Navýchod.cz - Navýchod - Příloha: Energetický sektor Gruzie
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2010


Příloha: Energetický sektor Gruzie


Nela Srstková


Bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu byla Gruzie prakticky plně závislá na importu energií z Ruska a dalších postsovětských států. Odhaduje se, že v roce 1991 dovážela až 80% ze své celkové energetické spotřeby. Gruzie nedisponuje prakticky žádnými vlastními zdroji pro krytí potřeb energetického průmyslu, vyjma určitých možností v hydroenergetice. Přetrvává tak její závislost na sousedních dodavatelských státech, kterými jsou Ázerbájdžán a Ruská federace. Na druhé straně je významným tranzitním státem pro další země regionu – Turecko a Arménii, a dále pro Evropu.

Elektrická energie

Největší rozvoj v posledních letech prodělala právě výroba elektrické energie z vodních zdrojů. Elektřina vyrobená v Gruzii v roce 1991 kryla celkovou spotřebu země z 51%, zbylých 49% se získávalo z ruských zdrojů (přímým importem či spalováním dováženého plynu). Největším zařízením produkujícím elektrickou energii byla vodní elektrárna fungující na řece Enguri, jejíž součásti se však nacházely i na území teritoriálně náležícímu k Abcházii. To se negativně projevilo během gruzínsko-abcházského konfliktu v letech 1992-1994 častým přerušováním produkce a dodávek.

Přestože byla nakonec sjednána dohoda, podle které se Gruzie a Abcházie o vyrobenou elektřinu dělily; ve snaze omezit do budoucna podobné komplikace vznikly plány na stavbu nových vodních elektráren a rekonstrukci zastaralých rozvodných sítí. Jako nezbytné se ukázaly zahraniční investice. Nejprve bylo totiž nutné provést privatizaci energetického sektoru a základní opravy rozvodných sítí. Modernizační a liberalizační proces byl sice zahájen již v 90. letech, zásadní změny se ale odehrály až po tzv. revoluci růží a nástupu prezidenta Michaila Saakašviliho v roce 2004. Jednou z priorit jeho politiky byla právě modernizace a vytvoření bezpečného investičního klimatu v zemi. Co se týká sektoru energetiky, jsou tyto snahy hodnoceny jako velmi úspěšné.

Největšími společnostmi, které v současné době operují na gruzínském distribučním trhu s elektřinou, jsou RAO Telasi a Energo Pro. RAO Telasi je dceřinou společností ruského vedoucího vývozce a dovozce elektrické energie Inter RAO UES a od roku 2003 ovládá 75% podíl v distribuční síti, která zásobuje zejména hlavní město Tbilisi. Přestože gruzínská vláda byla kritizována, že proti nástupu ruských společností na gruzínský trh nezakročila, je nutné podotknout, že během rusko-gruzínského konfliktu v roce 2008 dodávky elektrické energie probíhaly zcela plynule. Druhou významnou společnost na gruzínském trhu s elektřinou představuje česká Energo Pro. Ta na trh vstoupila v roce 2007, kdy zakoupila několik vodních elektráren a distribuční sítě, které s výjimkou Tbilisi zásobují elektřinou většinu gruzínských regionů.

Podle oficiální zprávy gruzínského ministerstva energetiky operuje na území státu v současné době přes 50 funkčních vodních elektráren. Vedle dvou největších hráčů, Inter RAO Telasi a Energo Pro, jsou vlastněny investory z Číny, Německa, Ukrajiny a domácími subjekty. Několik dalších elektráren čeká na obnovu nebo je ve výstavbě a nabídka na realizaci dalších nových projektů v oblasti hydroenergetiky zůstává stále široká. Zvýšení produkce čeká i elektrárnu Enguri, na jejíž celkovou modernizaci poskytla půjčku Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj. V této věci bylo uzavřeno i memorandum mezi gruzínskou vládou a společností Inter RAO UES, které předpokládá vypracování desetiletého plánu společného užívání elektrárny. Politické neshody by tak produkci a prodej elektřiny do distribučních sítí ani do budoucna neměly ovlivnit. Elektřina se má během příštích pěti let stát největším gruzínským vývozním artiklem. V současné době probíhá stavba nového vysokonapěťového vedení do Turecka a stejným způsobem chce Gruzie v budoucnu výrazněji proniknout i na trhy ostatních sousedících států, zejména Ázerbájdžánu a Arménie.

Ropa a zemní plyn

Gruzie nemá žádné vlastní zdroje zemního plynu, a proto byla vždy plně závislá na externích dodavatelích, mezi nimiž do nedávné doby dominovalo Rusko. Dále plyn do Gruzie přes ruské plynovody dodávaly i Kazachstán a Turkmenistán. Po rozpadu Sovětského svazu a otevření západních trhů se výrazně zvýšila role Gruzie jako transportního státu pro kaspický plyn. Pozornosti evropských států se jí v posledních letech dostává právě v souvislosti se snahou o diverzifikaci zdrojů dodávek přímo využívajících kaspický plyn.

Nejdůležitější projekt, v němž Gruzie figuruje jako tranzitní stát, představuje plynovod Baku-Tbilisi-Erzurum otevřený roku 2005 (jeho trasa kopíruje trasu ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan spuštěného v témže roce). Plyn pochází z ázerbájdžánského pole Shah-Deniz I a zásobuje Gruzii a Turecko. Gruzie má jako tranzitní země právo bezplatně čerpat 5% z objemu, který plynovod přepraví za rok. Za zbytek čerpaného plynu pak platí snížené ceny. Spuštěním tzv. jihokavkazského plynovodu se Gruzie stala z bezpečnostního hlediska méně závislou na ruských dodávkách nebo dodávkách ze třetích států, kterým Rusko poskytuje tranzit. Zatímco v roce 2006 odebírala Gruzie z Ruska každoročně 1,6 miliard m3 zemního plynu, v roce 2009 to už bylo pouhých 100 milionů m3.

Do výrazného snížení odběru ruského zemního plynu se promítly i dlouholeté spory mezi gruzínskou vládou a společností Gazprom. Gazprom nejdříve neúspěšně usiloval o zakoupení hlavních gruzínských plynovodů a majetkový průnik do dalších státních energetických společností. V lednu 2006 došlo v Severní Osetii za dosud neobjasněných okolností k výbuchům, které poškodily hlavní Severo-jižní plynovod, a Gruzie zůstala uprostřed zimy deset dní bez dodávek plynu. V důsledku ostrého sporu, kdy každá ze stran interpretovala tyto události zcela odlišně, byla přerušena i jednání o dlouhodobé smlouvě o cenách za zemní plyn. Posledním impulsem pro intenzivnější jednání o diverzifikaci gruzínských dodávek plynu byl počátek ledna 2007, kdy se Gazprom nečekaně rozhodl zvýšit cenu dodávaného zemního plynu o 114%, na 235 dolarů za m3.

Gruzie je také klíčovým tranzitním státem pro možný transport kaspického zemního plynu do Evropy. S její účastí se počítá jak v projektu Nabucco, tak v projektu White Stream. Trasa plynovodu White Stream se na rozdíl od plynovodu Nabucco vyhýbá Turecku, neboť zemní plyn by měl do Evropy proudit přes gruzínský přístav Supsa, Krym a rumunskou Constanţu. Také je nutné zmínit další variantu, a to plánovanou výstavbu dvou LNG terminálů v Gruzii a Rumunsku. Mezi nimi by byl plyn přepravován ve zkapalněné formě tankery po Černém moři. Jelikož je Gruzie ve všech výše zmíněných projektech zahrnuta, může na realizaci, byť jediného z nich, pouze získat.


Gruzie nedisponuje žádnými význačnými ložisky ropy a je proto plně závislá na jejím importu. Podle údajů z roku 2008 se v zemi každodenně spotřebuje přibližně 16 tisíc barelů ropy a na svém území je schopna vytěžit pouze necelý tisíc barelů za den. Přestože výzkum potenciálních nových ložisek intenzivně probíhá, není jasné, zda bude do budoucna úspěšný. Stejně jako v případě zemního plynu je Gruzie zároveň důležitou tranzitní zemí pro export kaspické ropy do Turecka a dále na světové trhy. Přes její území vedou dva důležité ropovody, tzv. západní exportní koridor z ázerbájdžánského Baku do gruzínského přístavu Supsa a ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, který přivádí kaspickou ropu na středomořské pobřeží jihovýchodního Turecka. Druhý zmiňovaný ropovod má oproti prvnímu téměř pětkrát vyšší kapacitu, a to 1,2 milionů barelů za den. Zpracovatelská kapacita koncového bodu, přístavu v Ceyhanu, je plně dostačující, a proto se ropovod stal hlavním transportním koridorem kaspické ropy do Evropy. Díky těmto dvěma projektům má země zajištěny dostatečné vlastní dodávky ropy a zároveň do rozpočtu stabilně plynou tarifní poplatky. Podle gruzínského ministerstva energetiky představují zisky z poplatků na ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan ročně kolem 50 milionů dolarů. Ropu lze transportovat také prostřednictvím železničního spojení z Baku do gruzínského přístavu Batumi, avšak tato alternativa není v posledních letech využívána.

Závěr

Po rozpadu Sovětského svazu byla Gruzie schopna poměrně úspěšně nově definovat svůj energetických sektor. Hlavní problém v tomto ohledu spočíval v nutnosti vyřešit svou závislost na dovozu energetických surovin. Zde se Gruzii podařilo zapojit do společných regionálních projektů s Ázerbájdžánem a Tureckem, a omezit tak vysoké podíly dodávek ropy a zemního plynu z Ruska, které jsou často doprovázeny politickým tlakem a spory. Využitím své výhodné polohy jako významného tranzitního státu jižního Kavkazu Gruzie posiluje nejen své ekonomické, ale také politické a bezpečnostní vazby na ostatní státy regionu. Do budoucna navíc existují další transzitní projekty počítající s gruzínskou účastí, kterými by se mohly posílit vazby na Evropskou unii, a tím i stabilita celého regionu.

Významných úspěchů dosáhla Gruzie především v oblasti hydroenergetiky. Zatímco na počátku 90. let se téměř polovina gruzínské spotřeby elektřiny dovážela z Ruska, v současné době dokáže Gruzie svou spotřebu pokrýt sama. Navíc se díky zdárně realizovaným projektům i budoucímu potenciálu může stát důležitým exportérem elektrické energie v celé oblasti. Sektor hydroenergetiky se tak ukazuje jako vysoce profitabilní a proudí do něj velká část zahraničních investic.


Autorka je tajemnicí Východoevropského programu Asociace pro mezinárodní otázky







e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod