Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Sakaliba aneb Slovanští otroci v muslimském prostředí raného středověku
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2008


Sakaliba aneb Slovanští otroci v muslimském prostředí raného středověku


Michal Téra



Sakaliba (z řeckého sklavos) představují zvláštní fenomén raně středověkých dějin arabského světa. Arabové a Slované se setkali již na samém počátku své historie – jako protivníci byzantské říše. Zatímco Arabové v sedmém století obsazovali předovýchodní provincie Byzance, usazovali se Slované na Balkáně a ve vnitrozemí Řecka.


Konstantinopolští vládci se pokusili řešit oba problémy současně – přesídlováním slovanského obyvatelstva z Balkánského poloostrova do Malé Asie, kde jich mělo být využito proti arabským nájezdníkům. K tomu docházelo již od druhé poloviny 7. století, ovšem tento plán nevycházel kvůli častým přeběhům Slovanů na arabskou stranu, jak o tom svědčí například Theofan Vyznavač: (664/665) „…Abd ar-Rahman, syn Chalkida, táhl do země Rómejů a přezimoval v ní. Byla zničena mnohá města, pět tisíc Slovanů přešlo v době válečných událostí na arabskou stranu a následně byli Araby usazeni v Sýrii ve vesnici Seleukobolos poblíž Apamei...“. Podobně i císař Justinián II. přesídlil po tažení proti Slovanům a Bulharům (688/689) větší počet slovanského obyvatelstva na východ Malé Asie a postavil z něho několikatisícovou armádu, která měla bránit říši proti arabským nájezdům. Slované se ovšem projevili jako nespolehliví poddaní a celé dvě třetiny z nich přeběhly na arabskou stranu. Arabové je zařadili do svého vojska a usadili i s rodinami v příhraničních pevnostech (Karamanmaraš, Raban, Duluk). Využívali pak Slovany při svých válkách s Byzancí, neboť Slované znali taktiku byzantského vojska. Brzy poté se začali Slované stěhovat i do blízkých městských center (např. Antiochie) a následovaly i pokusy o jejich systematickou islamizaci, které však nebyly zcela úspěšné. Slovanské obyvatelstvo si svoji etnickou svébytnost v této oblasti udrželo až do konce 9. století, kdy byly příhraniční pevnosti dobyty a obsazeny Byzantinci a Slované v nich byli přinuceni k přijetí křtu, který znamenal jejich postupnou grékizaci.

O podobné přesídlení obyvatelstva se ve 30. letech 8. století pokusil arabský vojevůdce a pozdější bagdádský kalífa Marván II. Během svého tažení proti Chazarskému kaganátu do Dagestánu a povodí Volhy se Marván pokusil přesídlit několik tisíc Slovanů na Kavkaz. Noví osídlenci však s transferem nebyli spokojeni a pokusili se vrátit do svých domovů – na zpáteční cestě však byli Araby dostiženi a zmasakrováni.

Největší rozmach slovansko-arabských kontaktů v raném středověku však přišel až s rozvojem obchodu s otroky. Od devátého do jedenáctého století směřoval do arabských států neustálý tok otroků, jehož pramenem byly právě slovanské oblasti střední a východní Evropy. Nepokojné období budování středoevropských a východoevropských států a jejich střety mezi sebou navzájem i s mocnými sousedy, především s německou říší Karlovců a Ottonů, byly zdrojem zajatců, kteří byli většinou prodáváni do otroctví. Velmi rychle se vytvořil systém obchodních cest, které směřovaly do hlavních center tehdejšího islámského světa: Córdobského chalifátu, fátimovského státu a do Bagdádu. O rozvinutém obchodu s otroky na tzv. franské cestě vypovídají i dobové prameny: panonské, svatováclavské a svatovojtěšské legendy, historické záznamy (Adam Brémský, Vidukind), ale i arabští a židovští autoři. Ibrahim ar-Rakik zmiňuje, že „Frankové bojují se Slovany, zotročují je a prodávají do Andalusie“ a Benjamin z Tudely pro změnu píše: „Židé z Čech nazývají tuto zemi Kanaan, protože místní obyvatelé prodávají své děti do otroctví“ a legenda o svatém Ansgarovi, apoštolovi Skandinávie tvrdí, že: „…Obodrité prodávají křesťany pohanům i křesťanům…“. Počátek tohoto obchodu lze klást na konec 8. století, kdy začaly pravidelné vojenské střety na německo-slovanském pomezí. Zvláště pak za vlády Ottonů se Slované stali objektem válečného obchodu – s vojsky německých králů a císařů táhli i židovští obchodníci, kteří vykupovali zajatce a distribuovali je na hlavní tržiště, odkud zajatci putovali do západní nebo jihozápadní Evropy. Příliv otroků začaly záhy zajišťovat i slovanské státy – Velká Morava, Čechy a Polsko.

Hlavními centry obchodu byla města na německo-slovanském pomezí (Magdeburg, Praha, Řezno), odtud pak směřoval proud otroků buď na jih (do Benátek) nebo na západ do Porýní. Zde (v Kolíně, Dortmundu atd.) existovaly dílny, ve kterých byli mužští otroci bez výjimky kastrováni. Poté přes Verdun, Dijon, Lyon, Avignon, Marseille nebo Narbonne směřovali otroci-eunuši do Córdobského chalifátu. Rozvinutý obchod s lidmi provozovali v křesťanských státech výhradně Židé, což vedlo k ostrým konfliktům mezi nimi a církví, která se otroctví pokoušela omezovat (rabbi Donát a Samuel si stěžovali císaři Ludvíku I. Pobožnému, že „jejich zboží je lákáno ke křtu“), ovšem ne vždy s úspěchem, neboť židovské obchodníky ochraňovala často světská moc – jak je patrno i z povzdechu lyonského biskupa Agobarda vůči lyonské židovské obci: „…jestliže budu otrokům Židů odříkat křest, dopadne na mě Boží trest, jestliže je budu křtít, postihne mě pozemská moc…“. Díky tomu, že většina otroků měla slovanský původ, splynuly v některých západních jazycích pojmy „Slovan“ a „otrok“ (slave, esclavo).

Jiné cesty směřovaly do fátimovské državy na severu Afriky – především námořní přes Benátky (sem byli po smrti arcibiskupa Metoděje prodáni i někteří slovanští kněží z Velké Moravy, které však nakonec stačil vykoupit byzantský císař). I zde se jednalo především o otroky-muže, kteří byli před prodejem vykastrováni. Rozdílná byla situace v bagdádském chalifátu, kam byli prodáváni otroci z východní Evropy – zde máme zprávy nejen o eunuších, ale i o ženách a nevykastrovaných mužích. V arabských zemích se ovšem Slované rychle adaptovali na nové podmínky. Na dvoře Fátimovců i córdobských kalifů vytvořili slovanští eunuši početné komunity, které byly každoročně doplňovány o nové otroky. Díky tomu si v obou státech Slované po více než dvě století udrželi svoji etnickou a jazykovou svébytnost, zároveň vznikla záchytná sociální síť, která pomáhala nově příchozím se rychle zorientovat v islámském prostředí. Slovanské komunity fungovaly i jako klientelní skupiny a zasahovaly do palácových intrik, jejich představitelé se s podporou svých soukmenovců dostávali na významná místa ve státní správě nebo v armádě. Ve státě Fátimovců se podařilo několika schopným jedincům dosáhnout na vysoké státní a vojenské funkce a získat i značný majetek (Džazaur, Aflach, Muzaffar, Nadir as-Saklabi).

V Córdobském chalifátu měla slovanská komunita největší vliv po smrti kalify al-Hakama II. (976) a na počátku 11. století, kdy se chalifát rozpadl na několik autonomních knížectví – ta’ ify. V těchto knížectvích se Slované pokusili dosáhnout rozhodujícího vlivu. Jejich pokus však nevyšel a následné represe proti slovanské komunitě znamenaly i její konec. Na Předním Východě nehráli slovanští otroci tak významnou roli, neboť byli zastíněni i jinými etniky. Nicméně i zde se zřejmě podařilo některým z nich proniknout do nejvyšších sfér – jednalo se spíš o ženy, harémové souložnice. Dvěma z bagdádských kalifů v 9. století je tak připisován slovanský původ (například matkou al-Musta’ína, který začal vládnout v roce 862, byla slovanská otrokyně Muchárik).

V islámských oblastech byli Slované nuceni přijmout islám, naučit se nový jazyk, přijmout nová jména i jinou kulturu. Uvědomíme-li si, že v případě Córdoby a Fátimovců se téměř vždy jednalo o eunuchy, tudíž o lidi vždy pocházející ze slovanských oblastí, pak je schopnost přizpůsobit se překvapivě vysoká. V 9., 10. i 11. století se objevují mezi slovanskými eunuchy autoři básní (Umar as-Saklabí, Majsúr as-Saklabí, Nadám), teologických děl, máme svědectví i o slovanských poutnících do Mekky. Slovanské politické úspěchy i literární dílo v rámci islámského kulturního okruhu shrnovalo dílo z 11. století slovanského autora Chabího Kniha vítězství a úspěšného boje proti těm, kteří odmítají kvality Slovanů. Tato obhajoba proti cordóbské palácové šlechtě se bohužel nedochovala.

Poslední zpráva o masovém prodeji otroků ve střední Evropě pochází z druhé poloviny 12. století, kdy bylo Jindřichem Lvem dobyto Obodritské knížectví a část jeho obyvatel prodána do otroctví. Během 11. a 12. století se politická situace ve střední a východní Evropě stabilizovala, vznikly centralizované státy a i církev si vydobyla větší vliv na fungování společnosti. Tyto faktory společně s ekonomickou a politickou krizí arabsko-islámských států vedly k zániku obchodu se slovanskými otroky. V arabštině po nich zbyl pouze výraz sakaliba, který ovšem získal nový význam – eunuch.


Slované v dílech arabských autorů

Vedle obchodu s otroky se Slované dostali do orbitu arabského světa i jiným způsobem. Rozvoj arabsko-islámské kultury i nových státních struktur na Předním Východě a ve Středomoří vedl k zájmu Arabů a arabsky píšících autorů o dějiny, které předcházely nástupu islámu, i o národy, které žily vně muslimské civilizace. Arabové velmi rychle dokázali využít toho, co se naučili z řecké geografie a historie, indické matematiky a římsko-byzantské a perské diplomacie. Od 8. století tak vznikají díla, která se zabývají dějinami a geografií tehdejšího známého světa, přičemž obzor arabské vzdělanosti zahrnoval oblasti od Koreje až po Španělsko, od Baltského moře až po rovníkovou Afriku nebo Indonésii. Původně tato díla vznikala jako souhrn zpráv zvědů a agentů bagdádského „ministerstva pošta informací“ a měla sloužit diplomacii. Později se z nich stává svérázný literární žánr, kterým se zabývali vynikající učenci nebo cestovatelé své doby. Cenné informace o tehdejším světě nalézáme v dílech arabských geografů, historiků, encyklopedistů nebo členů poselstev.

Mezi národy, které neunikly pozornosti arabsky píšících autorů, patří i Slované a jejich sousedé ve střední a východní Evropě. V arabských dílech tak nalézáme řadu pozoruhodných informací, které svojí objektivitou často zastiňují západní nebo domácí prameny. Slovanským národům se věnují cestovatelé (např. Hárun ibn Jachjá, Ibrahim ibn Já‘kub, Abú Hamid al-Garnátí), autoři historických a geografických děl (např. at-Tabarí, al-Mas‘udí, al-Istachrí, ibn Chaukal, ibn Chajjan, Ibrahim ar-Rakir al-Kajravani, al-Idrísí) nebo kompilátoři starších děl (například al-Kazvíní, Jakut, ibn Sa‘id, Abu-l-Fida‘, ad-Dimaškí). O Slovanech se zmiňuje už jeden z členů poštovní a informační služby bagdádského chalifátu ibn Churdádhbih ve své Knize cest a království (Kittab al-Masálik va-l-Mamálik). Ten zároveň uvádí, že normanští Rusové užívají na předovýchodních trzích jako dorozumívací jazyk právě slovanštinu. Pozoruhodné zprávy máme ze spisů ibn Rustaha (Kitáb al-Aláq an-nafísa), který píše o Rusech (tehdy ještě normanského původu) a Slovanech. Ibn Rustah popisuje jejich zvyklosti, geografickou polohu jejich sídel nebo náboženské obyčeje např. pozoruhodné podrobnosti ze slovanského pohřebního obřadu: „Když má mrtvý tři ženy a jedna z nich tvrdí, že jej milovala (nebo že mu byla nejmilejší), vezme u svého mrtvého dvě dřeva a zarazí je do povrchu země, potom položí jiné dřevo příčně na jejich horní konce a zavěsí v jeho středu provaz, jehož jeden konec je uvázán na její hrdlo, zatímco ona stojí na stolici. Když toto učiní, podtrhne se pod ní stolice a zůstane viset, až se uškrtí a zemře. A když zemře, je hozena do ohně a je spálena. A oni všichni jsou uctívači ohně.“ Zcela originální informace pak nalézáme v díle vynikajícího arabského encyklopedisty a jednoho z nejlepších a nejplodnějších autorů světové literatury al-Mas’udího Rýžoviště zlata a doly drahokamů jako dárek vznešeným vládcům a lidem učeným (Murúdž adh-dhahab wa ma’ ádin al-džauhar fí tuhaf al-ašráf min al-mulúk wa ahl ad-darájat). Al-Mas’udí svá díla psal v první polovině 10. století a jeho práce svědčí o skvělém přehledu, který měl o geografii a historii Evropy a značné části Asie. Al-Mas’udí zde uvádí řadu faktů z dějin, kultury a geografie, které se vztahují především k prostředí západních Slovanů. Získal je pravděpodobně bezprostředně od některého ze slovanských otroků snad původem právě ze střední Evropy. Al-Mas’udí má tak podrobné informace o západoslovanských kmenech a uvádí nejen jejich přehled, ale i pozoruhodnou variantu jejich etnogenetické legendy o původu Slovanů a jejich knížecí vlády. V kapitole o Chazarech pak al-Mas’udí informuje i o Slovanech ve východní Evropě, jejichž značná část žila v rámci Chazarského kaganátu. Lze jen litovat, že celý rozsáhlý spis je pouze výtahem ze dvou nedochovaných monumentálních děl (Kronika věků, Prostřední historie), a proto nám interpretace řady informací uniká (např. kapitola o náboženských stavbách u Slovanů).

Pro české prostředí je významným pramenem spis (nedochovaný) arabsky píšícího Žida Ibráhima ibn Já‘kuba, kupce a diplomata Cordóbského chalifátu, který procestoval německo-slovanské pomezí. Ibn Já’kub zřejmě zkoumal možnosti obchodu s otroky a navázání kontaktů s císařským dvorem. Jeho zpráva (dochovaná v citacích pozdějších autorů) obsahuje informace o politických, sociálních a kulturních poměrech v prostředí západních Slovanů. Ibrahím ibn Já’kub jmenuje jako nejvýznamnější vládce slovanského světa obodritského knížete Nakona, polského knížete Měška, bulharského vládce (snad cara Petra) a českého knížete Boleslava (Bujíslav). Zároveň přidává cenné informace o některých zvyklostech Slovanů a uvádí, že slovanština se stala jazykem, kterým se mezi sebou dorozumívají nejen slovanské národy, ale využívají ho (pravděpodobně při obchodu) i jiné národy: „Nejvýznamnější kmeny severu hovoří slovansky, neboť se s nimi [Slovany] míchají. A k nim patří kmeny Tudiškí [Němci], Unkalí [Maďaři], Pečeněhové, Rusové a Chazaři.“. Jeho zprávu potvrzují i některá fakta týkající se středoevropského obchodu té doby – slovanské prostředí zřejmě prostředkovalo střední Evropě a podunajským obchodním centrům arabské měnové kurzy a normanskou (varjažskou) obchodní termonologii, se kterou se např. setkáváme na bavorských trzích. Tak byla slovanská střední Evropa propojena nejen se západem arabského světa v Hispánii, ale i s jeho východem na Předním východě.

Mezi významné arabské cestopisce patří i Ahmed ibn- -Fadlán (původem snad Řek), člen poselstva bagdádského kalífy al-Muktadíra k vládci povolžských Bulharů Almišovi (v letech 921–923). Ačkoliv se ibn-Fadlán ve své literárně zpracované diplomatické zprávě Kitáb (Kniha) nevěnuje přímo Slovanům, svými zprávami o povolžských Bulharech, normanských Rusech a turkických Chazarech vykresluje dobový a etnický kontext, ve kterém právě vznikal budoucí hegemon celé oblasti – kyjevská Rus.

 autor je doktorandem Ústavu slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty UK v Praze





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod