Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Estonští emigranti a způsoby uchování jejich národní identity
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2008


Estonští emigranti a způsoby uchování jejich národní identity


Iivi Zájedová



Jednou z pozoruhodných etap novodobé historie estonského národa je emigrace v dobách sovětské okupace a s ní související vznik ostrůvků estonské kultury po celém světě. Estonci žijící v zahraničí udělali pro udržení své kultury mnohé, především zakládáním různých společností, škol a klubů, jejichž činnost přetrvává dodnes.


Hlavní podíl na udržení své kultury mají aktivity jako je festival ESTO a další festivaly nebo skautské tábory pořádané po celém světě. I když se od sebe může činnost estonských komunit v různých částech světa lišit, jejich společným jmenovatelem je udržování národní identity a aktivní účast na společenském a kulturním životě. Tím dochází k upevňování „estonství“. V Estonsku vyšlo na toto téma velké množství různých analýz a článků, především v místních novinách a časopisech. Výzkumů o estonských uprchlících a jejich aktivitách jako nositelů identity však není mnoho. Mimo Estonsko existují různé archivy bývalých uprchlíků nebo kulturní archivy, kde lze najít materiály o aktivitách Estonců v uprchlických táborech. Z těchto archivů přišla část do estonských knihoven a muzeí. Materiály nacházející se v soukromých archivech ale nejsou dodnes zmapovány, navíc chybí garance jejich zachování. Proto si výzkumná skupina z Tallinnské univerzity vybrala právě toto téma a jako první objekt svého bádání zvolila estonskou komunitu v Německu. Vlastní výzkum však ztěžuje faktor času, poněvadž zkoumaný proces začal již před 60 lety a mnoho lidí, kteří byli na výše zmíněné aktivity napojeni, je velmi starých nebo již nejsou mezi živými.


Historické pozadí estonské emigrace

Stejně jako Česko nebo Lotyšsko vyhlásilo také Estonsko svou samostatnost v roce 1918 (24. února). Dne 2. února 1920 byla v Tartu podepsána mírová smlouva s Ruskem, která potvrdila suverenitu Estonska a v níž Rusové rezignovali na veškeré nároky plynoucí z bývalé příslušnosti země k carskému Rusku.

V roce 1938 přijalo Estonsko neutralitu, přesto se v roce 1939 dostalo pod velký tlak ze strany velmocí. Rozhodující roli pro další vývoj sehrál 23. srpen 1939, kdy byl podepsán tajný dodatek paktu Molotov–Ribbentrop. Pro existenci pobaltských států to znamenalo totéž, co pro Československo Mnichov. Během pěti let bylo Estonsko třikrát okupováno. Za první sovětské okupace (1940–1941) bylo do sibiřských lágrů odvlečeno 143 331 estonských občanů a do SSSR mobilizováno přes 33 000 mužů. Během velmi krátké doby ztratilo Estonsko 100 000 civilních obyvatel. Za druhé, německé okupace (1941–1944), uteklo do Finska před mobilizací 6000 lidí, popraveno bylo 7800 lidí, do pracovních táborů odvlečeno 8000 lidí. Před třetí, opět sovětskou okupací, uteklo ve strachu z dalšího teroru na Západ během pár měsíců více než 70 000 lidí.

V letech 1940–1953 tak Estonsko ztratilo velkou část svého obyvatelstva. Z národů Evropy, které mají svůj stát, jsou tak Estonci spolu s Lotyši jedinými, jejichž počet příslušníků se oproti začátku 20. století snížil (u Estonců jde o úbytek 10 %). Estonci i jiné pobaltské národy se v uprchlických táborech a jinde ve světě pokoušeli znovu obnovit a zachovat svůj kulturní život, který si s sebou přinesli ze své vlasti.


Výzkum a jeho závěry

Cílem výše zmíněného výzkumu bylo zmapovat vznik skupin estonského lidového tance a jejich úloha při udržení „estonství“. Předmětem zájmu bylo období po druhé světové válce, aktivity uprchlíků a procesy v daném období. Při sběru dat byla použita nestrukturovaná interview a hovory o některých hlavních tématech jako například téma vzniku skupin národních tanců, jejich cíle a význam pro emigranty. Výzkumný tým chtěl najít odpověď na hypotézu o tom, že kulturní aktivity včetně národního tance pomohly zachovat národní identitu emigrantů.

Interview se zúčastnili v období 2006–2007 Estonci žijící v okolí Bonnu a v Hamburku, dotázána byla první a druhá generace po roce 1945. Analýza byla provedena na základě textového přepisu interview.


Příklad obnovení kulturního života v německém uprchlickém táboře

Není těžké odhadnout, proč výzkumná skupina zvolila jako první místo svého bádání právě Německo. Hlavním důvodem je, že mnozí uprchlíci z Estonska dostali možnost odejít do spojeneckých táborů, kam jich také dorazilo nejvíc. Odtud pak byli propuštěni hledat si obživu kromě Německa také v Belgii, Velké Británii, Austrálii, Švédsku, Kanadě a Spojených státech.

V uprchlických táborech žili Estonci několik let. Vládla v nich bída, tábory byly zdravotně a hygienicky závadné. Přesto se Estonci ihned po příchodu zapojili do společensko-kulturního a vzdělávacího života. Sami zakládali školy, v nichž se vyučovalo v rodném jazyce, církevní farnosti, pěvecké sbory, sportovní týmy a kluby, a také skupiny národních tanců. Co však přimělo Estonce v německých uprchlických táborech zakládat tato společenství? Důvodů bylo pochopitelně víc, ale bezpochyby můžeme říci, že hlavním důvodem bylo národnostní cítění a společná minulost. Většina knih napsaných Estonci v zahraničí se soustřeďuje na estonskou historii, ve které hledají prameny národní identity z minulosti, kde klíčovou otázkou je návaznost a pocit čehosi společného. Uprchlíci, kteří přišli do táborů, byli v produktivním věku a byli primárně vázáni na výstavbu mladé republiky, které se v jejích začátcích aktivně účastnili. Proto považovali tradiční kulturu za něco, co váže do jednoho celku celý národ a přenáší s sebou do současnosti kolektivní paměť, která se tím stala velice důležitou.

Významnou součástí kulturního života estonských emigrantů se staly národní tance. V meziválečné době se v Estonsku tradice jejich provozování rozšířila velmi rychle, především ve školách, sportovních a jiných organizacích. Byly jednou z nejstarších tradic, vázánou na kulturní dědictví a poukazující na původní kulturu. Roku 1934 se uskutečnily první Estonské hry.


Vnitřní a vnější aspekty

Útěky Estonců (ale i Lotyšů) před sovětským terorem probíhaly masově a ve velmi krátkém časovém období. Z pohledu vytváření exilového společenství proto byla důležitá rozmanitost povolání uprchlíků. Pocházeli z oblasti vědy nebo kultury a díky tomu mohli v exilu zakládat kromě škol a dokonce i univerzit také kulturní nebo společenské spolky. Byli přesvědčeni, že jsou v exilu jen na krátké období. Většina účastníků rozhovorů tuto tezi potvrdila: „Při útěku jsme doufali, že se vrátíme zpět, a proto jsme nechtěli jít nikam daleko, protože z USA by to bylo do Estonska daleko.“ – uprchlík, 85 let; „Chtěli jsme odejít jenom na čtvrt roku, ale zůstali jsme zde dodnes.” – uprchlík, 83 let.

I poté, co bylo jasné, že exil tak rychle neskončí, se jejich vztah ke kultuře nezměnil. Své děti učili estonštinu a všechny ostatní znalosti, týkající se estonské kultury, mimo jiné i národní tanec, považovaný za důležitý pro udržení národní identity: „Děti rostou, (…) chtěla jsem, aby se trochu naučily estonskému národnímu tanci.” – uprchlice, 85 let; „Tancovalo se pro radost (…), byla to pro nás velká čest a dělali jsme to rádi a s estonským duchem (…), dokonce jsme za to platili. Lidé přicházeli z Kolína, z Mnichova a z Oldenburgu. To byla jedna velká rodina. Spolu jsme tančili a zpívali.” – uprchlík, 36 let. Za zmínku stojí i skutečnost, že na tato setkání přicházeli i Estonci, kteří se už z táborů odstěhovali. Překážkou nebyla ani velká vzdálenost: „Na zkoušky jsme přijížděli i ze Švédska a Holandska.” – uprchlík, 85 let.

Potenciální překážkou pro kulturní činnost mohl být nedostatek prostor pro tyto aktivity a prostředků na nájem. Provedená interview však ukázala, že tento problém byl lehce překonán. Dle výzkumu se většinou používaly prostory ve školách. Některé místnosti například zadarmo poskytla mezinárodní organizace YMCA. Zpočátku byly místnosti pro kulturní aktivity poskytnuty zadarmo přímo v táborech. Tato kompaktnost a možnost používat místa k setkání zadarmo se změnila po odchodu z tábora. Na začátku 50. let se většina Estonců rozptýlila po celém Německu a po celém světě. V důsledku toho se kompaktnost estonského společenství neustále měnila. Navíc fakt, že většina z emigrantů byla v produktivním věku, vedl k zakládání rodin a společenské aktivity proto musely ustoupit do pozadí. To také ovlivnilo udržení skupin, i když pravdou zůstává, že po určité době tyto rodiny opět začaly jevit zájem o obnovení estonského společenského života.


Další role národního tance

Nesmíme zapomenout, že estonští emigranti byli především politickými uprchlíky – národní tanec měl proto v politicky obtížném období také politický rozměr. Emigranti se také snažili svému okolí přiblížit a vysvětlit problémy Estonska. Byla to forma „boje“ mimo území státu s cílem přispět k obnovení jeho samostatnosti. Proto byly velké festivaly Estonci považovány spíše za demonstrace: „Ano, v Lübecku (…), v Münsteru (…), v Geislingenu byla velká demonstrace.” – uprchlík, 80 let; „V Kolíně byla. V Heidelbergu. Tam byla velmi velká demonstrace.” – uprchlík, 83 let; „V Bocholtu byl velký pochod. Celé Německo bylo tady, město bylo uzavřeno.” – uprchlík z druhé generace, 57 let.

Tyto festivaly dávaly rovněž možnost vysvětlit každému, kdo o to měl zájem, kým jsou Estonci, kde Estonsko leží a jak se vůbec dostali do Německa: „Vždy, kdy jsme měli vystoupení, jsme dělali propagandu (…). Kde se vůbec Estonsko nachází (…) a že teď je pod Sověty (…).” – uprchlík, 85 let; „Lidé chtěli vědět, kdo jsme. Sami přišli a ptali se, kde je Estonsko.” – uprchlík z druhé generace, 57 let; „Zpěv a národní tanec, to byla naše zbraň. Tím jsme mohli ukázat místním lidem, odkud jsme, kdo jsme a proč jsme tu. Tím jsme mohli dělat kulturní politiku a ukázat svou kulturu a estonsky jazyk… To byl náš vklad k opětovnému osamostatnění Estonska. Dával nám hrdý pocit, že estonské písně a tance jsou krásné.” – uprchlík, 85 let.


autorka působí na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod