Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Astana: fata morgána uprostřed kazašské stepi
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 4/2010


Astana: fata morgána uprostřed kazašské stepi


Zuzana Zalánová


Když v roce 1997 prezident Nazarbajev oficiálně představil novou metropoli Kazachstánu, mnoho lidí nechápalo, proč by se sídlo státu vůbec mělo přesouvat, navíc do nevábného stepního prostředí provinční Akmoly. V původním hlavním městě Alma-Ata, známém svým kosmopolitním charakterem a překrásným prostředím vrcholků Ťan-šanu, se za 70 let vybudovaly všechny relevantní instituce a potřebná infrastruktura. Nicméně, 12 let od přesunu posměšné titulky vystřídaly pochvalné články popisující bleskový přerod ošuntěle působící Akmoly v moderní Astanu, vizionářskou „Mekku“ moderní architektury. Jedno z nejpozoruhodnějších míst světa však pod futuristickou směskou eklektismu skrývá jeden z nejriskantnějších sociálních experimentů kazašského „vůdce národa“ Nursultana Nazarbajeva. Jestli největší sázka jeho kariéry vyjde a umělé Astaně se podaří vdechnout život, ukáže až čas.

Někdo ji nazývá kosmickou stanicí uprostřed stepi, jiným svou velkolepostí evokuje nacistické plány na hlavní město Hitlerovy Třetí říše. Petrodolarové financování výstavby megalomanských budov zase nabízí srovnání s Dubají. Podobně jako Petrohrad, Washington D.C., Canberra nebo Brasilia, i Astana jako hlavní město byla vybudována uměle. Co ji však od všech ostatních měst světa odlišuje, je závratná rychlost její proměny.

Z ruské pevnosti přes celiny k metropoli Kazachstánu

Historie původní Akmoly (nejčastěji se z kazaštiny překládá jako „bílý hrob“) se datuje od 19. století. Na území současného Kazachstánu, které po staletí křižovaly nomádské kmeny Čingischánových potomků, docházelo k trvalému městskému osídlení až s výstavbou pevností carského Ruska. Jedním z  opěrných bodů ruské expanze se stala i pevnost Akmola, kterou při svých výpravách po Střední Asii v roce 1830 založila družina carského plukovníka Fedora Kuzmiče Šubinova. Poklidný život provinčního městečka pak plynul ve svých zaběhlých kolejích více než 100 let. Výraznější zásah přišel až v 50. a 60. letech 20. století se spuštěním Chruščovova programu „obdělávání celin“, jež se svůj experiment rozhodl otestovat na půdách severokazašských stepí. Pomyslnou výkladní skříní tohoto projektu se měla stát právě Akmola, která byla v roce 1961 vhodně přejmenována na Celinograd. Hromadná výstavba kolchozů a nárůst obyvatel však začaly ustávat spolu s celkovým neúspěchem této politiky a krátce po vzniku nezávislého Kazachstánu se upadající město vrátilo zpět ke svému původnímu jménu.

Největší sláva měla Akmolu teprve čekat. V roce 1994 byl z Nazarbajevovy iniciativy schválen dekret o přesunu hlavního města z Alma-Aty, jejíž nástupkyní byla později zvolena Akmola, nacházející se téměř 1000 kilometrů od původní metropole. Celý proces byl završen v březnu 1998, kdy došlo k přejmenování Akmoly na Astanu (což v kazaštině znamená „hlavní město“). Toto rozhodnutí doprovázelo množství spekulací. Podle oficiálního zdůvodnění měla Alma-Ata, mezitím přejmenovaná na kazašsky libozvučnější Almaty, spoustu nevýhod – je jedním z nejvíce znečistěných měst světa, jelikož zde dosud nebylo vybudováno metro, 1,4 milionu obyvatel Almaty se každodenně potýká s několikakilometrovými zácpami a scenérii vrcholků Ťan-šanu, týčících se nad městem většinou není pro smog vidět, město navíc sužují častá zemětřesení a určité obavy panují i z blízkosti čínských hranic, které jsou od Almaty vzdáleny pouhých 160 km.

 
Bajterek (neoficiálně nazývaný „topol“) je dominantou města, v jejíž horní části se můžete dotknout otisku dlaně prezidenta Nararbajeva a něco si přát

Architektonické Star Wars na objednávku

Tvůrcem hlavního plánu města se v roce 1998 na základě vítězství v mezinárodní soutěži vyhlášené představiteli města stal japonský architekt Kišo Kurokawa. Jeho plán počítal se zachováním části původního města na pravém břehu řeky Išim a vybudováním zcela nové čtvrti na břehu levém. Tam za 12 let existence Astany postupně vznikl „středoasijský Manhattan“, s množstvím budov, které se liší svým designem, výší i třpytem. Japonský architekt, který se podílel na utváření vzhledu města až do své smrti v roce 2007, se při své tvorbě řídil heslem, že město je jako živý organizmus a potřebuje dýchat. Výsledkem této filozofie je množství parků, které byly uměle zabudovány do stepní scenérie bývalé Akmoly, přičemž o některých se dá s trochou nadsázky říct, že vznikly téměř přes noc. Dalším spolutvůrcem Astany je stavitel slavné londýnské „okurky“ (známé i pod názvy 30 St Mary Axe nebo Gherkin) Sir Norman Foster. Městu dominují hned tři jeho díla: pyramidovitý Palác míru a porozumění, symbol města Bajterek a obrovitý „stan“ Chan Šatyr, všechna postavená v jedné geometrické linii protínající nové centrum. Prestižní skupinu astanských architektů uzavírá italské duo Manfredi a Luca Nicoletti, kteří za svou stavbu městského koncertního sálu dokonce obdrželi první cenu v mezinárodní soutěži.

I přes tento působivý výčet je zřejmé, že největším architektem Astany je její zakladatel, prezident Nazarbajev. Ten se významnou měrou podepsal pod urbanistický plán města a opět s trochou nadsázky lze říct, že bez jeho souhlasu se v Astaně nepohne ani jednou cihlou. O tom svědčí i nejnovější přírůstek do astanského panoramatu, stan Chan Šatyr, který byl otevřen v červenci tohoto roku u příležitosti prezidentových sedmdesátin a 12. výročí města. Jako u mnohých dalších budov, popud ke stavbě stanu vzešel z Nazarbajevovy vlastní iniciativy a úkol byl splněn za méně než 4 roky. Bez ohledu na to, že luxusní obchody západních značek, nacházející se v jeho útrobách, budou mít vážnou konkurenci ve čtyřech dalších obchodních centrech, roztroušených ve vzdálenosti jen jednoho kilometru od Chan Šatyru, a to vše při platu průměrného Kazacha 80 tisíc tenge (cca 10 tisíc Kč) a stále rezonujících dopadech světové hospodářské krize. Futuristické projekty tím ale nekončí, o čemž svědčí i samotný urbanistický plán města, který již teď dává možnost nahlédnout na „konečnou“ podobu Astany v roce 2030. Nejnovější iniciativou se zdá být vybudování „Krytého města“, jehož realizaci Nazarbajev oficiálně potvrdil v květnu 2010. Toto „město“ by mělo svým obyvatelům nabízet všechny sociální vymoženosti pod jednou střechou, včetně škol, nemocnic nebo obchodních center. Zároveň by se jeho teplota díky speciálnímu plášti měla pohybovat kolem 25 stupňů Celsia, čímž by se neutralizovaly extrémní výkyvy teplot, které v Astaně každoročně oscilují mezi +40 a -40 stupni Celsia.


Nově otevřené nákupní a zábavní centrum Chan Šatyr, v jehož útrobách je možné najít i umělou pláž

Co se ukrývá pod futuristickým pozlátkem?

Politický režim Kazachstánu se vyznačuje značně autoritářskými rysy, což potvrzují nejenom pravidelné žebříčky mezinárodních lidskoprávních organizací, časté změny ústavy ve sporných referendech či více než 90 procentní podpora prezidenta Nazarbajeva, který za 20 let své vlády paralyzoval jakékoliv náznaky reálné opozice. Není proto divu, že i Astana je jakousi estetizací Nazarbajevovy moci. V tomto případě to sice nesklouzlo až k tak explicitní propagaci kultu osobnosti, jako tomu bylo u sousedů, v turkmenské metropoli Ašchabad za Turkmenbašiho, avšak shora plánovaný symbolismus je jasně zřejmý. Snaha zdůrazňovat moderní a úspěšný Kazachstán je patrna ve schizofrenickém rozdělení města na „moderní“ levý a „starý“ pravý břeh. Asertivnější a ambicióznější zahraniční politika Kazachstánu se zase projevuje v zamýšleném poslání města, které má v budoucnu plnit funkci euroasijské metropole. To koneckonců dosvědčuje i monumentalita staveb: Fosterova „pyramida“ má 62 metrů na výšku, „topol“ 105 metrů a „stan“ metrů až 150.

Takovýto ambiciózní projekt však zákonitě musel zasáhnout do osudů několika desítek tisíc lidí, a to nejenom těch, kteří pracují v šíleném tempu na budování fantazijních staveb. Neoficiálním důvodem pro přesun metropole byla nacionalizační politika, která se v Kazachstánu začala uplatňovat již záhy po jeho osamostatnění od SSSR. V mnohonárodnostním státě, kde počet Kazachů zpočátku jen o 20 procent převyšoval Rusy (představující největší menšinu), byly jasně patrné regionální rozdíly mezi ruským severem a kazašským jihem, přičemž panovaly obavy z připojení severních oblastí k Rusku, jak to ostatně navrhoval i extravagantní ruský nacionalista Vladimir Žirinovskij. Přesunutí sídla z jihu na sever znamenalo nucené stěhování celého státního aparátu; kdo si chtěl uchovat pozici, ocitl se v nehostinné Astaně, jejíž ubytovací, stravovací a zábavná zařízení zpočátku kvalitou i kvantitou značně pokulhávala za kosmopolitní Alma-Atou. Podobný osud postihl i zahraniční diplomaty, kteří sice nebyli nuceni k přestěhování přímo, ale přítomnost téměř všech státních institucí v Astaně tento krok víceméně předurčila. Zároveň začal lov na studenty, které mělo do nové metropole přilákat vybudování 12 univerzit a institutů (z nichž některé vznikly sloučením původních akmolských škol). Nejnovějším vzdělávacím experimentem je nově otevřená Nazarbajevova univerzita, která má za cíl přenést kvalitu prestižních světových univerzit na kazašskou půdu. Podle plánu, který se plně začne realizovat až v příštím roce, by výuku na každé fakultě měla zabezpečovat jedna ze 7 univerzit, které byly vybrány z třicítky nejlepších škol světa (např. Harvard by měl zodpovídat za medicínu). Všechny tyto kroky se podepsaly na dramatickém přírůstku obyvatelstva města –zatímco Akmola měla v roce 1997 jen něco kolem 300 tisíc obyvatel, v současnosti v Astaně žije víc než 800 tisíc lidí.


Multifunkční Palác míru a porozumění, v nejvyšším patře zde k jednomu stolu zasedají představitelé všech náboženství

Sterilní krása

Co na Astanu říkají samotní Kazachové? Ve většině případů převládá hrdost na její pozoruhodný přerod v supermoderní město, které se nemusí bát srovnání s jakoukoliv světovou metropolí. Otázkou však zůstává, do jaké míry je tato hrdost naučená. Když kazašské děti požádáte, aby vám popsaly Kazachstán, na všech prezentacích se objeví některý z astanských mrakodrapů a nezpochybnitelný symbol města Bajterek. Ten je společně s otiskem Nazarbajevovy dlaně dokonce na zadní straně všech kazašských bankovek, případně si ho můžete koupit v obchodě v podobě čokolády nebo nanuku. V jedné z futuristických staveb – Paláci nezávislosti, je možné najít muzeum historie Astany, které paradoxně tvoří jen dech vyrážející makety budoucí tváře města v roce 2030, kdy by v Astaně měl žít již více než milion obyvatel. Po jejich zhlédnutí a po vyslechnutí entuziastického komentáře průvodkyň muzea má návštěvník dojem, že současná monumentalita je jenom slabým odvarem budoucí podoby města.

Nehledě na propagandu si Astana pozornost opravdu zaslouží. Neuvěřitelně působící fotografie města se ze stránek věnovaných designu a architektuře šíří i na cestovatelské portály a počet turistů pomalu ale jistě narůstá. Po příjezdu do Astany návštěvníci zažívají obrácenou verzi kulturního šoku – vedle supermoderní architektury, západního zboží a relativně vysoké životní úrovně je ve městě jen málo míst, kde si člověk uvědomí, že se vlastně nachází ve Střední Asii. Nicméně nejpozději po dvou dnech obdivování moderní architektury a absolvování návštěv místních muzeí mnoho lidí začne pociťovat jakousi prázdnotu, která v Astaně panuje. V ulicích levého břehu chybějí „bábušky“ prodávající ovoce a zeleninu nebo kobylí mléko kumiz, ve vzduchu se nevznáší typická vůně šašliku a ulicemi se neprohánějí prehistorické maršrutky. Po skončení pracovní doby se z nablýskaného centra vytratí lidé a v noci se člověk prochází mezi nádherně osvětlenými budovami úplně osamocen. Jedinými známkami života jsou obchodní centra, kam tamější mládež z nedostatku jiných možností chodí trávit volný čas. I když situace je mnohem lepší na pravém, původním, břehu, pořád tady chybí duch města, který by svou uvolněnou přirozeností vdechl život chladně působícím stavbám. Toho se však nedá docílit žádným státním nařízením, chce to čas a lidi, kteří budou Astanu skutečně považovat za svůj domov. Pokud Astana jednou najde sebe samu, má šanci se proměnit v jedno z nepozoruhodnějších měst světa. Nicméně již teď se vyplatí ji navštívit.


Život na pravém břehu řeky Išim si stále zachoval svou autentičnost

Autorka je studentkou Bezpečnostních studií FSV UK

 





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod