Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Životní jubileum ''pohanského avantgardisty''
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2002


Životní jubileum ''pohanského avantgardisty''


Vítězslav Mikeš


Snad není náhodou, že se Bronius Kutavičius, klasik novodobé litevské hudby, narodil v Žemaitsku, tedy v části Litvy, která se ze všech evropských oblastí nejdéle bránila přechodu od pohanské víry ke křesťanství. Pohanský ritualismus jakoby v něm zůstal zakořeněn po dávných předcích. Velice silně se totiž odráží téměř v celé Kutavičiusově tvorbě, zejména pak v monumentálních oratoriích ze 70. a 80. let, díky nimž si tento skladatel získal přídomek "kultovní postava nové litevské hudby", a ke kterým se ještě vrátíme.

Kutavičius se narodil v roce 1932 na severu Litvy, ve vesničce Maloiniai nedaleko města Panevéžys, v rodině rolníka a aristokratky pocházející z významného litevsko-polského rodu Glebavičiusů (Hlebowiczů). Již v dětství vykazoval značný zájem o hudbu, což vedlo rodiče k tomu, aby jej zapsali do nedaleké hudební školy. V té době se také malý Bronius pokoušel o své první vlastní skladby. Po návratu z vojny přesídlil do Vilniusu, kde studoval na Hudební škole J. Tallat-Kelpši u známého skladatele J. Karosase, aby v roce 1959 začal navštěvovat Státní konzervatoř, kde se pod taktovkou respektovaných pedagogů a skladatelů A. Račiúnase a J. Nabažase dále zdokonaloval v oblasti kompozice.

Do uměleckého života Kutavičius vstoupil na počátku 60. let jako představitel generace skladatelů, před kterými vyvstala základní otázka, jakým směrem by se měla ubírat novodobá litevská hudba. Díky různým festivalům (zejména pak díky zcela ojedinělému Varšavskému podzimu) měli litevští autoři nově nastupující generace (kromě Kutavičiuse můžeme jmenovat V. Laurušase, V. Barkauskase, F. Bajorase či O. Balakauskase) možnost blíže se seznámit a více osvojit dodekafonii a seriální techniku, které se v té době dostávaly do popředí kompozičního zájmu i mimo nejvýznamnější evropská hudební centra [1]. Téměř všichni představitelé "generace 60. let" se nejrůznějšími způsoby vyrovnávali s odkazem tzv. druhé vídeňské školy a tomuto vlivu se ve svých raných dílech nevyhnul ani Kutavičius. Principům práce s dvanáctitónovou řadou či seriální technice jsou podřízeny jeho rané skladby, z nichž můžeme vybrat např. Trys metamorfozés (Tři metamorfózy) pro klavír z roku 1966, Poemu pro violoncello, dechové kvinteto a klavír (1967), Preludium a Fughettu pro čtyři housle (1967) atd.

Kutavičiusův osobitý kompoziční styl se však začal formovat až v letech sedmdesátých a osmdesátých. Právě v tomto období vznikla již výše zmíněná oratoria: Panteistiné oratorija (Panteistické oratorium, 1970), Paskutinés pagoniu apeigos (Poslední pohanské obřady, 1978), Iš jotvingiu akmens (Z jotvingského kamene, 1983) a Pasaulio medis (Strom světa, 1986). S výjimkou třetího uvedeného Kutavičius komponoval všechna na texty významného litevského básníka Sigitase Gedy, s nímž se ostatně skladatelovy umělecké kroky poté ještě nejednou kongeniálně setkaly v dalších společných projektech. V originálně pojatých oratoriích se již v plné míře rozvinula osobitost Kutavičiusova tvůrčího rukopisu. Projevila se v nich snaha po monumentálním (nikoli jen vnějškově) teatralismu, originálně syntetické využití nejrůznějších kompozičních technik a metod, novátorské zacházení s vokální složkou, radikální obrat od dodekafonní a seriální komplikovanosti k jednoduchosti (či snad lépe – prostotě) a výrazovosti, kladení důrazu na rytmus apod. Zároveň tu je nutné připomenout jeden důležitý inspirační zdroj Kutavičiusovy tvorby, totiž kvalitativně i kvantitativně nesmírně bohatou litevskou lidovou hudbu. Sám skladatel připomíná, že "harmonická ('derminé') hudba je nám duševně bližší. Monotonismus, o který se opírají moje poslední skladby, je charakteristický pro naše sutartinés [2] či pro naše lidové písně obecně. Jednotvárná rytmika, nepříliš mnoho zvukových elementů, zato hodně opakování" [3].

V podobném, řekněme "minimalistickém" duchu se nesla i další Kutavičiusova díla. Uvést zde můžeme např. Smyčcový kvartet č. 2 Anno cum tettigonia (1980), koncert pro dva klavíry a fonogramový záznam Disputas su nepažistamuoju (Disputace s neznámým, 1982) či varhanní sonátu Ad Patres (1983), inspirovanou sedmidílným obrazovým cyklem Laidotuviu simfonija (Pohřební symfonie) fenomenálního litevského malíře a též skladatele M. K. Čiurlionise.

V 90. letech se Kutavičiusův okruh tvůrčí inspirace značně rozšířil i o kultury a historie jiných národů. Podstatné ovšem je, že se skladatel nesnažil o pouhé umělecké zpracování jejich dějinných událostí, zhudebnění významných písemných památek apod. Naopak si od nich svým ojedinělým syntetizujícím způsobem vybíral určité prvky či motivy (symboliku, filozofii, hudební intonace atd.), aby je pak transformoval pro potřeby svého hudebního vyjádření. Jedině tak může například ve skladbě Jeruzalés vartai (Brány Jeruzaléma, 1991–95), kde by byl očekáván zhudebněný biblický text, stát (a nikoli nahodile) vedle sebe japonské haiku, karelofinské rybí zaříkadlo a starolatinský text Stabat Mater.

Další dílo, Medžiu kova (Boj stromů) z roku 1996 na slova waleských bardů 18. století, Taliesina a Llywarche, je zase prodchnuto keltskou symbolikou. V mnoha rovinách se tu vyjevuje tvar keltského kříže (mj. formát stránek partitury, rozestavení nástrojů atd.) či "plachtového" kříže, připomínajícího přesýpací hodiny, tedy – symbol času. Litevská muzikoložka Lampsatisová v případě symboliky této skladby hovoří o "trajektorii Kristuse – Taliesina – současnosti" [4].

Ze zatím posledního Kutavičiusova tvůrčího období ještě letmo zmiňme další pozoruhodné skladby, např. oratorium Magiškasis sanskrito ratas (Magický kruh sanskrtu, 1990) opět na Gedův text, unikátní kus pro saxofonové a smyčcové kvinteto Ten toli, iki vidurnakčio (Příliš daleko, do půlnoci, 1995) či půvabné komorní dílko Erotikos (Erotiky) na slova malíře litevsko-polského původu Stasyse Eidrigevičiuse.

Každý nový Kutavičiusův projekt je (nejen) litevskou hudební veřejností vždy s velkým napětím očekáván. Doslova událostí se v litevském hudebním životě stala v roce 2000 na prknech Litevského národního divadla opery a baletu uvedená premiéra jeho opery Lokys (Medvěd), čerpající námětově ze stejnojmenného příběhu P. Mérimée, a značného ohlasu se dočkala i zatím poslední veřejně provedená kompozice Aštuonios Stasio miniatiúros (Osm Stasysových miniatur), premiérovaná na festivalu Gaida na podzim v roce 2001. Jak se tedy zdá (a je to jenom dobře), ani úctyhodný věk nedokáže, aby se vyčerpala studna nápadů fenoménu zvaného Bronius Kutavičius. "Posledního slova" se v jeho případě ještě určitě bát nemusíme...


[1] Prvními významnými propagátory dodekafonie a serialismu v Pobaltí byli zejména Estonci A. Pärt a J. Rääts.
[2] "Sutartinés" je unikátní typ litevské lidové písně, založený na výrazné rytmizovanosti a polyfonním vedení jednotlivých hlasů v sekundách.
[3] Cit. dle: Jasinskaité-Jankauskiené, I.: Pagoniškasis avangardizmas. Teoriniai Broniaus Kutavičiaus muzikos aspektai. Vilnius 2001, s. 12.
[4] Lampsatis, R.: Bronius Kutavičius. A Music of Signs and Changes. Vilnius 1998, s. 127.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod