Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Kišiněv – pohlednice z planety Moldova
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2003


Kišiněv – pohlednice z planety Moldova


Tomáš Vašut


Svítá a rozespalý vlak z Bukurešti rozvážně přejíždí přes hraniční most. Řeka Prut je úzká, kola jen krátce zarachotí a najednou jsou tu ostnaté dráty a impozantní čepice moldavských pohraničníků. Se služebním razítkem v pase a úředním pozváním jste tady dobře. V Ungheni vyměňují soukolí na ruský rozchod a celníci mezitím zpod poklopu na střeše jednoho vagónu vytahují velký pytel s kartony cigaret. Obřad trvá skoro dvě hodiny, a tak se jdete raději natáhnout. Když se probudíte, vlak se neskutečně vleče po širokých kolejích Moldavské železnice, podle pověsti prý z důvodu, aby to z Kišiněva do neméně moldavských Jasů vypadalo dál.

Kišiněvské nádraží má jen tři osobní koleje, chvíli vám bleskne hlavou, že by se teď dalo jet třeba až do Vladivostoku, ale když už jste se přihlásili na letní kursy do Vadul-lui-Voda, přemýšlíte spíš, jak se dostat do města. Před budovou stojí pouze tři podezřelé mikrobusy do Istanbulu. Jednolitý zástup Moldavanů zvolna odplyne a na nádraží zůstanou pouze čtyři Rumuni s ruksakem, cíl mají stejný – Brainstorm '98. Pár drobných zdejších lei, které vám vnutili ve vlaku spolucestující, moldavská rodina usazená v Bukurešti, padne na trolejbus. Po jízdenkách se neshánějte, platí se přece u průvodčí.

Brainstorm Moldova

Je neděle dopoledne, začátek srpna, hlavní třída ve stínu starých platanů vyhlíží ospale, ale směnárny fungují, takže se vám tu začíná líbit. Rumuni si hned jdou něco koupit, ale obchody jsou naštěstí zavřené. Své vděčné úsměvy nabízejí pouze ruské důchodkyně v květovaných zástěrách – "Podaruj bábušku". Takže se celé město raději odkládá na potom, protože v Moldavsku se nosí dochvilnost. Čekají nás dva týdny "komunikace" za městem ve Vadul-lui- -Voda v lese na břehu Dněstru.

V Moldavsku vůbec panují ostřejší poměry, na místě vám raději hned na rovinu zakážou vzdalovat se a zaspávat kurzy. Naštěstí je dlouhá siesta a od pláže vroubené topoly jezdí do města rutiere, mikrobusy, prostě maxi-taxi. To hned musíte vyzkoušet. Rutiera je plná a cestou stále přistupují. Zastavuje se nejen k výstupu, ale taky se hojně nakupují melouny. Část cestujících se krčí pod nízkou střechou mikrobusu, část balancuje na jedné noze, sedící obecenstvo z nudy louská semínka. Příště raději jedete stopem, nabídka ke svezení žigulíkem vypadá lákavě. Jízda po široké silnici sežehnutou srpnovou krajinou se však, možná pro potěšení zahraničních hostí, proměňuje v zážitek kamikadze. Auto poskakuje na výmolech a hroudách asfaltu, neustále předjíždíte nákladní gaziky a zily, davaj a všechno z cesty, Rumuni mají očividně strach.

Konečně jste v Kišiněvě. Ve městě nejde elektrika. Už třetí den. U obrubníku stojí smutně opuštěné trolejbusy, zato mikrobusy a taxíky mají hody, do jednoho se po několika marných pokusech taky nacpete. Peníze posíláte šoférovi a stejnou cestou z ruky do ruky k vám putují zpátky drobné. V srpnovém horku beznadějně rozmrzají lednice, nacpané zásobami na tvrdou zimu. Vláda se zase pohádala s Podněstřím a separatisti zastavili dodávky proudu. Anebo už se pro samou okurkovou sezónu dlouho nehádali a Tiraspol o sobě potřeboval dát vědět. Byli jsme i tam, pěkně organizovaně autobusem, pan generál nás povodil po místech bojů s povstalci, na hranici kulometná hnízda a protitankové zátarasy, alej vlašských ořechů a na křižovatce v polích jediná směrovka: Volgograd 2500 km. Město Dubosary, tak trochu skanzen Sovětského svazu, nápisy v ruštině, rumunsky se tu zaručeně nedomluvíte.

V Kišiněvě panuje taky zmatení jazyků. Řeknete si o něco rumunsky, odpoví vám rusky, že pardon, ale vůbec nerozumí, tak to zopakujete třeba anglicky nebo ukrajinsky… Na poště se naštěstí domluvíte i úředním jazykem, ale telefonování z veřejné hovorny je i pro Středoevropany malým testem inteligence. Abyste zavolali mamince, že je všechno úplně OK, musíte vytočit osmičku, jenom pak se bude něco dít, taky desítka není k zahození, když voláte do ciziny, obejde se to pak bez těch dvou nul, ale musíte nejdřív počkat na tón. Když to všechno zvládnete, zapomenete zmáčknout knoflík, bez kterého je celá předchozí procedura na nic.

Snažíte se zahnat žízeň příšernou teplou minerálkou, pokladny nefungují, ale velká ruská počítadla naštěstí nejsou na proudu sporadicky dodávaném z Podněstří příliš závislá. Na centrální tržiště kolem vás proudí davy lidí, na chodnících stojí občanky rozprodávající garderóbu, sekáč přímo na ulici. Moldavani to právě dotáhli na průměrnou mzdu 12 dolarů, takže nikomu ani moc nevadí, že jí dostává často až po půl roce. Pokud nejste zrovna úřadem s uplatitelnými pravomocemi, je třeba se zařídit jinak, obdělávat po práci za městem záhumenek a krmit prasátko, jet prodávat gruzínskou zeleninu do Moskvy, pašovat ruské cigarety nebo si vyřídit rumunské občanství, anebo se rovnou sbalit a odjet do Čech. Paní z táborové kantýny si vás už týden předchází rumovými perníčky, pak najednou vyrukuje s prosbou, jestli byste se nepodívali, má-li syn v pořádku to vízum, co nechali vyřídit za tolik a tolik dolarů v Kyjevě. Nemá, v pase je jenom nějaká omalovánka bez data a podpisu…

Někteří zaměstnanci dostávají přímo od podniku zaplaceno v naturáliích, vlastními výrobky, které pak o sobotách a nedělích přinesou na bazar. Koupíte tady všechno, co potřebujete, kuchyňský nůž, slaninu, bonbóny na váhu, pašované cigarety, zeleninu, výborné sýry. V běžných obchodech nemají skoro nic, jen konzervy a alkohol skýtají větší možnosti výběru…

V noci se na ulicích příliš nesvítí, ani když elektrická krize pomine. Zatímco sedíte na břehu Dněstru, za kopcem tone velkoměsto v temnotě a loupeži. Ale v baru u řeky je fajn, svítí tu žárovka, vína je za dvacet korun litr, tak popíjíte dezertní červený Kagor, koňak a šampaňské. Země je úrodná, samá černozem a Gorbačov nestihl vykácet všechny vinice. Sedí s vámi nějaký chlápek s kytarou a hraje ruské písničky. V chatě je horko, ležíte raději pod hvězdami venku na dece, z vedlejšího kempu k vám doléhá vůně šašlyku a Moldova se vám zdá být docela přívětivá. Ani se vám nechce pomyslet, že už zítra pojede vlak…

Předjarní zemětřesení

Sedíte zavrtaní v posteli v hotelu na Třídě Vzkříšení, je květná neděle ráno a prší. Obklopuje vás tichá osamocenost tříhvězdičkového pokoje, ve kterém se netopí a neteče teplá voda. V hotelu sice mají v jednom prázdném luxusním apartmá, do kterého máte na požádání přístup, bojler, ale pro změnu tam nefunguje sprcha a pod kohoutek se neskrčíte, do špuntu se vám nechce investovat, takže si raději dáte normální sprchu studenou. Začínáte pak chápat, co znamená rčení "zima jak v Rusku", i to, proč Sověti pod heslem Staň moržom! tak nadšeně propagovali otužování. A venku prší a prší a nemůžete odejít, protože by vám to pak neuschlo a večer je třeba číst komentáře k českým filmům v kině Odeon. Prohlížíte si stěny polepené vzorovanými tapetami, strop je rovněž polepen něčím abstraktním, hněď se přelévá přes závěsy a záclony na zem do květovaného kovralu…

V letáčku vyhotoveném v rumunštině, ruštině a jakési angličtině se dočtete, že to, čemu se učeně a řecky řekne seismos, je jedním z nejničivějších jevů přírody, že během zemětřesení člověk propadá nepříjemným pocitům, jindy panice, že každý, kdo žije v seismicky aktivní oblasti, musí vědomě a systematicky plánovat své chování v případě možného zemětřesení…

Předně – zachovávat klid. Vlastně to platí i pro oblasti s věčně zmrzlou půdou, při jednání s postsovětskými celníky a všude kolem. Nenechat se vyprovokovat. Stejně jako při zemětřesení taky neznáte dne ani hodiny, ale víte, že i s otupělým klidem spíš vyváznete, než když se budete pouštět do nějakých záchranných akcí. Trénujete tedy čekáním na blahovůli přírody, až přestane pršet. Za druhé, pamatujte, že "nejčastěji bývají narušeny vnější zdi budov…" Ono historické chvění s epicentrem v Moskvě napáchalo největší škody na okraji, ale tak už to při zemětřesení chodí. Moldavsko se kromě hospodářského propadu dostalo počátkem 90. let do izolace, snahy o připojení země k Rumunsku, což byl sice od počátku dost sporný, ale zároveň asi jediný reálný tah na případné cestě do Evropy, vedly k vyprovokování ozbrojeného povstání v Podněstří a „bratrovražedný boj“ přispěchala uklidnit 14. ruská armáda generála Lebedě. Tanky se samozřejmě špatně stěhují zpátky, a tak to dopadlo podle obvyklého scénáře.

Přestává pršet, pod oknem jezdí trolejbusy kolem dnes anonymního pomníku bez nápisu už trochu veseleji a topoly bez listí mávají ve větru zubatému sluníčku. Necháte čtení a úvah u bodu č. 5: "Nevyskakujte z oken bez závažného důvodu…" Jdete se pokusit něco nakoupit.

Ve městě

A zjistíte, že nastaly změny převeliké, všude samá komerce a nabídka. Ne že by se z toho člověku odkrvil mozek, ale s tím jste prostě nějak nepočítali. Copak chleba, sýr a rybičky, to se zvládne, zato z koňaků jde hlava kolem. Dřív byla jediná dobrá značka Bělyj Aist a spekulovat se dalo tak akorát nad počtem hvězdiček. V obchodě na Puškinově ulici najdete nakonec starý osvědčený Kvint. Řeknete si o něj rusky a odpovědi se vám dostane v rumunštině…

Po nákupu jdete kdysi převážně židovským dolním městem. Beze změn. Uličky jsou křivolaké, zaprášené, domky takové přízemní skrčené vesnické chaloupky, všelijaké zmatené přístavky a kůlny, poroučející se ploty z prken a proutí a nad tím vysoké stromy, převážně mohutné topoly, sem tam bílý pravoslavný kostel se zvonicí. A kolem centrálního tržiště stále vládne čilý ruch, zboží se prodává už na ulici před ním, třeba ze zaparkovaných gazíků, kousek dál si můžete koupit živou husu nebo králíka, nosiči čekají se svými kárami na klienta, u stánků s šašlykem postávají chlápci.

Na autobusovém nádraží už to sice není taková přehlídka historické techniky, zato přišlo do módy zvučné vyvolávání romanticky znějících cílů: Ungheni, Orhei, Cahul… Jenže na výlet za město není čas, tak jdete na vlastivědnou procházku po tržišti, kde to na vás ovšem padne – domácí slanina, moldavské sýry, ukrajinská pohanka, které se tady říká chríška, se vyskytují v nekonečně se opakujících obměnách, stánek vedle stánku, máte dojem, že konkurence tu pozbývá jakéhokoliv smyslu, rumunské a ruské kazety, mrkev vcelku i nastrouhaná…

Pravda, třeba z bonbónů kišiněvské čokoládovny na tržišti koupíte jen levnější druhy, ale dá se to napravit v krámech Bucuria na Třídě Štěpána Velikého. Cestou si všimnete, že bábušky začaly taky podnikat, prodávají už nejenom cigarety po kouscích, ale taky telefonní karty. Kdyby vám bulvár připadal dlouhý, můžete se svézt novým českým trolejbusem. Horní město má pravoúhlou síť ulic a je na mírném svahu, nemáte se jak ztratit. Vždycky se nějak vrátíte na hlavní třídu, kde leží všechno podstatné – obchody, radnice, parlament, svůj palác tady má i prezident země. Takovou budovu připomínající Bastillu z betonu a skla. Po městě právě probíhají menší manévry, kolem vládních a podobných budov neklid houstne, důvodem je automobil s vlaječkou místo poznávací značky.

Raději se schováte do knihkupectví a jste zase doma… Knižní trh zůstal nezměněn, učebnice pro školáky a papírnictví, pár známých titulů z ruské a rumunské literatury, výtisky starých moldavských letopisů a balad. Do oka padne jinak hlavně slibně vyhlížející titul Dějiny Moldavska, který existuje i v ruské verzi a záhy pochopíte proč, když se dočtete například, jak hnusní separatisté "z řad bývalých komunistů" chtěli vlast zaprodat Rumunsku... Knih je málo a každá je zároveň ani ne tak propagací myšlenek, jako spíše víceméně nesmiřitelných postojů, propagandou, chcete-li. Zaujme především tvrzení, že "žádná země se přece dobrovolně nevzdává možnosti využívat obchodu se svými tradičními hospodářskými partnery." Dál se o těchto tradicích mnoho nedozvíte, protože prodavačky zpozorují, jak na vaší tváři přeskočil údiv a vypoklonkují vás raději rychle z knihkupectví se slovy: "Tady není žádná čítárna."

Kino Odeon

Na večerní promítání českých filmů si nesete nejen komentář v rumunštině, ale i svetr a raději taky koňak. Kino Odeon je nejlepší ve městě, uvnitř je ovšem především zima, a tak není divu, že diváků je trochu málo – nač vstupovat do chladné jeskyně, když venku se už prochází jaro. A tak přijdou jen mladé páry náruživě vyznávající přítmí, pár těch, co rozumějí i kultuře, studenti žádní, lístek přece jen stojí 10 lei čili 20 Kč. Přijde i náhodný cizinec, pár dam v letech, na představení je nahnáno i pár středoškoláků, chvíli si během filmu něco náramného sdělují v ruštině, potom něco nacvičují, brzy se však do jednoho vypaří. Otatní sedí zabalení v zimnících a bundách, nesměle a skoro z povinnosti se zasmějí gagům. Setmělým sálem zní pouze váš vlastní hlas v rumunštině, původní zvuk včetně hudby vypnuli, snad aby nerušil, schizofrenie pak dosahuje vrcholu v některých dialozích.

Každé kino je tak trochu Zóna z Tarkovského Stalkera, v setmělém sále jste zasvěcováni do tajemství symbolů, stíny se zdají být opět skutečností. Na plátně se zjevují postavy ze Samotářů, čtete komentář, snažíte se, koneckonců to zahřívá líp než koňak, čtete jednou a napodruhé si už uvědomujete, jak je to všechno známé a podobné, jak by to mohlo být srozumitelné i tady, v Kišiněvě, na druhém konci středoevropských luhů a hájů, na tom společném, posledním 42. místě mezi vesmírnými civilizacemi…

Jednoho dne přijde do kina i kamarádka z Brainstormu. A tak potom chodíte po parku kolem dokola, kolem pravoslavné katedrály a ruského vítězného oblouku, podél galerie moldavských spisovatelů. Mluvíte o tom i onom, že se toho ve městě spoustu změnilo, už to vlastně není tak zlé, 2000 Kč výdělek, elektriku dávno nevypínají. S páry se na chodníku potkáváte mlčky. Nakonec je už moc zima a tma, i básníci se mění v přízraky, jen kníže Štěpán Veliký a Svatý zvedá k nebi v levici kříž.

Na shledanou, Moldavsko!

Auto klouže přes kopce po silnici k hraničnímu přechodu Leušeni. Nad krajinou se vznáší teplý jarní opar a vždy bdělí policajti by vás tak rádi zastavili, ale auto má značku CD, tak jenom vždycky zamávají na cestu. Na cestách ostatně platí pravidlo č. 7: "Zůstaňte v automobilu, dokud zemětřesení nepomine".

Na hranici je úplný klid, prázdno, všichni už patrně emigrovali, bloudí tu jen nějaký zapomenutý pár, přičemž není na první pohled tak docela jasné, kterým směrem má namířeno. A patrně to už nikdy nezjistíte, protože jsou vám vráceny pasy a s trochu nejistým pocitem, jestli už zemětřesení pominulo, nasedáte do auta. Je cítit vůni zpožděného jara, tam dole zase teče řeka Prut, přejíždíte po hraničním mostě a Moldova zůstává na druhém břehu.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod