Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Posvátné město Perperikon
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2004


Posvátné město Perperikon


Zlatina Jeřábková


Jsou tomu necelé čtyři roky, co bulharští archeologové stáli poprvé tváří v tvář závratnému objevu, nasvědčujícímu, že se v jejich vlasti nachází jeden z nejstarších archeologických objektů světa, osm tisíc let staré kultovní místo, pozdější akropole, thrácký palác Perperikon. Usilovná bádání navíc naznačují, že by se mohlo jednat o dlouho hledanou svatyni boha Dionýsa, o které se ve svých kronikách zmiňují antičtí historikové.

Oblast Východních Rodop

Perperikon leží zhruba 15 kilometrů severovýchodně od města Kărdžali, hlavního střediska východní části pohoří Rodopy, jehož okolí okouzlí milovníky přírodních krás i dávnověkého kulturního dědictví lidstva. Scenérii Východních Rodop tvoří jedinečné spojení starověkých i středověkých archeologických památek s přírodními fenomény, jako jsou tzv. Vkamenenata gora (Zkamenělý les), Kamennata svatba (Kamenná svatba), Kamennite găbi (Kamenné houby) či Sčupenata planina (Zlomená hora).

Na celém Balkánském poloostrově nenajdete tak početná seskupení thráckých megalitických památek, jako je tomu ve Východních Rodopech. Megality, na které tu narazíte, pocházejí převážně z 1. tisíciletí před naším letopočtem. Nejnovější výzkumy však odhadují původ některých z nich dokonce už v 18. až 12. století před Kristem. Jsou různého druhu. Některé byly vytesány do skalního masivu a jejich otvory patrně následně zakrývány kamennou deskou. Jiné připomínají umělé jeskyně a mají velkou pohřební komoru obdélníkového či kruhového tvaru. Do těchto místností se k zemřelým pokládaly různé předměty, mimo jiné i šperky, které žel byly vykradeny již v době dávnověku.

Jinými pozoruhodnými stopami thráckého osídlení v těchto končinách jsou i četné skalní výklenky, jejichž úlohu archeologové nebyli schopni přesně definovat. Jsou umístěny ve velkých výškách skalních stěn. Mají tvar lichoběžníku a jejich hloubka je 30 centimetrů až 1 metr. Spatříte je výhradně ve Východních Rodopech, kde se vyskytují ve skupinách po třech až stovce na jedné skále – většinou na straně, kde je skalní masiv ozařován sluncem. Nejrozšířenější je názor, že sloužily k ukládání uren s popelem zemřelých. Existují však i jiné hypotézy. Jisté je, že jejich umístění svědčí o víře v posvátnost skal a o uctívání kultu slunce.

Byzantské pevnosti

Život zde neustal ani v dalších etapách historie lidstva. Hned z počátku našeho letopočtu sem přišli Římané, kteří o sobě v oblasti zanechali také svědectví. Nejvýznamnějším je dnes už rovněž vyloupená vila Armira poblíž města Ivajlovgrad.

Další částečně zachované památky se pak datují až do doby středověku. Vesměs se jedná o ruiny tvrzí, které v okolí vznikaly na přelomu 12. a 13. století. Jejich vznik se váže k velkým administrativním změnám, k nimž došlo v Byzantské říši v druhé polovině 12. století. Východní část pohoří Rodop se tehdy změnila v samostatnou administrativní jednotku, pojmenovanou Achridos. To vyvolalo nutnost vybudování měst a cest, a vzápětí i potřebu zajištění ochrany průsmyků, kudy vedly cesty do hlavního střediska oblasti. Bylo jím město Mneakos, které archeologové lokalizovali poblíž dnešního Kărdžali. Jména některých opevnění se nám zachovala díky spisům byzantských kronikářů. Na západě byla cesta do Odrinu hlídána z nepřístupné tvrze Ustra. Severně to byl Perperikon. Další dvě menší tvrze Krivus a Patmus vědci dosud ještě neobjevili a o ostatních se nezachovaly písemné podklady, prokazující jejich jména. I tak jsou Východní Rodopy oblastí s nejlépe zachovanými středověkými opevněními na celém bulharském území. Ví se ale, že mnohá z nich i přes svou velkou rozlohu patrně plnila pouze strategickou funkci. Lidé obývali spíše úrodná údolí kolem řek, nebo žili v bezprostřední blízkosti těchto pevností. Šlo o bohaté území, které vždy skrývalo a dodnes skrývá nejen nesčetné množství minerálů a polodrahokamů, ale i zlaté žíly. A právě zlatý důl u dnešní obce Zvezdel byl ve středověku také ochraňován tvrzí.

Dionýsova svatyně

Po dlouhá léta byl Preperikon považován za středověkou pevnost. Nikdo zřejmě netušil, že v těchto místech život kypěl bez přestání po celá tisíciletí – až do vpádu Osmanů, kdy místo nadobro ztratilo svůj význam. Ze skalního masivu, kde kdysi stálo starobylé posvátné město, se tyčila jen polozbořená věž středověké pevnosti. Půdorys starého hradu byl zasypán vrstvami zeminy. Teprve výzkumy několika samostatně působících archeologů v 80. letech 20. století vyvolaly první dohady o tom, že by Perperikon mohl mít mnohem delší historii. S rozsáhlými vykopávkami se však začalo až v roce 2000. Tým archeologů v čele s Nikolajem Ovčarovem objevil osm tisíc let staré stopy lidské aktivity v okolí Perperikonu. Další usilovná bádání přivedla vědce k přesvědčení, že nalezli ztracenou svatyni boha Dionýsa. Objevili totiž sál, kde uprostřed ve výšce tří metrů nad povrchem rituální plošiny stojí kulatý kamenný oltář. A záznamy starých kronikářů dvakrát zmiňují velká proroctví, vyslovená v Dionýsově chrámě umístěném vysoko v horách, jehož popis odpovídá archeologickému nálezu na Perperikonu (zhruba 1400 m n. m.).

Pozoruhodné je, že obě zmíněná proroctví se vztahují k událostem, které zasáhly do chodu světových dějin. Před svým tažením do Asie šel Alexandr Veliký položit živou oběť k oltáři, popisem odpovídajícímu tomu na Perperikonu. Ve svatyni pak slyšel proroctví, že je mu souzeno dobýt svět. Otci Oktaviána Augusta bylo zase v Dionýsově chrámě potvrzeno, že se jeho syn stane císařem velké říše. Byl tu vykonán stejný obřad jako o tři století dříve. Věštilo se z vína a ohně, které jsou základnimi prvky obřadů spojených s Dionýsovým kultem. Víno se rozlévalo na oltář, na němž hořel oheň. Když se věštilo Oktaviánovi a Alexandru Makedonskému, kouř se údajně vztyčil nad svatyni a dosáhl až k nebesům, což bylo jednoznačné znamení o jejich budoucím postavení ve světě.

O takovéto svatyni se zmiňuje i Hérodotos, když v 5. století př. n. l. píše o tažení Xerxa Thrákií a Makedonií. Peršanům se tehdy musely přijít poklonit všechny pokořené kmeny. Dva thrácké kmeny, Satrů a Béssů, to jako jediné neučinily. Jeho spisy dále prozrazují, že oba kmeny žijí vysoko v horách, jsou výbornými bojovníky a Béssové se navíc věnují věštění. Římský historik Dion Cassius zas vypráví o chrámu Bakcha – jak Římané nazývali Dionýsa – ležícím na pomezí mezi územím dvou thráckých kmenů, Béssů a Odrysů. Tolik k písemným památkám, které se vážou k možná jednomu z největších archeologických objevů současnosti.

Starověké kultovní místo

Jak jsme zmínili, lidé obývali okolí hory Perperikon ještě mnohem dříve, než tu mohla jakákoliv svatyně vzniknout. Tajemná síla skal podle všeho přilákala do blízkosti masivu Perperikon už lidi mladší doby kamenné (6–5 tisíc let př. n. l.), pro které byla tato skála zřejmě posvátná. Archeologové tu ve skalních prasklinách našli keramiku právě z doby neolitu, což jejich přesvědčení o tom, že okolí Perperikonu bylo osídlené už v časech tak dávných, jednoznačně prokazuje. Z konce eneolitu, pozdní doby kamenné (konec 5. – začátek 4. tisíciletí př. n. l.) se zachovaly stopy po lidské činnosti v hrubě vytesaných skalních jamkách, stejně jako v rozbité kultovní keramice.

Skalní komplex se vyvíjí i v další epoše, době bronzové. S jistotou se ví, že mezi 18. a 12. stoletím př. n. l. Perperikon zažíval svůj první velký rozkvět. Kamenný dům boha slunce, jak se původně tomuto skalnímu masivu říkávalo, se začal přeměňovat v posvátné město. Zatímco v předešlých tisíciletích byl Perperikon výhradně objektem kultovním, v době bronzové se už skalní masiv mění z čistě religiózního centra v místo pro život.

Z epochy pozdně bronzové archeologové nalezli četné úlomky keramiky a dokonce i několik vcelku zachovaných kusů nádobí. Jsou znát rozdíly v kvalitě hlíny, z níž byly předměty vyrobeny. Vedle hrubých kusů s příměsí štěrku bylo objeveno také luxusní nádobí s lesklým černým povrchem. Nechybí ani importovaná keramika z pobřeží Marmarského moře z 18. století př. n. l., svědčící o jedněch z nejstarších obchodních vztahů.

Na jednom z keramických předmětů je bílou barvou namalovaný výjev představující slunce, kolem něhož je do tvaru květin vyobrazeno šest lidských postav s hlavami jako sluníčko a s náznaky pohlavních rozdílů. Ačkoli dnes není možné zcela pochopit význam těchto motivů, je logické spatřovat souvislost s kultem slunce. Konkrétní náboženské představy se však začaly utvářet až v následné ranné fázi doby železné (11. až 6. stol. př. n. l.). Svědectví o tom opět nalézáme v keramice objevené na Perperikonu. Ke stejné době se váže také vznik kultů spojených s osobami Dionýsa a Orfea,  které jsou základem nábožensko-mystického směru známého jako orfismus.

Ke stoupencům orfismu patřili i mnozí římští císaři. Vyhovovala jim aristokratická doktrína, vycházející z Dionýsových mystérií. Ta stavěla panovníka do role stvořitele světa, jenž je zároveň bytostí zajišťující úrodu, a také z něj činila svrchovaného duchovního svého národa i nesmrtelné polobožstvo. Proto není divu, že když se do těchto končin v roce 45 našeho letopočtu dostali Římané, byly staré thrácké kulty probuzeny k novému životu. Tehdy zde vznikla velká akropole s třímetrovými hradebními zdmi, ve městě Perperikon byly vybudovány ulice i unikátní odvodňovací systém a ve skalách byly vytesány nádrže na pitnou vodu.

Křesťanský komplex

Když byli ve 3. století Gótové pod tlakem Hunů vytlačeni na Balkánský poloostrov, nastaly kruté časy válek. V druhé polovině 4. století byl Perperikon dobyt a vypálen. Posvátné město bylo vzkříšeno na přelomu 5. a 6. století. Byla to doba, kdy i do těchto končin začíná pronikat křesťanství. Význam duchovního centra Perperikonu přetrvává i v těchto časech. Pod skálou s pohanskou svatyní vznikl velký křesťanský komplex, v jehož ruinách archeologové nalezli bronzový relikvář ve tvaru kříže. Nacházely se v něm velmi staré úlomky dřeva. Jejich stáří a skutečnost, že byly uchovávány v relikviáři, nasvědčují tomu, že byly považovány za součást Kristova kříže. Po chemické analýze byly úlomky uloženy do speciálně vyrobené truhličky a průvodem přeneseny do kostela Uspenie Bogorodično (Nanebevzetí Panny Marie) ve městě Kărdžali.

Veškeré další předměty nalezené během vykopávek na Perperikonu a v jeho blízkosti jsou dnes vystaveny v kărdžalském muzeu, které se nachází v nádherné budově z 20. let 20. století. Je to stavba ve středoasijském slohu, dílo ruského architekta Pomeranceva, profesora Akademie výtvarného umění v Petrohradu, která měla původně sloužit jako medresa (muslimská škola) – nikdy se jí však nestala. V muzeu je umístěna expozice mapující historii oblasti od mladší doby kamenné. Neméně zajímavé jsou i výstavy etnografického a přírodovědného zaměření.

Chrám lůna

Vraťme se však ještě na chvíli k Dionýsovu kultu. Vedle četných thráckých oltářů pod širým nebem, poblíž jednoho z největších komplexů skalních výklenků, byla objevena další pozoruhodná svatyně, jejíž vznik patrně také souvisí s uctíváním krásného boha Dionýsa.

Udivující je už vchod do chrámu, který je vytvarovaný do podoby ženského pohlavního orgánu a vstupuje se jím do 22 metrů hluboké jeskyně, po jejíchž stěnách neustále stéká voda. Není to náhodně vybrané místo, neboť se ví, že tato voda symbolizovala sperma stékající po pochvě. Oltář v jeskyni znázorňuje dělohu, což již samo o sobě dostatečně vypovídá o povaze kultu, k jehož uctívání byl chrám určen. Přesně v poledne vstupuje otvorem vytesaným do jeskyně sluneční paprsek, který dopadá na podlahu a na pohled dokonale napodobuje falus. Ten se postupně zvětšuje a přibližuje k oltáři. Na to, aby sluneční falus k oltáři skutečně dosáhl a symbolicky dělohu oplodnil, musí být slunce nízko na severu, kde se nachází jen v prvních dvou měsících roku – přesně v době před probuzením přírody. Podle svědectví dávných autorů právě v takovýchto chrámech vrcholily orfické obřady, při nichž docházelo k souložím mezi mladými chlapci a dívkami, tedy k velkým orgiím, které symbolizovaly mystérium početí. Tato tzv. orfická nebo Dionýsova mystéria byla privilegiem zasvěcených svobodných mužů, kteří prováděli své sexuální obřady s thráckými dívkami na místech ukrytých před zraky obyčejných smrtelníků, na skalách a v jeskyních.

Tyto obřady popisuje i Hérodotos, který je připisuje zpustlosti Thráků. Ve skutečnosti měly orgie hlubší smysl. Souvisely s představami o vzniku světa, neboť staří Thrákové věřili, že matka země dala život slunci, které pak stvořilo svět a stalo se jeho vládcem. Ke zrození tohoto světa však došlo tím, že slunce svou matku oplodnilo. V aktu početí pro ně tedy spočívalo mystérium veškerého života na zemi.
Jeskyně má i další zvláštnost – mluví-li se v ní na určitém místě a určitou výškou hlasu, začíná se celá hora kolem “otřásat.” Symbolika tohoto jevu pro Thráky však nebyla zatím vyjasněna.

Slavnosti a festival

V helénské době se značně změnily představy o thráckém bohovi rodícího se života. V řecké mytologii je Dionýsos synem boha Dia a krásné Semely, dcery ilyrského krále Kadma. Je nejveselejším mezi bohy a kvůli orgiím, jimiž byl uctíván, ho lidé začali vnímat jako boha vína a veselí. Mýty ho líčí vždy v doprovodu satyrů a překrásných bakchantek jako božstvo, které učí lidi, jak pěstovat hrozny, aby z nich poté vyrobili voňavý a opojný nápoj. Na jeho počest lidé začali pořádat velké slavnostní průvody, během nichž se zpívalo, tančilo a recitovalo. S těmito slavnostmi je spojován i vznik divadla. Ne náhodou se na nejstarší orchestře v Aténách nacházel právě Dionýsův oltář. Postupně se zhruba v 8. století př. n. l. začaly pořádat i skutečné divadelní slavnosti, které trvaly od úsvitu až do večera.
Dionýsos je zkrátka otcem divadla a scénických umění. Proto se velký objev spojovaný s jeho osobou zcela spontánně stal původcem ideje každoročního divadelního a hudebního festivalu, který by se pořádal poblíž pravděpodobně jedné z hlavních svatyní tohoto boha.

Festival dostal název Perperikon a letos se bude pořádat již třetí ročník. Od roku 2003 je tato divadelní slavnost zapsána také do Kulturního kalendáře Bulharska, zahrnujícího zhruba 50 nejvýznamnějších událostí roku. Z důvodu uctění všech kultur, které na území Východních Rodop zanechaly svou nesmazatelnou stopu, rozhodli se pořadatelé pro termín konání vážící se ke dnům v roce, jež každé z těchto společenství oslavovalo. Proto bylo nakonec vybráno období mezi letním slunovratem a svátkem svatého Jana (Eňovden), kdy, jak se v minulosti věřilo, v noci vycházejí divoženky a jiná nadpřirozená stvoření. Protobulharské náboženství v tomto údobí slavilo den boha Tangry a staří Slované zas měli svátek léčivých bylin a magického uzdravení. Zajímavé přitom je, že mezi pověrami spojenými se všemi těmito svátky najdeme spojitost, která nás opět může přivést ke kultu vína a ohně i k slavnostním průvodům.

Pořadatelé si dali za úkol změnit festival Perperikon ve svérázný most, pojící minulost, současnost a budoucnost evropských, balkánských a asijských národů. Doufají také, že se jim letos konečně podaří uskutečnit svůj záměr, aby všichni přítomní strávili společně svatojánskou noc pod širým nebem a v rytmu pohanské hudby a tanců.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod