Navýchod.cz - Navýchod - Vlajky nad Šipotem
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 1/2007


Vlajky nad Šipotem


Roman Laube


O sletech ukrajinských hippies v nedotčené přírodě Zakarpatska, o pečených beranech a množství vodky, jsem slyšel od přátel z různých stran už několik let. K tomu, že jsem se tam skutečně vypravil, přispělo zrušení víz a zjištění, že od Šipotu, asi šedesát kilometrů dál na východ, leží mekka českých turistů Koločava, kam jsem se už také chtěl několik let podívat.

Ukrajinské reálie předčily skutečně mé očekávání ve všech směrech. Už při překročení hranic upoutal moji pozornost pohraničník v maskáčích doširoka rozkročený před závorou, což nevěstilo nic dobrého. Nemýlil jsem se. Kontrola, při níž museli všichni vystoupit z linkového autobusu, se i s namátkovým prohledáváním zavazadel a vyplňováním jakýchsi bumážek protáhla na víc než dvě hodiny. Většina cestujících však byla v klidu a disciplinovaně stála ve frontě u okénka, kde starší pohraničnice důkladně prolistovávala naše cestovní doklady. Jak jsem později pochopil, někdy se na hranicích čeká i mnohem déle. Na prašném a špinavém autobusovém nádraží v Užhorodu rychle přestupuji na „maršrůtku“ směr Šipot a pryč z civilizace. Krajina je na Zakarpatsku skutečně nádherná a cestou bylo na co se dívat. Odpoledne již vystupuji v malé vesničce na úpatí hor a ihned je mi jasné, že jsem na správném místě. U potoka se povaluje jeden z nejstarších ukrajinských hipíků, kterého znám z fotek a vyprávění. Opodál leží další. Jsou znaveni vodkou a těžce mi vysvětlují, že do vlastního tábora je to ještě asi čtyři kilometry. Vyrážím tedy naznačeným směrem a cestou potkávám ještě dvě podobné skupinky, zdvořile upíjím nabídnutou vodku a víno a spěchám dál.

Šipot je vodopád s čistou pitnou vodou, největší na Zakarpatí. Nachází se na úpatí poloniny Boržava, která je jednou z nejhezčích a nejdivočejších oblastí tohoto koutu Ukrajiny. A právě sem přenesli hippies z bývalého Sovětského svazu své tradiční slety, které se až do roku 1991 konaly v národním parku Gauja v Lotyšsku. Už rok poté, co získaly pobaltské země nezávislost a byla zavedena víza, založili hippies novou tradici svých sletů na Šipotu. Šipotský slet se koná vždy začátkem července a jeho vyvrcholením je noc Ivana Kupala - noč ljúbosti, oslava starého pohanského svátku letního slunovratu, který se církev snažila potlačit i tím, že ve stejném čase slaví narození Jana Křtitele. Slet není nikterak organizován a narozdíl od setkání Duhové rodiny nebo sletů hippies v Polsku se zde ani společně nevaří, nevyhlašují se nějaké workshopy a neexistuje ani centrální ohniště, hoří tu desítky ohníčků...

Samotné tábořiště je asi jeden kilometr protáhlá, terasovitě se svažující polonina, z které je pěkný výhled na Boržavský hřeben. Lidé táboří rozeseti po skupinkách po celé polonině. Jakýmsi „komunikačním centrem“ tábořiště je jen několik stromů uprostřed louky, kde je nainstalovaná výstava fotografií z minulých sletů s několika plakátky a vzkazy. Je tu tak tři sta, možná pět set lidí, díky jejich rozptylu to lze jen těžko odhadnout. Zajímavé je množství vlajek na tábořišti – spousta žlutomodrých ukrajinských, ruská trikolóra, jedna pirátská, pár duhových a snad deset bíločervenobílých. S vyvěšováním státních vlajek v takovém měřítku jsem se zatím na žádném podobném srazu nesetkal a připadá mi to přinejmenším nezvyklé. Nikde nevidím polskou a tak jdu k tábořišti, nad kterým není vlajka žádná a zjišťuji, že jsem se trefil. Táboří zde asi třicet lidí – Ukrajinci, většinou ze Lvova, Bělorusové a několik Poláků, které hledám. Skutečně internacionální tábořiště s udržovaným ohništěm nedaleko potoka. Večer u ohně se ptám co ty vlajky mají znamenat a čí je ta bíločervenobílá. Starší hipíci ze Lvova mi vysvětlují, že jde o pozůstatek či připomínku Oranžové revoluce ze zimy 2004. Bierman, ve Lvově známá postava, upřesňuje: – Když revoluce začala, byli jsme jedni z prvních, kdo vzal stany a šel tábořit v Kyjevě na Majdan. Ze začátku to tam skutečně vypadalo jako na Rainbow. Pak se začali přidávat další a národní vlajky jsme vyvěsili jako symbol, že jsme národ a ne tupá zvířata. Bylo takové heslo: „My ně bydlo, my narod!“.

Devatenáctiletá Táňa z Oděsy, autorka románu Tlukot srdce, pojednávajícího o těchto událostech, pokračuje: – Toto hnutí bylo největším národním hnutím od dob povstání Chmelnického v 17. století, pro mě bylo ovšem především víc revolucí kulturní, než politickou. Byl to projev národního sebeuvědomění. A důležité bylo, že nedošlo k násilí. V pohybu byla skoro celá Ukrajina i „modré regiony“, které stály proti nám. I tam se lidi spontánně sebeorganizovali, a když přijeli do Kyjeva, mysleli, že je budeme bít. My na ně ale čekali na nádražích s horkým čajem, to bylo pro ně skutečné překvapení. Dnes si lidé začínají stěžovat, politické svobody s sebou přinesly ekonomické a sociální těžkosti a život je pro řadu lidí skutečně těžší. Problém byl, že jsme na Majdanu neměli společnou vizi pro budoucnost, ani společnou ideologii a teď se to začíná projevovat. Stejných názorů nakonec nejsou ani ti, které tu vidíš tábořit.

– Ale alespoň u vás nikoho nezavírají a opoziční aktivisté nemizejí beze stopy, – vmísila se do debaty jedna z Bělorusek. Je stejně jako její kamarádky nadšená, přesvědčená o své pravdě, plná energie. Je jim kolem dvaceti a zúčastnily se protestů v březnu 2006 po zmanipulovaných prezidentských volbách. Vypráví o tom, že jejich protestní stanové městečko vydrželo asi tři dny, než jej zlikvidovaly zásahové jednotky. – Přes noc nás na náměstí zůstávalo tak tři sta, všechno mladí 17 až 23 let. Věděli jsme poměrně brzo, že nemáme šanci. Podpora těch několika tisíc lidí, kteří se v centru Minska scházeli přes den, nemohla nic změnit, bylo jich málo, ale vydrželi jsme až do konce a o to šlo. Abychom se nemuseli stydět sami před sebou, abychom se mohli kamarádům podívat do očí, těm všem, kteří jsou ve vězení, těm které vyhodili ze škol. Snaží se nás kriminalizovat, zavírají ne za politiku, ale za „výtržnictví“, nebo „poškozování majetku“, a to je třeba psaní nápisů na zdi. Jsou za to dost vysoké tresty. Ze školy tě zase mohou vyloučit za „absenci“. Nařídí povinné přenášky a výuku v době kdy se chystá nějaká akce a je to. Řekla bych, že to co ty nazýváš „alternativní scénou“, je u nás jednotné. Nekonformní mládež je jednou z nejaktivnějších složek opozice proti Lukašenkovi. Jejím znakem, nebo takovým symbolem je modrá džínová látka. V září 2005 policie rozehnala demonstraci hnutí Zubr. To je hnutí právě mladých. Sebrali nám portréty zmizelých aktivistů a také vlajky, právě ty červenobílé, na které ses ptal. To je tradiční běloruská národní vlajka. Lukašenko ji zakázal používat, a tak si Nikita Sasin svlékl džínovou košili a začal s ní mávat, a tak vznikl nový symbol odporu. Opozici podporuje i rocková hudební scéna a některé akce hudebníci i sami organizují. Je tady kamarád, který pracoval v Milinkievičově volebním štábu a zítra v poledne pořádá hudební happening jako vzpomínku na vězněné a zmizelé aktivisty.

Druhý den se kolem skupinky bubeníků shromáždilo několik desítek hipíků, většinou Bělorusů. Je jich tu po Ukrajincích nejvíc a jejich písně jsou slyšet po celém tábořišti. Debata pokračovala. Pětadvacetiletá asistentka z Minské university vidí situaci trochu realističtěji: – To všechno co holky včera říkaly, je samozřejmě pravda, ale je potřeba si přiznat, že přes to všechno většina lidí Lukašenka skutečně podporuje. I kdyby nebyly výsledky voleb zmanipulované, stejně by vyhrál. Obyčejní lidé chtějí jistoty a ty jim kandidát sjednocené opozice Milinkievič nemůže slíbit, a navíc vidí, jak to po revoluci vypadá na Ukrajině. V Bělorusku jsou stabilní ceny a pokud se o nic moc nezajímáš, nemáš velké intelektuální nároky a ambice, můžeš žít spokojeně. Holky mají odvahu, už jen z toho kolik sem přivezly letáčků a odznaků by mohly mít na hranicích problémy. Já nepřivezla nic, ale kryla jsem ve škole studenty, kteří se zúčastnili protestů.

– A v případě, že byste uspěli, jak byste si Bělorusko představovali? – ptám se. – Myslíš nás, neformály, jak se tady na Ukrajině říká? – ujišťuje se. – Ano, lidi z kulturního a společenského okraje, co by chtěli? – Žádný výzkum v tomto směru neznám, ale co se mého okolí týče, mohu potvrdit, že se nehlásíme k žádné vyhraněné ideologii. Vždyť to znáš. Ale představuji si Bělorusko jako rozvinutou občanskou společnost s pestrou škálou občanských iniciativ nejrůznějšího zaměření, schopných spolu komunikovat a spolupracovat a řešit konkrétní problémy, zkrátka tak, jak to funguje u vás v České republice.

Nebylo to poprvé kdy jsem zjistil, že Česká republika má v tomto ohledu dobrý zvuk a mnoha lidmi z bývalých zemí východního bloku a zejména „neformály“, bývá srovnávána s Holandskem. Češi jsou považováni za velmi tolerantní k menšinám a kulturním odlišnostem vůbec. Tento podle mého idealizovaný obraz se snažím korigovat informacemi o likvidaci alternativních kulturně-společenských center v Praze a Brně v 90. letech, o obětech rasového násilí a také, že ona tolerance může být ve skutečnosti známkou lhostejnosti. Ale hlavním tématem rozhovorů je otázka, jak, kdy a zda vůbec se mají „neformálové“ – kromě čistě kulturních aktivit – do společensko-politického dění zapojovat. Převládl názor, že pokud nastane ve společnosti taková situace, kdy dochází k otevřeným či skrytým represím a manipulacím ze strany moci a kdy jsou ohrožena občanská práva, pak rozhodně ano. Poláci doplnili, že pasivita může být pro „neformály“ zhoubná i v případě, pokud dochází ve společnosti k růstu nacionalismu a k nenávistným kampaním proti menšinám, např. sexuálním, což je v Polsku vzhledem k účasti krajně pravicových stran ve vládě aktuální. Diskuse mezi Bělorusy, Ukrajinci a Poláky byly skutečně zajímavé. Ukrajinci, vystřízlivělí ze své Oranžové revoluce ubezpečovali Bělorusy, že nejkrásnější revoluce je ta, která je poražená. Bělorusové zase pohlíželi na Českou republiku jako na vzor demokracie a na Václava Havla jako na nekonformního intelektuála a příznivce alternativních hnutí.

Ale aby nevznikl dojem, že Šipot byl jedním velkým diskusním klubem, tak to zdaleka ne. Lidé se sem přijeli především pobavit, popít, pochodit po horách, pomilovat se a u každého ohně byla jiná atmosféra. Někde se víc tančilo, někde víc hrálo a zpívalo, někde víc pilo a jedlo a někde jenom pilo. Stačilo si vybrat. Atmosféra byla vstřícná a bez strojené duchovnosti. Jedinou společnou aktivitou se stala příprava svátku Ivana Kupala. Už odpoledne vyrostla v dolní části poloniny obrovská, snad šest metrů vysoká chrastím napěchovaná hranice. V podvečer se kolem ní začali shromažďovat lidé ze všech tábořišť. Mnoho dívek tento svátek pojalo skutečně tradičně a přišly v dlouhých bílých barevně vyšívaných košilích, s kapradinovými věnci na hlavách a s rozpuštěnými vlasy. Tomu předcházela očistná rituální koupel u vodopádu. Po setmění se rozhořela hranice, kolem níž se začíná tančit. Jednotvárný rytmus bubínků a píšťal dává dav do pohybu a ten krouží kolem ohně. Míhají se bílé košile, vlají vlasy, někdo křičí, nebo zpívá? Fotit mi v takové chvíli připadá nepatřičné. Hranice dohořívá, světélkuje a kolem ní leží propletené dvojice. Zdálky je ještě slyšet bubnování. Zakopávám o zmuchlanou odhozenou bílou košili a věnec a vybavuje se mi scéna pohanského svátku z filmu Andrej Rublev. Tak tady už nemám co dělat…

Za svítání balím stan, čeká mě ještě Koločava. Nechávám za sebou Šipot i s jeho „pohany“ a vím, že mi budou v těch jimi trochu idealizovaných Čechách chybět.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod