Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Dokud bude mít literaturu, náš národ bude žít
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2007


Dokud bude mít literaturu, náš národ bude žít


Rozhovor s Näzifä Karimovou – tatarskou spisovatelkou

Jan Kravčík


Spisovatelka Näzifä Karimova se narodila roku 1947. Je autorkou několika románů a povídek s tématikou komplikovaných mezilidských vztahů na moderním tatarském venkově. Mezi její díla patří i několik divadelních her. Karimova je vzděláním filoložka a pracovala jako učitelka tatarského jazyka a literatury na slavné Šepkinově divadelní škole v Moskvě. Aktivně se účastní tatarského veřejného života v ruské metropoli a je zakladatelkou klubu Zialilar – spolku tatarských intelektuálů žijících v Moskvě. Rovněž působí jako tamní korespondentka rádia Azatliq.

Mohla byste nám na úvod popsat situaci, v níž se dnes nachází tatarská literatura? Jaká je dnes ve srovnání například se sovětskou érou?

Aby se změnila éra ve spisovatelském světě, musí dojít k výměně generací. Ale v současnosti nelze říct, že by ti spisovatelé, kteří psali v intencích socrealismu, tak psali i nadále. Samozřejmě, že ne. Nikdo je nekontroluje, nikdo jim neříká, co mají psát. Lze říct, že se tito spisovatelé nyní víc věnují historii národa, což byla tématika dříve do jisté míry zakázaná, a tak se objevilo množství historických děl. Také začala být publikována díla všech těch autorů, kteří byli předtím zakázaní – například Gayaze lsxakiho. To byl spisovatel, vydával noviny, bojoval za práva svého národa, snil o samostatném tatarsko-baškirském státě, a zajímavé je, že byl pronásledován jak za carského, tak za bolševického režimu. Byl přinucen žít ve vyhnanství a zemřel v Turecku. Dnes se vydávají jeho sebraná díla a podle nich vznikají divadelní představení, dokonce existuje cena nesoucí jeho jméno.

Jaké tématice se současná tatarská literatura věnuje nejvíce? Zabývá se spíše minulostí, nebo se zaměřuje na problémy moderní doby?

Podíváme-li se na díla současných tatarských spisovatelů pozorněji, zjistíme, že většina z nich nepíše o současné době, ale o šedesátých až osmdesátých letech. Jestliže dřív spisovatelé při líčení tohoto období vychvalovali vedoucí roli strany, dnes popisují, jak lživé byly tyto roky. Prostě proto, že dnes mají možnost psát pravdu, pravdu o dějinách národa.

Tataři jsou v podstatě bilingvním národem, protože kromě své mateřštiny ovládají i ruštinu, ba dokonce pro mnohé se ruština stala prvním jazykem. Trochu provokativně se zeptám – má vůbec pro spisovatele smysl psát v takové situaci tatarsky, neuzavírá si tím cestu k ruskému čtenáři, potažmo na ruský trh?

Tataři jsou skutečně dvojjazyční a státními jazyky v Tatarstánu jsou ruština a tatarština. Avšak tatarština se plnohodnotným státním jazykem dosud nestala. Učí se ve všech školách i na mnoha vysokých školách, ale na ulicích měst častěji zaslechnete ruštinu. Spisovatele velmi znepokojuje, že se rok od roku počet jejich čtenářů zmenšuje. Časopisy, které měly desetitisíce čtenářů, dnes vycházejí v nízkém nákladu. A to přesto, že po Rusech jsou Tataři nejpočetnějším národem Ruské federace. Víte, tyhle problémy začaly už v dobách perestrojky. Lidé jednoduše neměli pomyšlení na knihy a časopisy, navíc pošty fungovaly špatně a časopisy vydávané v Kazani předplatitelům často ani nepřišly. Existenčních problémů bylo tolik, že lidé zapomněli na literaturu, začali zapomínat jazyk. A za tu dobu vyrostla celá nová generace. Nové ruské zákony nám zaručily kulturní autonomii, začaly vznikat školy s etnokulturními prvky, dokonce i za hranicemi Tatarstánu. Ale stále nestačí na to, aby se člověk stal plnohodnotným čtenářem tatarské literatury.

Přesto by spisovatel měl psát ve své mateřštině, protože rodný jazyk je přirozenější, srozumitelnější. A i když čtenáři svoji mateřštinu neznají nejlépe, touhu po porozumění mají v sobě geneticky zakódovanou. Pokud zmizí jazyk, zmizí i národ, a kdo pak bude potřebovat tatarské spisovatele? Nedej Bůh, aby tatarští autoři začali psát rusky. To by byl pro tatarský národ konec světa.

Jaké další problémy stojí před tatarskými spisovateli?

Před spisovateli stojí mnoho problémů. Nikoliv bezdůvodně se jim přezdívá inženýři lidských duší. Naše doba je dobou změn, tak složitá, až z ní duše okorává, objevuje se lhostejnost, zvykáme si na lidské utrpení. A spisovatelovou povinností by mělo být probudit ty nejskrytější myšlenky, zahrát na něžné struny lidské duše, ukazovat ve svých dílech více pozitivního.

Který ze současných tatarských spisovatelů si podle vašeho míněni zaslouží pozornost evropského čtenáře?

Myslím si, že pokud spisovatel dokáže zaujmout vlastní národ, může být zajímavý i pro zahraničního, tedy i evropského čtenáře. Nejdřív bych však ráda uvedla jména nikoliv současných autorů, ale těch, kteří psali v sovětském období, avšak byli avantgardisty – a podle mě byli pozoruhodní tehdy stejně jako dnes. Jsou to klasici naší doby – Nurixan Fattax, Muxamed Magdiyev, Amirxan Eniki. Za současných autorů mohu zmínit Marsela Galeyeva, z autorek Lenu Şagirzyan, z básníků pak Zulfata, Roberta Axmetzyanova a Rawila Fayzullina.

Přestože nepochybuji o vaší odpovědi, myslíte si, že tatarská literatura přežije éru putinovské centralizace?

Víte, nás „centralizují" už od roku 1552, kdy Ivan Hrozný dobyl Kazaň. Tatarská literatura má tisíciletou historii. Povolžští Tataři přijali islám roku 922, tedy dřív, než Kyjevská Rus přijala křesťanství. Přestože turkické národy měly své písemnictví už v dobách turkického kaganátu, s islámem přišel rozmach vzdělání a kultury. Před více než osmi sty lety napsal Qol Gali poému Příběh o překrásném Josifovi, kterou znali v každém vesnickém stavení nazpaměť a přepisovali ji a předávali z generace na generaci. Také Rusy v té době zajímala tatarština, vždyť první slovník na Rusi byl tatarsko-ruský. Ale to už jsem odbočila od otázky. Zkrátka a jednoduše - tatarská literatura přežila časy lvana Hrozného i éru Stalina, takže přežije i putinovské období. Jen aby národ četl svoji literaturu a nezapomněl, že je starým, kulturním národem. Dokud bude mít svoji literaturu a svůj jazyk, náš národ bude žít. Tot vše.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod