. Stát se de facto dělí na čtyři regiony, z nichž každý je domovem lokálních klanů se silnými rodinnými vazbami na region. Jmenovitě jsou to klany ze severního Tádžikistánu (města Chodžent a Pendžikent), z okolí Dušanbe, z nížin jižního Tádžikistánu s centrem v Kuljabu, a v neposlední řadě Pamířané, kteří byli od vzniku státu v roce 1991 ovládáni z hlavního města pouze teoreticky.

Od počátku existence samostatného Tádžikistánu proběhlo jen několik let, kdy zbídačenou zemi nepostihla nějaká katastrofa, ať již přírodní nebo společenská. Nejznámější z těchto událostí byla občanská válka, která zuřila v zemi v letech 1992-1997 a jejíž následky se ve společnosti projevují dodnes. Sami Tádžikové o válce říkají, že byla náboženská. Je to do jisté míry pravda, neboť z pohledu islámu konflikt nepostrádal prvky boje muslimů proti nevěřícím (zde konkrétně proti postkomunistické vládní garnituře). Odborníci na Střední Asii však označují konflikt jako boj mezi regionálními klany o moc v zemi. Klanová struktura, tento typicky středoasijský fenomén, je zde vyvinut více než v okolních postsovětských „-stánech”.

Válka vypukla poté, co se představitelé klanů z Chodžentu a Kuljabu (vesměs bývalé komunistické špičky) pokusili vytlačit ostatní funkcionáře z vládních pozic. Předcházely jí mohutné demonstrace, které přerostly v ozbrojené střety, šířící se přímo z ulic Dušanbe do celé země. V nadcházejících bojích proti sobě stály vládní jednotky a oddíly Spojené tádžické opozice, v níž hlavní roli hrála Islámská strana obrody Tádžikistánu. Obě bojující strany nacházely podporu v zahraničí. Zatímco postkomunistický prezident Rahmónov byl podporován z Moskvy, islamistická opozice získávala finanční podporu z muslimských zemí a také z obchodu s drogami, pašovanými přes tádžicko-afghánskou hranici. Stejně tak dodávky zbraní od hnutí Taliban, které v té době v Afghánistánu fakticky vládlo, umožňovalo vzbouřencům vzdorovat celých 5 let a jako výsledek zničující války vydobýt příměří. V současnosti se však většina moci rozdělené v roce 1997 vrací do rukou Rahmónova, o čemž svědčí i jeho podezřele jednoznačné vítězství v prezidentských volbách v roce 1999.

Také etnický faktor byl v konfliktu zastoupen pouze okrajově, přestože Pamířané lišící se od Tádžiků etnicky i nábožensky tvořili významnou část opozičních sil. Obyvatelé Badachšánu jsou nejvýchodnějším z indoevropských íránských národů. Jejich jazyk patří do východoíránské jazykové skupiny a z náboženského hlediska jsou šíitští ismaílité (oproti sunnitským Tádžikům). Vláda v Dušanbe dodnes ovládá Badachšán jen částečně. Značná moc zůstala v rukou místních klanů a bohužel také v rukou narkomafie. Přestože se po roce 2001 opium z Afghánistánu stále více převáží po jiných trasách, místní organizovaná narkomafie i obyčejní pašeráci, pro něž je tato činnost jediným možným způsobem obživy, se stále pokoušejí přepravovat drogy po Pamírském traktu do kyrgyzského Oše a dále do Ruska a na Západ.

Společnost se proto vypořádává s následky války velmi pomalu a obtížně. Situace je navíc komplikována nepříznivými klimatickými poměry. V letech 2000 a 2001 postihlo Tádžikistán extrémní sucho, jehož následkem byla velká neúroda a hlad. Infrastruktura z dob Sovětského svazu, která umožňovala zásobování obyvatelstva pitnou vodou byla po občanské válce v dezolátním stavu. Když navíc ve zmíněných letech spadlo extrémně malé množství atmosférických srážek, lidé začali postrádat vodu. Nejen pro dobytek a pole, jakožto hlavní zdroje obživy, ale přímo pro sebe. Tádžikistán však může v jednom ohledu hovořit o štěstí v neštěstí. Od počátku války se stal zájmovou zemí několika humanitárních organizací, přičemž nezanedbatelnou měrou se na pomoci obyvatelstvu podílela také česká společnost Člověk v tísni.

Etnická i náboženská odlišnost Pamířanů od okolních národů a z ní pramenící nutnost soudržnosti se projevila také v humanitární oblasti. V Badachšánu se na potravinové pomoci a zahlazování následků občanské války nejvyšší měrou podílí nadace Agy Chána, potomka místních ismaílitských vládců, žijícího ve Švýcarsku. Tato organizace vytváří nové pracovní příležitosti v obnově infrastruktury a průmyslu v celém Badachšánu. Práce pro Aga Chánovu nadaci představuje v místních poměrech nejen velmi slušné platové podmínky, ale také jedinou možnost stálých příjmů. Ostatní způsoby obživy totiž spočívají v klasickém středoasijském pouličním prodeji čehokoliv, potravinami počínaje a osobním majetkem konče. Tedy v tom, čemu se všude ve Střední Asii říká „malenkij bizněs”. Starost o přežití v tvrdých podmínkách tak z myslí lidí zcela vytlačuje myšlenky na přítomnost Sarezského jezera, jehož unikátnost a možnosti zmírnění rizik jsou přitažlivé pouze pro vědce z nejrůznějších koutů světa.

Nebezpečí má jméno Sarez

Pamír je, stejně jako ostatní mladá pohoří, seismicky velmi aktivní oblastí. V zimě roku 1911, při jednom z nesčetných zemětřesení, došlo k události, která dramaticky změnila tvářnost těchto hor a jejíž následky mají vliv na život v Badachšánu dodnes. Ohromný sesuv přehradil údolí divoké horské řeky Bartang a za vzniklou přehradou začalo postupně růst jezero. Pamířané jej pokřtili po kišlaku Sarez, který byl zaplaven při růstu jezera. Úroveň hladiny se zpočátku zvyšovala enormní rychlostí 75 metrů za rok. Tento vzestup se časem podstatně zpomalil, avšak nezastavuje se ani na současné výšce jezerní hladiny, která je 3724 metrů nad úrovní hladiny moře. Podobných hrazených jezer je v Pamíru několik, ale jsou podstatně menší a starší a víceméně stabilizovaná. Přehrada Usoj, která zabraňuje ohromné vodní mase Sarezu, aby se v podobě všeničící apokalypsy nevrhla do nížin a stepí Střední Asie, zároveň zadržuje jednu z největších přírodních katastrof, které je lidstvo v současnosti vystaveno.

Geologové dnes všeobecně přijímají názor, že přehrada Usoj, tyčící se až 700 m nad původním údolím řeky Bartang, je schopna ohromné tlaky sarezských vod zadržet. Hlavní nebezpečí tedy spočívá v možnosti dalšího silného zemětřesení. Jen od roku 1990 bylo v Pamíru registrováno deset silnějších otřesů zemské kůry. Nejvážnější hrozbu přitom představuje zemětřesení, při němž by vznikl sesuv, který by sjel do jezera. To se stalo skutečností v roce 1987, kdy podobný sesuv náhle zdvihl hladinu o 17 metrů. Přehrada však tehdy byla schopna tuto vlnu zastavit, neboť se zdvihá 50 metrů nad hladinou jezera. Zemětřesení o vyšší magnitudě by však již mohlo být pro Tádžikistán a další středoasijské státy osudové.

Neméně závažné následky by bezesporu vyvolalo také úmyslné zničení přehradní hráze. Hrozba odpálení přehrady, kterým by islamisté pravděpodobně snadno dosáhli pádu režimu, se tyčí nad hlavami vládních úředníků v Dušanbe jako pomyslný Damoklův meč. Na každého cizince cestujícího do Pamíru je nahlíženo s nedůvěrou a obavami. Pokud by však nějaká konkrétní hrozba skutečně existovala, tak pouze ze strany mezinárodního terorismu. Obyvatelé Tádžikistánu, ať se již přiklání k jakémukoliv názorovému proudu, nemají důvod způsobit definitivní zhroucení státu. Zvláště ne teď, kdy lidé začínají zapomínat na hrůzy občanské války a všichni touží po klidu a obnově země. Pro Pamířany žijící v povodí řeky Bartang však fenomén Sarezského jezera představuje pouze jednu z mnoha peripetií nebezpečného života v horách. Obyvatelé zdejší sedmitisícové komunity žijí v neustálém zápolení s drsnou vysokohorskou přírodou. Již po dlouhá staletí vedou boj s krutými zimami a pravidelně se opakujícími jevy, spojenými s vysokou dynamikou horského terénu: lavinami, řícením skal a rozvodněnými jarními řekami.

Pasivní řešení problému

Vědeckých výzkumů, týkajících se fenoménu Sarezského jezera, proběhlo již mnoho. Jejich závěry, stejně tak jako prohlášení, učiněná na závěr konferencí a exkurzí odborníků z řad geologů a techniků k Sarezu, obsahují vždy stejný závěr. Kdyby nastala nejhorší varianta a přehrada byla protržena, záplavy by zničily lidská sídla a infrastrukturu v celém povodí Amudarji od Sarezské hráze až po Aralské jezero vzdálené více než 2000 kilometrů. Několik set tisíc lidí by zemřelo a více než pět milionů by zůstalo bez přístřeší a bez prostředků. Shromáždění vědců hledajících řešení tohoto problému mají dlouhou tradici. První konference se odehrála již v roce 1932, tedy v čase, kdy se na mapách při rýsování hranic nových středoasijských republik Stalinem poprvé objevil název Tádžikistán. Zároveň to byla doba, kdy se na Západě teprve rodila inženýrská geologie – vědní obor, pro který je Sarez učebnicovým příkladem.

Po skončení občanské války se část prostředků, které byly určeny především pro humanitární pomoc zničené zemi, věnovala také na vědecký výzkum Sarezu. Šlo především o zjištění, jaké nebezpečí ve skutečnosti jezero představuje. Téměř každý rok byla svolána konference za účasti středoasijských i západních vědců. V roce 1997 proběhlo setkání v Dušanbe, přičemž role organizátora se ujaly Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a humanitární organizace Focus. O rok později se o Sarez začaly zajímat OSN a Světová banka, čímž se toto téma stalo předmětem vědeckého setkání se silnou mezinárodní účastí ve Washingtonu. Jako výsledek těchto jednání byl v roce 1999 přijat definitivní konsenzus pro nejbližší období. Odborníci po výzkumech v terénu dospěli k závěru, že v krátkodobém až střednědobém horizontu protržení hráze nehrozí.

Nicméně technické řešení, jehož realizací by byla hrozba definitivně zažehnána, existuje také. Pomocí tunelu, kterým by byla odváděna přebytečná voda, by se snížila úroveň hladiny a tlak vody na hráz. Jako definitivní pojistka se dále navrhovalo zvýšení hráze jezera. Technické řešení je však finančně velmi náročné (náklady by přesáhly půl miliardy dolarů) a Tádžikistán si jej nemůže dovolit financovat z vlastních zdrojů. Mezinárodní společenství, které by jediné bylo schopné stavbu uskutečnit, problém vyřešilo tím, že se přiklonilo k pasivnímu řešení. Ve zkratce to spočívá v monitorování hydrologických poměrů jezera a stability přehrady a vybudování systému včasného varování obyvatel ohrožených údolí.

Kdyby se podobný problém vyskytl v některé z bohatších západních zemí, kde politici přikládají váhu veřejnému mínění, byl by technicky vyřešen již dávno. Chceme-li však porozumět tomu, proč v případě Sarezu nakonec k tomuto řešení nedošlo, musíme si znovu uvědomit, že země je extrémně chudá a oproti sousednímu Afghánistánu je pouze jakousi mediální popelkou. Již o občanské válce se světová média zmiňovala pouze sporadicky a o problémech se suchem a celkové bídě obyvatelstva proniknou do světa jen nepatrné střípky. Není se čemu divit. Vždyť jen co by kamenem přes Amudarju dohodil jsou k dispozici mnohem atraktivnější témata, spojená s problematikou Afghánistánu a jeho Talibanem či Usámou bin Ládinem.

Tádžikistán však i nadále potřebuje, aby o něm svět věděl. Především je třeba, aby se obnovil turistický ruch v jeho horách a aby schopnosti jeho evropsky uvažujících a na asijské poměry vzdělaných obyvatel byly využity při obnově a rozvoji průmyslu. V Badachšánu se v posledních letech již objevily první náznaky. Na přehradách pamírských jezer začínají být za podpory Aga Chánovy nadace stavěny hydroelektrárny. V současnosti probíhají práce na jezeře Jašil-kul, nacházejícím se několik desítek kilometrů jižně od Sarezu. Je možné, že v blízké budoucnosti bude také potenciál několikanásobně většího Sarezského jezera využit pro zkvalitnění života v Badachšánu i celém Tádžikistánu.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod