Navýchod.cz - Navýchod - Georgi Gospodinov
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2004


Georgi Gospodinov



Ve středu 19. května 2004 se konala v Týnské literární kavárně slavnostní prezentace knihy povídek populárního bulharského autora Georgiho Gospodinova Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény, kterou v českém překladu Ivany Srbkové vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

Georgi Gospodinov (1968) – básník a prozaik, je redaktorem týdeníku Literaturni novini a zároveň působí v Literárním ústavu Bulharské akademie věd. Vydal básnické sbírky Lapidarium (1992, Lapidárium), Čerešata na edin narod (1996, 1998 a 2003, Třešeň jednoho národa) a Pisma do Gaustin (2003, Dopisy Gaustinovi), román Estestven roman (1999, 2000, Přirozený román), sbírku povídek I drugi istorii (2001, A jiné příběhy, česky Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény) a divadelní hru D. J. (2003). Je spoluautorem dvou literárních mystifikací Bãlgarska christomatija (1995, Bulharská čítanka) a Bãlgarska antologija (1998, Bulharská antologie). Za svou tvorbu již získal mnoho literárních cen.

Georgi Gospodinov patří k nejrespektovanějším, nejčtenějším a nejinterpretovanějším autorům soudobé bulharské literatury. Jeho knihy jsou vydávány v nákladech mnohonásobně převyšujících bulharský standard a to zpravidla v několika vydáních. "Opravdu existuje obecná emocionální paměť, a když se jí dotkneš, máš vyhráno. Čtenáři se o věcech stydí hovořit, ale najednou je tu kniha a ta mluví za ně,"  říká k příčině svého úspěchu sám autor v rozhovoru pro Lidové noviny (27. 5. 2004)

Z generace literátů debutujících po roce 1989 je Gospodinov pravděpodobně tím nejpřekládanějším. Přirozený román dosud vyšel v Srbsku, Francii a Makedonii (připravuje se vydání v USA), A jiné příběhy ve Francii a Česku (kniha se překládá do němčiny). Jedním z důvodů autorovy obliby může být také jeho přístup ke čtenáři: „Když si stvoříš čtenáře, stáváš se za něho zodpovědný. Je tomu jako s ochočováním v Malém princi. Stručně řečeno – miluji svého čtenáře. A snažím se psát tak, aby i on měl rád mě. Myslím si, že nejupřímnější odpověď na jinak často pokládanou otázku ‚Proč píšete?‘ je: ‚Píšu, aby mě měli rádi‘...” (z rozhovoru pro Host 4/2004).

Gospodinovovy povídky překvapují šíří tématického a žánrového záběru. Z některých zaznívají radičkovovské tóny a silně dýchá bulharský kolorit (Živá duše, Bílé spodky historie, Poslední příběh o devadesátých letech, Vánoční duše jednoho prasete), jiné zaujmou a pobaví ostrou, avšak současně láskyplnou národní sebeironií (Příběh s nádražím, Moucha v pisoáru, Kování bulharské náušnice). Pro milostné povídky těžko nalezneme příhodnější název než ten, který vymyslel Přemysl Rut – Tiché rozhovory (Kristin, co mává z vlaku, Ten třetí, Pivoňky a pomněnky, Made in the 80’s). Autor si rád pohrává i s nadliterárními a meziliterárními motivy (zcela evidentní odkaz ke Kosztolányiho novele Kornél Esti v Jednom dalším příběhu se střídá s náznaky Borgesových Sedmi nocí v povídce Osmá noc či Nabokovovy Lolity v L. – kriminálním příběhu). V knize najdeme také lehoučká i vážnější fulghumovská zamyšlení a filologické či sémantické hříčky (První krůčky, O chuti jmen, Noční můra jedné dámy). U nosných vícevrstevných povídek s filozofickým podtextem (Gaustin, Člověk s mnoha jmény, které daly název českému překladu knihy), vyvstane otázka, kdo že je vlastně ten tajemný Gaustin – pouze literární postava, sám autor, či dokonce druhé já v každém z nás? „Gaustin – to je ten druhý, co prožívá věci, které my nemůžeme nebo které se nám prožívat nedaří. Je plný potenciálních příběhů. My jsme ohraničeni, nemůžeme být všude, ale příběhy jsou nekonečné. Gaustin – to je vlastně jiné slovo pro samotné psaní. Je pořád se mnou – jsem to vlastně já,” říká Gospodinov, který se ve své sbírce povídek představuje také jako postmoderní autor se silným smyslem pro nostalgii. Svá drobná vyprávění postupně umísťuje do různých desetiletí minulého století, přesto jeho postavy žijí jakoby mimo prostor a čas a jsou obestřeny zvláštním tajemstvím.

-is-

Příběh s nádražím

Na všech hlavních nádražích po světě vznikají jedny a tytéž zápletky s ústředním tématem nádražních toalet a s našinci v hlavní roli. Příběhy se točí kolem toho, jak přelstít automatické dveře, tj. jak Bulhar svou přítomností u těchto dveří znemožní fungování systému automat – mince – jeden člověk pociťující potřebu.

Prostřednictvím jediné mince a rychlým plížením se těla za tělem může celá skupina cestujících dosáhnout úlevy. Při jedné z těchto akcí kdesi na německém nádraží prý automat dveří od toalety nevydržel a zablokoval se. Malý kolektiv, uvězněný uvnitř, nevěděl, jak přivolat pomoc, a tak začal křičet jediné německé slovo, které znal a nejspíš pochytil ze starých ruských válečných filmů. A to právě:

Achtung!!! Achtung!!!

To způsobilo na německém nádraží nepopsatelnou paniku, čekárna se bleskurychle vylidnila a byly povolány speciální jednotky pro boj s terorismem. Tak jedni zevnitř křičeli „achtung” a druzí zvenčí vyklízeli terén a očekávali výbuch bomby.

Odpověď na otázku „Kde teď jsme?” je analogická výše zmíněnému příběhu. Zevnitř vycházejí varovné výkřiky. Všem je jasné, co se děje, ale nikdo neotevírá a nikdo nevychází. A jediný východ z toalety vede dolů. Do pekel.

 

Kristin, co mává z vlaku

Tak se rozhodla – zamává každému.

Vlak projížděl střední Evropou, někde za Tatrami, krajinou veškerého Slovanstva. Dlouhé řady pokosené vojtěšky, pampelišky a kopretiny. Mák kolem kolejí se zbláznil. Vypadalo to, že všechny středoevropské železniční společnosti žijí hlavně z prodeje opia. Slunce už zapadalo, v těchto rovinách slibovalo zapadat věčně a Kristin vykloněná z okna se blýskala jak ze staniolu. Napadlo mě, že podle někoho jen pouhé mávnutí motýlích křídel může změnit svět.

Otočila se a oznámila mi, že není motýl… a už vůbec ne staniolový. Občas měla opravdu úžasné schopnosti. Znovu se vyklonila ven a energicky zamávala jakémusi staršímu vesničanovi a Středoevropanovi v jednom. Muž si jí všimnul, na okamžik zaváhal, zdálo se mi, že se dokonce ostýchavě rozhlédl kolem, a odpověděl na pozdrav.

– No – obrátila se zase Kristin – myslím, že je radostí bez sebe.

– Spíš je bez sebe z toho, jak ses mu vetřela do života – odvětil jsem.

– Jen si představ, jak se teď ten muž vrátí domů ke své stárnoucí ženě, co se mu už dost omrzela, hodí oslovi seno, dá šlichtu praseti, sežene ovce a sedne si před dům na sedadlo vyrvané z tiráku. A představ si, po celou tu dobu se tě nemůže zbavit. Ke všemu mu ďábelsky připomínáš jednu ženu, kterou zasunul v paměti tak hluboko, že si nedovolil na ni pomyslet celých osmatřicet let. A čím víc přemýšlí a upíjí mastiky, protože si mezitím zašel pro flašku, tím víc je mu jasné, jak všechno kolem něho přeletělo jako zrovna tenhle vlak. Tady v tom jeho prohnilém, mrňavém živoření, špinavě zažloutlém jako počuraná zeď nádražního záchodu vlaky prostě nestaví. A zrovna v té chvíli vyjde na práh jeho žena ve vybledlém županu s růžičkovým vzorem a zařve, aby přestal chlastat a šel k večeři, ale on se na ni nepodívá a je mu tak mizerně, že se mu ani nechce hodit po ní flašku. A jako by se ten stejný vlak z doby před osmatřiceti lety vracel a velmi pomalu ho přejížděl. Šíleně pomalu…

Cítil jsem, že má obrazotvornost nabírá na jakési sadistické inertnosti, a zmlkl jsem. Kristin se schoulila na sedadle u okna a skoro vyděšeně se na mě dívala.

– To myslíš vážně?

– Varoval jsem tě. Nemůžeš se přece lidem míchat do života – ani jediným zamáváním ne. Někdy, aniž chceš, se tak stáváš jejich osudem.

– Blbost. Je nechutné, jak všechno vmanévruješ do všelijakých historek.

A aby dokázala, jak je přesvědčená o své pravdě, rychle se vrátila k oknu a schválně zamávala na pochůzkáře, který stál v pozoru ve své trochu široké uniformě vedle projíždějícího vlaku. Zůstal stejně rezervovaný, jen výrazně pozvedl obočí, a dokud to šlo, sledoval očima mávající Kristin. Jsem přesvědčen, že aspoň po několik následujících minut setrval ve stejném postoji s hlavou silně otočenou nalevo. Kristin byla v tom nekonečném soumraku skutečně neodolatelná.

– Proč mi nezamával, co?

V hlase bylo znát, že se cítí uražená, a z jejího pohledu jsem vyčetl obvinění, jako bych tajil odpověď, skrytou v příběhu, známém jen mně samotnému. Vysvětlil jsem jí, že je právě ve službě a jeho mávání by si strojvůdce mohl vysvětlit úplně jinak.

– Ale navzdory tomu všemu se mu líbíš – podotkl jsem – a jsem přesvědčený, že měl co dělat, aby ti nezamával.

Zatvářila se, jako že je jí úplně jedno, jestli se jakémusi pochůzkáři líbí, nebo ne. Ale vzápětí, jakoby už mimoděk, prohodila:

– Ale stejně, když jsem se mu tak líbila, mohl by mi přece odpovědět, ať to stojí, co to stojí.

– Jsem přesvědčen, že už lituje, že to neudělal. Jen si představ, kdyby se neovládl a rozmával se jako… – Chtěl jsem říct „jako šašek”, ale to by se jí dotklo, tak jsem opatrně pokračoval. – Strojvůdce by si hned to mávání vysvětlil bůhví jak. Třeba by změnil kolej a my bychom teď s tebou letěli vstříc nějakému protijedoucímu vlaku. A tvůj pochůzkář by tak ztratil jakoukoliv šanci zase tě potkat. Zřejmě mu toto všechno bleskurychle proletělo hlavou a zabrzdilo ho to.

Tato verze se jí určitě líbila, ale přála si slyšet příběh celý.

– Jen se nepokoušej vsugerovat mi takové hrůzy jako předtím.

Uklidnil jsem ji, že tento příběh je úplně jiný a že tentokrát vstoupila do osudu mladého pochůzkáře zcela šťastně. Donutila mě vyprávět s největšími detaily, jak pro něho od této chvíle napořád ani jeden vlak nebude prostě jen vlakem, ale zvěstovatelem toho nejkrásnějšího, co ve svém životě spatřil. A jak se od teďka všichni cestující budou dívat na zamilovaného pochůzkáře, bloudícího pohledem po oknech projíždějících vlaků…

Zatímco Kristin poslouchala příběh, zmeškala příležitost vstoupit do osudu mladé rodiny s kočárkem, třech cikáňat, nadšeně mávajících u jakési závory, jedné babky a dvou psů.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod