Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - V Bělorusku nejde jen o to vyměnit vlajku
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2009


V Bělorusku nejde jen o to vyměnit vlajku


Rozhovor s aktivisty mládežnické organizace Mladá fronta

Lída Vacková





V rámci letošního ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět uspořádala společnost Člověk v tísni výstavu fotografií s názvem Real Belarus – Opravdové Bělorusko. Výstava je tvořena dvanácti portréty pronásledovaných osob a doprovodnými texty vyprávějícími konkrétní příběhy. Fotografie a příběhy ukazují, jakým způsobem režim porušuje ústavní práva svých občanů.


Na pražskou vernisáž byli mezi jinými pozvány i dvě tváře z fotografií – aktivistky neregistrované mládežnické organizace Mladá fronta (Malady Front) Nasta Palažanka a Ljudvisja Atakulava, a autor snímků Uladzimir Hrydzin. Mladá fronta již více než třináct let sdružuje protirežimně naladěnou běloruskou mládež. K hlavním cílům MF patří propagace demokracie, křesťanských hodnot, běloruského jazyka, národních symbolů a evropské integrace Běloruska.

Mottem letošního festivalu Jeden svět bylo „Před 20 lety jste přišli do svobody. Teď ukažte, jak s ní umíte naložit“. Na rozdíl od československé generace polistopadových dětí se Uladzimir (1981), Nasta (1990) ani Ljudvisja (1990) do svobody nenarodili, přesto ve svém každodenním životě ukazují, jak by s ní naložili.


Jak vypadá váš „obyčejný den“ v Bělorusku?

Ljudvisja: Vstanu a pak jdu zatím stále ještě na přednášky na univerzitu. Potom se většinou sejdu se svými kolegy z Mladé fronty, občas jdu na demonstraci, nebo plánujeme kampaně. Každý den je jiný, ale vždy něčím zajímavý.

Nasta: Každý den začíná opravdu jinak. V Bělorusku vlastně nikdy nevíš, jaký den tě čeká. Občas vstanu, zapnu počítač a prostě jen řeším společné plány s regionálními maladofrontovci (Nasta má v MF na starosti regiony – pozn. aut.). Jindy zase začne den v deset hodin dopoledne u soudu, kam chodíme podpořit naše kolegy, které si vybral režim jako exemplární případy a chce nás tím vystrašit.

Uladzimir: Ráno vstanu tak v devět, zapnu počítač, přečtu si zprávy a vytipuji události, které by mi neměly daný den uniknout, a vyrazím do města. Celý den fotím a večer potom vybírám nejlepší snímky.


Jak vlastně okolí reaguje na vaši aktivistickou činnost?

Nasta: S upřímnou soustrastí... (smích). Ne, teď vážně. Většina lidí v našem nejbližším okolí nás podporuje, snaží se pomáhat, jak psychicky, tak i materiálně. I naši vrstevníci, kteří sami nejsou aktivisty, stojí při nás. Neprosazujeme myšlenky Mladé fronty, prosazujeme i názory mladých Bělorusů. Samozřejmě nejhorší je ta situace pro naše rodiče. Chápou, že děláme to, čemu věříme, na druhou stranu chtějí pro své děti to nejlepší. A to samozřejmě není vyloučení z univerzity, administrativní vazba až dvacet dní, sledování, odposlechy telefonů, komplikované hledání práce a tak dále. Některým mladofrontovcům rodčie kategoricky neschvalují jejich činnost, zakazují jim chodit na akce, setkávat se s jinými členy Fronty, občas to bohužel končí naprostým vzájemným odloučením.

Ljudvisja: Největší oporou je mi moje maminka. Ona sama je taková „aktivistka v převleku“. Vždy mě vychovávala tak, abych si vážila své země, svého jazyka, kultury, literatury. Nezměnilo se to ani když jsem vstoupila do Mladé fronty. Přestože občas máme na něco jiný názor, stále mě podporuje. Kvůli mé činnosti jí hrozili i výpovědí, ale na malém městě je prostě pediatr potřeba… Takže nakonec o práci nepřišla a byla pouze „upozorněna“, že by měla své dceři domluvit.


A co třeba sousedi u vás v domě? Jaká je reakce lidí, když mluvíte bělorusky? Je situace stále stejná a dívají se na vás „skrz prsty“?

Nasta: V Bělorusku nefunguje svoboda slova a už vůbec ne sdělovacích prostředků. Takže „obyčejní lidé“ znají maximálně mé jméno. Pravděpodobně se ani nikdy nedozví, že jsem byla ve vazbě a že mou rodinu sleduje KGB. Potom jsou tu samozřejmě i lidé, kteří jsou si jisti, že pracujeme za americké peníze, že jsme vlastně extremisté, ale těch už jsem si přestala všímat. Takovým lidem nemá cenu odpovídat, stejně je nepřesvědčím.

Ljudvisja: Musím říct, že v stále dost ruskojazyčném Bělorusku se už na mě nikdo nedívá zle, když mluvím bělorusky. Dokonce bych řekla, že tím, že mi potom také bělorusky odpovídají, mi projevují určitou symbolickou podporu. Lidé v Bělorusku se pořád bojí říct svůj názor nahlas, něco požadovat otevřeně, žijí si ve svém každodenním „tunelu“ domov–práce–děti, a nechtějí si zadělat na jakékoli problémy.

Uladzimir: Situace se mění, řekl bych že k lepšímu. Pořád víc a víc mladých lidí mluví bělorusky. Starší generace si sice zvykla na ruštinu, ale i tam je patrná změna, jak již říkala Ljudvisja. Jinak na mě sousedi nijak zle nekoukají, jsem obyčejný kluk s foťákem. Pravda, občas si někdo „rýpne“ z čeho vlastně žiju, ale to je podle mě asi stejné třeba i u vás v Čechách.


Co si vlastně myslíte o lidech, kteří „plní rozkazy“? O milicionářích, kteří do vás kopou na demonstracích a kteří vás zatýkají, o soudcích, kteří vás odsuzují za smyšlené přestupky a o dalších?

Nasta: Samozřejmě, že to jsou lidi, kteří mají svoje rodiny a musí je živit. Ale i když mi omonovec (příslušník speciálních jednotek ministerstva vnitra – pozn. aut.) řekne: „Promiňte, je to prostě naše práce,“ stejně to nedokážu pochopit. Každý má přece nějaké svědomí?

Ljudvisja: Ti lidé se bojí, sami sobě lžou a věří, že je jejich svědomí nikdy nedostihne. Nevyčítám jim to, ale odmítám to pochopit.


Co čeká mladá běloruská generace od západní Evropy?

Nasta: Chceme, aby Evropská unie všemi možnými způsoby tlačila na Lukašenka a aby trvala na splnění konkrétních požadavků – dříve jich bylo dvanáct, teď je jich jen pět. Zatím to prostě vypadá, že se nevede žádný dialog, ale monolog. EU stále mluví a požaduje, Lukašenko mlčí, potom udělá jeden malý ústupek a celý Západ hned tleská. Nevím, jak to správně vyjádřit, ale zdá se mi, že Evropě ani tak nejde o Bělorusy, jako spíš o to neztratit Bělorusko a nepřenechat ho Rusku.

Uladzimir: Abych byl upřímný, nemyslím si, že by měla mladá generace od Evropy něco požadovat nebo čekat. Mladí Bělorusové by hlavně měli pracovat sami na sobě, prostě „míň kecat a víc pracovat“. Neměli by čekat zázraky od Evropy, ale soustředit se na práci doma. Jen my můžeme změnit Bělorusko. Evropa nám může pomoci, ale hlavní práce je na nás.


Další otázka vztahující se k Evropě: nakolik je pro vás problémem vízový režim v zemích schengenského prostoru?

Nasta: Samozřejmě je pro nás díky vízovému režimu cestování poněkud komplikované ale víza vlastně nikdy nebyla hlavní překážkou. Největším problémem pokaždé je, jestli nás režim vůbec pustí ze země. Dálkově studuji Evropskou humanitní univerzitu ve Vilniusu a už se mi několikrát stalo, že mě na bělorusko-litevské hranici zadrželi a něco si „ujasňovali“. Málem jsem kvůli tomu nestihla zápočtový test a zkoušku. Dalším mladofrontovcům často na hranicích bezdůvodně konfiskují počítače, knížky, letáky apod.

Ljudvisja: Jak už řekla Nasta, víza rozhodně nejsou největším problémem. Mě zatím z hranic nikdy neposlali zpátky, přitom to čekám při každé cestě. Další věcí je, že víza jsou na běloruské poměry opravdu drahá. Částka 60 eur je při průměrném běloruském platu přibližně 250 eur prostě nedostižný luxus. Mladí lidé jako my naštěstí velmi často získají jednorázové vízum bezplatně, stejně je to ale byrokratický blázinec. A úplně nejhorší na tom je, že to Lukašenko používá ve své propagandě, a tvrdí, že Evropa diskriminuje Bělorusy. Přitom jen díky našim politikům jsme nedosáhli dohody s Evropskou unií jako třeba Ukrajina, Rusko nebo Moldavsko, jejichž občané platí za vízum jen 35 eur.

Uladzimir: Já osobně jsem zatím na hranicích nikdy problém neměl. V mém okolí je ale opravdu mnoho lidí, kteří jsou v seznamu „nevýjezdních“ (od 1. ledna 2008 byl zakázán výjezd ze země více než 100 000 běloruských občanů – pozn. aut.).


Co čekáte od prezidentských voleb v roce 2001? Přemýšlíte už o nich, plánujete akce?

Nasta: Určitě se budeme jako Mladá fronta aktivně účastnit předvolební kampaně. Budeme přemlouvat mladé lidi i jejich rodiče, aby šli k volbám, nenechali se zastrašit nátlakem režimu v práci a volili podle svého svědomí. Je to ale problematické, když volby u nás od roku 1994 zatím nebyly demokratické nikdy.

Uladzimir: Parlamentní volby na podzim roku 2008 sice byly něčím jiné, bylo „snazší“ vést předvolební kampaň, chodit s letáky, setkávat se s voliči. Ale samotné volby byly prostě výsměch. Jak už řekla Nasta, volby prostě nejsou demokratické, ať už složením volebních komisí, nebo samotným „sčítáním“ hlasů. Lukašenko se směje do očí nejen Bělorusům, ale i pozorovatelům OBSE a obecně všem, kdo uznávají základní demokratické hodnoty. Takže od voleb roku 2011 čekám zatím málo. Rozhodně ale pomůže mezinárodní tlak na běloruský režim, aby nedělal pouze kosmetické změny, ale nabídl Bělorusům opravdu férové volby. Sám říká, že ho podporuje většina Bělorusů, čeho by se tedy měl bát?

Kde se vidíš za rok touto dobou? V Bělorusku, v zahraničí?

Ljudvisja: Tak daleko vůbec nekoukám. Každý den čekám, co se stane, život v Bělorusku mě naučil nedělat si žádné velké plány. Nedokážu říct, kde budu, ale doufám, že za rok budu dokončovat svou magisterskou práci, připravovat se na státnice a třeba hledat práci. Rozhodně ale chci zůstat v Bělorusku.

Nasta: Jak jsem už řekla, každý den je úplně jiný, proto se stejně jako Ljudvisja nedívám příliš daleko. Ale jinak doufám, že se budu pořád věnovat tomu, co dělám teď, tedy pracovat pro Mladou frontu a plánovat kampaně. Třeba už budu pracovat v zaregistrované organizaci a moje práce tudíž nebude nelegální. V zahraničí se ale rozhodně nevidím.

Uladzimir: Já razím postoj co bude, to bude. Jediné, co bych opravdu nerad, je muset odjet do jiné země. A také doufám, že budu pořád lepším a lepším fotografem.


Věříte, že se v blízké budoucnosti může situace v Bělorusku nějak markantně změnit?

Nasta: Rychle se nikdy nic na dlouho nemění, myslím, že to je nemožné. V Bělorusku nejde jen o to vyměnit vlajku, prezidenta a politické směřovaní země. Je nutné pracovat a vychovávat novou generaci, měnit myšlení lidí, principy, říkat jim o jiných možnostech pro naši zemi. To je všechno na dlouho. Ale i tak jsem optimistka…

Ljudvisja: Ráda bych věřila, že se kdykoli může něco naprosto neočekávatelného stát. Něco, co změní můj život v Bělorusku.

Uladzimir: Chci, aby se situace v Bělorusku změnila, a věřím, že se změní, ale nemyslím si, že to bude formou revoluce nebo převratu. Spíš asi půjde o několikaletý proces, kdy se bude postupně měnit jak režim, tak i mentalita lidí, dokud si jejich dostatečné množství neuvědomí, že tak jak žijí, už žít nechtějí. Takže z krátkodobé perspektivy to bohužel na nějakou zásadní změnu nevidím.

Lída Vacková je koordinátorkou běloruských projektů společnosti Člověk v tísni

 


Ljudvisja Atakulava

Vyrůstala v městečku Žytkavičy v Homelské oblasti. Její matka vedla místní Konzervativně-křesťanskou stranu a Ljudvisja byla od dětství vychovávána v lásce k běloruské kultuře a jazyku. O politiku se začala zajímat až na univerzitě v Minsku. Už jako studentka prvního ročníku se na jaře 2006 účastnila protestů po prezidentských volbách a byla zadržena policií. „V té době jsem ale nebyla plnoletá, tak jsem vyvázla celkem bez úhony,“ vypráví. Dnes je členkou Mladé fronty. Byla několikrát zatčena a krátkodobě vězněna, hrozilo ji vyloučení ze studia. „Občas si říkám, že všeho nechám a budu se věnovat něčemu úplně jinému. Tím si ale asi procházejí všichni. V takových chvílích mluvím s těmi, které mám ráda, kteří jsou v demokratickém hnutí mnohem déle než já. Jdou stále dál s vírou, že se nakonec všechno podaří změnit. Je důležité, aby všichni viděli, že mládež není pasivní, že něco dělá. Potom mají ostatní menší strach. Proto se tam pořád vracím.“

 

Nasta Palažanka

V roce 2009 oslavila osmnácté narozeniny. V květnu 2007 byla jedinou dívkou mezi pěti aktivisty stíhanými za členství v neregistrované organizaci Malady front (Mladá fronta), kam vstoupila na podzim roku 2004. „V té době jsem ještě úplně nerozuměla, co je to za organizaci, jestli jde o nějaký klub milovníků běloruské kultury nebo opravdickou politickou stranu,“ říká Nasta. Dříve se aktivně věnovala hudbě, zpívala v rockové skupině. Nyní jí kvůli občanským aktivitám na hudbu nezbývá čas. Domnívá se, že právě ženy jsou schopny oslovit běloruské občany a vnést do politiky nový vítr. V srpnu 2007 během pokojné demonstrace ji kopl do zad příslušník speciální policejní jednotky. Byla na seznamech osob se zákazem vycestovat do zahraničí, kromě toho byl na ni vyvíjen i psychologický nátlak (například zjistila, že její osobní údaje a telefonní číslo byly zveřejněny na stránkách erotického serveru). Co se týká perzekuce aktivistů MF, Palažanka konstatuje: „To že nás pronásledují znamená, že asi děláme všechno správně.“





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod