Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - V proudu Rijeky minulostí i přítomností
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2005


V proudu Rijeky minulostí i přítomností


Krešimir Međeral


Pohleď na město jak spí / Poslouchej nejkrásnější zvuk / Zatímco světla Kontinentalu / Odnáší Rječiny hluk... Tento úryvek z písně Světla Kontinentalu rijecké skupiny Belfast food nám mohou být melancho­lickým úvodem do atmosféry tohoto zvláštního města. Rijeka, po Záhřebu nejdyna­mič­tější chorvatské město, měla díky mnoha faktorům specifický historický a kulturní vývoj, jímž ovlivnila celé Chorvatsko.


Rijeka (italsky zvaná Fiume) je po Záhřebu a Splitu třetím největším městem v zemi. Město samotné má kolem 160 tisíc oby­va­tel, s aglomerací čítá něco přes 200 ti­síc. Leží na pobřeží Kvarnerského zálivu, přesně v místech, kde se z pevniny začíná vydělovat Istrijský poloostrov. Řeka, po níž město získalo jméno a která se jme­nuje Rječina, dělí město na dvě části, jež prodělaly značně odlišný historický vý­voj. Na pravém břehu se nachází Rijeka v pra­vém slova smyslu, zatímco na le­vém břehu se rozkládá Sušak, jenž měl až do roku 1945 status samostatného města a teprve pak byl připojen k Rijece. Sušak je také starší, protože Rijeka začala získávat sku­tečné urbanistické obrysy až poté, co se stala hlavním uherským přístavem.

Z dějin města

Přestože v oblasti ústí Rječiny byly uči­něny nálezy pocházející z pravěku, jistě víme to, že jejími prvními obyvateli byli Li­burnové – ilyrský kmen, který obýval vý­chodní pobřeží Jadranu od východní Istrie až po oblast kolem Šibeniku. Byli schop­nými námořníky a často se dostávali do konfliktů s Římany. Ti si je postupně pod­manili a na místě někdejšího liburnského opevnění postavili muni­cipium jménem Tar­sa­tica (základ pozdějšího topo­nyma Trsat), jež se stalo důležitou pevností při cestě z Tergeste (dne­šní Terst) do Senie (Senj).

Tarsatiku vypálili Fran­kové a na starých zá­kla­dech vzniká nové sídliště pojmenované „Řeka sva­tého Víta“ podle místního kos­tela. Toto sídliště se stává sídlem biskupství a ve 13. století město připadne feudálům z De­vi­nu, kteří na vrchu Trsatu vystavěli svoji tvrz. Rijeka bude mít během následujících staletí status lenního města (na rozdíl od svobodných královských měst) a bude střídat majitele – Devinové, Fran­kopáni, Habsburkové... Od 13. do 15. století se Ri­jeka rozvíjí jako obchodní a námořní stře­disko, ale v 15. století její moc upadá kvůli konfliktům se sousedními kon­kurenč­ními přístavy Bakrem a Kraljevicí.

Roku 1719 se Rijeka stává svobodným pří­stavem, což je novým implusem k dal­šímu rozvoji. Ve městě je stále více kupců z ra­kouských zemí, Benátska i Furlánska. Až do roku 1613 byla ve městě úředním ja­zy­kem chorvatština, poté ji ve veřejné správě začala nahrazovat latina a ital­š­tina. Poté, co Rijeku roku 1750 zasáhlo ka­tastrofální zemětřesení, vznikl nový urba­nistický plán. Město bylo rozšířeno a došlo k úpravě nábřeží i ústí Rječiny, do té doby jediného přírodního přístavu na jinak na­prosto rovném pobřeží.

Maďarský přístav


Protože byla svobodným přístavem, byla Rijeka vyňata z území bánského Chorvat­ska a podřízena přímo císaři a de facto Maďarům. Ti v ní viděli svůj přístup k moři a do výstavby jejího přístavu mohutně in­­vestovali. Teprve v re­vo­­lučním roce 1848 byla Rijeka připojena k Chor­vatsku a v jeho správě zůstala dvě desetiletí – do chorvatsko-uherského vy­rovnání roku 1868.

V původním textu vy­­rovnání se sice psalo, že město i na­dále zůstane pod jurisdikcí bána, ale Maďaři měli jiné plány a ke ko­nečné verzi do­kumentu dodali klau­zuli, podle níž byla Rijeka vyňata z bánské pra­­vomoce a spo­lečně s okolím měla tvořit zvlá­š­tní oblast jménem Uherské přímoří, pod­ří­ze­nou přímo vládě v Pešti. Tento do­datek vešel do dějin jako „Rijecký prou­žek“, protože se jednalo o prou­žek papíru, kterým byl původní a schválený text dodatečně a bez vědomí Chorvatů přelepen. Chorvatsku zůstal alespoň Su­šak, který se stal jedním z ohnisek chorvat­ského ná­rod­­ního hnutí. Kvůli intenzivní maďa­ri­zaci a zá­kazu chorvatštiny v Rijece (úřednimi jazyky se staly maďarština a italština) bylo do Su­ša­ku z Rijeky přemístěno i chorvat­ské gym­názium. Rijeka se zatím o překot roz­víjela – zatímco roku 1880 měla všeho všudy 21 tisíc obyvatel, už roku 1910 tento počet stoupl na 50 tisíc.

Po rozpadu Rakousko-Uherska se 29. října 1918 Rijeka společně s dalšími jihoslovanskými zeměmi monarchie stává sou­částí nově vzniklého Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Jenže už 4. listopadu město blo­kuje italské námořnictvo, neboť podle Lon­dýnské smlouvy byla Rijeka přislíbena Ita­lům, po­kud tito vstoupí do války na straně Dohody. Dne 17. listopadu do města vstoupily spo­jené francouzské, britské a americké síly a tato okupace trvala až do 12. září 1919, kdy město obsadil italský pro­fašistický voje­vůdce a básník Gab­ri­ele D’Annunzio. Ten Rijeku, respektive Fiume prohlašuje za svobodný stát přidružený k Itálii. Řím tehdy ještě nebyl pod vlivem fa­šis­mu, spo­jení odmítl a s tehdejším Králov­st­vím Srbů, Chorvatů a Slovinců uza­vřel smlouvu po­tvrzující plnou nezávislost Rijeky (za pod­mínky, že režim vládnoucí ve městě bude přija­telný pro obě strany), což bylo stvr­zeno i Rapallskou smlouvou. Dobrodruh D’Annunzio s takovým roz­hod­­nutím ne­sou­hla­sil a vyhlásil Itálii válku, což vy­ústilo v bom­bardování města a de facto novou italskou okupaci.

Ačkoliv Svobodný stát Rijeka neměl dlou­­hého trvání (existoval do 27. ledna 1924, kdy byl Římskou smlouvou připojen k Itálii), do dějin se zapsal ještě jedním kurio­z­ním způsobem: když byl ve Vídni roku 1923 za­­kládán Interpol, patřila Rijeka mezi spo­lu­­za­kla­da­tele...

V Itálii se stalo Fiume okrajovým měs­tem, a tak místní přístav stagnoval. Po druhé světové válce a připojení k socialistické Jugoslávii však dochází k jeho zrychle­nému vývoji – rozšíření a modernizaci. Pří­­s­tav byl spojen s jižněji položeným pří­­s­tavem Bakar, budují se kontejnerové ter­­minály, na Urinji se staví ropná rafinérie a v Bakru koksárna – jeden z největších znečišťovatelů okolí. Rozvíjí se také sta­vitelství lodí a ve městě jsou dvoje doky – v docích „3. kvě­ten“ se lodě staví, v do­cích „Viktor Lenac“ opravují.

Rijeka je dnes také důležitým dopravním uzlem. Na nedalekém ostrově Krku bylo vybudováno letiště a dobrá poloha Rijeku odnedávna předurčovala stát se nej­pří­hodnějším přístavem pro panonskou ob­last. Železniční trať z Rijeky do Záhřebu a na druhou stranu do Pivky ve Slovinsku vybudovalo ještě Rakousko-Uhersko roku 1873 a v roce 2004 byla konečně do­kon­čena dálnice, která spojuje Rijeku s me­tropolí.

Kulturní pamětihodnosti


Rijeka je město bohatých dějin a nej­růz­nějších vlivů. Tato pestrost je na první po­hled viditelná v architektuře, protože se zde míchaly architektonické styly Stře­do­moří a střední Evropy. Symbolem Rijeky je kostel sv. Víta, jenž je zároveň zvěč­něn na sto­kunové bankovce. Svatý Vít je pat­ronem města, stavba jeho nového sv­ato­stánku byla zahájena roku 1638 a trvala přes sto let. Okrouhlý pů­dorys byl zvo­len po vzoru benátského chrámu Santa Ma­ria della Salute a na svou dobu byl výji­mečně inovativní.

Nejznámější rijeckou ulicí je Korzo, páteř města táhnoucí se podél nábřeží a pos­ky­tující průřez městskými architektonic­kými styly. Bohužel se dnes před městem na­chází uměle vybudovaný přístav, a tak sou­časné panorama centra nabízí po­ně­kud jednotvárný pohled na jeřáby a jiná přístavní zařízení. Přemýšlíte-li tedy o pro­cházce podél moře, je lepší navštívit ok­ra­jové části města – Kantridu směrem k Opatiji, kde se mimojiné nachází stadion NKRijeka (zvláštní tím, že místo jedné tri­buny zau­jí­má kolmá skála), nebo Pećine, oázu mezi rijeckým přístavem a urinj­skou rafinérií.

Rijecké fenomény

Jednou z velkých městských událostí je karneval, údajně třetí největší na světě po Riu de Janeiru a Benátkách. Kaž­do­ročně v únoru se při slavnostním prů­vodu městem sejde několik tisíc účastníků.

Když se řekne „rijecká scéna“, máme na mysli progresivní elementy v chorvat­ské populární hudbě. Rijeka a istrijská Pula vždy určovaly nové hudební trendy v Ju­goslávii a Chorvatsku.

Za zmínku stojí i samotní Riječané. Ti jsou totiž zajímavým amalgámem všech mož­ných národů, které při své pouti dějinami měly co do činění s Rijekou. Nejvíce je tu pochopitelně Chorvatů, starousedlíků či nově přistěhovalých z dalekého i blíz­kého okolí. Po druhé světové válce při­chá­zelo za prací v přístavu velké množství lidí z méně rozvinutých oblastí – z Bosny, Liky či Dalmácie. Po Chorvatech jsou nej­početnější Italové, kteří ve městě užívají kulturní autonomie – mají vlastní rádio, noviny, divadlo... A v ne­po­s­lední řadě jsou tu zbytky tzv. Monarchie­mischungu, potomků obyvatel pozůs­t­a­lých ještě z rakousko-uherského období – Maďaři, Rakušané, Češi...

Slavní Riječané


Ač původem z poloostrova Pelješac, mezi slavné Riječany bezpochyby patří Ivan Lu­pis-Vukić (1813-1875), důstojník rakou­ského válečného loďstva. V obavě před útoky italských námořních sil na dal­mát­ské pobřeží přemýšlel o zbrani, s jejíž po­mocí by se dalo takovým útokům lehce zabránit. Uzavřel s ředitelem rijecké slé­várny Robertem Whiteheadem smlouvu o vývoji nové zbraně, a po letech výz­kumu a nezdařených prototypů přišlo roku 1866 na svět zařízení naplněné výbušninou, s lodním šroubem, motorem na stlačený vzduch a automatickým řízením, které jeho vynálezce nazval latinským jménem rej­noka – torpedo. Vynález byl prodán Ra­kousku a poté i dalším zemím a slé­várna se začala specializovat vý­hradně na torpéda – v ovzduší příprav na světovou válku se jednalo o výnosný artikl. Torpéda se pak v Rijece vyráběla až do 60. let minu­lého století.


Inter arma silent musae, ale ne v Rijece. Význam Ivana Zajce (1832-1914) pro chor­­­vatskou hudbu je tak velký, že bylo celé období od roku 1870 do 1916 naz­váno Zaj­covou epochou. Jeho otec byl vojenský kapelník ze Slovenska a přál si, aby mladý Ivan studoval práva. Jenže ten už v pěti letech uměl hrát na klavír a housle a ve dvanácti složil první operu, a tak otec mu­sel souhlasit, že jeho syn vzdělání získá na milánské konzervatoři. Po studiích se i přes četné nabídky ze za­hraničí vrátil do rodného města, které mu bylo velkou inspirací. Profesi­o­nál­ní am­bice ho hnaly do Vídně, kde se sez­ná­mil s chorvatskými intelektuály a roz­hodl se vrátit do vlasti a pomoci jí v roz­voji. Stal se ředitelem záhřebské opery a pra­coval v Chorvatském hudebním ústavu. V Zá­h­řebu žil až do své smrti a za tu dobu na­psal téměř tisíc děl. Tím nej­výz­nam­něj­­ším je jeho opera ve třech dějstvích Nikola Šubić Zrinjski, věnovaná chorvat­skému bánovi, jenž roku 1566 vedl obranu uherského města Sziget proti Osmanům.


Do třetice všeho dobrého žena. To, že je současnicí Janicy Kostelić, je největším neštěstím a zároveň štěstím v kariéře Any Jelušić. Ve srovnání s nejlepší ly­žařkou všech dob působí všechny její úspěchy hůř, na druhou stranu bez fenomenálních úspěchů Kostelićové by se těžko našlo tolik sponzorů ochotných financovat další hvězdu chorvatského lyžování. Tato mladá rijecká gymnazistka (narozena 1986) svým talentem rozhodně za Janicou nezaos­tává – Mezinárodní olympijský výbor jí umožnil nastoupit na Zimních olympijských hrách 2002 v Salt Lake City, přestože sotva do­vr­šila 15 let. Stala se nej­mladší účastnicí ZOH a překonala tak re­kord Kos­telićové, která přijela do Na­­gana jako šestnácti­letá. Experti před­povídají, že Chor­vatsko se ani po od­chodu Kostelićové o svoji po­zici ve světovém lyžování obávat nemusí. Když už je řeč o lyžování, Rijeka je jed­­ním z mála přímořských měst, která se mohou pyšnit sjezdovkou ve vzdá­le­nosti půl ho­diny jízdy z centra. Ze sjezdovek na Platku, jednom ze čtyř lyžařských areálů v zemi, je vidět moře, a nad Platkem se tyčí 1506 metrů vysoká hora Snježnik, na jejímž vr­cholku zůstává sníh až do pozdního jara.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod