Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - V zemi křížů, jantaru a brambor
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2004


V zemi křížů, jantaru a brambor


Jan Kravčík


Neringa, Palanga, Aukštatija... Jména, která znějí přitažlivě a exoticky, a přitom za nimi nemusíme jezdit daleko. Podívejme se, co je dál přitažlivého na zemi, která je středoevropská svým charakterem, a přece má moře, na jejích lidech, kteří hovoří nejstarobylejším jazykem v Evropě, a přece mu můžeme trochu rozumět, a na tamní kuchyni, která se skládá z těch nejbizarnějších ingrediencí, a přece je nesmírně chutná. Podívejme se do Litvy.

Města Litvy

Hlavním a největším městem Litvy je půlmilionový Vilnius (kdysi česky Vilno). Je zde několik pamětihodností, které by byla škoda minout, ale to se s největší pravděpodobností nestane, protože ve Vilniusu je všechno blízko. Dominantou města je pevnost velkoknížete Gediminase, což je v podstatě jen věž tyčící se na kopci nad centrem. Pokud vystoupáte na její zastřešený ochoz, otevře se vám krásný výhled na městské panorama – Vilnius je podobně jako Praha vystavěn na kopcích, a tak je na co se dívat. Nad areálem starobylé Vilniuské univerzity, jež byla založena roku 1579 králem Štěpánem Báthorym a na níž studoval například básník Adam Mickiewicz či laureát Nobelovy ceny Czesław Miłosz) se tyčí věže kostela sv. Jana. Nedaleko od něj se nachází nádherný, už opravdu hodně pozdně gotický kostel sv. Anny.

Pokud jste unaveni z celodenního prohlížení památek, není nic snazšího než si zajít do jedné z nesčetných hospůdek či barů na Starém městě. Litevci mají dobré pivo a jsou na to patřičně pyšní. My zas můžeme být pyšní na to, že pivovarnickou technologii i know-how mají od nás. Čilé obchodní kontakty s Litvou totiž existovaly už za první republiky a v časech budování „světlých zítřků“ pochopitelně pokračovaly. Když už jsme u světlých zítřků – a pro ty, kteří to snad nevědí – Litva získala svoji nezávislost stejně jako Československo roku 1918, během druhé světové války ji však společně s Lotyšskem a Estonskem obsadil Sovětský svaz a okupoval ji až do roku 1991, přestože Litevci znovu vyhlásili nezávislost již roku předchozího. Ke cti jim slouží, že byli první a nastartovali tak proces rozpadu SSSR. Památníkem těchto událostí je televizní věž, kterou v noci z 12. na 13. ledna 1991 obsadily Gorbačovovy paradesantní jednotky podporované tanky a obrněnými transportéry. Výsledkem akce bylo patnáct mrtvých a přes pět stovek zraněných. Tady se zřejmě definitivně rozlomily sovětské ledy, situace vyeskalovala do bodu, z něhož nebylo návratu. Dnes Vilniuští o Vánocích zdobí televizní věž do podoby obřího vánočního stromečku...

Druhým největším městem Litvy je Kaunas (po našem dřív Kovno) a je prý také městem nejošklivějším. O nevábně vyhlížejícím člověku Litevci údajně říkají, že vypadá jako kdyby přijel z Kaunasu – ale tato pomluva není ověřená. Bez urážky – snad kromě trosek hradu a radnice zvané Bílá labuť v Kaunasu zajímavostí moc není, a to ani přesto, že byl v meziválečném období hlavním městem samostatné Litevské republiky (Vilnius okupovalo Piłsudského Polsko).

Dalo by se říct, že přístav Klaipédu Litva získala jako kompenzaci za ztracený Vilnius. Po první světové válce jej spravovaly francouzské okupační jednotky až do roku 1923, kdy litevská vláda s tichým svolením Německa přístav obývaný převážně Němci obsadila. Berlín si byl dobře vědom, že v budoucnu bude mnohem jednodušší vydobýt město zpět od slabé Litvy než od Dohody, případně Polska, které si na něj rovněž brousilo zuby. Co do objemu tranzitu se dnešní Klaipéda nemůže rovnat s lotyšskou Rigou, ale i tak se při pohledu na rušný přístav zatetelí suchozemcovo srdce.

Moře, lesy, kosy...

Moře v Litvě je podstatně chladnější než třeba v Chorvatsku, s tím se ale počítá. Pokud zrovna nefouká silný vítr – což se taky může stát – je koupání v Baltském moři vcelku příjemná záležitost. Na nádherných písčitých plážích, které jsou lemovány vysokou travou a borovými lesy, už sice dávno nenajdete kousky jantaru, ale můžete si aspoň představit lodě Řádu německých rytířů, které pluly podél pobřeží a doslova rozrývaly mořské dno. Lehký jantar pak vyplavával na hladinu, odkud jej námořníci sbírali velkými čeřeny. Řád uplatňoval na sběr jantaru monopol a běda obyčejným rybářům, kteří by byli při hledání zkamenělé pryskyřice přistiženi.

Nejznámějším litevským přímořským letoviskem je Palanga. Jestliže se ve zbytku Litvy domluvíte bez větších potíží rusky, v Palanze to platí dvojnásob. Městečko je totiž oblíbeným letním resortem pro množství bohatých Rusů, kteří jej okupují po celou sezónu. Chcete-li mít jistotu střechy nad hlavou, je nutné si ubytování rezervovat již dlouho dopředu. Ale ani když dorazíte během léta, není nutné zoufat – ubytování lze vždy nalézt v některé z okolních vesniček, prostě to jen nebudete mít k moři padesát metrů...

Ti, kteří před koupáním upřednostňují poznávání nepoznaného, si nesmějí nechat ujít výlet na Kurskou kosu, v některých místech jen 400 metrů úzký písečný výběžek v moři táhnoucí se v délce 98 kilometrů, který začaly formovat mořské větry už před nějakými 10 000 lety. Neringa, jak se oblast kosy nazývá, je dosažitelná trajektem z Klaipédy do Smiltyné. Protože Kurskou kosu nalezneme na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO, nepřekvapí, že jde o jednu z nejoriginálnějších a nejpůvabnějších přírodních destinací v Evropě – k tomuto zjištění dojdete nikoliv indoktrinováni propagačními brožurami, ale na základě vlastní krásné zkušenosti.

Písečné duny, někdy vysoké až 60 metrů, jsou neustále v pohybu a během středověku byli místní obyvatelé nuceni přesouvat svá obydlí z jednoho konce kosy na druhý, protože záludný vítr je vždy po nějaké době začal zasypávat pískem. Pod dunami tak skončilo na 14 vesniček, než se lidé naučili přesuny písku kontrolovat, případně se začali usazovat na závětrné straně kosy (zajímavostí je, že ačkoliv většina místní rybářské terminologie pochází z germánských jazyků, pojmenování osmi hlavních mořských větrů jsou podle některých badatelů zřejmě ugrofinského původu).

Dnes jsou duny, tak jako většina Kurské kosy, přírodní rezervací, navštívit je tedy můžete pouze po úzkém dřevěném chodníčku stoupajícím na vyhlídku, z níž shlédnete celou tu fascinující nádheru Neringy. Moře na jedné i druhé straně, domečky s typickými modrými ornamenty, čluny houpající se na vlnách, borové lesy a tam někde v písečných dunách pohřbené tajemné krikštai, dřevěné náhrobky starých Kurů... Je s podivem, že se tohle úchvatné místo nenachází v katalozích našich cestovních kanceláří. Ale možná je to tak dobře...

I tady se setkáme s nedávnou historií – Kurská kosa je totiž rozdělená státní hranicí a její jižní část patří Kaliningradské oblasti, baltské exklávě Ruské federace. Zástupce starosty pohraničního městečka Neringa pan Vigantas Geidraitis říká: „Dál už se nedostanete, stejně tam jsou jen jejich vojáci. Ale ani fotit hraniční přechod bych nedoporučoval.“

...a jiné pamětihodnosti

Nejen pobřeží, ale také vnitrozemí nabízí nespočet zajímavostí. Jednou z nich je Kryžiu kalnas – Hora křížů. Totiž hora... Posvátné místo Litevců, o nichž i obecně platí, že jsou hluboce nábožensky založení, se nachází několik kilometrů severně od čtvrtého největšího litevského města Šiauliai. Ti, kteří očekávají nějaký významný krajinný bod, budou zklamáni – jde o dvě malá návrší uprostřed rovné krajiny, která jsou doslova posázena a obsypána kříži nejrůznějších velikostí (těch velkých se zde nachází přes 50 000, těch malých musejí být statisíce). Zatímco někteří v Hoře křížů vidí vrchol bigotního katolického nevkusu, pro jiné je to symbol boje litevského národa za svou víru a svobodu – sovětské buldozery Horu třikrát odstranily, ale vždy tu vyrostla nová. Ve mně osobně vyvolávalo brodění se plastovými a hliníkovými krucifixy smíšené pocity, které ještě umocnil blasfemický sortiment nabízený ve stáncích na přilehlém parkovišti. Na jednom místě tu můžete koupit nejen kříže různých tvarů, velikostí a materiálů, ale i figurky rozesmátých čarodějnic na koštěti...

Litva nezklame ani milovníky hradů. Ne že by jich tu bylo tolik, ale jeden zcela jistě stojí za to. Vodní hrad v Trakai je velezajímavá fortifikace vystavěná na ostrově uprostřed jezera. Přestože se jedná o světovou atrakci a je proto stále v obležení turistů, správný český kastelolog si v davu nadšeně fotografujících Japonců najde své místo a zahloubá se nad krásami tohoto opevnění. Před dávnými lety se jednalo o sídlo litevských velkoknížat. Jeden z nich, Vytautas, si ze své válečné výpravy na Krym roku 1398 přivedl asi 400 Karaimů, turkických válečníků a blízkých příbuzných Tatarů, které usadil kolem hradu a dal jim za úkol střežit jej jako oko v hlavě. Hrad zde zůstal a Karaimové – světě div se – také. Je jich už o hodně míň, ale daří se jim dobře a vyvářejí pro turisty jako o život své masové pirohy zvané kibiny (kibinai).

Skanaus! – Dobrou chuť!

Takto jsme se dostali k oné v úvodu zmiňované bizarní, a přece chutné kuchyni. Litevská kuchyně je vskutku pozoruhodná. Dávejte si všechno, nebojte se toho a hlavně se neptejte, z čeho to je. Lze pochopit, že ne každý k pivu rád přikusuje uzené prasečí uši s hořčicí. Ne všichni také zajásají nad bramborákem posázeným prasečími paznehty. Ale obří bramborové knedlíky plněné masem, houbami či škvarky a tvarem připomínající vzducholoď (také proto se jmenují cepelinai), „bramborové klobásy“, případně skvělý boršč se smetanou a masovými taštičkami jistě potěší žaludek každého Čecha ignorujícího racionální výživu. Pro ty, co upřednostňují jídla zdravější a střídmá, je tu nepřeberné množství pokrmů z ryb. Delikátní studená jogurtová polévka z herynka, lososí steak či čerstvě uzený úhoř jsou dostupné za velmi příjemné ceny – vždyť moře je tu nedaleko. K jídlu můžete přikusovat výtečný černý chleba a k pití zkuste kvas (tady se mu říká gira), který je velmi chutný, zdravý a je s podivem, že ho k nám už dávno někdo nedováží.

Nashledanou v Litvě

Litva je na jednu stranu starobylou zemí, jejíž folklór vykazuje obrovské množství dávných pohanských tradic a rituálů, na stranu druhou je to země mladá, dychtivě a chvatně se rozvíjející. Je stejně jako Česká republika součástí Evropské unie, a nutno dodat, že si této skutečnosti její obyvatelé velice váží. Čechy mají Litevci velice rádi, každý tu zná Prahu a pochvaluje si české výrobky... My však o Litvě víme pramálo. Přitom není ani daleko, ani nezajímavá, ani drahá. Důvod, proč se do Litvy nejet podívat, prostě neexistuje.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod