Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Tataři na Litvě
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2004


Tataři na Litvě


Daniel Putík


Dějiny evropských zemí jsou prostoupeny někdy sotva postřehnutelnými proudy, jež dokazují nesmírnou spletitost etnického a náboženského vývoje. V celoevropském měřítku jde zejména o dramatické dějiny Židů a Cikánů, ale vír dějin zanesl do blízkosti evropského centra i dvě skupiny, u nichž vývoj jejich sociálního zařazení nabízí pozoruhodné srovnání – polsko-litevské Karaimy a Tatary.

V případě Tatarů máme co do činění s ojedinělým případem společnosti, kulturně zakotvené v sunnitském islámu, a přitom po staletí žijící v sevření křesťanské civilizace. Jejich dějiny jsou důkazem, že ne vždy musí žít odlišné národnostní a náboženské skupiny na stejné půdě ve vzájemném nepřátelství.

Pohrobci Zlaté Hordy

Litevští Tataři jsou etnickým konglomerátem, který obsahuje krev mongolskou, hunskou, kipčackou, ugrickou, bulharskou, sarmatskou, ruskou, litevskou, polskou, běloruskou i židovskou. Čingischánova Mongolská říše, jež se vytvořila koncem 12. stol., expandovala jak na východ (podrobení Číny), tak na západ, a chán Bátú, který Čingischána roku 1237 nahradil, tuto expanzi dovedl až k velkým vítězstvím v daleké Evropě (1237 padla Rjazaň a poté i Moskva, 1240 Kyjev, roku 1241 byly rozdrceny spojené armády pod slezským vedením u Lehnice, roku 1242 následovalo plenění na Balkáně).

Pod mongolským vedením přišly do Evropy pozůstatky mnoha dříve mocných a poté porobených kočovných národů, jež obývaly obrovské stepní pásmo od Vnitřního Mongolska až po Panonii. Vládnoucí vrstva byla mongolská, ale v Evropě zdomácnělo turkické označení Tataři. Vzhledem ke geografické rozlehlosti netrvala integrita Mongolské říše dlouho. Bátú vytvořil na rozsáhlém stepním území Ruska, Ukrajiny, Krymu a střední Asie chanát, známý jako Zlatá Horda, s centrem v Saraj-Bátú, později v Saraj-Berke (obě sídla se nacházela na dolní Volze) a k ohromnému teritoriu se přimykaly civilizačně mnohem rozvinutější oblasti, jako Moskevská a Kyjevská Rus či bohatá středoasijská města, z jejichž území získávala Zlatá Horda kořist. U porobených bohatých národů se vlivem této hospodářské politiky vyvinula vůči Tatarům silná averze.

V prvních čtyřech desetiletích po smrti Bátúa (1255) byla moc chánů Zlaté Hordy neotřesitelná, přičemž jejich nominální závislost na velkém chánovi, sídlícím v Pekingu, se postupně měnila ve vztah čistě formální. Po smrti chána Ögödeje počátkem 14. stol. se pak začala moc Zlaté Hordy postupně hroutit. V letech 1360–80 se na trůnu vystřídalo celkem 25 chánů, roku 1380 otřásla Zlatou Hordou porážka moskevskými vojsky na Kulikově poli.

Tataři na Litvě

Nyní se můžeme dramaticky přesunout do litevských dějin, do jejichž kontextu se Tataři a Karaimové (skupina ne zcela jasného etnického původu, nábožensky se hlásící ke karaitům, starozákonní sektě odmítající Talmud) dostali právě ve středověku. Velkokníže Vytautas (Vitold, 1392–1430) bojoval během svého tažení k Černému moři roku 1397 s jednotkami Zlaté hordy, jež se z velké části rekrutovaly z obyvatel Krymu – sunnitských Tatarů a karaitů. Z tohoto tažení přivedl na Litvu spolu s Tatary i 483 karaitských rodin, jež usídlil v Trakai (Trokách), a dále v Lucku a Haliči. Kromě ryze vojenské funkce působili Tataři a karaité i jako obchodníci či tlumočníci navazující kontakty zejména s oblastí skomírající Byzantské a nástupnické Osmanské říše. Kromě sídelního Trakai, kde měli Tataři a karaité zejména funkci ochránců zdejšího hradu, získaly tatarské osídlení i běloruské oblasti pod litevským panstvím (Minsk, Hrodno).

Mezitím se Zlatá Horda dále rozkládala. Již roku 1395 zničila Tamerlánova vojska Saraj–Berke a obsadila středoasijské oblasti. Chán Zlaté Hordy Tochtamyš, znovu poražen Tamerlánem roku 1398, zvolil exil u Vytautase, jenž byl rozhodně milosrdnějším protivníkem než Tamerlán, jehož krutost byla pověstnou. Od Vytautase získal chán Tochtamyš město Lida v dnešním Bělorusku a z tatarských zajatců se stali loajální poddaní litevského velkoknížete, později polského krále a ruského cara. Vytautas je litevskými Tatary dodnes považován za velkého chána, označován byl i jako vattad (tj. ochránce islámské víry). V dopise krymského chána Mehmeta Gereje I. polsko-litevskému panovníkovi Zikmundovi I. z roku 1520 se píše: "Náš otec Mengli Geraj, hadždži Geraj, a dávní chánové zavedli přátelské vztahy s polským králem Vladislavem a Daúdem, velkým bejem Lipky, stejně jako s polským králem Kazimírem, velkým bejem Lipky. Žádáme od Lipky a Polska 15 000 florénů. Lipka a Polsko jsou země rovnocenné s naší a jejich nepřátelé jsou i našimi nepřáteli." (Lipka – Litva; velký bej – velkokníže, pozn. autora)

Vojenská elita

Divocí stepní bojovníci se stali tajnou zbraní litevsko–polského vojska v bitvě u Grunwaldu (Žalgirisu) roku 1410. Počet Tatarů na Litvě se během válek v 15. stol. neustále zvětšoval: roku 1430 bylo v armádě velkoknížete Švidrigaily 3000 Kipčaků a Nogajských Tatarů původem z oblastí za Volhou.

Když se koncem 15. stol. Zlatá Horda definitivně rozpadla, stal se jejím nejvýznamnějším nástupnickým státem Krymský chanát, závislý na Osmanské říši a anektovaný Ruskem až roku 1783. Silné postavení moskevského a až do 17. stol. i polského a litevského státu (jež roku 1569 vytvořily tzv. Lublinskou unii) další expanzi ze strany Tatarů definitivně znemožnilo. Za těchto okolností se litevští Tataři museli smířit s trvalým usazením v zemi i s pozicí menšinové etnické skupiny. Na Litvě však byli pouze tatarští válečníci – muži, a tak docházelo ke sňatkům s místními ženami, jež přestupovaly na sunnitský islám. Muži přitom obvykle přijímali litevská či běloruská příjmení.

Vzhledem k vojenskému významu Tatarů (z nichž se rekrutovaly jakési „elitní jednotky“ polsko-litevského vojska; až do 17. stol. byli asijští bojovníci pro celou Evropu tvrdým oříškem) jim byla garantována nejen náboženská svoboda, ale tatarská šlechta byla, tak jako šlechta místní, osvobozena od daní. Kromě toho vznikla vrstva tatarských měšťanů, jež nevlastnila žádná zvláštní privilegia. Snahy polsko-litevské šlechty omezit privilegia Tatarů vedly k jejich podpoře ukrajinských povstání v 17. stol. Situace se uklidnila, když byla roku 1659 litevským Seimasem potvrzena všechna tatarská privilegia.

V 16. a 17. stol. probíhala jazyková asimilace tatarského obyvatelstva, jež přijalo polštinu (v případě šlechty) případně běloruštinu (v případě měšťanstva). Oba jazyky Tataři zapisovali arabským písmem. V souvislosti s touto asimilací si většina litevských Tatarů změnila tatarská jména na běžná islámská – dnes jsou běžná mužská jména jako Muchamed, Achmed, Suleimanas, mezi jmény ženskými pak zejména Aiša, Fatima, Chanifa. Tradiční arabská označení mají i měsíce – redžeb, mucharem, ramazan. Výrazný byl i proces integrace kulturní (např. způsob odívání). Hlavním tradicionalistickým prvkem kultury litevských Tatarů tak vedle sunnitské víry (pomezí Litvy, Polska a Běloruska dodnes zdobí malé dřevěné mešity) zůstal kmenový systém navazující na uspořádání platné v mongolském středověku. Titulem chán byl označován litevský velkokníže, resp. polský král. Titul sultán patřil příslušníkům rodů, žijících v Ostrini a Punii, titulem ulan byly označovány rody z Asančiukovičiai – zejména rod Ulanai, jeden z nejuznávanějších tatarských rodů v zemi; titul murza pak odpovídá nižší šlechtě. Prameny z počátku 17. stol. říkají, že Tataři na Litvě se mezi sebou dělili podle vlajek, jež odpovídaly kmenovému původu a sociálnímu zařazení. Existovalo šest vlajek: vlastní měl šlechtický rod Ulan, další měly jednotlivé kmeny – Ujšin, Najman, Jalajr, Kongrat a Barin. Každá vlajka měla svého vlajkonoše (pro celý kmen), v jednotlivých oblastech mu byli podřízeni kmenoví maršálkové. Tatarské rody měly i své znaky, jež v sobě mísily asijské prvky s heraldickou tradicí evropského středověku.

V předvečer dělení polsko-litevského státu byli Tataři etablovanou součástí spo­lečnosti. Nadále byla významná jejich účast ve vojsku; měli především úlohu při ochraně hranic. Roku 1797 byl během reorganizace ruské armády vy­tvo­řen ta­tarský jezdecký pluk, pojmenovaný po majoru Juzefasovi Beliakasovi. Z Tatarů, kteří skončili pod pruskou vládou, byl sestaven takzvaný Tatarenpulk. V rus­ko–francouzské válce roku 1812 pak Tataři bojovali na obou stranách. Až do I. světové války tak existovala kontinuita litevských Tatarů v armádě (po­čátkem 20. stol. bylo 18 carských generálů litev­sko-tatarského původu). Teprve 19. a 20. stol. znamenaly pro mno­hé z nich změnu zaměstnání, vznikla výraznější vrstva ze­­mědělců a drobných řeme­slníků, obje­vila se i městská inteligence.

Tataři v nové době

Po I. světové válce bylo území litev­ských Tatarů rozděleno mezi tři státy – jen málo jich zůstalo na Litvě (tam se jejich centrem stala metropole Kaunas), nejvíce jich bylo v Polsku (zejména v okolí Vilna a Trok, dále v podlas­kých vsích Bohoniki a Kruszyniany) a část Tatarů se ocitla v SSSR. Zatímco Polsko a Litva pokračo­valy v tradiční ochraně tatar­­ských kulturních tradic včetně islámské víry, v Bě­loruské SSR (a od roku 1939/40 na celém litevsko-tatarském území) nastal tvrdý náboženský a kulturní útlak (první mešita byla znovuotevřena až roku 1990).

Za II. světové války se stali Tataři a jiné ná­rody nástrojem nacistické politiky, jež obracela různá východoevropská etnika proti sobě. Tak jako Karaimové (u nichž je to kvůli jejich vyznání jistě překvapi­vější) byli i Tataři ver­bo­váni do Wehr­machtu a SS. Po válce se Tataři, podobně jako jiné národy, stali obětí Stalinovy pře­sídlovací politiky, založené na obviněních z kolaborace s nacisty. To se dotklo zej­ména spřízněných Tatarů krymských, kteří byli masově deportováni zejména do Uz­be­kistánu a až roku 1967 byli sovětskou vládou oficiálně rehabilitováni.

Perestrojka a následné vyhlášení litevské i běloruské samostatnosti znamenaly pro litevské Tatary velký dějinný obrat. Pod litevskou vládou se ocitlo pět tatar­ských komunit: ve Vilniusu, Nemėžysu, Keturiasdešimt totorių (doslova „Čtyřicet Ta­tarů“), Kaunasu a Raižiai. Obnoveny byly mešity a kmenový život. Dnes je již jasné, že ani padesátiletá sovětská vláda nedovedla prastaré tradice vykořenit. Roku 1998 byla obnovena instituce muf­tího a do tohoto úřadu nastoupil Romualdas Krinickis. Pokud jde o celkové počty Ta­tarů na Litvě, máme k dispozici jen ne­přesné údaje. Podle sčítání lidu bylo roku 1897 na litevském území 4500, roku 1989 pak 5100 Tatarů. Toto číslo však zahrnuje i Tatary, kteří přišli po II. světové válce z jiných oblastí SSSR.

Náboženská specifika

Jak již bylo uvedeno, Tataři jsou (ve větší míře než Karaimové) asimilováni v rámci litevské (i polské a běloruské) společ­nosti. Nejzajímavějším prvkem, který jim po staletí zaručoval kulturní svébytnost, je náboženství, na jehož svobodu si po celá staletí žádný z pa­nov­níků – s vý­jim­kou Stalina – nedovolil sáhnout. Tataři patří v rámci sunnitské ummy do okruhu obřadu Abú Haníf, stejně jako musli­mové v Turecku, na Kavkaze, ve střední Asii, Bengálsku a Číně. Litevští Tataři ov­lá­dají arabské písmo, v němž až do 20. stol. psali svoji běžnou běloruskou či pol­skou korespondenci. Pro specifické zvuky (jery apod.) byly užívány zvláštní značky. První mešity vyrostly na Litvě už v 15. století; několik jich stávalo v kosmo­politním Vilniusu. Koncem 18. stol. existo­valo na Tatary obývaném území 17 me­šit. V meziválečném období fun­govalo v Polsku 17 mešit a na Litvě 3 (nejvýznamnější z nich je slavná kamenná mešita v Kaunasu postavená roku 1930). Nejstarší za­cho­vaná mešita na Litvě v Keturiasde­šimt totorių pochází v současné podobě z roku 1815. Litevské a polské mešity jsou vesměs malé dřevěné budovy bez oddě­le­ného minaretu, často připomínají vněj­ším vzhledem pravoslavné kostely. Mina­ret na střeše bývá zdoben kaligrafickou vý­zdobou. Muži jsou od žen v litevských mešitách přísně odděleni, a to tak, že se navzájem během modliteb nesmějí vidět. Náboženská obec se na Litvě nazývá džemiat a v jejím čele stojí volený mula. Další významnou úlohu zastávají ve struk­tuře muslimských obcí muezzíni. Tyto osoby se mimo jiné starají o ar­chivy; obvykle jsou to lidé, kteří nadprů­měrně ovládají arabštinu.

Ze zvláštních, archaických zvyků, jež vy­cházejí z mongolských kmenových tradic, je pozoruhodný zvyk udržovat „bratrství“ mezi osobami, jež nejsou vzájemně pří­buzné. Zvláštní jsou muslimské pohřební rituály – např. modlitba zvaná deura. Hřbi­tovy bývají označovány jako miziar či zirec. Náhrobky nesou texty v arab­štině nebo polštině či běloruštině zapsané arab­ským písmem a muslimské symboly. Litevské miziary mají zvláštní mystický význam – nejznámější je legenda o pas­tevci Kuntusovi, pohřbeném na významném poutním místě Loviči. Lidé věří v lé­čivou sílu dubů, rostoucích nad jeho hrobem. Víra v magii, jež vychází z nej­starších náboženských tradic turkických kmenů, se odráží i ve specifické roli Ta­tarů v litevském folklóru. Sousedé Ta­tary vždy považovali za čaroděje, vyznavače černé magie. Litevští Tataři věří v duchy dobré (džiny) a zlé (fiereje). Ze šamanských tradic vychází medicína, jež se zaměřuje na odstranění zlých duchů – původců nemocí. Litevští Tataři věří též v úlohu hvězd v souvislosti s lidským osudem. Existují esoterické společ­nosti, zabývající se mimo jiné astrologií – nazý­vají se fadžjaj ir siufkač. Oblíbené jsou magické amulety a talismany.

Dějiny litevských Tatarů jsou vzácným do­kladem etnických přesunů ve středo­věké Evropě a představují jeden z těch vedlejších historických proudů, bez nichž by nejen litevské dějiny ztratily svou barvitost.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod