Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Klášter Zrze obrazem makedonské reality
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2003


Klášter Zrze obrazem makedonské reality


Miroslav Kouba


Prolog

Vydáváme se z hlavního města na jih, abychom strávili víkend v opuštěném kraji střední Makedonie. Ze Skopje odjíždíme vlakem směrem na Prilep a Bitolu. Obě makedonská města byla železniční tratí propojena již v dobách královské Jugoslávie a proto poněkud udivuje charakter této významné železniční tepny. Jedná se o jednokolejnou trať, na níž se vlaky míjejí vždy ve stanicích a zastávkách. Složitý hornatý terén totiž neumožňoval vystavět dráhu o více tratích.

Cestou nás ohromují hory a strmá údolí, jež je vlak nucen překonávat. Až do Velesu opisujeme v hornatém terénu údolí řeky Vardar, z Velesu se pak trať stáčí západním směrem, opouští Vardar a směřuje k pohoří Babuna, pod nímž se nachází Prilep a celý prilepský kraj.

Cílem našeho výletu je klášter Zrze na Prilepsku, kam jsme se vydali, abychom zde v klidném prostředí a panenské přírodě strávili několik nevšedních dnů – tak klidných, ale tak neobyčejně zajímavých.

Klášter Zrze – Sveto Preobraženie

Přijíždíme do nevelké stanice Slepče, která svým vzhledem jen zdánlivě vypovídá o své někdejší kráse. Dnes je to polorozpadlý nádražní domek, zcela opuštěný a zchátralý. Vystupujeme z vlaku a již na letmý pohled od železniční trati směrem do hor se nám rýsuje náš cíl. Klášter Proměnění Páně, jak lze jeho název přeložit do češtiny, se nachází asi deset kilometrů od nejbližší železniční zastávky, přibližně v polovině horského masívu Dautica. Opouštíme zastávku a vydáváme se na cestu po prašné polní cestě směrem k pohoří.

Klášterní život

Monastýrskou branou, která je prvním výmluvným svědkem pohnutých dějin kláštera, procházíme po dvou a půl hodinové chůzi. Začíná pršet a my jsme vřele přivítáni. Dostáváme zelnou polévku (přicházíme v době velkého – předvelikonočního – půstu) a pramenitou vodu. V půl osmé večer odcházíme společně s mnichy na tzv. večerniju – večerní liturgii, která uzavírá každý den života v monastýru. Tato liturgie není dlouhá, trvá přibližně 45 minut a vedena je v současné spisovné makedonštině. Poté se odebíráme do společenské místnosti v monastýru, kde se každým večerem všichni scházejí a hovoří spolu. Posezení trvá přibližně do desáté hodiny, kdy se všichni – mniši i hosté – postupně odeberou do svých cel.

Další den začíná relativně časně. Buzeni jsme již ve tři čtvrtě na sedm, prakticky ihned následuje ranní bohoslužba. Ta trvá přibližně hodinu a čtyřicet minut. V době naší návštěvy již jarní počasí umožňovalo posezení ve dvoře monastýru nad kávou či čajem. Přibližně od deseti hodin začíná příprava oběda, který je po necelé hodině společných prací hotov. Díky tomu, že velký půst se blíží ke svému konci – v době naší návštěvy byl právě poslední víkend před samotnými Velikonocemi – je povoleno jíst rybu. Kromě výborného zelného salátu, špenátu, smažených brambor či paprik v oleji a nakládaných žampionů se tedy podává i smažená ryba. Po dvanácté hodině je opět možno vypít společně s ostatními kávu či čaj a poté následuje individuální odpočinek. My v tento okamžik klášter opouštíme a vydáváme se na pěší výlet na hřeben Dautice, který se majestátně tyčí nad celou Pelagonskou nížinou. Je odtud nádherný pohled na celé Prilepsko a při dobré viditelnosti i mnohem dále.

Náš dvě a půl hodiny trvající výstup je korunován fascinující vyhlídkou do celého pelagonského údolí. Celou oblast máme skutečně jako na dlani. Nahoru na dautický hřeben jen občas zazní zvonec ovcí či koz, které se samy pasou kdesi dole, zaslechnout je možné ještě vlak jedoucí z Bitoly do Skopje po více než deset kilometrů vzdálené železniční trati, jinak je zde úplné ticho. Občas v stojícím horku zavane vlahý vítr, jinak vše neměnně zůstává v moci výšky a ticha.

Vysokohorská turistika v Makedonii nemá prakticky žádné tradice. Proto například horské turistické značení jen pozvolna vzniká v několika turistických centrech, kterými jsou Ochridsko, Popova Šapka či skopská Matka. Přitom makedonské hory by byly zcela určitě rájem pro nejednoho alpinistu. Makedonský národ – skuteční makedonští vesničané – sestoupil teprve před několika desítkami let z těchto pohoří dolů do měst a větších vesnic, aby si alespoň dočasně ulehčil náročný život v hloubi makedonských velehor. V makedonských poměrech, s ohledem na celobalkánský kontext, tato skutečnost jen zapadá do obecného rámce demografických procesů a změn, jež bývají zvláště na Balkáně často zjednodušeně nazývány migrace selo – grad. Úbytek obyvatelstva na venkově, jeho postupné ale jisté vylidňování je markantním problémem nejen dnešního Balkánu, ale setkáváme se s ním v jistém smyslu i v České republice a jiných zemích slovanského světa. Ale o tom ještě bude řeč.

Po odpoledni stráveném v náruči dautických hor sestupujeme zpět do monastýru Zrze a vracíme se tak do výšky pouhých 1000 metrů nad mořem. Nestihli jsme však odpolední bohoslužbu v 17 hodin, které – jak se dozvídáme – předcházela procházka a pastva domácích zvířat. Vzhledem k tomu, že monastýr usiluje o to, aby byl ve výrobě většiny základních potravin naprosto soběstačný, jsou mniši nuceni věnovat se i těmto činnostem. Okolo 18. hodiny začíná příprava večeře. Ta se podává o půl hodiny později a její skladba je dosti podobná dnešnímu obědu. Opět dostáváme zelný salát, špenát, opečené brambory a kus smažené ryby. Pro zpestření ještě každý dostane smetanovou žampiónovou polévku. V 19.30, stejně jako každý den, začíná večernija, o které jsem se již zmiňoval. Ve čtvrt na devět se všichni obyvatelé monastýru odebírají do společenské místnosti, kde probíhá společný večer i s otcem Nikolou, který má chod kláštera na starosti. I my se zapojujeme do rozhovoru nejen o životě v monastýru a o situaci v jeho nejbližším okolí, ale i o mnohých dalších více či méně závažných problémech.

Současnost

Dovídáme se, že v okolí monastýru se nacházejí čtyři vesnice – tři makedonské a jedna albánská. Makedonské obce čítají po 50 obyvatelích, albánská má na 3000 obyvatel. Ročně vzniká jen v oblasti monastýru v Zrze deset nových albánských domů. Situace je podle mnichů alarmující a napomáhají jí již zmiňované migrační procesy selo – grad. Odchod lidí z venkova do zahraničí, v lepším případě do větších měst, dokořán otevírá dveře albánské natalitě, která pak dosahuje několikanásobně vyšších čísel, než porodnost Makedonců. Vláda Republiky Makedonie prý dokonce organizuje setkání mladých lidí vždy z určité oblasti za účelem vytvoření nových manželských párů, které by se usadily právě na makedonském venkově a tím alespoň částečně poměr albánského a makedonského obyvatelstva zvrátily. Tuto myšlenku monastýr podporuje. Proto nabídl mladým makedonským párům, které by do obce Zrze přišly, že jim odstoupí část ze svých polností i se zemědělskou technikou. Nutno dodat, že v rámci možností se tento záměr daří úspěšně realizovat. Monastýr rovněž ze svých peněz zakoupil obyvatelům obce mikrobus, aby jim tak usnadnil spojení nejen se železniční zastávkou, ale i s Prilepem, městem vzdáleným asi 25 km. Obyvatelé tak mají kromě pravidelné jízdy na prilepský pazar jistotu rychlého spojení například k lékaři, na úřady a podobně. Celospolečensky pozitivní role kláštera je nesporná.

Dovídáme se i o jazykové otázce. Již jsme zmínili, že všechny liturgie zde probíhají ve spisovné makedonštině. To může být do jisté míry zajímavé, neboť bývá pravidlem, že nejen v Makedonii, ale i v jiných oblastech pravoslavného slovanského světa, jsou liturgie vedeny v církevní slovanštině. Klášter v Zrze tak vychází z požadavku, aby pravoslaví jako víra a v neposlední řadě i jeho liturgie byly nejen pro mladého člověka přitažlivé, ale především srozumitelné. Pro dnešního Makedonce, Srba či Bulhara může být církevní slovanština v jistém smyslu nesrozumitelná, proto by tedy měl úlohu bohoslužebného jazyka nahrazovat jazyk národní.

S jazykovým problémem souvisí ještě jedna zajímavost, která nám byla v klášteře sdělena a kterou jsme zjistili i my sami. Po cestě od železniční zastávky jsme potkali několik místních obyvatel, se kterými jsme se dali – jak to bývá v balkánských zemích zvykem – snadno do řeči. Zajímavé na tom je, že tito lidé, prostí a otevření, s námi hovoří čistě srbsky. Zde, ve střední Makedonii?! Dovídáme se tedy, že je zde zvykem s cizinci hovořit srbsky. Znamená to jistou společenskou úroveň a místním to dodává pocit sečtělosti a světáctví. Srbský jazyk má tedy v Makedonii stále své určité postavení, jež tak odkazuje na dobu staré Jugoslávie. To jen potvrzuje myšlenku, že přechod "od staré Jugoslávie k nové Makedonii" není jednoduchý a nese s sebou mnoho hluboce zažitých klišé i v jazykové otázce.

Monastýr je tedy v jistém smyslu vůdčím centrem společenského a kulturního života celého kraje. Snaží se o rozkvět nejen sebe sama, ale rovněž oblastí v jeho nejbližším okolí. V neposlední řadě se při tomto společném večeru dovídáme i o plánech místních mnichů do budoucna. Jejich nejbližším cílem je vystavět pec na pečení chleba, s přilehlou trpezarií, která byla v době naší návštěvy rozestavěna. Dalším krokem bude výstavba (respektive obnova) obvodové zdi – plotu, který by měl vymezovat monastýrský komplex tak, jak tomu bylo podle historických pramenů ještě v polovině 18. století. Na obnově monastýru pracují mistři kameníci z různých částí Makedonie, nejlepší jsou prý kameníci debarští.

Historie

V souvislosti s obnovou monastýru by bylo vhodné zmínit několik zásadních údajů z jeho pohnutých historických osudů.

Založen byl mnichem Germanem v polovině 14. století, v době vlády cara Štěpána Dušana. Dovídáme se tak i z nápisu nad jižním vchodem do kostela Sveto Preobraženie. O rozkvět kláštera se dále starali Germanovi vnukové, zografové Joan a jeho bratr jeromonach Makarij. V době příchodu Turků jej získal starosta (kmet) Konstantin společně se svými syny Jakovem, Kalojanem a Dimitrem. Za vlády sultána Bayazida I. monastýr zpustl a obnovil jej právě Konstantin. Po smrti Konstantinových synů znovu zpustl a utrpěl mnohé škody. Další obnova začala až v roce 1535 a v letech 1544–45 v něm žila šestice mnichů. Poté nastává vlna opětovného rozmachu, neboť nejpozději v roce 1625 je dostavěn klášterní kostel. V letech 1624–25 zde pobýval igumen jeromonach Damaskin. V 17. stolení došlo k jistému rozšíření monastýrského komplexu.

V 18. století jej albánský vojvoda Mat Ilija, který odmítl službu sultánovi, přetvořil ve svůj úkryt, odkud podnikal své loupežné výpravy. Sultánova vojska užila při útoku proti Ilijově pevnosti i děla, přičemž byla zničena celá západní část kláštera.

Během 19. století byl monastýr částečně restaurován, obnoven byl zejména kostel svatého Petra a Pavla, který je vedle centrálního kostela Sveto Preobraženie dodnes v komplexu kláštera dochován. Místní mu říkají Pastýřský kostel (makedonsky Čobanska crkva). Legenda dodnes vypráví, že pastýř, jenž kdysi bránil kostel a jeho bohatství před Arnauty (Albánci), byl zabit teprve uvnitř tohoto kostela. V polovině 20. století byl monastýr vyrabován a opuštěn. Opět obnovit se jej podařilo až na počátku 90. let. Dnes, jak již bylo řečeno, plní úlohu přirozeného kulturního střediska a náboženského centra. Jeho služby duchovní očisty využívají návštěvníci ze širokého okolí, z Prilepska, Bitolska či dokonce Skopska. Malebnosti a romantice místa dodává i pověst, podle níž se zde ženil Volkašín i jeho syn kralevic Marko.

Monastýr v obci Zrze patří nepochybně do té skupiny kulturně-historických památek, které plně ilustrují makedonskou minulost, i když se netěší pozornosti titulních stran turistických průvodců a obrazových příruček. O to je možná poznávání těchto míst svým způsobem lákavější a intenzivnější. Poznání tohoto a podobných koutů Republiky Makedonie tak bude pro každého sice nepatrným střípkem v poznávání pestré mozaiky makedonského kulturního bohatství, nicméně v každém případě přispěje k tolik potřebné informovanosti o této balkánské zemi.

Epilog

Monastýr opouštíme třetího dne časně ráno. Dautica, společně s monastýrem, se ještě topí ve tmě, a když přibližně v 6 hodin odcházíme z tohoto jistě mystického místa, celé pohoří se již prodírá do časného rána nového dne. Za dvě a půl hodiny přicházíme opět na železniční zastávku Slepče. Čekáme na vlak do Bitoly, který přijíždí překvapivě přesně. Jízdenku se snažíme zakoupit u průvodčího, neboť na stanici nebyl nikdo, kdo by nám ji mohl vystavit. Průvodčí na otázku kolik stojí jízdné do Bitoly odpovídá po chvíli váhání: "Takových 40–50 denarů, nějak se domluvíme." Jízdní doklad nám nevydal. Nacházíme se opět v podivné realitě dneška...





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod