Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Trianon - konec jedné éry!
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2001


Trianon - konec jedné éry!


Jan Kravčík


Původně jsem zamýšlel přiblížit čtenářům Navýchodu pouze podrobnosti a následky Trianonské mírové smlouvy z roku 1920, historického okamžiku, jenž byl pro Maďary snad největší národní katastrofou. Nemusíte se nějak hlouběji zabývat maďarskými dějinami a kulturou, abyste na fenomén jménem Trianon narazili. Během svého loňského stipendijního pobytu v Budapešti jsem se však o toto téma začal zajímat intenzivněji. Při prohledávání internetu a pídění se po dostatečném množství materiálů jsem však narazil na spousty anglicky psaných stránek, ať už maďarských krajanských spolků, oficiálních vědeckých institucí či osobních stránek jednotlivců, jež se věnovaly jedinému cíli. Objasnit okolnímu světu, jakou obrovskou nespravedlností realizace Trianonské smlouvy byla. Ano, byla. Co však v podobných úvahách vždy chybělo, byl pohled z druhé strany. Ve svém příspěvku se pokusím odpovědět na několik tradičních maďarských argumentů, které jsou o Trianonu prosazovány a jež se neustálým opakováním posunuly až do roviny stereotypů. Vykřičník do názvu svého příspěvku kladu zcela záměrně. Je mou odpovědí na všechny statě kypící hořkostí, sebelítostí a ukřivděností, které jsem na svém putování trianonskou tématikou pročetl.

Co je Trianon?

Co to tedy byla Trianonská smlouva? Byla to jedna z takzvaných Pařížských předměstských smluv, které diktovali vítězi I. světové války poraženým. Ve Versailles a okolních zámečcích se rýsovaly nové hranice a demarkační zóny, odměřovaly reparační dávky, rozdělovaly sféry vlivu. Hlavní slovo si nárokovala Francie toužící po pomstě na Německu, k velkému znechucení Spojených států, které válku v Evropě svojí intervencí ukončily a jejichž prezident Woodrow Wilson prosazoval liberálnější postup vůči poraženým a princip národního sebeurčení za jeden z hlavních principů vytváření nových státních útvarů. Británie podle svého zvyku stála decentně vzadu, nenápadně, avšak pevně tahala za nitky a snažila se, aby vliv Francie nepřevýšil ten její. O své se hlásila i Itálie a také to měla dostat. Celková pomstychtivost a kořistnictví nevděčných evropských spojenců otrávily USA natolik, že se na dalších dvacet let stáhly do izolace.

Za rozpoutání války bylo potrestáno Rakousko-Uhersko společně s Německem, Bulharskem a Tureckem. Rozkouskování prastaré habsburské monarchie však nejvíce odneslo její věčné enfant terrible, neustále a za jakýchkoliv okolností vždy a znovu brojící proti Vídni, totiž Uhersko. Vševědnou knihu jménem Encyclopaedia Britannica lze považovat za dostatečně erudovaný a především nezávislý pramen, proto budou následující údaje pocházet převážně z ní.

Trianonská mírová smlouva byla podepsána 4. června 1920. Spojenci v ní nezohlednili právo národa na sebeurčení, neboť nechali následnické státy, zejména Československo, aby anektovaly rozsáhlá území osídlená téměř výhradně Maďary. Konečným výsledkem bylo, že se Říše sv. Štěpána zmenšila z původních 325 270 km2 na pouhých 92 923. Největší díl území obdrželo Rumunsko (Sedmihradsko, Banát aj.) následováno Československem (Horní Uhry, Podkarpatská Rus) a Jugoslávií (Vojvodina, Slavonie, Chorvatsko aj.). Malá území byla připojena k poraženému Rakousku (Burgenland), Itálii (Istrie aj.) a dokonce k Polsku.

Z celkového počtu obyvatel 20 866 447 (podle censu z roku 1910), zůstalo na území Maďarska 7 615 117. Rumunsku připadlo 5 257 467; Československu 3 517 568; Jugoslávii 4 131 249 a Rakousku 291 618. Z 10 050 575 osob, jimž byla maďarština rodným jazykem, jich za hranicemi Maďarska zůstalo na 3 219 579 (1 704 851 v Rumunsku, 1 063 020 v Československu, 547 735 v Jugoslávii a 26 183 v Rakousku. Zatímco domovy některých, například sedmihradských Sikulů, se nacházely v nejvzdálenějších koutech království, mnozí se ocitli přímo v hraničních oblastech nově vzniklých států. Pouze na jediném místě bylo použito demokratického plebiscitu, a to v Šoproni, jejíž obyvatelé se drtivou většinou hlasů vyslovili pro připojení k Maďarsku (za což obdržela do svého městského znaku devízu Civitas Fidelissima - Nejvěrnější město). "Nechť se plebiscity uskuteční všude," požadoval hrabě Albert Apponyi, vůdce maďarské delegace na mírové konferenci, avšak marně.

Mírová smlouva dále po Maďarsku požadovala zaplatit v rámci reparací nespecifikovanou sumu, jež měla být splacena co nejdříve veškerým jměním a příjmem, a zredukovala velikost maďarských ozbrojených sil na 35 000 mužů, kteří směli být využíváni pouze pro udržování vnitřního pořádku a ochranu hranic.

Následky všech těchto rozhodnutí byly pro nově vzniklé Maďarsko tragické. Válka zde ještě nekončila, před bolševickým režimem Bély Kuna bezhlavě utíkal veškerý kapitál, československé jednotky dobývaly Slovensko a rumunská armáda se pod francouzským velením dostala až do Budapešti. Zásoby byly vyčerpané, nové hranice odřízly továrny od obvyklých zdrojů a trhů, nezaměstnanost dosahovala závratných výšek a navíc se země musela vyrovnat se záplavou 400 000 uprchlíků z následnických států.

Meziválečné období se pro Maďary nese v duchu požadavku revize Trianonu. Po celém Maďarsku visí černé prapory na znamení smutku. "Nem, nem, soha!" (Ne, ne, nikdy!) je národním heslem a vyjadřuje odhodlání nepřijmout diktát velmocí. Budapešťská zahraniční politika intenzivně hledá spojence, který by podpořil její cíle. Maďarskému uchu zní nejlépe sliby Hitlera. Politolog Bohumil Doležal pozdější zatažení Maďarska do II. světové války po boku Třetí říše komentuje slovy: "Maďaři si až pozdě uvědomili, že spolčovat se s ďáblem je cesta, která vede do pekla…" To už je však jiný příběh - vraťme se zpět k Trianonu.

Dvě strany pravdy

Doposud jsem uváděl obecně známá a vesměs nepopiratelná fakta. Avšak na následujících řádcích hodlám polemizovat s autory některých tvrzení, o jejichž pravdivosti je dodnes většina Maďarů přesvědčena a jež jsou v maďarské nacionalisticky zaměřené literatuře i na internetu v hojné míře k nalezení.

"Trianonskou smlouvou Maďarsko bezprecedentně přišlo o dvě třetiny svého území a polovinu svých obyvatel, respektive jednu třetinu maďarsky mluvící populace. O ztrátě přírodních zdrojů, průmyslu, železnice a další infrastruktury nemluvě. Toto bylo učiněno státu, jehož hranice byly vytyčeny před více než tisíci lety (roku 896), národu, jenž proléval krev při obraně křesťanských hodnot a zbytku Evropy před invazemi Mongolů a Turků…"

Co se odebraných území týče, pokud se podrobněji zadíváme na mapu a zamyslíme nad dějinami, zjistíme, že takzvaná Říše sv. Štěpána byla ve svých posledních letech, řekněme od poloviny 19. století, značně nekoherentní a četné její regiony usilovaly buď o větší politickou, nebo alespoň kulturní samostatnost (Chorvatsko, Slavonie, Vojvodina, Sedmihradsko, Banát). Revoluce z let 1848-49, jíž Maďaři nazývají Szabadságharc (Boj za svobodu), ukázala, že o práva a svobody požadované na Habsburcích se Maďaři nebyli ochotni dělit s ostatními národy Uher. "Tak by byli chtěli pro sebe tu nejvrchovatější míru svobody; pro Slovany ale, kteří s nimi k jedné koruně náležejí - to ani muk, ti měli zůstat jim podrobeni," píše tou dobou Josef Kajetán Tyl.

Zmíněná starobylost státu proto nikterak neomlouvá činy, jichž se stát dopustil na svých občanech. Zuřivá maďarizace rozpoutaná na konci 19. století, zákazy a stíhání národních spolků a jejich představitelů, diskriminační jazykové a volební zákony, ignorované požadavky Slováků, Rumunů, Srbů, Rusínů i Chorvatů… To vše přispělo k tomu, že ostatní národy neměly po kataklyzmatu I. světové války vůli k setrvání ve státním svazku s Maďary. Uhersko svoji historickou roli splnilo a místo něj se na mapě světa objevilo Maďarsko, zbavené "přítěže" slovanských národů a Rumunů nepřetržitě volajících po rovnoprávnosti, jíž jim Uhry nebyly schopny poskytnout. Starobylost zaniklého státu není důvodem pro jeho obnovu - tak jako "mladost" nově vzniklých států není důvodem pro jejich zánik.

K obraně Evropy a jejích křesťanských hodnot před asijskými invazemi pouze připomenu zajímavý fenomén toho, že si na ni činí nárok mnoho jiných národů - Chorvaty a Poláky počínaje a Litevci či Gruzínci konče. Historie je velice relativní záležitost, stačí jen trochu změnit úhel pohledu. Není žádným tajemstvím, že císař Ferdinand I. financoval stavbu uherských pohraničních pevností i žoldnéřské vojsko proti Osmanům převážně z pokladnice movitého Českého království. Mají tedy Češi nárok tvrdit o sobě, že rovněž bránili evropskou civilizaci před "orientálním barbarismem"?

Nemohu si odpustit další postřeh. Jak do tohoto konceptu zrazených obránců Evropy zapadá král Matyáš Korvín (jehož přínos pro maďarskou kulturu a vůbec kulturu celého panonského prostoru je nepopiratelný), jenž peníze, které mu platil papež na zajištění obrany Evropy proti Turkům, utrácel na výboje proti římskému císaři, českému králi, či dokonce moldavskému knížeti právě ve chvíli, kdy se tento na výpravě proti Turkům nacházel? To však zabíhám do podrobností, které s Trianonskou mírovou smlouvou nesouvisí.

"Území odebraná Maďarsku v Trianonu nepatřila Rakouské říši a nezasluhovala likvidaci, byla integrální součásti Uherského království, jež bylo samo nedobrovolnou částí Rakouska a bojovalo proti němu ve dvou krvavých revolucích za své osvobození…"

Avšak od roku 1867, tedy od rakousko-uherského vyrovnání, kdy se centralizovaná monarchie přetvořila v dualistický stát, bylo Uhersko Rakousku oficiálně rovnocenným partnerem, jenž se aktivně účastnil zahraniční politiky (ministr zahraničí byl většinou Maďar) a nesl za celkový osud soustátí svoji odpovědnost. Výše uvedené tvrzení mi proto zní jako alibismus, jako kdyby národ, jenž v politické, kulturní i hospodářské sféře požíval výhod, o které například Češi či Chorvaté několik desetiletí marně usilovali, hodlal po "neúspěchu celého podniku" svalit zodpovědnost a tíhu následků na někoho jiného.

"Západ ve své nekonečné moudrosti stvořil z Uherska a Rakouské říše 'nepravděpodobné národy' Československa a Jugoslávie a zdvojnásobil velikost Rumunska, jež samo o sobě bylo vytvořeno nějakých 60 let předtím. Československo a Jugoslávie, signatáři Trianonské dohody, přestaly existovat, a přesto hranice zůstávají nezměněny…"

Toto je rovněž velice častý maďarský argument pro revizi hranic. Ukazuje však na naprosté nepochopení historického vývoje. Československo i Jugoslávie jsou státy vskutku vytvořené uměle západními mocnostmi, které se obávaly tříštit Rakousko-Uhersko (a stejně tak i svůj vliv) do drobných, po válce života absolutně neschopných a nesoběstačných ministátů založených na národnostních principech. Proto byly vytvořeny tyto dva státy družící více příbuzných národů v jedněch hranicích. Tyto státy byly pro některé národy (Slováci, Chorvati, Slovinci) přechodnou fází na cestě za samostatností, pro jiné jen krátkou kapitolou v nepříliš světlé historii (Rusíni, Makedonci). Přesto tvrdím, že svůj účel splnily.

"Maďaři jsou dnes jednou z největších menšin v Evropě, druhou nejpočetnější po Rusech, kteří se stali 'menšinou' díky rozpadu Sovětského svazu. Maďaři žijí v nových, díky Trianonu vzniklých státech pod ukrutnou perzekucí…"

Co se perzekuce týče, zejména v Rumunsku je situace maďarské menšiny dodnes velice neutěšená. Prakticky okamžitě po převzetí moci počaly po celém Sedmihradsku krvavé represálie vůči Maďarům, prováděné rumunskou armádou. O ochraně práv maďarské menšiny v meziválečném období nemohla být v Rumunsku ani řeč a situace se nezměnila ani za vlády Nicolae Çeauşesca. Maďaři byli vystavěni systematickému útlaku ze strany úřadů a i dnes Mezinárodní helsinský výbor hovoří v souvislosti se snahami Rumunů "očistit" Sedmihradsko o "kulturní genocidě".

Nelze ovšem srovnávat současnou situaci maďarské menšiny v Rumunsku se situací obyvatel jugoslávské Vojvodiny, chorvatské Slavonie či jižního Slovenska. Kdo někdy navštívil Novi Sad (Újvidék), Osijek (Eszék) či třeba Dunajskou Stredu (Dunaszerdahely), ten ví o čem mluvím. Přestože se někdejší Mečiarův kabinet snažil a svými "jazykovými zákony" vyvolal vlnu pobouření a kritik, současná Dzurindova vláda přijala zákon o ochraně menšin, jenž patří k nejliberálnějším v Evropě a na jeho dodržování pečlivě dohlíží.

Přesto je nepopiratelné, že se ve všech zmíněných zemích Maďaři musejí potýkat s jistým antagonismem většinových národů. O čem se ale například ví málo, je to, že Maďaři žijící v meziválečné ČSR si zvykli na výhody demokratického zřízení natolik, že se jim po Vídeňské arbitráži a navrácení části jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku roku 1938 jen těžko přizpůsobovalo poměrům vládnoucím v Horthyho militaristické pseudomonarchii.

Závěr

Smyslem mého příspěvku není dokázat, že Trianon pro Maďary nebyl národní katastrofou, ale ukázat, že na každou věc se dá nahlížet z různých úhlů. Je pravdou, že mě k jeho sepsání inspirovaly některé maďarské nacionalisticky zaměřené internetové stránky se svojí iritující patetičností a mnohdy propagandistickým zastíráním či překrucováním historických údajů. Mou odpovědí jejich autorům je: Trianon byl koncem jedné éry a záčátkem éry další! Začátkem nepovedeným, ovlivněným zájmy velmocí, vášněmi a pretensemi, rozvířenými do té doby největším válečným konfliktem v dějinách lidstva, ale přeci začátkem. Pokud se s tím někdo nehodlá smířit, ptám se: Pokud bylo tisícileté Uhersko skutečně tak skvělým státem, proč už v něm ostatní národy nechtěly s Maďary žít?…

Od podpisu Trianonské dohody uplynulo již více než 80 let. Skutečnost, že je toto téma pro Maďary dodnes aktuální, je alarmující - a pochopitelná. Pro maďarskou zahraniční politiku posledního desetiletí již nehrají roli žádné územní požadavky, nýbrž snaha o zajištění důstojného a plnohodnotného života maďarských menšin v sousedních zemích. Doufejme, že vzhledem k pokračující celoevropské integraci pozbydou v horizontu několika desetiletí otázky státních hranic dělících přirozené etnické celky své dnešní důležitosti.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod