Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Východní církve v Bukovině
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 5/2004


Východní církve v Bukovině


Tomáš Vašut


V dějinách bylo území Bukoviny součástí Kyjevské Rusi, Haličsko-volyňského knížectví, Moldavského knížectví, Osmanské říše, Habsburské říše či Rumunského království. Dnes je tato oblast rozdělena – severní Bukovina patří Ukrajině, Bukovina jižní Rumunsku. Vzhledem k naznačenému historickému vývoji, lze tedy přes množství rozdílů nalézt zároveň i množství styčných bodů v mnoha sférách života tamní populace. To platí i pro otázku náboženství.

Metropolie Bukoviny a Dalmácie

Pravoslavná církev v Moldavsku spadala zpočátku krátce do vlivu bulharské patriarchie, později vznikl pro pravoslavná podunajská knížectví patriarchát v Bukurešti. V Sučavě byla zřízena metropolie, později přestěhovaná do Jasů.

Poté co byla Bukovina zabrána roku 1775 Rakouskem, prosadilo se zde nové církevní uspořádání. Nejdříve byly rušeny kláštery a jejich majetek konfiskován, podobně jako tomu bylo za Josefa II. i u nás. V Bukovině to však proběhlo poněkud razantněji, z 10 klášterů a 13 pousteven zůstala jen Putna, Suceviţa a Dragomirna. Většina mnichů i církevních hierarchů tehdy odešla do Moldavska. Poté bylo roku 1781 přestěhováno biskupství z Radovců do Černovic. Biskup Dosoftei vzápětí (1782) žádá na císaři, aby byl povýšen na metropolitu. Osvícený císař to ovšem vyřešil podle svých představ a podřídil Černovice metropolii v srbském Karlovci. Biskup Dosoftei tedy žádal aspoň vládu ve Lvově, aby postavila pořádný kostel – sloužil totiž v malém dřevěném kostelíku a bydlel u bratra. Obojí se podařilo prosadit až později biskupu Hacmanovi. Ten se roku 1873 stal metropolitou, musel se však vzdát možnosti sjednocení s pravoslavnou církví v Sedmihradsku. Tak vznikla pozoruhodná metropolie Bukoviny a Dalmácie, jejíž sídlo v Černovicích postavil v letech 1864-75 český architekt Josef Hlávka.

Dnes jižní Bukovinu spravuje Rumunská pravoslavná autokefální církev, jejíž patriarchát sídlí v Bukurešti. Metropolie Moldavska a Bukoviny má sídlo v Jasech, a je jí podřízeno biskupství Sučavy a Radovců (Episcopia Sucevei şi a Rădăuţilor).

Rumuni sami sebe označují za velmi tolerantní ve věcech náboženských, což lze jen potvrdit. Projevuje se to i ve vztahu k vlastním církevním povinnostem, které jsou zde brány méně rigorózně a více symbolicky. Včasnější odchod z předlouhé bohoslužby není považován za nic trestuhodného, modlí se za vás hořící svíce, protože jde vlastně o zápalnou oběť... Ovšem zatímco v haličských chrámech můžete spatřit zástupy věřících padajících tváří k zemi, v Bukovině se i Ukrajinci před důkladným pokřižováním pouze hluboce ukloní a jen prsty se lehce dotknou pozemského prachu.

Pravoslavná církev na Ukrajině

Pravoslavná církev na Ukrajině je podřízena moskevskému patriarchátu. V 90. letech vznikly sice v nezávislé Ukrajině dokonce dvě autokefální církve, protože ale svou samostatnost vyhlásily svévolně, bez usnesení ostatních pravoslavných patriarchátů, těm nezbylo, než na kacíře uvalit povinnou klatbu. Většina farností a ukrajinských věřících ostatně zachovala věrnost Moskvě.

Pokud jde o menšiny, Ukrajinci v jižní Bukovině a v celém Rumunsku jsou podřízeni moskevskému patriarchátu. Stejně tak Rumuni v Bukovině severní, takže se na ně závazně vztahuje třeba starý juliánský kalendář. Zdejší rumunské farnosti ovšem mají tu zvláštnost, že spadají pod působnost Metropolie Kišiněva a veškerého Moldavska. Ukrajinský a rumunský pravoslavný kostel můžete rozlišit už na dálku – zatímco Ukrajinci používají trojramenný pravoslavný kříž, na rumunských kostelech je kříž latinský.

Smutnou kapitolou církevních dějin Ukrajiny je období sovětského režimu, kdy byla církev a věřící nejen pronásledováni, ale zárověň byla také uzavřena většina chrámů, které byly přeměňovány třeba na skladiště.

Řeckokatolická církev

V Bukovině, připojené ke katolické habsburské monarchii až roku 1775, nebyli již pravoslavní přesvědčováni k dobrovolnému přijetí unie s Římem. K řeckokatolické církvi se ovšem hlásili mnozí Ukrajinci, kteří do převážně severnějších oblastí Bukoviny přesídlili z Haliče.

Rozdíly oproti pravoslaví jsou, kromě toho podstatného, totiž uznání autority římského papeže, především v přijetí západních dogmat. Liší se poněkud církevní terminologie, v kostelech najdete křížovou cestu a sošku Panny Marie, což je u východní ikonografie nepředstavitelné. Oproti tomu zůstala zpívaná liturgie, oddělení kněžiště ikonostasem a na Ukrajině dokonce i starý juliánský kalendář.

Po druhé světové válce byla řeckokatolická církev v Sovětském svazu i v Rumunsku komunisty násilně zrušena a zakázána, její hodnostáři vězněni a kostely i s věřícími jednoduše předány pravoslavné církvi. Zvláště s církevním majetkem pak byly problémy, když o něj v 90. letech nastaly spory. Ne všichni se tehdy k uniatství vrátili, často jsou tak dnes vzhledem k rozdílnému chápání identity u jednotlivých generací rozděleny i rodiny, kdy rodiče se vrátili k vyznání předků a děti již nikoliv. Mnoho řeckých katolíků žije tradičně v Maramureši, oproti tomu v sedmihradském Năsăudu sousedícím s Bukovinou zůstali Rumuni vždy pravoslavnými a Sikulové v župě Harghita jsou katolíci římští. S řeckými katolíky se můžete ovšem setkat cestou v Kluži, kde jim znovu patří kostel nedaleko Hlavního náměstí. Arcibiskup sídlí ovšem v Bukurešti.

Arménská gregoriánská církev

Zato Arménská gregoriánská církev je zastoupena v Bukovině poměrně významně, i když počet věřících je zde již také velmi malý. V Sučavě se totiž nacházejí nejvýznamnější arménské kláštery ve východní Evropě – Zamca a Hagigadar, který je poutním místem. Pokud navštívíte některý z arménských kostelů, může vám interiér připadat povědomý. Oltář se velmi podobá těm, které můžete spatřit v katolických a luteránských kostelech, chybí zde totiž ikonostas, pouze během proměňování se kněžiště zatahuje chrámovou oponou. Tyto výjimky mají své pravidlo. Arménská církev totiž nepatří k početné rodině pravoslavných církví, neboť se její zástupci nedopatřením nezúčastnili církevního koncilu a museli být exkomunikováni, přestože právě ta daleká Arménie jako první přijala křesťanství za státní náboženství. Ostatně Arméni sami nazývají svou církev apoštolská, tedy podobně jako římští katolíci, a její hlavou pak není nikdo jiný než katolikos sídlící v Ečmiadzinu. Pro Armény v Rumunsku byla zřízena eparchie se sídlem v Bukurešti, zdejší impozantní kostel je kopií ečmiadzinské katedrály. Svou autoritu má i starý arménský kalendář, takže třeba na slavení Vánoc si musíte počkat až do poloviny ledna.

Arménskokatolická církev

Arménští katolíci v Bukovině sice nežijí, mají však kostel v sedmihradském Gheorghieni a při cestě z Kluže do Bukoviny leží město Gherla (arm. Armenopolis, něm. Armenierstadt, maď. Szamosújvár) obývané zpočátku výlučně arménskými uniaty, potomky Arménů, kteří do Sedmihradska odcházeli z Moldavského knížectví za Petra Rareşe a během následujícího 17. století. K církevní unii došlo pod tlakem katolického Rakouska, přičemž částečně bylo využito rozkolu v gregoriánské církvi a částečně byla nabízena dávná privilegia. Tradiční metropolí arménských katolíků ve východní Evropě byl Lvov, kde sídlilo arménskokatolické arcibiskupství.

Ruští starověrci

O tom, jak to někdy chodí při reformách, vypovídá osud ruských starověrců, nazývaných Lipované (rum. lipoveni). Sami se rusky nazývají staroobrjadcy (ukr. staroobrjadnyky), což přesněji vystihuje, proč museli v polovině 17. století Rusko opustit. Moskevský patriarcha podporovaný carem Alexejem tehdy změnil tradiční ruskou liturgii a nový obřad, proti kterému se zvedla mezi věřícími vlna nevole, byl prosazován poněkud nevybíravými prostředky. Ti kdo se s patriarchou a carem nechtěli podílet na jejich reformním úsilí, museli vlast opustit, popřípadě počítat s pronásledováním. Rozdíl v liturgii spočívá například v tom, že jiné prsty symbolizují při pokřižování Nejsvětější Trojici (původně palec, ukazovák a prostředník) a jiné božskou a lidskou podstatu Spasitelovu (původně semknutý prsteník a malíček). Jiným sporným bodem bylo nově třikrát opakované řecké „aliluja“ místo původního opakování dvojího (problém je, že se před tím jednou zvolá rusky „sláva Tobě“, takže se totéž zvolání v novém obřadu zopakuje vlastně čtyřikrát po sobě). Lipované, prohlašovaní oficiálně za kacíře, odešli do tehdy švédského Pobaltí a do severní Dobrudže patřící Turecku. Usadili se zde hojně v nepřístupné Dunajské deltě, jejich centrem je dnes přístav Brăila a ve vsi Slava Rusă jsou dva starověrecké kláštery.

Do Bukoviny se část Lipovanů přestěhovala až po jejím připojení k Rakousku. Důvodem byl toleranční patent Josefa II., který jim přiznával svobodu vyznání. První rodiny přišly v roce 1783 a Lipované se zde časem usadili na několika místech. Jejich duchovním centrem se pak stala bukovinská Bila Krynycja.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod