Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Jeden svět 2006: Global Local
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2005


Jeden svět 2006: Global Local



Osmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi se uskuteční v Praze od 1. do 9. března 2006. Festivalové centrum bude v kině Lucerna (Štěpánská 61, Praha 1). Dalšími festivalovými kiny budou Světozor, Evald, Mat a Ponrepo.

Gender Montage

Ve světové premiéře bude na festivalu uve­dena nová kolekce filmů z projektu Gender Montage: Filmy z postsovětského prostoru. Tyto unikátní dokumenty zachy­cují nelehké postavení žen v sedmi post­sovětských zemích. Na festival při­jedou i sami tvůrci filmů, kteří budou k dispozici pro navazující debaty. Celou akci dopro­vodí rozsáhlý seminář, na němž se budou podílet autorky filmů, iniciátorky projektu Gender Montage a české i zahraniční od­bornice. Festivalu se osobně zúčastní hlavní hrdinky filmů Elechek a Kristina a Kristus.

První řada filmů Gender Montage z roku 2003 byla představena na více než 50 fil­mových festivalech a dnes s ní pracuje přes 500 univerzit a výzkumných center z celého světa. Filmy Gender Montage na­­bízejí autentické a pronikavé pohledy do konkrétních osudů jednotlivých žen a umožňují, aby jejich hlasy mohly být vy­slyšeny. I když se filmy zabývají konkrét­ními případy, obsahují univerzální ženská té­mata. Filmy byly natočeny dokumen­ta­risty a dokumentaristkami z jednotlivých re­gionů ve spolupráci s odbornicemi na ženská práva. Na letošním ročníku Jednoho světa bude z celkem čtrnácti snímků představeno sedm půlhodinových svě­de­ctví o údělu žen v sedmi postsovětských republikách.

Snímek Ženské štěstí, nebo mužská důs­tojnost přibližuje v portrétu dvou zcela roz­dílných žen situaci v současné Arménii, kde ženy tvoří 56 procent vzdělané po­pulace, ale mnoho z nich je místo vzdě­lá­vání nuceno být „na plný úvazek“ ženou v domácnosti.

Hlavní postavou gruzínského filmu Návrat je Liya, která vinou násilnického otce přišla o matku a sama jím byla po celé dětství týrána. Do dnešních dnů přitom gruzínská justice nezná pojem domácí násilí, ani o něm neexistují žádné stati­stiky.

Hrdinkou kyrgyzského filmu Elechek je Sairaš, která je po čtvrt století trvajícím manželství nucena vypořádat se sku­teč­ností, že si její manžel, tak jako mnoho ji­ných, přivedl domů druhou ženu. Z poly­gamního svazku nakonec utíká. Polygamie je přitom v Kyrgyzstánu postavena mimo zákon.

Litevský snímek Kristina a Kristus před­staví pastorační asistentku Kristinu se vzdě­láním z oxfordské univerzity, jež se marně snaží stát se knězem luteránské církve. I když jde o proceduru v západní Evropě běžnou, v Litvě je vinou silného po­­litického vlivu katolické církve tato mož­nost, stejně jako jiná práva, ženám upí­rána. Po premiéře tohoto filmu bylo Kristině zakázáno jakékoli další působení v luteránské církvi.

Film Na ruském venkově jsou také ženy se zabývá neutěšenou realitou ruského ven­kova, jehož obyvateli jsou často věčně opilí muži a zcela vyčerpané ženy pracující v těžkých a mnohdy životu nebezpečných podmínkách.

Snímek Nová Penelope vypráví o hos­po­­dářské krizi a politickém chaosu v sou­čas­ném Tádžikistánu, kde je třetina populace nucena hledat si práci v zahraničí. Tisíce žen tak musejí s minimálními prostředky na obživu trávit i několik let čekáním na manžely, až se vrátí s výdělkem do svých domovů.

Posledním z kolekce je ukrajinský snímek Kdo zazpívá ukolébavku... seznamující di­váka s dvěma muži, kteří se rozhodli zůs­tat se svými dětmi na mateřské, respek­tive otcovské dovolené. Na celé Ukrajině je podobných případů pouze 46 a podle sociologů stráví průměrný otec, a to nejen na Ukrajině, se svým dítětem pouhé čtyři minuty denně.

Muslimové v Evropě

Jedním z témat letošního ročníku je sou­žití Evropanů s muslimy. Hlavním cílem projektu Muslimové v Evropě: Kulturní dia­log je výměna zkušeností a názorů ohledně integrace a soužití většinové spo­lečnosti v Německu, Nizozemí, Francii a České republice s přistěhovalci z mus­limských zemí a s jejich v Evropě narozenými potomky. Prostřednictvím filmů a debat s našimi hosty chceme přiblížit problematiku českým divákům, umožnit jim poznat existující společenské a kulturní bariéry integrace a vyvolat hlubší diskusi o problému. Kromě kratších debat s tvůrci po promítání několika tématických filmů uspořádá festival Jeden svět také rozsáhlejší panelovou diskusi předních odborníků, filmových tvůrců a zástupců muslimských menšin.

Snímek Ráj mě nemine je portrétem tří Holanďanek, které se rozhodly z hloubi svého srdce konvertovat k islámu. Pro kaž­­dou z nich tato volba představuje různé problémy a neustále se zmítají mezi oče­káváním svých přátel a rodičů a nároky jejich nového přesvědčení.

Časosběrný dokument Bettiny Braun Vo co de? sleduje skupinku mladých turec­kých a albánských imigrantů druhé gene­race žijících v Německu, partu rapperů, kteří bloudí životem, bojují s obživou, se snahou prosadit se s co nejmenší náma­hou, mladíky, kteří jsou nejšťastnější, když se mohou volně „poflakovat“ po ulicích či zpívat v klubu. Tento německý dokument není suchou sociální kritikou, i když v sobě nese téma života národnostní menšiny ve vyspělém státě, ale příjemným snímkem o možnostech každého člověka.

Filmy porotců

Stejně jako v minulých letech jsou i le­tos mezi porotci významné osobnosti světo­vého dokumentu, jejichž vybrané filmy budou uvedeny ve speciální kategorii.

Jak je možné, že v nemocnici plné dětí s leukémií je často pozitivnější a radost­nější atmosféra než za jejími zdmi? Tuto otázku se snaží ve svém filmu Dříve než se snesu k zemi zodpovědět renomovaný litevský režisér a člen hlavní poroty Arunas Matelis, který kvůli nemoci své dcery Emiliji strávil v této nemocnici ve Vilniusu osm měsíců. Nenašel zde však prostory, v nichž je velká bolest doprovázena sl­za­mi, ale místnosti plné klidu a úsměvů, síly a víry v to, že se i nemocnému může po­štěstit znovu „přistát na zem“ mezi zdravé lidi. Dokumentarista zachycuje život v lé­čebně, aniž by kreslil portrét samotné ne­moci, ale naopak silných a zajímavých osobností, které se nedobrovolně ocitli v jejím zajetí. Tok filmového rytmu není odrazem běž­ného vnímání času, ale je podřízen tomu, jak ho pociťují pacienti v nemocnici, kde podle jejich výpovědí plyne daleko rychleji. Jednotlivé sekven­­ce, ukazující každodenní nemocniční pro­voz, jsou pravidelně oddělovány zrych­le­ným statickým záběrem stromu. Opakující se obraz nejenže zařazuje život dětských pacientů do reálných časových souřadnic, ale stává se i symbolem normálního života vně, kam je dětem zatím přístup odepřen. Filmový pás doplňují černobílé fotografie ze života dětí a jejich léčby, které lze chá­pat jako touhu po zastavení rychlého vývoje nemoci i po snaze využít každý moment, který nám život přináší.

Snímek získal hlavní cenu Stříbrný vlk na festivalu dokumentárních filmů v Am­ster­damu, cenu pro nej­lepší film na festivalu v Lipsku a je no­mi­novaný na cenu Evropské filmové aka­demie.

Další vybrané filmy

Švýcarský dokument Čečenské pohlednice, premiérově uvedený na Berlinale, seznamuje diváky s osudem statečné ženy Zainap, která dokumentuje stále ne­končící genocidu v Čečensku, jíž za ne­zájmu demokratických zemí do dneš­ních dnů padla za oběť velká část čečenské populace, a snaží se tyto filmy propašovat do západní Evropy.

Neméně pozoruhodným je gruzínský sní­mek Ropovod v sousedství. Ekonomicko-politický svět uzavřel dohodu o stavbě ropovodu. Jedním z uzlů, kterým má potrubí vést, je horská vesnička v nepo­skvr­něném údolí Boržomi, známém bohatou zásobárnou minerálních pramenů. Vesni­čané jsou postaveni před nabídku na odkoupení pozemků a vyplacení všech ztrát, které by jim výstavba přinesla. Ropovod se pro ně stává symbolem zla, které jim odebere půdu, zbaví je možnosti předávat dále dědictví předků a které může přinést mnoho nebezpečí od znečištění životního prostředí až po teroristické útoky. Gru­zínci nemohou stavbu bojkotovat, proto se ale­spoň snaží dosáhnout co nejvyšší kompen­zace pomocí jakýchkoli prostředků: medializace problému i soudního přelíčení. Dos­táváme se do živého kotle diskusí se zástupci společnosti British Petroleum i mezi Gruzínci samými. Režisérka Nino Kirtadze sleduje souběžně s postupující výstavbou a rostoucími spory celý případ bez komentáře. Staví vedle sebe obrazy rozdílných světů se zjevnou sym­patií k pů­vodním obyvatelům. Postavy ves­ničanů jsou však tak živé, váš­nivé i prav­divé, na­tolik odhalují i svá ne­gativa a vná­šejí do filmu humor a citlivost, že se dokument ne­stává jen mora­lizujícím snímkem o zkáze, kterou do ne­poskvrněného tradičního světa přinesl kapitalistický systém.

Cyklus Soukromé století se soustřeďuje na předvedení privátních příběhů ze spo­lečných dějin. Jan Šikl se ve filmu Ruské obláčky kouře stává vypravěčem na zák­ladě cizích vzpomínek a materiálů. Ruské obláčky kouře se vznášejí nad osudy bo­haté rodiny Popovů, která se usadila ve 20. letech v Praze a stala se jednou z výz­namných článků předválečné ruské emi­g­­race v Československu. Filmový mate­riál natáčený otcem Vladimírem Dimitrije­vi­čem zachycuje nejen vývoj osudů členů jeho rodiny, prosperujícího podniku na vý­robu strojů na balení tabáku, ale i život komunity ruské inteligence v čele s jeho největší přítelem, spisovatelem Čiri­ko­vem.

Dokument je jedinečným spojením intimních pohledů, soukromých materiálů a vněj­šího pohledu, komentáře. Ze střípků se skládá ucelený příběh, momentky jsou povyšovány na historické milníky a díky informacím o pozdějším vývoji událostí je všedním detailům dodáván fatální roz­měr. Film o osudech jedné ro­diny je pak také ukázkou života v dané době, poskytuje možnost srovnat předválečné po­měry v carském Rusku a demokratic­kém Čes­ko­slovensku, je nezapomenu­tel­ným port­rétem pronásledování inte­li­gen­ce dikta­turou. Zároveň se zde objevuje nadčasové téma, téma provázející emigraci napříč sta­letími. Nad obláčky kouře neustále po­letuje otázka: Kde je skutečný domov?

Jednou z hlavních postav dokumentu Obří Buddhové renomovaného režiséra Chris­tiana Freie, je Tajsir Alony, reportér te­le­vize Al-Džazíra a jeden z mála cizinců, kteří byli svědky zničení 1500 let starých monumentálních soch Buddhy v afghánském Bamjánu v únoru 2001. Byl také je­diným člověkem, kterému se destrukci soch podařilo nafilmovat. Freiův nový sní­mek používá odsouzeníhodnou destrukci soch jako výchozí bod pro fascinující cestu, která v několika vzájemně propoje­ných dějových linkách zkoumá hranice mezi duchovnem a náboženským fana­tis­mem, starověkem a moderní dobou, mezi místním a globálním pohledem na svět. Tento skvělý, monumentální, meditativní a občas velmi vtipný snímek hledá do stejné míry otázky jako odpovědi.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod