Navýchod.cz - Navýchod - Zločin, který zůstal nepotrestán
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2010


Zločin, který zůstal nepotrestán


K 95. výročí genocidy západních Arménů

Anežka Kindlerová


Arménie, první křesťanský stát, který přijal křesťanství jako státní náboženství v roce 301, zaujímala v prvních stoletích své existence rozlohu mnohanásobně větší, než je rozloha dnešní Arménie – v současnosti zabírá přibližně jednu desetinu rozlohy původního území. Západní Arménie, která se dostala pod nadvládu Turků, tvořila svou rozlohou devět desetin původního území a žila na ní převážná část arménského obyvatelstva, asi 2,5 milionu. Dalších půl milionu Arménů žilo v Istanbulu, Smyrně a ostatních velkých městech po celé Osmanské říši. Arméni si i v tureckém područí udrželi svůj jazyk, kulturu a především křesťanské náboženství, které bylo po staletí, kdy neexistoval samostatný arménský stát, nositelem arménské státnosti. Tímto způsobem vytvářeli velké křesťanské enklávy v samotném středu muslimské turecké říše.


Stejně jako Srbové, Bulhaři, Řekové a ostatní křesťanské národy byli Arméni v Osmanské říši považováni za druhořadé občany. Od 17. až do 19. století se snažili zachovat arménský etnický charakter západní Arménie. Odmítali násilné osídlování tohoto teritoria Kurdy, Čerkezy a Turky a bránili se násilné asimilaci a přijetí islámu.


Arménský problém

Otázka západních Arménů, tzv. arménský problém, se stala mezinárodně známou díky Berlínskému kongresu z roku 1878, na němž se řešila především nezávislost některých balkánských států a masové vyvražďování netureckého obyvatelstva na území Osmanské říše. Turecko se na kongresu z iniciativy Ruska, které během rusko-turecké války v letech 1877-1878 obsadilo velkou část tureckého území obývanou Armény, zavázalo zavést v provinciích s arménským obyvatelstvem reformy. Mělo především zajistit jeho bezpečnost před nájezdy Kurdů a Čerkezů a mělo také povinnost o plnění reforem pravidelně informovat mocnosti. Po Berlínském kongresu však v Osmanské říši k žádným reformám nedošlo. V 90. letech 19. století byly naopak zformovány tzv. hamide, kurdské vojenské útvary pojmenované podle sultána Abdula Hamida, které začaly společně s tureckou armádou Armény lokálně vyvražďovat. Roku 1894 tak vyvraždily obyvatelstvo v Sasunu, kde jim padlo za oběť kolem 10 tisíc lidí. V rozmezí let 1894-1896 bylo celkem vyvražděno přibližně 300 tisíc Arménů, 100 tisíc jich bylo donuceno přijmout islám a stejný počet byl donucen emigrovat. Samotné arménské obyvatelstvo však nezůstalo pasivní. Vytvářelo vojenské oddíly a bránilo se. Tento způsob obrany je znám jako tzv. fidajínské hnutí, které mělo podporu ve vznikajících arménských národních stranách.  Kromě obrany mělo vést ojedinělé boje, které by vedly k celonárodnímu arménskému povstání proti Turkům, získání suverenity uvnitř Osmanské říše a mělo přimět velmoci, aby se konečně vážně začaly zabývat arménským problémem.

Velkou ranou pro západní Armény byl politický převrat v Osmanské říši, kdy byl v roce 1908 mladoturky sesazen a o rok později zbaven trůnu sultán Hamid. Mladoturci, přestože při nástupu k moci hlásali hesla francouzské revoluce – volnost, rovnost, bratrství, byli nositeli ideje islamizace a za cíl si dali co nejdříve asimilovat a poturčit všechny nemuslimské národy žijící v Osmanské říši. Roku 1909 proběhla další velká vlna pogromů proti Arménům v Kylíkii, tentokrát již vedená mladoturky.


Vraždy ve stínu války

Největší tragédie však přišla po vypuknutí první světové války v roce 1914, kdy padly veškeré zábrany, které Turecko díky mocnostem jako Anglie, Francie a především Rusko v době míru dodržovalo. Turečtí politici se rozhodli jednou provždy arménský problém vyřešit, a to plánovitou totální fyzickou likvidací veškerého arménského obyvatelstva na území Osmanské říše. Nejprve pod záminkou vojenské služby naverbovali všechny bojeschopné muže mezi 16 a 52 rokem věku, a ty pak na základě příkazu ministra války Envera v únoru 1915 odzbrojili, rozdělili do skupin po 50-100 mužích a tyto skupiny následně fyzicky zlikvidovali. Poté co eliminovali bojeschopné obyvatelstvo, rozhodli se zbavit zbytku civilních obyvatel – žen, dětí a starých lidí. Dne 24. dubna 1915 byla v Istanbulu zatčena převážná část arménské inteligence, členové parlamentu, spisovatelé, právníci, učitelé, novináři, lékaři, duchovní. Jednalo se přibližně o 800 lidí, kteří byli následně povražděni. Takto ztratili západní Arméni vůdce a bojeschopné muže, kteří by byli schopni zorganizovat odpor a bránit se. V květnu 1915 byl vydán příkaz vyhnat všechno arménské obyvatelstvo z celé Osmanské říše ze svých domovů a přesídlit ho do pouští Sýrie a Mezopotámie, což fakticky znamenalo jejich likvidaci. Tuto deportaci prováděly turecké oddíly formované z vězňů a nájemných zabijáků. V některých oblastech bylo arménské obyvatelstvo zabíjeno ještě před deportací, někde během pochodů smrti, kdy po cestě turečtí vojáci Armény systematicky vybíjeli. Další Arméni zemřeli vyčerpáním, následkem nemocí a hladu na cestě i v cíli v poušti, kde byli ponecháni svému osudu. Podle očitých svědků byla řeka Eufrat plná mrtvých těl arménských vyhnanců. Jejich domy a celé vesnice byly ničeny a zapalovány. Turecké obyvatelstvo a vojáci měli zakázáno pod hrozbou trestů, v některých případech i trestu smrti, jakýmkoliv způsobem Arménům pomáhat.

Odlišně od Turků se zachovalo arabské obyvatelstvo. To na svém území v některých oblastech likvidaci Arménů odmítlo, a ti díky nim přežili a v několika arabských zemích jako Sýrie, Libanon, Irák, Jordánsko nebo Egypt vytvořili komunity a položili základ dnešním arménským diasporám na Blízkém východě. V některých oblastech se Arméni deportaci bránili. Tuto obranu přiblížil celému světu rakouský spisovatel Franz Werfel ve svém románu Čtyřicet dní Musa Daghu, kde popisuje zoufalý boj arménského obyvatelstva proti tureckému vojsku v Antiochii.

Turecko nejprve tuto genocidu provádělo tajně. Když se i přes válečný chaos dostaly prostřednictvím diplomatů informace o vyvražďování k západním vládám, které protestovaly, Turecko tuto genocidu veřejně popíralo.

Hlavní vlna vyvražďování proběhla v letech 1915-1916. V následujících dvou válečných letech likvidace probíhala v menší míře dále. Počet obětí byl vyčíslen přibližně na 1,5 milionu. Dalších několik stovek tisíc Arménů přijalo islám a bylo následně poturčeno a asimilováno. Ti, kteří přežili nebo se zachránili díky západním mocnostem, odešli do celého světa, kde v Asii, Evropě, Americe a Africe založili arménské komunity s vlastními národními vzdělávacími, kulturními a církevními strukturami a založili tak početnou arménskou diasporu.

Problematické uznání viny

Tuto prokazatelnou genocidu uznala Rada Evropy teprve v roce 1987, kdy odsoudila Turecko za genocidu z roku 1915. Arménská SSR přijala v roce 1988 zákon odsuzující Turecko jako viníka velkých masakrů arménského obyvatelstva. Roku 1990 odmítl americký Senát z vojensko-politických důvodů přijmout rezoluci označující 24. duben za památný národní den arménské genocidy. Turecko tehdy vyhrožovalo zvážením přítomnosti amerických vojsk na svém území. V březnu 2010 však vydal výbor americké Sněmovny reprezentantů rezoluci, která označuje vyhlazení Arménů osmanskými Turky za genocidu. Turecký premiér Erdogan tento krok následně odsoudil a prohlásil, že Turecko bylo obžalováno ze zločinu, který nespáchalo. Turecko tuto vinu nikdy nepřijalo a genocidu Arménů soustavně a systematicky popírá. Ve dvaceti zemích světa byl pro vyvražďování Arménů v Osmanské říši přijat termín genocida. Ve Francii je dokonce popírání této genocidy trestným činem. Česká republika však bohužel stále ještě mezi tyto země nepatří.  

 Autorka je pracovnicí Slovanské knihovny v Praze





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod