Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Islámské školství v Bosně a Hercegovině
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2003


Islámské školství v Bosně a Hercegovině


Štěpán Macháček


Mekteb, medresa, muderris, idžazetname… To jsou arabsko-turecké výrazy z oblasti islámského vzdělávání, mezi bosensko-hercegovskými muslimy během posledních téměř 50 let spojovány spíše jen s historií země nebo se životem jejich rodičů a prarodičů. V devadesátých letech 20. století se však tato slova vrátila do běžného slovníku Bosňáků. Spolu s oživením náboženského života v zemi po pádu komunistického režimu Jugoslávie bylo obnoveno bosenskou muslimskou komunitou i tradiční islámské školství, které zde fungovalo až do konce druhé světové války. Mnohé dívky, které v posledních přibližně deseti letech znovu oblékly hidžaby a feredžeta (ženské muslimské šátky), jsou právě studentkami či absolventkami obnovených islámských škol.

Přestože jugoslávský komunistický režim nepatřil v šikanování věřících a potlačování náboženských svobod v porovnání s jinými východoevropskými režimy zdaleka k nejhorším, byl jeho pád poznamenán v náboženské oblasti značným uvolněním.

V celé Jugoslávii žily ještě před jejím rozpadem celkem více než 4 miliony muslimů, počítaje v to Bosňáky, sandžacké Bosňáky, Albánce a další menší skupiny, jako makedonské Torbeše, Turky a Gorany, žijící také v Kosovu. Náboženský život všech jugoslávských muslimů byl v době SFRJ organizován přes islámskou náboženskou obec (Islamska zajednica), jejíž hlava, reis-ul-ulema, sídlila v Bělehradě. Všechny osoby, zastávající významnější posty v této Zajednici, musely být před jmenováním schváleny komunistickou stranou. Komunisté však především přikročili k likvidaci náboženského školství, čímž sledovali postupnou ateizaci obyvatelstva a zatlačování náboženství do spíše folklorní role. Vakufy, hlavní zdroj financování medres, středních islámských škol, byly zestátněny a jediná přeživší bosenská medresa se tak stala zcela závislou na státním financování.

V případě muslimů v Bosně a Hercegovině (ale i jinde) byl přitom náboženský vzdělávací systém ještě před 2. světovou válkou poměrně slušně propracovaný a fungující, přestože svou výsadní roli postupně ztrácel již od konce osmanské vlády. Až do příchodu rakousko-uherské správy a okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878 zde fungoval osmanský školský systém, v němž existovaly nezávisle na sobě školy a vzdělávací instituce jednotlivých milletů, tedy konfesí. Katolíci, pravoslavní, židé a muslimové si tak spravovali a financovali své školy. Například muslimské školy byly financovány z vakufů, tj. nadací, které byly v islámském světě páteří fungování mnohých neziskových institucí, jako mešit, škol, vývařoven pro chudé atd. Muslimové však často získávali, jakožto v Osmanské říši největší a "státní" millet, příspěvky na školy i ze státní pokladny. Do rakousko-uherské okupace stále ještě převažoval z dnešního pohledu "církevní" vzdělávací systém a bosenští obyvatelé procházeli svými školami podle náboženské příslušnosti. Už s koncem osmanské vlády se ale i v Bosně začaly projevovat některé modernizační reformy, konkrétně zavádění státních, víceméně světských středních škol – ruždijí, které byly otevřeny příslušníkům všech konfesí a měly připravovat kádr pro moderní osmanský úřednický aparát, v konzervativním bosenském prostředí se však s velkým zájmem nesetkaly. K roku rakousko-uherské okupace bylo v provozu na území dnešní Bosny a Hercegoviny devatenáct ruždijí.

Na nejnižším stupni islámského školství stály mekteby, základní školy, v nichž se vyučovalo psaní, čtení, základy muslimské náboženské praxe, četba Koránu a později i další základy, jako počty atd. Tyto mekteby navštěvovaly děti ve věku přibližně našeho prvního stupně základních škol. Fungovaly buď v samostatných budovách nebo v budovách v okrsku (haremu) mešit, anebo, především na malých vesnicích, se vyučovalo přímo v mešitě. Na mekteby navazovaly medresy, kde se ještě více rozvíjely znalosti islámských věd, islámského práva, výklad Koránu atd. S postupem doby přibývaly i světské předměty z okruhu přírodních věd, matematiky a také filozofie.

Rakousko-uherská správa hodlala pro ní anarchickou situaci změnit a zavést jednotný světský školský systém pro všechny obyvatele Bosny a Hercegoviny. Vedle dosavadních několika paralelně existujících školských systémů tak zavedla ještě další, státní rakousko-uherský. Školy jednotlivých konfesí se postupně dostaly pod kontrolu státu, přestávaly být základním pilířem systému a stávaly se čistě "církevními" vzdělávacími institucemi. Mekteby a medresy takto fungovaly nadále po celou rakousko-uherskou dobu i následně v době královské Jugoslávie.

Po 2. světové válce však nový komunistický režim téměř všechny islámské školy zavřel. Zůstala jen historická sarajevská Gazi Husrev-begova medresa, která jediná fungovala nepřetržitě po celou dobu socialistické Jugoslávie. Její absolventi pak plnili úlohu místních duchovních působících při bosenských mešitách, ovšemže po důkladném prolustrování.

S koncem komunistického režimu a osamostatněním Bosny a Hercegoviny započala obnova komunisty zrušeného islámského školství. Byla obnovena činnost mnohých mektebů, případně postaveny nové. Fungují dnes však spíše jako zájmové školy, neboť všechny děti v Bosně a Hercegovině jsou povinny absolvovat základní školní docházku v normální světské škole. Do mektebů, kde se učí islámským zvykům, reáliím a tradicím (mnohým z těchto věcí se generace jejich rodičů nemohla učit a postupně je zapomínala) a četbě Koránu tak docházejí v odpoledních hodinách po normálním školním vyučování. Jiná situace je na stupni medres. Dosud jich bylo v Bosně a Hercegovině v devadesátých letech obnoveno pět a založeny byly dvě islámské akademie. Medresy přitom sledují osnovy běžných středních škol (gymnázií), vedle toho však mají rozvinutý program náboženské výuky. Mají tedy akreditaci od ministerstva školství a jsou zcela začleněny do bosenského obecně vzdělávacího systému. Jejich absolventi mohou po získání maturitního vysvědčení studovat kterýkoliv obor na bosenských vysokých školách. K permanentně fungující Gazi Husrev-begově medrese se tak připojily obnovené medresy v Travniku, Cazinu, Tuzle, Mostaru a Visokém a také medresa v Novém Pazaru v Sandžaku.

Islámské střední školy sice spadají do oficiálního bosenského školského systému, ale nejsou státem plně financovány. Školství je v Bosně a Hercegovině v kompetenci kantonálních vlád, a tak záleží na jejich rozhodnutí, jakou částku na financování vyčlení. Hlavním přispěvovatelem a také oficiálním zřizovatelem je tak Islamska zajednica. Část financí získávají islámské školy také z darů, například od rodičů studentů, případně od nadací.

Například Elči-Ibrahimova medresa v Travniku, jenž byl v letech 1703–1850 sídelním městem osmanského místodržícího v Bosně poté, co bylo Sarajevo vypáleno Evženem Savojským, byla obnovena v roce 1994 po téměř 50 letech nečinnosti. Krásnou budovu z roku 1895 v neomaurském stylu využívala v komunistické době výrobna nábytku. Budova byla postavena až za rakousko--uherské správy jako náhrada za starou medresu, která musela ustoupit stavbě železnice Sarajevo–Travnik–Jajce. U znovuzrození medresy stál její dosavadní ředitel Ahmad Adilović. Podařilo se mu krásně zrekonstruovat budovu s pomocí financí od zahraničních islámských nadací a naplnit ji studenty, přičemž na nezájem si podle vlastních slov rozhodně stěžovat nemůže. Každý rok přijímá asi 30 studentů a nemůže uspokojit všechny zájemce. Kvůli nedostatku prostoru zde na rozdíl od jiných bosenských medres zatím studují jen chlapci. Polovinu času studentům během čtyřletého studia zaberou světské předměty, shodné se studijním plánem státních gymnázií. K tomu však přibírají klasické islámské disciplíny, jako je recitace Koránu (tedžvid), jeho výklad (tefsir), islámské dějiny, tradice (hadis), základy islámského práva (usul-ul-fikh). Dále studenti absolvují čtyřletou výuku arabštiny a angličtiny, dva roky turečtiny a rok latiny. Škola má vlastní internát a v budově školy také mesdžid, malou mešitu sloužící studentům a profesorům k vykonávání pěti denních modliteb.

Podobná situace je i na ostatních bosenských medresách. Celkem každý rok nastupuje do prvních ročníků 200–300 studentů. Školy mají dobrou pověst pro kvalitu výuky a množství předmětů dává představu o tom, jak dostávají studenti zabrat. Po maturitě pokračují většinou ve studiu na vysoké škole, někteří na jedné z islámských akademií (v Zenici a Bihaći), kde projdou dvouletou přípravou na pedagogickou praxi a většinou se stanou učiteli náboženství na světských školách. Jiní absolventi odcházejí studovat na sarajevskou Fakultě islámských věd, která jim poskytne kvalifikaci k vykonávání práce imama (islámského duchovního) nebo muderrise (učitele) na některé z medres. Studenti si také často shánějí přes kulturní oddělení ambasád islámských zemí v Sarajevu stipendia na některé islámské vysoké školy, jako je egyptský al-Azhar nebo univerzita v Medíně.

Přestože se komunistický režim snažil o zánik islámských vzdělávacích institucí a o degradaci islámu v Jugoslávii spíše na folklorní záležitost, oživený zájem o studium na obnovených islámských školách v Bosně a Hercegovině svědčí o tom, že určitá část bosenských muslimů stále pociťuje potřebu klasického islámského vzdělání.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod