Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Kdo je doma na Krymu?
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2007


Kdo je doma na Krymu?


Ondřej Klípa


Ukrajinský poloostrov Krym v Černém moři není jedinou kronikou migrací a etnického míšení v Evropě. Dějiny však píšou vítězové, takže dnes málokdo uvažuje například o Francii jako o zemi Franků, Bretonců, Basků, Okcitánců atd. Neúprosná asimilace zase vymazala z mapy germánského Německa polabské Slovany. Na Krymu se ale s archaickými etniky a důsledky dávných migrací střetáváme dodnes. Poloostrov pro ně přitom není ani periferním výběžkem ukrajinského nebo dokonce ruského státu, ani politicky či ekonomicky vynuceným exilem, ale pravou a jedinou vlastí.

Těžko se lze v případě krymských dějin vyhnout dnes oblíbenému slovnímu spojení o střetu kultur a civilizací. Bohatá města starověkých řeckých obchodníků na jižním pobřeží poloostrova zažila v několika stoletích kolem počátku našeho letopočtu invazi římské říše a v byzantském období sloužila jako studnice křesťanství, ze které čerpala Kyjevská Rus. Koncem prvního tisíciletí na Krym přicházejí i „tradiční“ exulanti Arméni s vlastní starou křesťanskou církví. Západokřesťanskou kulturu zas o něco později zastupovali středověcí kolonisté z námořních velmocí Janova a Benátek a vyslanci polsko-litevské Republiky, sahající hluboko do území Ukrajiny. S mongolskou Zlatou hordou se zde ve 13. století ocitli jako poddaní válečníci turkické (kypčacké) kmeny, které se dále mísily s již převážně turkickým krymským obyvatelstvem a vytvořily základ pro národ, jenž dostal název „Krymští Tataři“. Pojem „Tatar“ totiž Evropané neprávem rozšířili nejen na všechny mongolské dobyvatele, ale i na jejich podmaněné a integrované nájezdníky. O dvě století později tito „Tataři“ přijímají sunitský islám. V různých vlnách se na Krym dostávají také Židé a Romové. Etnické skupiny přitom často zastupovaly kulturně silné civilizace s poměrně ukotvenou identitou, pro které byl Krym však jen exilovým či obchodním stanovištěm.

Rozmnožení etnické mozaiky

Koncem 80. let minulého století žili na Krymu podle sčítání lidu zástupci více než sta národů – nikoliv cizinci, nýbrž trvale zde sídlící občané tehdejšího SSSR. Od té doby se populace příliš nehomogenizovala. Díky návratu Tatarů, Řeků, Arménů, Bulharů a Němců, které Stalinův režim z Krymu ve 40. letech vyhnal do Střední Asie, je to spíše naopak. Žádný z výše zmíněných národů se silnou kulturní tradicí však Krymu dlouhodobě nedominoval, což přispělo k zachování etnického konglomerátu takových rozměrů. Starověké státy Skytů a Taurů (od kterých pochází řecký název poloostrova – Taurida), s čilými obchodními vazbami na řecké kolonie, nebo později nájezdy Sarmatů a Ostrogótů či říše Chazarů sice poznamenaly Krym na dlouhé věky, ale zmizely pod přílivem dalších dobyvatel.

Říší s centrem přímo na Krymu a přitom svou konverzí spojenou s velkým kulturním okruhem islámu byl krymskotatarský chanát v 15. až 18. století. Vládnoucí dynastie Girejů vynikala svou tolerancí. Pod její ochranu prchali – paradoxně před nejbližším spojencem Krymských Tatarů Osmanskou říší – Řekové, Valaši a Gruzínci. Ještě za panství Girejů přežívaly také smíšené odštěpky různých starých etnik, které se z bezpečnostních důvodů uchýlily do jihokrymského horského pásu. Nutno však dodat, že krymskotatarský chanát (alespoň jeho městskou část) kontakty s velmi vyspělou kulturou jižního pobřeží znatelně zkultivovaly. Existují důkazy i o těsné spolupráci chánů s ortodoxními kláštery v krymských horách. Chanát by navíc na agresivní asimilační politiku ani neměl příliš prostředků. Pouhá tři desetiletí po svém vzniku v roce 1443 se stal vazalem Istanbulu (poslední italskou kolonii v Kaffě porazil až s jeho pomocí).

Úplný zlom v přístupu vůči zdomácnělému krymskému obyvatelstvu nastal rozdrcením Osmanů v severním Černomoří carevnou Kateřinou Velikou. Nejenže vedla tvrdou politiku vůči Tatarům, ale vyhnala z Krymu křesťanské Řeky, Armény a Gruzínce, kteří s Tatary poklidně žili. Za carského Ruska však ještě více než o rusifikaci – šlo o dosídlení Krymu spolehlivými poddanými, kteří by, pokud možno, přinesli z ciziny potřebné modernizační technologie (např. Češi a Němci z rakouského impéria). Nově objevenou „terram incognitam“ využívaly i různé skupiny na okraji společnosti (pronásledované sekty) či naopak za zásluhy (vysloužilí vojáci). V každém případě to dále prohlubovalo etnickou různorodost a upevňovalo v obyvatelích pocit, že všichni jsou zde jen v různou dobu přivandrovalí cizinci.

Rusifikace proti nacionalismu podmaněných národů

Opozicí vůči pozdějším rusifikačním snahám carské říše a zvláště pak Sovětského svazu se stala síla, která rusifikaci sama poháněla – nacionalismus. Přes intenzivní práci komunistické diktatury na novém sovětském občanovi se nacionalismu dávala živná půda a přiléval olej do ohně. Místo respektování specifik sovětských národů a vytváření skutečně „nové“ identity (např. jako v přistěhovaleckých státech) se sovětizací mínila brutální rusifikace, které se elity neruských národů stavěly na odpor. Přitom se také pečlivě dbalo na zaznamenání národnosti do identifikačního průkazu každého Sověta, což se s ním pak vleklo jako klíč či závora k stranické i profesní kariéře. Tato druhá úroveň sovětské národnostní politiky tak vrývala národní příslušnost do každého chtě nechtě.

V krymské etnické mozaice se nacionalismus v posledních dvou stoletích zcela pochopitelně uchytil u Tatarů, kteří se vyvozují ze svého historicky snadno doložitelného státu, jednoznačně spojeného s Krymem. Vedle Tatarů považují Krym za svou jedinou a výhradní vlast Karaimové a Krymčakové – dva nepatrné národy, které sice nikdy neměly mocné říše, ale do své současné podoby je zformoval právě Krym.

Několik posledních století panuje největší etnická tenze na Krymu mezi Rusy a Krymskými Tatary. Ti se po půl století dodnes vracejí ze stalinského vyhnanství a hlásí se o svá práva (včetně majetkových a politických). Rusové se přitom s oblibou staví do role nositele kulturně-civilizační mise proti tataro-muslimskému vlivu. Je to patrné i v ruské rétorice často nazývající Krym právě „předtatarským“ antickým názvem Taurida. Může se dokonce zdát, že ve slovech ruských politiků o kulturním bohatství a různorodosti Krymu se spíše identifikují s antickými Řeky a Římany, než že by je zajímalo skutečné dnešní složení poloostrova s osudy dobrodružných kolonistů a vyhnanců. Zřetelně to evokuje praxi imperátorky Kateřiny Veliké, při pohledu na „antický“ sloh jí vybudovaných krymských měst včetně jejich nových či ze starověku obnovených názvů (Simferopol, Sevastopol, Feodosie atd.).

Poněkud stranou rusko-tatarského sporu stojí právě ti, kteří činí Krym ještě etnicky pestřejší oblastí. Velká část zejména Čechů, Němců, Židů, ale i Poláků, Estonců atd. si je zcela vědoma, že mají ještě jinou vlast, ze které jejich předkové přišli. Do velké míry odolali rusifikaci a zachovali si své kulturní tradice. Nehodlají se proto podílet ani na vytváření novodobých „krymčanů“ pod taktovkou Rusů. Této skupině se však právě v době návratu Tatarů otevřela možnost emigrace do starých vlastí a tak již dnes není ani zásadní protiváhou, ani podporou ruské etnické hegemonii na poloostrově.

Krym je vlastí Krymských Tatarů, Karaimů a Krymčaků

Ruské snaze o ovládnutí krymského prostoru pod rouškou etnické rozmanitosti a internacionálního přátelství se příliš nehodí existence miniaturních etnik Karaimů a Krymčaků. Právě výše zmíněné národní uvědomění u Tatarů a těchto dvou národů jasně naznačuje, že se nevejdou do ruské teorie o postavení všech krymských etnik jako rovnocenných „přistěhovalců“. Tak jako u Krymských Tatarů jsou totiž pokusy o jakoukoliv identifikaci „původní“ vlasti Karaimů a Krymčaků marné.

Obě etnika se na Krymu začala formovat dost možná díky ranně středověké říši Chazarů a obě ve spojitosti s židovským základem jejich náboženství. Podle často citované legendy totiž chazarský kagan někdy v polovině 8. století hodlal přijmout jedno z abrahámovských náboženství, v jejichž blízkosti se chazarská říše ocitla. Zástupcům jednotlivých náboženství dal za úkol, aby vybrali dle vlastního soudu lepší mezi dvěma zbývajícími. Muslim i křesťan zvolili kvůli vlastním antagonismům židovské, což panovníkovi stačilo k výběru judaismu ještě dříve, než se otázal jeho zástupce. Výběr však ve skutečnosti mohl ovlivnit jistý náskok židovství ve vzdělanosti a školství stejně jako fakt, že se Židé k Chazarům v hojném počtu uchylovali před vzrůstající silou islámu.

Zhruba ve stejné době vzniká v diaspoře v Mezopotámii konzervativní židovská sekta „karaitů“ (pozdější označení pro etnikum „Karaimové“), uznávajících pouze primární náboženské texty (Tóru). Učení této sekty se zřejmě i s některými jejich zástupci ocitá díky chazarskému kaganátu kolem 10. století na Krymu. Podle jiné teorie se tam sice karaitští Židé dostávají až prostřednictvím byzantské říše ve 12. století, i tehdy se však zcela jistě mísí s krymskými turkickými kmeny a židovská „krev“ mizí.

Krymčakové se na rozdíl od nich drží tradiční „rabanitské“ verze judaismu. Podle jedné verze se dostali na Krym jako smíšená manželství židovských mužů a chazarských žen. Vzhledem k dědičnosti židovství po matce se oddělili od Židů, ale díky silně patriarchální kultuře dále dodržovali židovskou víru. Dost možná to však také mohou být potomci chazarských konvertitů či konvertitů z předchazarského období. Současné jméno jim pak dali turkičtí nájezdníci („krymčak“ – obyvatel Krymu), kteří se s nimi po svém příchodu setkali.

Do podoby svého moderního národa prošla obě etnika silným etnickým míšením, což z nich dělá právě typicky krymský plod. Krymčakové, sídlící až do 15. století téměř výhradně v kosmopolitním přístavu Kaffa (dnes Feodosie), zjevně asimilovali mnoho románských kolonistů. Svědčí o tom některá příjmení jako Piastro, Lombrozo, Manto, Andželo, Čapičo, Koporto, Masot i osobní jména jako Dona či Viktorie. I přes hojnou emigraci spojují obě etnika svou národní identitu jednoznačně s Krymem.

Možná stojí za zmínku, že oba národy nikdy nenabyly výraznějšího počtu (u Krymčaků historicky vždy jen mezi jedním až osmi tisíci). Spolu se zcela odlišnou kulturou a náboženstvím od okolní populace to z nich dělalo částečně vyloučené a částečně privilegované skupiny se zvláštními funkcemi jako diplomaté a obchodníci. Podobnou roli hráli na Krymu i tradiční etnika v těchto rolích – Židé a Arméni. Krymčakové svůj osud ovšem mnohem výrazněji spojili s Židy. Nejenže jimi byli v Kaffě značně ovlivňováni, ale v dobách nouze za SSSR museli využívat i jejich bohoslužeb. Krymčacká víra však nesla mnohé pohanské prvky a byla poněkud deformována vzhledem k slabému jazykovému i obsahovému porozumění judaistickým textům v jejich komunitě. Na rozdíl od Karaimů, kterým se i za cenu částečné spolupráce s nacisty podařilo německé okupanty přesvědčit o svém nežidovském původu (někteří již také byli muslimové), Krymčakové sdíleli úděl svých bratří ve víře a z válečné genocidy se téměř nevzpamatovali.

Autochtonní etnika Krymčaků i Karaimů tak přispívají sice jen malou, ale důležitou troškou do mlýna tatarskému postoji, podle kterého nelze tak snadno relativizovat a manipulovat s identitou ostatních etnik.

Rusové mají nepochybně dost oprávněných citových, náboženských a jiných vazeb na černomořský poloostrov, nicméně si musí zvykat na roli národnostní menšiny, ve které se na celé Ukrajině ocitli, a takto přistupovat k dialogu s ostatními obyvateli Krymu. Jedině tak snad bude krymský etnický kaleidoskop zachován.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod