Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Nejzajímavější je pro mě člověk
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2006


Nejzajímavější je pro mě člověk


Rozhovor s polským reportérem Wojciechem Tochmanem

Justyna Wodzisławska



Wojciech Tochman vždy nejvíce pozornosti věnoval lidem: bás­nířce, jejíhož syna zavraždila StB, polské horolezkyni po­hřešované v Himaláji, nestvůrně ošklivému chlapci, kterého se bály jak děti, tak chůvy... Tyto reportáže se­sbíral do knížky Schodów się nie pali (Schody se ne­za­palují, 2000, 2006). Návštěva v Bosně zachvácené vál­kou vyústila v knihu Jakbyś kamień jadła (Jako bys jedla kamení, 2002, 2005, přeložena do čtyř jazyků). Jeho nejnovější knihou je fabulovaná reportáž Córeńka (Dce­ruška, 2005), příběh o kolegyni po­hřešované na Bali. Psal také o Mexiku – šokující Dekompozycja (Dekompozice) o masových zmi­zeních žen v Juárezu.


Co je to vlastně reportáž?

Reportáž se asi ničím neliší od vyprávění nebo povídky, kromě toho, že to, o čem hovoří, se skutečně stalo. Zatímco vyprávění je považováno za fikci – a je otázkou, zda je to vždy správné –, reportáž je zápisem skutečností, které jsem viděl, které jsem zažil, promyslel, přefiltroval. Takže reportáž není objektivní: to byly moje pocity a dojmy, mně to bolelo, já se bál, já byl vzteklý... Reportér není zrcadlem, není magnetofonem ani strojem. Je člověkem. A člověk po­zoruje subjektivně. To, co se mně zdá hnědé, se tobě může zdát černé a dalšímu čokoládové. Já mám pocit, že je tu dusno, a někdo jiný si toho vůbec nevšimne. Kromě jistých faktů, které lze dokázat, je všechno ostatní doj­mem, interpretací. Pokud se něco stalo v pátek, tak se to stalo v pátek a o tom nelze debatovat, ale jestli se u té události shromáždil dav, nebo jen padesát osob, to už je otázkou interpretace.

V rozhovorech říkáš: Reportér je povinnen se divit, ne­vědět, hledat odpovědi. Rád nerozumí, nechápe. Vzru­šuje mě, že nikdy nevím, kam až mě reportáž zavede...

Reportér není idiot a neudivuje ho, že voda teče zhora dolů. Nemyslel jsem takovýto údiv. Spíš jisté zaskočení lidmi, lidskými postavami. Až na to, že čím déle člověk žije, tím méně věcí ho udivuje. Čtu si zprávu v no­vinách a najednou znám odpovědi na všechny otázky, které si kladu. Anebo si žádné otázky nekladu, protože z té no­ticky jsem se dozvěděl všechno. A nic víc mě v té zále­žitosti nezajímá. V takové situaci se nechápu tématu, protože vím, že během práce se budu nudit. Ale když mě v novinové zprávičce zaujme něco zvláštního, když mi intuice říká, že je to téma, že se za tím něco skrývá, v tu chvíli cítím, že mám práci. Jsem přesvědčený, že dobrá reportáž se podaří tehdy, kdy už od začátku práce jsem napjatý zvědavostí, naplněný údivem. Skutečně se divím tomu, že ženy v Bosně, jejichž muži a děti byli zavražděni, nezešílely – jsem přesvědčený, že já bych ty smrti nezvládl. Kvůli tomu vznikla moje knížka o Bosně. Podlehl bych tak extrémní situaci, ale ty ženy nepod­lehly. Dále žijí. Je podivuhodné, že nezešílely. Možná že se někde v hloubi duše obávám všeho, o čem píšu. Nějakých událostí, které neodvolatelně změní můj život. Celá literatura přece vzniká z obav, posedlostí, tužeb, bolesti. I z radosti, ale to méně častěji.

Jak stojí na předsádce tvé nejnovější knihy, pro obě její hrdinky je „velká cesta na jiný kontinent zároveň fascinujícím psychoterapeutickým putováním”. Možná jde o psychoterapii nejen pro hrdinky Córeńky, ale také pro tebe?

Samozřejmě, všechno co jsem napsal je také o mně. Všechna témata, na kterých jsem pracoval, mě nejdřív musela nějak rozrušit. Hana Krallová to popisuje jako souznění. Říká, že se chápe námětu, když cítí, že souzní s jeho hrdinou. U mě je to podobné. Píšu vždy o tom, co se mě nějak dotýká, přestože to často nedokážu pojmenovat.

Ty a Mariusz Szczygieł jste nejvýznamnějšími reportéry své generace. Jste zhruba stejně staří, za sebou máte podobnou cestu, stejné učitele. Přesto, on má rád his­torii, anekdoty, blýskavé pointy, a pokud se u něj objeví člověk, je zapletený do dějin, které ho časem zničí. Ty o lidech píšeš důsledně, o lidech ublížených, o lidech ztracených – ve světě, ale i doslova –, o emocích a tou­hách. Proč jsou pro tebe jiní lidé tak důležití?

Co je důležitějšího než člověk? Jen asi Bůh, ale nic víc. Kdysi mě zaujaly případy pohřešovaných lidí, nejdřív to bylo jedno téma, potom program v televizi, nakonec nadace ITAKA. Zmizení člověka je událost přesahující lidskou míru utrpení a vytrvalosti. Nikdo z blízkých pohřešovaného si s tím neumí poradit, zvlášť když jde o pohřešované dítě, nebo když pohřešování trvá více let. Člověk je tak stvořený, že chce vědět. Dokáže žít po smrti blízké milované osoby, přestože se s ní nikdy ne­smíří. Ale nedokáže si zvyknout na představu, že mu někdo blízký zmizel. Co se s ním děje? Neubližuje mu někdo? Ví, co je zač? Takové otázky občas zůstávají bez odpovědi po mnoho let. To je mučení. A o tom jsem psal. Pak jsem dostal návrh na uvádění televizního programu na toto téma, uváděl jsem ho šest let, a velikost lidského utrpení se ukázala být tak zdrcující, že jsme nemohli všem pomoci. Tehdy jsem založil nadaci, která dodnes zajišťuje potřebným psychologickou, sociální a právní pomoc. Já sám jsem ji nemohl poskytnout, protože jsem jen reportér.

A odkdy jsi věděl, že jím budeš?

Byla to moje vášeň už od dětství, jako osmiletý jsem redigoval rodinné noviny. Moje první vážná reportáž byl článek o šatně v mém gymnáziu, ve které fungovalo ja­kési školní podsvětí. Porušil jsem tehdy nejdů­le­ži­tější reportérskou zásadu: nepsat o ničem, co se mě osobně týká. Změnil jsem sice reálie, ale i tak se všichni dovtípili a ještě štěstí, že jsem od spolužáků nedostal. Potom jsem začal psát do Gazety Wyborczé a tak to začalo.

Pohovořme ještě o technice psaní: proč používáš tak málo znaků, tak málo slov? Všechno popisuješ tak stručně – krátké věty, málo přívlastků, emocí, čas vždy přítomný. Češi si myslí, že čím víc, tím líp.

A přitom je to naopak! Spisovatel nebo reportér si musí uvědomovat váhu slov, musí být za slova zodpovědný. Celý život se cítím hloupě kvůli tomu, že lidem pletu hlavy svými příběhy. Sám sobě se divím, že píšu. Zdá se mi, že všichni ostatní mají víc co říct než já, že píšou zajímavěji a rozumněji než já. Mám za to, že nesmím lidem brát příliš času, a proto píšu krátce, abych jim ho ušetřil.

Ale samotné čtenáře nešetříš, tvoje reportáže z Bosny jsou vskutku dojemné. Kdysi jsi řekl, že chceš lidem ničit jejich klid, že píšeš, abys probudil svědomí...

Reportáž musí pohnout čtenářem, probudit jeho pochybnosti, zbořit jeho pohodlný klid. Pro lidi je přirozené, že nevidí dál, než za svůj plot, že mají rádi bezpečí a ne­vě­domost, že nevidí hlad a válku za humny.

Ty jsi se ale vydal dál než za humna, byl jsi až na Bali...

Odjel jsem tam hned po teroristickém útoku, abych na­šel pohřešovanou kolegyni z Gazety. Jme­no­vala se Beata Pawlaková. Vybrali mě v redakci proto, že mám zku­še­nosti s hledáním pohřešovaných, nebojím se pohledu na mrtvá těla a umím anglicky. Po několika týdnech hle­dání se ukázalo, že Beata, která psala o te­­ro­ristech, se stala jejich obětí. Zahynula při atentátu 12. října 2002 společně s dvěma sty dalšími lidmi. Tehdy vznikla re­portáž, a potom knížka. Vždy se snažím psát o něčem neblahém. Ovšem rád čtu články lehké a zábavné, ale nechce se mi nebo neumím je psát. Po Bosně se mi jen málo věcí zdá důležitých a hodných popisování.

Říkáš, že máš rád tajemství, které mu­síš odhalit, a lidi, co je nosí v sobě. Jak nacházíš hrdiny svých reportáží?

Různě. Občas přijde námět v dopise do redakce nebo mně osobně. Stále více je mailů, jsou rychlejší a ano­nym­nější. Všechny začínají takhle: z vašeho článku vyplývá, že rozumíte lidem, a proto bych se s vámi chtěl podělit o své tajemství... A občas je to tajemství natolik inspirující, že stojí za to se mu věnovat. Nemůžu ale psát o všem, například stále o pohřešovaných, protože kdo by to četl a kdo by to vydal? Občas to bývá také tak, jako v případě mého článku o au­tonehodě maturantů jedoucích na Jasnou Goru: zdá se ti, že už všechno k tomu tématu bylo řečeno a na­psáno, a najednou odhalíš něco, na co nepřišel žádný novinář. Že je zapotřebí psát ne o lidech, ale o Bohu, ke kte­rému ti mladí lidé jeli a nedojeli. Shořeli na uhel.

Zdá se, že tě asi čím dál tím víc přitahuje krásná litera­tura. Je to tak?

Chtěl bych teď napsat něco jiného, knihu o současném Polsku, s politickým, společenským, melodra­matickým, možná gayovským podtónem, ať je to trochu pikantní. Ale to nebude žádná povídka, nic takového, spíš něco podobného reportáži. Protože jsem a budu reportérem, i přesto, že část kritiků považuje moji Córeńku za po­vídku, a ne reportáž. Kritici potřebují takové definice a škatulky, ale já sám vím, kolik je v té knížce pravdy, tedy reportáže. Možná se to nakonec nevměstná ani do jejích konvencí, třeba to dopadne jako široce pojatý dokument. A jestli je to literatura? Nepřemýšlím o tom, jestli dělám literaturu nebo ne. Snažím se psát zajímavě, nenudit. A provokovat.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod