Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Oranžová revoluce ukázala, že Ukrajinci jsou Evropany
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2005


Oranžová revoluce ukázala, že Ukrajinci jsou Evropany


Ivana Skálová


Dne 18. března proběhla v prostorách Polského institutu v Praze panelová diskuze na téma Demokratizace na Ukrajině: možnosti česko-polské spolupráce. Jejími hosty byli poslankyně Evropského parlamentu Grażyna Staniszewska, senátor Edvard Outrata, velvyslanec ČR na Ukrajině Karel Štindl, politologové Grzegorz Gromadzki a Rafał Sadowski, poslanec Sejmu a místopředseda Polsko-ukrajinské parlamentní skupiny Marek Kuchciński, poslanec Petr Mareš a novinářka Petruška Šustrová. Následující přís­pěvek se pokusí stručně shrnout to zásadní, co zde zaznělo.

Přestože tématem měla být česko-polská spolupráce při demokratizaci Ukrajiny, ne­­poda­řilo se diskuzi udržet zcela v jeho rámci. Většina diskutu­jících dřívě či poz­ději sklouzla k doznívajícím událostem loň­ského roku na Ukrajině, nej­nověj­šímu vý­voji, vztahům mezi východem a západem země či vztahy Ukrajiny a Evropské unie.

Senátor Eduard Outrata uvedl, že jako jeden z hlavních problémů Ukrajiny pos­lední doby vnímá právě udržení ná­rodní celistvosti. Hovořil o nutné opatrnosti při zdůrazňování národních tradic, které však zemi nezasahují na celém území stejně. Jedná se především o rozdílnou mentalitu západních oblastí, které byly součástí Rakousko-Uherska a oblastí východních.

Karel Štindl označil tento problém za „džina vypuštěného z láhve“ východními regiony během tehdejší volební krize a za jeden ze signálů potřeby vytvoření celo­ukrajinské politické scény. Nebezpečí, že vznikne několik silných regionálně identifikovaných stran, je poměrně velké. Nelze totiž zapomínat na to, že podpora voličů kandidátovi Viktoru Janu­kovy­čovi byla v těchto oblastech velmi významná, hovoří se až o 11,5 milionu hlasů. Názo­rům na nebezpečí rozpadu Ukrajiny, byť jen politickému, oponoval Marek Kuchciński tím, že politici z východních regionů se nyní spíše snaží o kompromis s vítězným Juščenkem, bez něhož by v podstatě nemohli působit. Uvědomují si, že jejich pole působnosti je mnohem větší v rámci celého státu, než na případném odděleném území.

Diskutující se shodli na tom, že pře­de­vším ve stabilizaci ukrajinské politické scény je velký prostor pro pomoc z české a polské strany. Podle Karla Štindla má však Polsko větší počet intelektuálů a politiků, kteří Ukrajinu znají lépe, a proto jejich pomoc bude prav­děpodobně účinnější. I česká strana má však jisté zkušenosti s vytvářením politického spektra a i zku­šenosti získané vstupem do NATO a EU zde mohou být přínosem.

K otázce zna­losti ukrajinských poměrů a informo­va­nosti o událostech na Ukrajině vyslovil zajímavý postřeh Petr Mareš, když po­rovnával počet zmínek o Uk­rajině v polském tisku a na­šich médiích. Český pří­stup popsal takto: „My jsme v televizi vi­děli centrum Kyjeva (…), ale kvalita té informace spočívala pouze v tom, že jsme asi patnáctkrát za sebou slyšeli, že atmo­sféra je velmi podobná atmosféře u nás v listopadu – ale co se tam děje, to se český divák, pokud ne­měl možnost se in­formovat jinde, nedoz­vě­děl.“

Média v období politické krize zmí­nila také Grażyna Staniszewska, která ale hovo­řila o médiích ukrajins­kých. Ta hrála zásadní roli v prezidentské kampani především na východě země, kde např. převažují rus­kojazyčné noviny redigované v Moskvě, s jednotlivými reginálními přílohami. Velký vliv tu má i ruská státní televize, místní gubernátoři totiž v podstatě zne­možnili vysílání opozičních kanálů. Ru­sové na východě Ukrajiny tak neměli možnost získat takové informace jako třeba rusky mluvící obyvatelé Kyjeva. Navíc místní „agora“ na Náměstí nezávislosti byla místem, kde se informace předávaly bez­prostředně.  

Velmi diskutovaným tématem byly vztahy Ukrajiny a Evropské unie. Eduard Outrata považuje za zásadní vlastní pocit Uk­ra­jin­ců, že jejich země je na cestě do Ev­rop­ské unie. Jakékoliv opačné signály a po­chyb­­nosti o perspektivě sjednocení Evropy po­va­žuje za kontraproduktivní. Dnes je podle jeho slov patrná změna evropského pří­s­tupu k přijímání nových členů oproti 80. letům, kdy byly nadšeně přijímány Řecko, Španělsko a Portugalsko. Přes­to­že je Ukrajina zemí velkou a svým způso­bem zaostalou, Evropská unie by si měla umět vy­tvořit takovou pozici, aby ji integ­race velkého národa neohrozila. Poslan­­kyně Staniszewska přidala svůj názor, že Ev­ropská unie neměla ponětí co způsobí tím, když přijme státy zpoza železné opony. Je zřejmé, že po přijetí prvních osmi z těchto států budou následovat další a staří čle­nové Unie jsou tím náhle zaskočeni. Sta­niszewska zmínila také slova belgické ko­legyně z Evropského parlamentu, která zřejmě velice pregnantně vy­jádřila podstatu problému, totiž: „Vy to (rozšíření EU o Ukrajinu) proklamujete a my to mu­síme zaplatit“. Jde tedy svým způso­bem o ob­ranu bohatých států proti chudším, které chtějí také zbohatnout.

Evropské unie se v tomto směru zastal velvyslanec Štindl. Západoevropské státy si podle něj v těžké konfrontaci se So­vět­ským sva­zem, Polskem, Česko­slo­ven­skem a dal­šími státy bloku vytvořily hos­podář­ské společenství a posléze Evropskou unii, která se řídí jistými pravidly, takže jejich obavy jsou zcela pochopitelné. Uk­rajinci by si ale měli uvědomit, že už sama cesta k systémovým prvkům jako jsou tržní eko­nomika, právní stát či demokracie ev­­rop­ského typu je velmi cenná bez ohledu na to, zda na jejím konci bude přijetí do Unie či nikoliv.

K otázce naší pomoci Ukrajině na této cestě je zajímavé zmínit slova Gregorze Gromackého, který upozornil na to, že lob­bingu ve prospěch Ukrajiny se v evropských strukturách účastní pouze Polsko, Litva a Maďarsko. Je pro něj velmi pře­kvapivé, že v této skupině chybí Česko a Slovensko. V Unii se vytvořily v podstatě dvě silné skupiny států, jedna ukrajinské připojení silně podporující, druhá zá­sadně odmítající. Zbytek jsou země, které ne­za­­ujaly sta­no­visko, nýbrž vyčkávací postoj, a mezi nimi je mimo jiných také Česko. Podle senátora Outraty je však prvo­řa­dým úkolem post­komunistických zemí v EU, aby se obavy z dalšího rozšíření nestaly všeobecným hlasem v Unii. Co se týká Ukrajiny konkrétně, Gromacki dodal, že důležitý bude další vývoj – pokud se jí bude dařit, počet příznivců připojení jistě vzroste, neboť podle jeho názoru už oran­žová revoluce ukázala, že Ukrajinci Ev­ro­pany jsou.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod