Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Můj otec se mi zdál být kouzelníkem
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2004


Můj otec se mi zdál být kouzelníkem


Rozhovor s Artěmijem Artěmjevem, ruským hudebníkem a skladatelem

Vítězslav Mikeš


Artěmij Artěmjev (1966) se narodil v hudební rodině: matka je klavíristka a otec známý skladatel Eduard Artěmjev, jeden z průkopníků elektronické hudby v Rusku a mj. též autor hudby ke klasickým snímkům Andreje Tarkovského (Solaris, Zrcadlo, Stalker), Andreje Michalkova-Končalovského (Sibiriáda, Homer and Eddie) či Nikity Michalkova (Otrokyně lásky, Unaveni sluncem).

Artěmij Artěmjev se věnoval studiu lingvistiky a hudby, jeho první významnější hudební kroky se vážou k moskevské rockové skupině Doktor, kde stál za klávesami. V 90. letech se začal intenzivně zabývat oblastí elektronické a elektroakustické hudby, vydal šest sólových alb a stejný počet projektů s dalšími hudebníky. Stal se i vyhledávaným autorem filmové a divadelní hudby. Kromě toho je v současné době také prezidentem labelu Electroshock Records, který společně s producentem Vladimirem Krupnickým založil v roce 1997. Katalog tohoto vydavatelství obsahuje přibližně pět desítek CD ruských i zahraničních autorů, zaměřujících se na hudbu spjatou s elektronikou. Najdeme tu sólové či společné projekty Artěmije Artěmjeva, profilová alba Eduarda Artěmjeva, Stanislava Krejčiho, Victora Cerulla, Roderika de Mana, Antanase Jasenky, Romana Stoljara či Anatolije Pereslegina, řadu unikátních kompilací (mj. i archivní nahrávky skladeb zkomponovaných na Murzinově prvním ruském syntezátoru ANS) apod.

Narodil jste se v rodině známého skladatele a profesionální klavíristky. Jaké bylo vaše dětství a jaký vliv měl rodinný kruh na váš tvůrčí rozvoj?

Nad mým vzděláváním držela ruku matka, která byla ve své době velice dobrou profesionální klavíristkou. Každý den jsem s ní tři až čtyři hodiny seděl za klavírem a třikrát do týdne jsem ještě docházel k soukromým učitelům. To bylo do sedmi let. Pak jsem šel na speciální anglickou školu a paralelně jsem studoval na sedmiletce při Moskevské konzervatoři P. I. Čajkovského.

Zhruba od svých osmi devíti let jsem začal navštěvovat Experimentální studium elektronické hudby, kde se scházely zajímavé osobnosti – skladatelé Alfred Schnittke, můj otec Eduard Artěmjev, Alexej Rybnikov, Edison Děnisov, Sofia Gubajdulina, režiséři Andrej Tarkovskij, Andrej Michalkov-Končalovskij, tehdy ještě velice mladý Nikita Michalkov, malíři Michail Romadin, Sergej Alimov a mnozí další, v současnosti známí lidé. V tomto studiu vládl naprosto jiný svět. Za oknem byly roky 1974–1979, “kvetl a voněl homo sovieticus”, zatímco v šeru malého půlkruhového sálu se děly úžasné věci. Hrála tam hudba Luciana Beria, Karlheinze Stockhausena, Luigi Nona, Györgye Ligetiho, Edgara Varéseho, Pierra Bouleze, ale třeba i Yes nebo King Crimson. V tomto studiu se také konala vystoupení otcova seskupení Bumerang, které provozovalo elektronickou a art-rockovou hudbu. Lidí přicházela spousta, myška by tam neproběhla. Shromáždění publika na koncertě přitom připomínalo spíše nepovolenou schůzi bolševiků v tajném bytě, který měl být co chvíli vypátrán carskými agenty, než kulturní ilegální akci.

Jednou, když jsem se už zabýval rockovou hudbou a hrál v kapele Doktor, otec stočil řeč na téma mých budoucích perspektiv. Na otázku, co budu dělat dále, jsem odpověděl, že se budu zabývat elektronickou hudbou a psát hudbu k filmům. Otec mi řekl, že je to věc složitá, ale když už chci zkusit tuto “pekelnou” práci, musím si projít vším sám, abych pochopil celou kuchyni. Vyplavu – vyhraji, utopím se – není mi to souzeno.

I když jsem se snažil naprosto oddělit od otcovy slávy, nemohla na mě jeho tvorba samozřejmě nepůsobit. Pozoroval jsem ho někdy při práci, a tím jsem se učil poslouchat, chápat a psát hudbu. Zpočátku se mi otec zdál být kouzelníkem, obklopeným nejrůznějšími aparáty. Produkoval hudbu, vytvářel zvuk, mizel, rozpouštěje se ve zvukovém prostranství, a zase se objevoval omotaný pavučinou kouzelného témbru. Jednou jsem chtěl také něco takového stvořit. Přišel jsem brzy ze školy, doma nikdo nebyl, a já vzal otcův syntezátor Yamaha DX-7 (který v té době stál v Moskvě hromadu peněz). Zapnul jsem ho a hrál. Pak jsem se rozhodl změnit zvuk. Mačkal jsem postupně  všechny knoflíky, a najednou nástroj přestal hrát, ať jsem se snažil o cokoliv. Došlo mi, že je to konec. Vlasy vstávaly hrůzou, že bude asi průšvih. Jak se ukázalo, předtuchy mě nezklamaly. Podařilo se mi totiž z paměti vymazat vše, co jen bylo možné. Chudák otec pak nástroj měsíc dával do pořádku...

Co vás vlastně přivedlo k psaní filmové a divadelní hudby?

Naše kapela měla svého času zkušebnu v prostorách VDNCH (Výstavy úspěchů národního hospodářství). Hned vedle se nacházelo Filmové studium M. Gorkého a VGIK (Všeruský státní ústav kinematografie), a tak mnozí mladí lidé, točící se kolem filmu – herci, scénáristé, kameramani a další – k nám přicházeli do zkušebny. S mnohými jsem navázal přátelské vztahy. A jednou mi nabídnul Tigran Keosajan, abych napsal hudbu k jeho diplomovému filmu. Souhlasil jsem. Poté přišli Nikolaj Viktorov, Bachtijar Chudojnazarov, Alexandr Trofimov, Igor Achmedov a další mladí režiséři. Pak mi neočekávaně zavolali z Oděsy a pozvali si mě, abych napsal hudbu k celovečernímu snímku Fanat režiséra Vladimira Feokristova. S Voloďou jsme se poté sehráli, a já s ním udělal všechny tři snímky, na nichž se podílel jako režisér před svým odjezdem do Izraele. Následovaly další kooperace, například s Olegem Fominem  (filmy Mytar, Puť vašej žizni, Milyj Ep), Isaakem Fridbergem (Progulka po ešafotu, televizní seriál Azbuka ljubvi), Andrejem Smirnovem (divadelní hra Užin), Olegem Tabakovem (divadelní hra Čempiony) či Georgijem Paradžanovem (ve filmu Ja – Čajka).

Poznal jste celou řadu filmových či divadelních režisérů. Pocítil jste v případě některého z nich natolik blízké umělecké sepětí, aby celkový výsledek dopadl jako třeba při spolupráci Sergeje Prokofjeva a Sergeje Ejzenštejna nebo vašeho otce a Andreje Tarkovského? 

Víte, nikdy jsem se nezamýšlel nad touto otázkou. Pracoval jsem a pracuji s mnoha filmovými i divadelními režiséry různého věku, ale s takovými mistry našeho filmového umění, jako je Andrej Tarkovskij, Nikita Michalkov nebo Andrej Končalovskij, se mi pracovat nepoštěstilo.

Pohled na vaši diskografii napovídá, že jste se zpočátku zabýval především sólovými projekty, zatímco v současné době dáváte přednost spíše spolupráci s dalšími hudebníky – například s Phillipem B. Klinglerem, Peterem Frohmaderem, skupinou Karda Estra. V čem se liší ten či onen přístup na přípravě alba?

Principiálně pro mě rozdíl mezi tím či oním přístupem k přípravě alba není. Vše je to hudba, prostředek sebevyjádření. Pouze v prvním případě se vyjadřuji a experimentuji sám, zatímco ve druhém se k mým prostředkům připojuje ještě jedna osobnost. S ní se pak snažím nalézt společný zájem a styčné body. V celistvosti by mělo být namalováno plátno, které zaujme posluchače, a nebude poziční válkou dvou individuí od fochu, kde každý přetahuje pozornost na sebe a zdůrazňuje svou tvorbu. Ke společným projektům bych rád ještě dodal, že v době přípravy a nahrávání se tu generuje velké množství idejí, občas fantastických, k nimž by se ani jeden z účastníků sám nedostal. Přichází tu zkrátka někdy to, co tě zcela jistě nemůže napadnout, když píšeš sólový projekt.

Jste duchovním otcem labelu Electroshock Records, v jehož čele stojíte dosud. Co se pod touto značkou skrývá? Jaké podmínky má v Rusku pro svou existenci elektronická hudba – festivaly, asociace a podobně? Setkává se tam tato hudba se zájmem lidí?

Zájem o elektronickou a elektroakustickou hudbu vykazuje v Rusku malé procento lidí, především z velkých měst typu Moskvy nebo Sankt Petěrburgu. Koncerty věnované tomuto žánru jsou pořádány velice zřídka a mají spíše provinciální charakter. Postrádají potřebnou propagaci a nejčastěji se konají pod záštitou jiných hudebních akcí, sloučených pod jedním zobecňujícím, neutrálním názvem, který absolutně o ničem nevypovídá – například festival Moskovskaja oseň. Přesto to neznamená, že by v Rusku nebyli skladatelé, kteří by se zabývali touto formou současného umění. Naopak – je jich dost a sdružují se v Asociaci elektroakustické hudby, do níž patřím i já. Tato organizace se však nachází v amorfním, somnambulním stavu a nepodniká žádné aktivity pro únik z této formy bytí, jež se pro ni stala příznačnou.

V současné době tak fakticky jedinou světově uznávanou organizací, která prezentuje ruskou soudobou elektroakustickou, elektronickou, experimentální a avantgardní hudbu na západě, je studio Electroshock Records. Toto studio jsme založili v roce 1997 a od té doby do letošního roku jsme vydali 44 kompaktních disků. Zabýváme se popularizací výše zmíněných hudebních oblastí, a to jak v naší zemi, tak i v zahraničí. Snažíme se, aby se tato hudba dostala nejen k profesionálům – filmovým a divadelním režisérům, kritikům, novinářům, rozhlasovým pracovníkům, ale i k běžným posluchačům.

Na západě společnosti podobné naší fungují ze státních dotací a ze sponzorských darů. A tak pokaždé, když se mi poštěstí zúčastnit se festivalu nebo sympózia elektronické hudby, světové hudební společenstvo se vždy podivuje nad tím, že vše, co se týká výroby, vydávání a rozesílání CD, financuji z vlastní kapsy. Nyní se již Electroshock poměrně dobře “rozjel” co se týče uznání na světové kulturní scéně. Hudba skladatelů, které vydáváme, je hrána ve známých divadelních a koncertních sálech, třeba i v milánském Teatro Alla Scalla, londýnské Coven Garden či v Aarhus Hall a podobně.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod