Navýchod.cz - Navýchod - Konfliktní historiografie na Kavkaze
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2006


Konfliktní historiografie na Kavkaze


Případ Náhorního Karabachu

Ondřej Ditrych


Geneze etnického nacionalismu na jižním Kavkaze v období před pádem SSSR, která předznamenala a poznamenala vznik etnopolitických kon­flik­tů v Ná­­hor­ním Karabachu, Abcházii i Jižní Osetii, je ne­s­mírně roz­sáh­lou a bohatou látkou. Na následujících řádcích bude proto pozornost soustředěna na úlohu, kterou při ustavování sdí­le­ného vědomí epistémé, společenského řádu (jenž je dle Bene­dicta Andersona základním předpokladem každého národa jako „imagi­nárního společenství“), vytyčení materiálních a duchovních hranic a odmítnutí toho, co leží za nimi, sehrávají konfliktní interpretace historie.

Zrcadlový nacionalismus


Územně se omezíme na Náhorní Karabach, protože tento prostor teritorializované národní paměti je ústředním té­matem moderního ázerbajdžánského a arménského „zrcadlo­vého nacionalismu“. Jde o sporné území, které dnes kontroluje mezinárodně neuznaná Republika Náhorní Karabach s podporou sousední Arménie a za značné ne­vole Ázerbájdžánu, pod který tato bývalá autonomní oblast v období před rozpadem SSSR a před krvavou válkou po­zastavenou příměřím v roce 1994 spadala. Ke zvolení právě tohoto konfliktu vybízí i význam Náhorního Karabachu pro mezinárodní bezpečnost kaspického regionu a střední Eurasie jako celku – nová eskalace násilí zde bohužel zůstává reálnou možností.

Příběh Náhorního Karabachu – alespoň tak, jak na něj bude pohlíženo zde – není pokusem o rankeovské shrnutí událostí „tak, jak tomu skutečně bylo.“ Není ani příběhem jedním, ale vícehlasem příběhů několika – arménská verze dějin se střetává s verzí tureckou/ázerbájdžánskou a sama historie tohoto střetávání je příběhem, jenž si zasluhuje pozornost. Dějiny Kavkazu jsou polyfónické a dějepisectví je vskutku důležitou zbraní etnického na­­cionalismu, neboť dodává národům autoritativní text stavící hranice v čase i prostoru a z kontinua událostí tvoří jednu velkou dějinnou souvislost, čímž zodpovídá základní otázku společenství: kdo jsme? Historici a filologové jsou prominentními strůjci moderních národních ideologií – vzpomeňme Dobrovského, Palackého a mnoho dalších „obrozenců“.

Dřívější časem, mocnější právem


Konfliktní historiografie na arménské a ázerbájdžánské straně soupeří podle jediného pravidla: prior tempore, potior iure, a to nejen v územním rámci Náhorního Ka­rabachu, ale celého Kavkazu, a dokonce i Předního Vý­­chodu. První arménský stát patrně vznikl kolem roku 600 př. n. l. a Arméni jsou zmíněni jak velkým antic­kým historikem Hérodotem, píšícím v 5. století př. n. l., podle něhož se měli zúčastnit jednoho Xerxova tažení, tak zeměpiscem Strabónem, jenž svůj Zeměpis sestavoval na přelomu letopočtu. Přestože arménští historikové tvrdí, že již od 4. století př. n. l. byl Arcach (Náhorní Karabach) součástí Arménie, s rozumnou mírou opodstatnění je to možno tvrdit teprve od 1. století př. n. l. Následující dvě staletí Arménie sloužila převážně jako nárazníkové pásmo mezi Římskou říší a Persií, než se k moci dostal – pod perskou suverenitou – rod Aršakunisů (279-428 n. l.). Za jeho vládnutí byla sestavena arménská abeceda – podle jedné arménské interpretace vznikla první škola tohoto písma na území Náhorního Karabachu – a Arménie při­jala křesťanství (301/314 n. l.), čímž se stala prvním křes­ťanským státem. Zde pramení téma „vyvolenosti“, jež je důležitou součástí arménského dějinného příběhu.

Nejodvážnější arménské teorie, například z pera Rafa­ela Išchanjana, však kladou počátek (proto)arménské pří­tom­nosti v Malé Asii až do 4. tisíciletí př. n. l., což z nich činí zdaleka nejpůvodnější etnikum žijící na Arménské plošině. Jiní historici nezacházejí tak daleko, přesto se v jejich podání historie Předního Východu a zdejších civilizací – např. Urartu – ve značné míře armenizuje.

Proti tomu se na ázerbájdžánské straně objevuje krajní tvrzení, že tur­­kická etnogeneze neproběhla ve skutečnosti v nitru eurasijského kontinentu, ale v Malé Asii a na Kavkaze, jež jsou tak domovinou turkické populace již od 3. tisíciletí př. n. l. Tato populace však přicházela s veškerou prav­děpodobností z východních eurasijských stepí postupně v průběhu 1. tisíciletí n. l. – ovšem nikoliv pouze v jediné vlně vraždících a rabujících turkických gentes v 11. sto­letí, která způsobila zhroucení arménského státu, jak tvrdí moderní arménští historikové. Ázerbájdžánci tedy zdánlivě nemohou umísťovat počátek svého vztahu k Náhornímu Karabachu a své „státnosti“ obecně tak daleko do mi­nu­losti, jak to umožňují skutečně zaznamenané události v případě arménském. Samotné pojmenování ázer­báj­džán­ského etnika pochází z moderní doby (1918-1920) a ještě ve dvacátém století se prolínalo s pojmenováními Tataři, které bylo běžné v carském období, Muslimové a Turci, jichž používala jistou dobu i ústřední sovětská vláda.


Při odmítnutí stěží udržitelné západní teorie turkické etnogeneze však místní historikové nahrazují tento nedostatek tvrzením, že Ázerbájdžán je ve skutečnosti dědicem histo­rické Kavkazské Albánie, jež existovala zhruba na území dnešního ázerbájdžánského státu od 4. století př. n. l. po­většinou pod perskou nadvládou a čas od času patrně zahrnovala též Náhorní Karabach. Teorie o příbuznosti Turků a Albánců – jež měli být poiránštěni v 1. tisíciletí př. n. l. – založená na podobnosti místních jmen však není příliš průkazná. Turkická populace se s Albánci spíše postupně mísila, což usnadnila islamizace velké části Kavkazské Albánie během arabské invaze v 7. století n. l.

Zde dochází k lámání chleba – zatímco arménští historici trvají na tom, že populace Karabachu je už více než dva tisíce let „arménská“, ázerbájdžánská historiografie ji od 7. století považuje za křesťanskou část albánského ná­roda – budoucích Ázerbájdžánců – která nepodlehla is­la­mizaci, ale postupné armenizaci. Snaha sériově definovat etnickou identitu v tomto období, v němž téměř jistě exis­tovalo značně promíchané a proměnlivé kontinuum, se zdá absurdní, avšak význam těchto konfliktních tezí v po­litickém procesu vytváření moderních etnických mýtů – narativů „živé minulosti“ rekonstruované a reintrepreto­vané národními elitami – je nedocenitelný.

Etnické mýty

Nejznámějším, ač ne nejserióznějším ázerbájdžánským his­­torikem prosazujícím „albánskou tezi“ byl Zija Buňatov. S Rudou armádou prošel napříč Evropou a snad dokonce pomáhal vztyčovat rudou vlajku na berlínském Reichs­tagu; byl zavražděn za nevyjasněných podmínek v roce 1997. Jeho práce ze 60. let zahájily bitvu o interpretaci karabašské/albánské historie (částečně se přitom jednalo pouze o přeložené stati západních historiků, což Buňatov opomněl uvést).


S patrně nejradikálnější interpre­tací přišla historička Farita Mamedovová, která ve své dizertaci ze 70. let tvrdila, že Kavkazská Albánie se ve skutečnosti roz­kládala v dnešní Arménii, čímž zcela přepsala její historii, která se tak vlastně stávala součástí „ázerbájdžánského příběhu“. Na druhé straně, přes snahu učinit z Albánců své předchůdce, se dnešní ázerbájdžánská historiografie pokouší těžit i z panturkismu a říše pod turkickou vládou chápat jako „ázerbájdžánské“. Zřetelné je to na příkladu turkického rodu Kadžárovců, jenž vládl v letech 1785-1925 Persii, která se ipso facto stává „ázerbájdžánským stá­tem“ – což zahrnuje mimo jiné dobu, v níž pod její nomi­nální svrchovanost ještě spadala drtivá část budoucího Zakavkazska.

Staletí následující arabskou a posléze seldžuckou a mongolskou expanzi se pro Náhorní Karabach každopádně ne­sou v „arménském“ duchu, jak z kulturního, tak z poli­tic­kého hlediska – se souhlasem Mongolů zde jisté auto­nomie požívala místní melikovská šlechta, za zmínku stojí, že až do 15. století ve značné míře muslimská. Z hlediska trvání arménské státnosti má přitom autonomie Náhorního Karabachu značnou hodnotu, neboť je považována za její poslední planoucí maják – samotná Arménie definitivně ztratila nezávislost po invazi Mameluků v roce 1375.

Melikové si i po konsolidaci moci sáfavidské Persie v 16. století udrželi autonomii na značné části Kavkazu definované jako Ázerbájdžán (jednou její administrativní provincií byl též „Karabach“ s centrem v Gandže na sever od Náhorního Karabachu), i při krátkém osmanském ex tempore v letech 1578-1603 a 1728-1735. Zavražděním Nádira Šáha, po němž Perská říše upadla do chaosu a anarchie, se však zhrou­tila i perská vláda nad Kavkazem a na území povstalo několik víceméně autonomních chanátů s komplikovanou et­nic­kou strukturou, avšak s vládnoucími rodinami turkic­kého původu a islámské víry. V Karabachu měla turkická poli­tická elita nástup usnadněn vnitřními arménskými feudálními rozbroji, které do arménského „příběhu“ vná­šejí další silné téma – bratrovražednou zradu. Ta zcela zapadá do fáze „úpadku“ (i hodnotového) v etnickém mýtu, jenž tra­dičně nejen zakotvuje národ v prostoru a čase vyprávěním o „společném počátku“, ale obsahuje též popis období slávy následované úpadkem a finální vizi znovuvzkříšení. Fázi úpadku v arménském příběhu do­plňuje téma pro­ná­sledovaného národa v souvislosti s ge­no­cidami na arménské populaci na konci 19. a začátku 20. století.


Začátek 19. století znamenal počátek intenzivní ruské expanze na Kavkaz. Již za Petra I. v roce 1722 dospěla první ruská expedice až k Lenkoranu na jihovýchodě dnešního Ázerbajdžánu, před vojskem Nádira Šáha se však vzápětí musela stáhnout až k Těreku; obnovenému ruskému tlaku musel Kavkaz čelit též za panování Kateřiny II. (1762-96). Ruskou svrchovanost nad Karabachem formálně potvrdila Gulistánská smlouva (1813), která ukončila první rusko-perskou válku. Povstání chanátů ve 20. letech, uskutečněná s perskou podporou, vedla k druhé válce Ruska s Persií, uzavřenou Turkmančajskou smlouvou (1828), jež potvrdila ruskou hegemonii na Kavkaze. Generál Paskevič – ve střední Evropě později známý jako velitel ruského vojska potlačujícího uherské povstání (1849) – obsadil Tabríz a měl před sebou volnou cestu na Teherán, podmínky mírové smlouvy však nebyly příliš kruté, neboť Rusko se až do následujícího roku nacházelo ve válce s Tureckem. Persie se však přesto musela vzdát svrchovanosti na­příklad nad Jerevanem a Nachičevanem.

Během 19. století se na ruské území, a tedy i do Náhorního Karabachu, přistěhovalo značné množství Arménů z Per­sie a Turecka. Ti byli v Osmanské říši považováni za pátou kolonu a diskriminováni, zatímco Rusové je považovali za své přirozené spojence a nezřídka jim svěřovali důle­žité administrativní funkce. Nepřekvapí, že podle „ázer­báj­džán­ského příběhu“ jsou potomci těchto přistěhovalců jediní „skuteční“ Arméni v Náhorním Kara­bachu. Tito při­stěhovalci přicházeli zejména po podpisu Turk­man­čaj­ské smlouvy a následně po rusko-turec­kých válkách v letech 1855-1856 a 1877-1878 (stěhování ostatně nebylo pouze jednosměrné, neboť Ruskou říši současně opustilo nemalé množství muslimů). Teprve při sčítání lidu v roce 1880 do­sáhla arménská populace v Náhorním Karabachu většinu 53 %. Nutno však dodat, že toto sčítání, podobně jako každé v tomto období, proběhlo v zimě a nezahrnovalo tak s kočovnou turkickou populací. Sezónní stěhování bránilo bránilo až do 20. století spolehlivě určit, která populace – zda Arméni či Muslimové – Náhornímu Karabachu po­četně dominovala. Turkičtí pas­tev­ci patrně pře­važovali v letních, zde usedlí Arméni zase v zimních měsících.

Rozdílná interpretace historie


Právě nastíněné děje a především jejich rozdílné interpre­tace jsou konstitutivní součástí národních ideologií a ve značné míře symbolickou náplní ázerbájdžánské a ar­mén­ské národní soudržnosti. Náhorní Karabach zde se­hrává zcela klíčovou úlohu, neboť toto území je v obou případech historickou teritorializací národní paměti, „posvátnou zemí“ obsahující paměť společného počátku „státnosti“ a zlatého věku obou společenství. Jeho význam v arménském a ázerbájdžánském kolektivním vědomí shrnuje Thomas De Waal: „Arméni si pod Karabachem představí tucty arménských kostelů rozesetých po jeho území, stře­dověkou tradici lokální autonomie melikovských vladařů a válečnickou pověst karabašských Arménů. Pro Ázer­bájdžánce spočívá asociace především v chanátu sou­stře­děném kolem Šuši, velkolepého města 18. století a [místním] uměleckém rozkvětu… Zkrátka, Karabach byl – podobně jako Alsasko, Flandry nebo Kašmír – kulturně bohatou pohraniční krajinou, a podobně jako tato území též odsouzen stát se bojištěm.“ Bez tohoto imaginativního, potažmo emotivního obsahu, jenž je Náhornímu Karaba­chu připisován, je vznik a průběh moderního konfliktu o kus malebné, avšak chudé země na svazích Malého Kavkazu jen velmi těžko srozumitelný.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod