Navýchod.cz - Navýchod - Úvahy o Člověku bez osudu
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 6/2002


Úvahy o Člověku bez osudu


Éva Blaskovics


Imre Kertész získal Nobelovu cenu za literaturu – za to, že jeho dílo "zobrazuje možnosti přežití křehké existence vystavené vlivům brutálních historických událostí v totalitních režimech". Doposud nejvyšší ocenění maďarské literatury vyvolalo překvapení i rozporuplné názory v Maďarsku i v zahraničí. Cena sama o sobě je přijímána pozitivně, protože díky ní se maďarská literatura víc vsákne do evropského povědomí. Mnozí ale odmítají ten fakt, že základním zdrojem Kertészových prací je zážitek holocaustu, jelikož holocaust je takovou součástí historické reality, kterou ještě evropská (a hlavně východoevropská) veřejnost nevstřebala – zmiňování holocaustu je i teď tabuizované, ještě nenastalo uvědomění si zodpovědnosti za jeho uskutečnění.

Imre Kertész se narodil v roce 1929 v Budapešti. Jako čtrnáctiletý byl deportován do lágrů Osvětim a Buchenwald. Vrátil se v roce 1945. V padesátých a šedesátých letech pracoval jako novinář a dramatik. Významná je i jeho překladatelská činnost: do maďarštiny překládal Nietzscheho, Freuda, Wittgensteina – díla těch filozofů, kteří nejvíce ovlivňovali jeho literární tvorbu. Ve druhé polovině padesátých let začal psát román Člověk bez osudu (Sorstalanság), který je dosud považován za jeho klíčové dílo.

Román vyšel až v roce 1975 a okolnosti kolem jeho vydání a přijetí (kniha nevyvolala mnoho reakcí a nevešla do literárního povědomí) inspirovaly Kertésze k napsání dalšího románu s názvem Fiasko (Kudarc, 1988). Fiasko utrpí hlavní hrdina románu, spisovatel sám, který čeká na vydání své knihy o Osvětimi a mezitím píše další dílo o realitě diktatury za socializmu. Jeho kniha o holocaustu nakonec vyjde, ale on se již nemůže radovat z tohoto úspěchu, jeho duše je vyprahlá – na místo umělecké citlivosti nastoupila apatie a prázdnota.

Člověk bez osudu je nejvíc spojen s dílem Kaddiš za nenarozené dítě (Kaddis a meg nem született gyermekért, 1990), vydaného v češtině v překladu Dany Gálové v roce 1998. Kaddiš je židovskou modlitbou díkuvzdání, díkuvzdání za to, že bůh k sobě vzal mrtvého, vysvobodil ho z pozemského života. Kertészův kaddiš je věnován všem dětem, jež nespatřily světlo světa, ve kterém se holocaust mohl stát skutečností. Do tohoto světa by se totiž nemělo narodit dítě, protože dítě je vždy pokračovatelem činů předků. To znamená, že je buď potenciálním původcem dalšího holocaustu nebo jeho potenciální obětí. Podle Kertésze je negace potřeby zplodit dítě naprosto oprávněná, odmítnutí zplození dítěte je nejsprávnější čin současného člověka. Rovněž v tomto díle vyslovuje svůj názor na své židovství – pociťuje jej jenom z jediného hlediska: jako ocejchovaný Žid mohl přežít Osvětim.

O holocaustu i před Kertészem mnoho napsali ti, kteří tam strávili víc času, trpěli víc a přežili. Lágr se stál kulisou kýčovitých literárních příběhů, skoro nikdo totiž nedokázal popsat jeho realitu přesvědčivě. U Kertésze se hrůzy lágru objevují postupně, tak, jak je zahlédne a prožívá čtrnáctiletý budapešťský židovský chlapec. Život v lágru popisuje tónem netečnosti. Pro chlapce je existence lágru naprosto přirozená skutečnost, život v lágru je normální život, a ne vytržení ze života mimo lágr. Po návratu z lágru si uvědomuje, že se tam dostal jen z toho důvodu, že je Žid. Ale ani tehdy nepociťuje, že svým pobytem v lágru prožíval něco z kolektivního osudu židovství. Vlastní židovství nepovažuje za součást své osobnosti, za výjimečnost, vyvolenost: "Každý vykračoval, pokud mohl: i já jsem učinil svoje kroky, a to nejenom v řadě v Birkenau, ale ještě doma. (...) Teď již dokážu říci, co znamená být Židem: nic, alespoň pro mě a na počátku zhola nic... dokud se neoctnu na tahu. Neexistuje nic takového jako zvláštní krev a není nic dalšího, než (...) dané situace a nové podmínky v nich. I já jsem přežil daný osud. Tento osud nebyl mým osudem, ale já jsem ho přežil až do konce." Na to, co prožil, nechce a ani nemůže zapomenout: "Nový život nemůžeme začít nikdy, vždy můžeme jenom pokračovat ten starý. Já jsem se ocitl na tahu a ne někdo jiný a v mém přiděleném osudu jsem vždy zůstal čestný. (...) Vy chcete, aby tato čestnost a všechny mé předchozí kroky ztratily svůj význam? Nač je to zprotivení, ta vzpoura, proč si nechcete přiznat: tam, kde je osud, tam není svobody, má-li kdo svobodu, nemá osud, lépe řečeno: je si sám svým osudem. (...) Nelze, zkuste prosím pochopit, nelze mi urvat všechno, nelze, abych nebyl ani vítěz, ani poražený, moje právo na moji pravdu a na moje chyby, abych nebyl ani příčinou ani důsledkem něčeho, nechtějte po mně, abych jen tak beze všeho spolkl tu hořkou pilulku, že jsem prostě nevinný a nic víc."

Nepomíjivost lágrů (Táborok maradandósága, 1993) píše, že "od té doby, co jsme se od Nietzscheho dozvěděli, že bůh je mrtev, naskytl se vážný problém: (...) před pohledem koho žijeme, komu jsme povinni skládat účty, v etickém a – promiňte mi, ale hlavně – v transcendentálním smyslu."

Společnost nutí své členy žít tak, aby cítili, že nikomu nejsou zodpovědni za své činy, vždyť příběhy o dobru a zlu jsou degradovány na úroveň dětských pohádek. Pro dospělého je Zlo přirozená realita, kdežto k existenci Dobra je nutný teologický výklad, protože Dobro je něco nepřirozeného, nějaká anomálie: "Pomíjel údiv nad existencí světa a tím vlastně i úcta k životu, vroucnost, radost, láska." Důvod degradace a existenciálního úpadku vidí v tom, že člověk – aby mohl žít v současném světě – je nucen v sobě hluboko potlačovat své "katarzní vědomí", které pramení z ničivých a ponižujících historických zkušeností. Nepamatuje zázrak života, to, že člověk je něco víc, než látka souzená k rozkladu, že je živý a má svou duši. To všechno se doopravdy odhalilo ve dvacátém století. Svět ukázal svou pravou tvář, a tak se stal "voják profesionálním vrahem, politika zločinností, kapitál velkozávodem vybaveným krematorii, zákon pravidlem nečestné hry, světová svoboda věznicí národů, antisemitizmus Osvětimí, národní cítění genocidou". Sem dospěla hrdě vyhlašovaná "evoluce", mýtus o tom, že člověk si postupně podmaňuje přírodu, stává se pánem života, smrti a celého světa. V průběhu boje se změnil i on sám: člověk, který dřív lpěl na minulosti, přizpůsobil se světovému pořádku a mravním zákonům, byl věrný přírodě a věřil v boha, se dnes stal Nietzscheovým "Übermenschem". Nacistický koncentrák – podle šílené ideologie, která ho vytvořila – urychluje přesně tuto přeměnu, realizuje výběr a v zájmu idejí legitimuje vraždu.

Příběh Člověka bez osudu je svědectvím historie, průnikem do minulosti, do reality dodnes neuzavřeného holocaustu. Toto kruté odhalení pravdy promluví k nám všem, jelikož my musíme být konfrontováni skrze naši minulost s pravými hodnotami života v nikam nevedoucí destrukci současného světa.

Kertész v jedné eseji píše: "Vždy budu druhořadým, nepochopeným maďarským spisovatelem. (...) Stejný bude i maďarský jazyk a maďarská kultura." Jeho proroctví se nesplnilo – stal se známým a uznávaným spisovatelem již v osmdesátých letech na německém jazykovém území a pak po pádu diktatury i v Maďarsku. Kromě uvedených stojí za zmínku i jeho další díla – sbírka povídek Az angol lobogó (Anglický prapor, 1991), sbírka esejí Gályanapló (Galejníkův deník, 1992), svazek tří studií A holocaust mint kultúra (Holocaust jako kultura, 1993), sbírka próz Valaki más (Kdosi jiný, 1997) či studie A száműzött nyelv (Vyhoštěný jazyk, 2001). Získal řadu literárních cen v Maďarsku i v zahraničí. Jeho díla (hlavně Člověk bez osudu) vycházejí v mnoha evropských jazycích.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod