Navýchod.cz - Navýchod - Poslední sandžak na Balkáně
/bannery/banner_1-2017_1.png./bannery/banner_1-2017_1.png
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 3/2004


Poslední sandžak na Balkáně


Štěpán Macháček


Města Priboj, Prijepolje, Sjenica či Novi Pazar jsou na mapě znázorňující politické rozdělení světa vyznačena na území Srbska. Pljevlja, Bijelo Polje nebo Rožaje zase na území Černé Hory. Po zřízení pohraničních kontrolních stanovišť mezi oběma zeměmi jsou od sebe nyní tato sídla oddělena i fyzicky. Zmíněná města a jejich okresy na obou stranách srbsko-černohorské hranice však dohromady tvoří Sandžak – územní celek, který někteří jeho obyvatelé považují za historickou a dnes již mrtvou záležitost, zatímco jiní by jej rádi viděli jako autonomní oblast v rámci nově uspořádané "zbytkové" Jugoslávie, která nedávno pozbyla dokonce i tohoto názvu.

Sandžak je dnes de iure skutečně jen historickým územím, které po celou dobu trvání Jugoslávie nemělo žádné samosprávné postavení a bylo rozděleno, jak je tomu dosud, mezi Srbsko a Černou Horu. Základní význam tureckého slova sandžak (v moderním tureckém pravopisu sancak) je „vlajka” či „prapor”, včetně vojenského smyslu slova. Území dobytá Osmany byla zprvu rozdělena na vojenské správní jednotky, analogicky nazývané sandžak. Tyto se postupně staly normálními osmanskými správními celky druhého řádu. Několik sandžaků tvořilo vilajet neboli pašaluk (pašalik), který spravoval osmanský paša. Správní uspořádání oblasti západního Balkánu doznalo během osmanské vlády několik změn. Po karlovickém míru, který ukončil velkou osmanskou porážku po druhém obléhání Vídně a na dlouhou dobu stanovil severní hranice Osmanské říše na Sávě a Dunaji, se toto uspořádání stabilizovalo ve formě Bosenského pašaliku, sestávajícího ze sedmi sandžaků. Jedním z nich byl i sandžak Yeni Pazar (dnes Novi Pazar), který souhrou pozdějších politických a historických okolností nabyl zvláštního významu. Dnešní název jeho území zůstal poslední připomínkou osmanských správních regionů – posledním sandžakem. Pro zdejší muslimské obyvatelstvo však Sandžak není jen prázdným či historickým pojmem. Je pro ně nejen vlastí, ale také jedním ze zdrojů jejich identity. Odtud také odvozují termín Sandžaklija, jímž se příležitostně muslimové pocházející ze Sandžaku označují. 

Hornaté území někdejšího Novopazarského sandžaku dnes zahrnuje jedenáct opštin (okresů): pět na černohorské straně (Pljevlja, Bijelo Polje, Berane/Ivangrad, Rožaje a Plav) a šest na území Srbska (Priboj, Prijepolje, Nova Varoš, Sjenica, Novi Pazar a Tutin). Ještě v prvních desetiletích 20. století tvořili naprostou většinu obyvatelstva Sandžaku muslimové, převážně hovořící jihoslovanským jazykem. I dnes zde tvoří muslimské obyvatelstvo nadpoloviční většinu. Etnická mapa však doznala od roku 1912, kdy Osmanská říše přišla o poslední balkánská území včetně Sandžaku, značných změn. Desetitisíce muslimů v několika emigračních vlnách Sandžak opouštěly ve strachu z nábožensko-etnických čistek iniciovaných novými pány. Cílem většiny muslimských emigrantů bylo Turecko, kde se připojovali k již usazeným uprchlíkům z řad balkánských muslimů, kteří v předchozích desetiletích ze stejných důvodů odcházeli z vnitřního Srbska. Dnes žijí v Turecku údajně asi 4 miliony lidí jihoslovanského původu. Převážná část z nich se asimilovala a splynula s tureckým obyvatelstvem a jen příjmení potomků těchto Balkánců napovídají, odkud do Turecka přišli. Některé bosňácké vesnice v Turecku si však uchovávají svůj jazyk a zvyky a jejich lidé se dokonce brání smíšeným sňatkům s Turky. Kompaktní komunity těchto balkánských emigrantů existují např. v okolí města Izmir. Odchod muslimů ze Sandžaku pokračoval i v dobách královské a Titovy Jugoslávie. V roce 1954 byl navíc posvěcen bilaterální dohodou mezi Jugoslávií a Tureckem o přesídlení stanoveného počtu muslimského obyvatelstva. Poslední vlna vystěhovalectví muslimů ze Sandžaku nastala v 90. letech 20. století. Příčinou byl válečný konflikt v sousední Bosně a Hercegovině (BaH) a přenášení některých jeho aspektů, jakými bylo zastrašování muslimů srbskými a černohorskými polovojenskými jednotkami, i do některých oblastí Sandžaku.

Ztracené dítě Bosny

Novopazarský sandžak byl součástí Bosenského pašaliku až do Berlínského kongresu v roce 1878. Tehdy mocnosti rozhodly, že Rakousko-Uhersko získá právo vojensky okupovat Bosnu a Hercegovinu, až na jeden z jejích sedmi sandžaků – Novopazarský. Ten nadále zůstal nedílnou součástí Osmanské říše. Jeho území bylo pro západní mocnosti strategické – Novopazarský sandžak měl zůstat klínem bránícím ve spojení tehdy mladé a dravé samostatné Černé Hory se Srbskem. Obě tyto země byly prodlouženou rukou expandujícího Ruska, které chtělo jejich spojením dosáhnout Jadranu, což si západní mocnosti nepřály. Zachování Novopazarského sandžaku bylo také v zájmu Rakouska-Uherska, které ve svých plánech mířilo dále na jih a Novi Pazar tak měl být v budoucnu dalším jeho soustem. Rakušané tudy chtěli vést strategickou železnici z Vídně přes Bosnu do Soluně. Sandžak byl tak oddělen od zbytku Bosny a zdejší muslimové od svého přirozeného centra. Tento moment je důležitý pro pochopení dnešního vztahu Bosny k Sandžaku a vztahu sandžackých muslimů k Sarajevu. V roce 1912 dobyly území Novopazarského sandžaku z jedné strany černohorské a z druhé srbské jednotky a podle výsledné linie si jej rozdělili. Tím skončila existence Sandžaku (až na krátké intermezzo v době druhé světové války) jako samosprávné jednotky.

Nová kapitola sandžacké otázky se začala psát až v předvečer rozpadu Jugoslávie. V době, kdy se začaly v Jugoslávii legálně formovat nové politické strany, bylo při založení Strany demokratické akce (SDA) pod vedením Aliji Izetbegoviće v Bosně rozhodnuto, že se vytvoří odnož této strany také v Sandžaku. Už v roce 1990 byla založena pobočka SDA v Novém Pazaru a jejím předsedou byl jmenován stomatolog Sulejman Ugljanin. Tento radikální politik hodlal v Sandžaku vytvořit paralelní systém vlády, podobný tomu, jaký vytvořili Albánci v Kosovu. Za tímto účelem byla vytvořena Muslimská národní rada Sandžaku, později přejmenovaná na Bosňáckou národní radu Sandžaku. V říjnu 1991 rada vyhlásila nelegální referendum, ve kterém se většina sandžackých muslimů vyslovila pro politickou autonomii. V době bosenské války byli politici sandžacké SDA stíháni a vězněni a činnost strany byla paralyzována. Kruhy kolem Ugljanina v té době přicházely s radikálními návrhy připojení Sandžaku k domovině, tj. Bosně na základě argumentu, že stejným způsobem připojují Srbové části Chorvatska a Bosny k Srbsku. Existovaly také úvahy o výměně území, tedy Sandžaku za např. v té době již etnicky vyčištěnou východní Bosnu.

Politicky se Sandžak k Bosně opětovně nepřipojil, pro sandžacké muslimy jsou však dnes určitým pojítkem s mateřskou zemí náboženské instituce. V době jednotné Jugoslávie existovala pro celý stát jediná oficiální islámská struktura řešící záležitosti jugoslávských muslimů. Její sídlo, rijaset, bylo v Sarajevu. S rozpadem Jugoslávie se rozdělila i tato instituce. Rijaset v Sarajevu byl nadále zodpovědný za náboženský život muslimů jen v BaH. Ve „zbytkové” Jugoslávii byli ustaveni muftí (oficiální představitelé islámu) v Bělehradě a Podgorici, zodpovědní i za muslimy v Sandžaku. Sarajevský reis-ul-ulema, nejvyšší představitel islámu v BaH, však spolu s muftími pro jednotlivé oblasti Bosny
a Hercegoviny jmenoval v roce 1993 také muftího pro Sandžak a převzal tak náboženskou autoritu nad souvěrci v Srbsku a Černé Hoře. Funkci muftího Sandžaku zastává od roku 1993 dodnes výrazná osobnost – Muamer ef. Zukorlić. Tento mladý pán s hustým černým plnovousem studoval islámské školy v Sarajevu a v Alžírsku a je dnes ústřední postavou kulturního a náboženského dění v sandžacké muslimské komunitě. Narozdíl od bělehradského či podgorického muftího je zde skutečnou autoritou. Inicioval například založení univerzity v Novém Pazaru, otevřené v roce 2002, a stal se jejím rektorem. Univerzita se stává hlavním „domem moudrosti” sandžackých muslimů. Vedle světské univerzity je v Novém Pazaru také medresa Isa beg (střední islámská škola), pojmenovaná po zakladateli města a rozdělená na mužskou a ženskou část, a Islámská pedagogická akademie.

Muslimové, Bosňáci, Sandžaklije?

Muslimové ze Sandžaku se často označují jako Sandžaklija. Je to ale spíše označení regionálního původu, než jméno národa. Otázka „národního” jména pro sandžacké muslimy je spojena s vytvářením jména pro bosenské muslimy. Geneze tohoto národa, vrcholící uznáním Muslimů s velkým M jako národní entity Titovým režimem v 70. letech 20. století, vyústila v důsledku samostatnosti Bosny a Hercegoviny a následného válečného konfliktu v hledání vhodného jména pro národ, který v zemi tvoří většinu. Za používání staronového slova Bošnjak (Bosňák) z osmanských dob se postavil počátkem 90. let 20. století bosenský muslimský intelektuál Adil Zulfikarpašić. Dnes se názvu Bosňáci používá zcela běžně a přijali jej za svůj i muslimové žijící v Sandžaku a hovořící srbochorvatským, resp. bosenským jazykem. Při sčítání obyvatelstva v Srbsku před několika lety se více než 136 tisíc lidí označilo za Bosňáky. Srbské úřady nyní již nemají s tímto označením muslimských slovanských obyvatel na svém území problém. Černohorská vláda se však v rámci separačních tendencí tomuto označení muslimů žijících na území Černé Hory poněkud brání. Raději by své slovanské muslimy viděla jako Černohorce muslimské víry, kteří by tvořili součást černohorského národního korpusu. V březnu 2003 se v Podgorici uskutečnil kulatý stůl, na němž černohorští muslimští intelektuálové diskutovali téma svého jména. Na závěr diskusí přijali deklaraci, jež praví, že se muslimové všech republik bývalé Jugoslávie rozhodli na navrácení svého původního jména – Bosňáci. Deklarace dále vyjadřuje naději, že černohorské úřady vezmou tuto skutečnost na vědomí. Touto genezí bosňáckého národa se tak sandžačtí muslimové stali jeho významnou součástí, žijící v kompaktním společenství mimo hranice samotné Bosny a Hercegoviny.

Jen o málo více než polovinu z asi půl milionu obyvatel Sandžaku dnes tvoří muslimové. Značné rozdíly v etnickém složení jsou mezi jednotlivými opštinami a městy. Města na severu Sandžaku, jako jsou Priboj, Prijepolje či Pljevlja, byla zasažena odchodem muslimského obyvatelstva nejvíce. Orhan Mahmutović, imám pljevljanské Husejn-pašovy mešity, smutně podotýká, že v Pljevlji dnes žije jen asi 12 % muslimů, zatímco ještě v polovině 20. století to bylo svým charakterem balkánské muslimské město. Nepřímým tlakem na vysídlení muslimů přitom bylo např. prosazování nového urbanistického schématu města za socialistické Jugoslávie. V rámci této modernizační přestavby byla zbořena stará pljevljanská čaršija, tedy obchodnické a řemeslnické centrum, jaké se dodnes na Balkáně dochovalo např. v Sarajevu, Novém Pazaru či kosovské Đakovici. Za své přitom vzaly i typické objekty muslimského města, jako byly hamamy (veřejné lázně), medresy, mekteby (koránské školy) a mešity. Většina městského muslimského obyvatelstva přitom byla životně ekonomicky spjata právě s čaršijí. Severní opštiny Sandžaku Pljevlja a Priboj byly také nástupními místy pro etnické čištění východní Bosny v roce 1992 a při té příležitosti docházelo i zde k únosům, popravám a zastrašování muslimů. Do Pljevlji se po odešlých muslimech stahují srbští a černohorští venkované z okolí a město tak zcela mění etnický i kulturní charakter. Dnes je Pljevlja ospalým městečkem s poněkud beznadějnou atmosférou. Na modlitbu do snad nejkrásnější islámské památky Sandžaku, již zmíněné Husejn-pašovy mešity, se sejde jen pár věřících. Tato imperiální osmanská mešita ze 16. století má centrální kupoli a nádhernou malovanou výzdobu interiéru. Na rozdíl od jí podobných staveb v Bosně a Kosovu měla to štěstí, že nebyla během posledních válek poškozena a nebyla proto ani „rekonstruována” (tzn. zbavena výzdoby) některou z puritánských saúdskoarabských nadací, kterým je typická pestrá výzdoba balkánských mešit trnem v oku.

Živé srdce Sandžaku

Odlišná situace a atmosféra je v jižní části Sandžaku, kde je koncentrace muslimského obyvatelstva hustší a kam také mnozí ze severního Sandžaku přesidlují. Města Tutin a Rožaje jsou téměř čistě muslimská. Také Novi Pazar, hlavní město někdejšího Novopazarského sandžaku, je převážně muslimské a je to na jeho balkánsko-orientálním charakteru znát. Jistá neuspořádanost, chaotická doprava, živá čaršija a trhy, množství starých i nedávno postavených mešit – Novi Pazar se dnes podobá spíše živým kosovským městům, než například městům v Bosně. Město bylo při dobývání těchto oblastí plánovitě založeno Osmany v 15. století jako Yeni Pazar (Nový Trh), důležité tržní středisko a zastávka na cestě spojující Bosnu s Istanbulem. Dnešní hlavní ulice poněkud neuhlazené novopazarské čaršije je ostatně někdejší Stambol džade, tedy Istanbulská cesta. Stojí na ní hlavní mešita ve městě, Altun alem džamija a kousek od ní také hamam, městské lázně, které bohužel stejně jako mnohé jiné dochované balkánské hamamy bez užitku chátrají. V Novém Pazaru také geograficky začíná kultura lidových čajoven s tureckým čajem, typická pro jižní Balkán. Popíjí se zde silný sladký čaj v malých skleničkách. Svému názvu dostává město i dnes, neboť se zde konají velké trhy s levným zbožím z Turecka (zaangažovaní jsou mnozí sandžačtí emigranti), které nakupují po kamionech obchodníci ze severního Balkánu, především z Bosny, Chorvatska i Slovinska. Náboženský a společenský život se v Novém Pazaru živě rozvíjí. Nově zde funguje množství mektebů, což jsou základní islámské školičky plnící svým způsobem úlohu našich školek či školních družin. Novi Pazar zůstává jako univerzitní město a sídlo muftího přirozeným kulturním i politickým centrem celého Sandžaku. 

Krásným koutem Sandžaku je poněkud odlehlá oblast v jeho černohorské části, sevřená vysokými hřebeny pohoří Visitor a Prokletije. Leží zde městečka Plav a Gusinje, obě převážně muslimská (bosňácká). Několik vesnic na svazích hor v okolí Gusinje je však albánských. Obě městečka jsou dobrým výchozím bodem pro vysokohorskou turistiku (v Prokletije ovšem omezenou zde probíhající hranicí s Albánií) a výlety k okolním krasovým jevům. Specifická je i architektura městeček, ať už balkánské dřevěné mešity se sedlovou střechou, jako např. Stara džamija v Plavu, staré turecké domy nebo kuly, kamenné opevněné věžovité domy typické pro západní Kosovo a Albánii. Plavsko se postupně stává také rekreační oblastí pro Bosňáky, kteří se odtud odstěhovali do samotné Bosny nebo na západ.

Sandžak zůstává nadále součástí soustátí Srbsko a Černá Hora a separatistické tendence poněkud pominuly. V roce 2000 vyhrála SDA místní volby v opštinách Novi Pazar, Tutin a Sjenica. Otázka budoucího statutu Sandžaku však není dosud jasná. Velké oblibě se těší návrh vojvodinského politika Nenada Čanaka. Podle jeho vize budoucího správního uspořádání by Srbsko sestávalo ze šesti federálních jednotek, přičemž Sandžak by byl jednou z nich. Návrh ale neřeší problém černohorské části Sandžaku. Otázka správního statutu Sandžaku, stejně jako celkového správního uspořádání Srbska, však nebude jasná dříve, než se vyřeší postavení Kosova. Zatímco Ugljaninova radikální rétorika z počátku 90. let slábne, získává na důležitosti reálné nabývání kulturní autonomie, o které se zasluhuje v posledních letech především sandžacký muftí Muamer ef. Zukorlić. Změna přístupu nového srbského režimu k potřebám sandžackých Bosňáků jim umožnila autonomní kulturní rozvoj, představující pro Sandžaklije slibné vyhlídky.

Města Priboj, Prijepolje, Sjenica či Novi Pazar jsou na mapě znázorňující politické rozdělení světa vyznačena na území Srbska. Pljevlja, Bijelo Polje nebo Rožaje zase na území Černé Hory. Po zřízení pohraničních kontrolních stanovišť mezi oběma zeměmi jsou od sebe nyní tato sídla oddělena i fyzicky. Zmíněná města a jejich okresy na obou stranách srbsko-černohorské hranice však dohromady tvoří Sandžak – územní celek, který někteří jeho obyvatelé považují za historickou a dnes již mrtvou záležitost, zatímco jiní by jej rádi viděli jako autonomní oblast v rámci nově uspořádané "zbytkové" Jugoslávie, která nedávno pozbyla dokonce i tohoto názvu.

Sandžak je dnes de iure skutečně jen historickým územím, které po celou dobu trvání Jugoslávie nemělo žádné samosprávné postavení a bylo rozděleno, jak je tomu dosud, mezi Srbsko a Černou Horu. Základní význam tureckého slova sandžak (v moderním tureckém pravopisu sancak) je „vlajka” či „prapor”, včetně vojenského smyslu slova. Území dobytá Osmany byla zprvu rozdělena na vojenské správní jednotky, analogicky nazývané sandžak. Tyto se postupně staly normálními osmanskými správními celky druhého řádu. Několik sandžaků tvořilo vilajet neboli pašaluk (pašalik), který spravoval osmanský paša. Správní uspořádání oblasti západního Balkánu doznalo během osmanské vlády několik změn. Po karlovickém míru, který ukončil velkou osmanskou porážku po druhém obléhání Vídně a na dlouhou dobu stanovil severní hranice Osmanské říše na Sávě a Dunaji, se toto uspořádání stabilizovalo ve formě Bosenského pašaliku, sestávajícího ze sedmi sandžaků. Jedním z nich byl i sandžak Yeni Pazar (dnes Novi Pazar), který souhrou pozdějších politických a historických okolností nabyl zvláštního významu. Dnešní název jeho území zůstal poslední připomínkou osmanských správních regionů – posledním sandžakem. Pro zdejší muslimské obyvatelstvo však Sandžak není jen prázdným či historickým pojmem. Je pro ně nejen vlastí, ale také jedním ze zdrojů jejich identity. Odtud také odvozují termín Sandžaklija, jímž se příležitostně muslimové pocházející ze Sandžaku označují. 

Hornaté území někdejšího Novopazarského sandžaku dnes zahrnuje jedenáct opštin (okresů): pět na černohorské straně (Pljevlja, Bijelo Polje, Berane/Ivangrad, Rožaje a Plav) a šest na území Srbska (Priboj, Prijepolje, Nova Varoš, Sjenica, Novi Pazar a Tutin). Ještě v prvních desetiletích 20. století tvořili naprostou většinu obyvatelstva Sandžaku muslimové, převážně hovořící jihoslovanským jazykem. I dnes zde tvoří muslimské obyvatelstvo nadpoloviční většinu. Etnická mapa však doznala od roku 1912, kdy Osmanská říše přišla o poslední balkánská území včetně Sandžaku, značných změn. Desetitisíce muslimů v několika emigračních vlnách Sandžak opouštěly ve strachu z nábožensko-etnických čistek iniciovaných novými pány. Cílem většiny muslimských emigrantů bylo Turecko, kde se připojovali k již usazeným uprchlíkům z řad balkánských muslimů, kteří v předchozích desetiletích ze stejných důvodů odcházeli z vnitřního Srbska. Dnes žijí v Turecku údajně asi 4 miliony lidí jihoslovanského původu. Převážná část z nich se asimilovala a splynula s tureckým obyvatelstvem a jen příjmení potomků těchto Balkánců napovídají, odkud do Turecka přišli. Některé bosňácké vesnice v Turecku si však uchovávají svůj jazyk a zvyky a jejich lidé se dokonce brání smíšeným sňatkům s Turky. Kompaktní komunity těchto balkánských emigrantů existují např. v okolí města Izmir. Odchod muslimů ze Sandžaku pokračoval i v dobách královské a Titovy Jugoslávie. V roce 1954 byl navíc posvěcen bilaterální dohodou mezi Jugoslávií a Tureckem o přesídlení stanoveného počtu muslimského obyvatelstva. Poslední vlna vystěhovalectví muslimů ze Sandžaku nastala v 90. letech 20. století. Příčinou byl válečný konflikt v sousední Bosně a Hercegovině (BaH) a přenášení některých jeho aspektů, jakými bylo zastrašování muslimů srbskými a černohorskými polovojenskými jednotkami, i do některých oblastí Sandžaku.

Ztracené dítě Bosny

Novopazarský sandžak byl součástí Bosenského pašaliku až do Berlínského kongresu v roce 1878. Tehdy mocnosti rozhodly, že Rakousko-Uhersko získá právo vojensky okupovat Bosnu a Hercegovinu, až na jeden z jejích sedmi sandžaků – Novopazarský. Ten nadále zůstal nedílnou součástí Osmanské říše. Jeho území bylo pro západní mocnosti strategické – Novopazarský sandžak měl zůstat klínem bránícím ve spojení tehdy mladé a dravé samostatné Černé Hory se Srbskem. Obě tyto země byly prodlouženou rukou expandujícího Ruska, které chtělo jejich spojením dosáhnout Jadranu, což si západní mocnosti nepřály. Zachování Novopazarského sandžaku bylo také v zájmu Rakouska-Uherska, které ve svých plánech mířilo dále na jih a Novi Pazar tak měl být v budoucnu dalším jeho soustem. Rakušané tudy chtěli vést strategickou železnici z Vídně přes Bosnu do Soluně. Sandžak byl tak oddělen od zbytku Bosny a zdejší muslimové od svého přirozeného centra. Tento moment je důležitý pro pochopení dnešního vztahu Bosny k Sandžaku a vztahu sandžackých muslimů k Sarajevu. V roce 1912 dobyly území Novopazarského sandžaku z jedné strany černohorské a z druhé srbské jednotky a podle výsledné linie si jej rozdělili. Tím skončila existence Sandžaku (až na krátké intermezzo v době druhé světové války) jako samosprávné jednotky.

Nová kapitola sandžacké otázky se začala psát až v předvečer rozpadu Jugoslávie. V době, kdy se začaly v Jugoslávii legálně formovat nové politické strany, bylo při založení Strany demokratické akce (SDA) pod vedením Aliji Izetbegoviće v Bosně rozhodnuto, že se vytvoří odnož této strany také v Sandžaku. Už v roce 1990 byla založena pobočka SDA v Novém Pazaru a jejím předsedou byl jmenován stomatolog Sulejman Ugljanin. Tento radikální politik hodlal v Sandžaku vytvořit paralelní systém vlády, podobný tomu, jaký vytvořili Albánci v Kosovu. Za tímto účelem byla vytvořena Muslimská národní rada Sandžaku, později přejmenovaná na Bosňáckou národní radu Sandžaku. V říjnu 1991 rada vyhlásila nelegální referendum, ve kterém se většina sandžackých muslimů vyslovila pro politickou autonomii. V době bosenské války byli politici sandžacké SDA stíháni a vězněni a činnost strany byla paralyzována. Kruhy kolem Ugljanina v té době přicházely s radikálními návrhy připojení Sandžaku k domovině, tj. Bosně na základě argumentu, že stejným způsobem připojují Srbové části Chorvatska a Bosny k Srbsku. Existovaly také úvahy o výměně území, tedy Sandžaku za např. v té době již etnicky vyčištěnou východní Bosnu.

Politicky se Sandžak k Bosně opětovně nepřipojil, pro sandžacké muslimy jsou však dnes určitým pojítkem s mateřskou zemí náboženské instituce. V době jednotné Jugoslávie existovala pro celý stát jediná oficiální islámská struktura řešící záležitosti jugoslávských muslimů. Její sídlo, rijaset, bylo v Sarajevu. S rozpadem Jugoslávie se rozdělila i tato instituce. Rijaset v Sarajevu byl nadále zodpovědný za náboženský život muslimů jen v BaH. Ve „zbytkové” Jugoslávii byli ustaveni muftí (oficiální představitelé islámu) v Bělehradě a Podgorici, zodpovědní i za muslimy v Sandžaku. Sarajevský reis-ul-ulema, nejvyšší představitel islámu v BaH, však spolu s muftími pro jednotlivé oblasti Bosny
a Hercegoviny jmenoval v roce 1993 také muftího pro Sandžak a převzal tak náboženskou autoritu nad souvěrci v Srbsku a Černé Hoře. Funkci muftího Sandžaku zastává od roku 1993 dodnes výrazná osobnost – Muamer ef. Zukorlić. Tento mladý pán s hustým černým plnovousem studoval islámské školy v Sarajevu a v Alžírsku a je dnes ústřední postavou kulturního a náboženského dění v sandžacké muslimské komunitě. Narozdíl od bělehradského či podgorického muftího je zde skutečnou autoritou. Inicioval například založení univerzity v Novém Pazaru, otevřené v roce 2002, a stal se jejím rektorem. Univerzita se stává hlavním „domem moudrosti” sandžackých muslimů. Vedle světské univerzity je v Novém Pazaru také medresa Isa beg (střední islámská škola), pojmenovaná po zakladateli města a rozdělená na mužskou a ženskou část, a Islámská pedagogická akademie.

Muslimové, Bosňáci, Sandžaklije?

Muslimové ze Sandžaku se často označují jako Sandžaklija. Je to ale spíše označení regionálního původu, než jméno národa. Otázka „národního” jména pro sandžacké muslimy je spojena s vytvářením jména pro bosenské muslimy. Geneze tohoto národa, vrcholící uznáním Muslimů s velkým M jako národní entity Titovým režimem v 70. letech 20. století, vyústila v důsledku samostatnosti Bosny a Hercegoviny a následného válečného konfliktu v hledání vhodného jména pro národ, který v zemi tvoří většinu. Za používání staronového slova Bošnjak (Bosňák) z osmanských dob se postavil počátkem 90. let 20. století bosenský muslimský intelektuál Adil Zulfikarpašić. Dnes se názvu Bosňáci používá zcela běžně a přijali jej za svůj i muslimové žijící v Sandžaku a hovořící srbochorvatským, resp. bosenským jazykem. Při sčítání obyvatelstva v Srbsku před několika lety se více než 136 tisíc lidí označilo za Bosňáky. Srbské úřady nyní již nemají s tímto označením muslimských slovanských obyvatel na svém území problém. Černohorská vláda se však v rámci separačních tendencí tomuto označení muslimů žijících na území Černé Hory poněkud brání. Raději by své slovanské muslimy viděla jako Černohorce muslimské víry, kteří by tvořili součást černohorského národního korpusu. V březnu 2003 se v Podgorici uskutečnil kulatý stůl, na němž černohorští muslimští intelektuálové diskutovali téma svého jména. Na závěr diskusí přijali deklaraci, jež praví, že se muslimové všech republik bývalé Jugoslávie rozhodli na navrácení svého původního jména – Bosňáci. Deklarace dále vyjadřuje naději, že černohorské úřady vezmou tuto skutečnost na vědomí. Touto genezí bosňáckého národa se tak sandžačtí muslimové stali jeho významnou součástí, žijící v kompaktním společenství mimo hranice samotné Bosny a Hercegoviny.

Jen o málo více než polovinu z asi půl milionu obyvatel Sandžaku dnes tvoří muslimové. Značné rozdíly v etnickém složení jsou mezi jednotlivými opštinami a městy. Města na severu Sandžaku, jako jsou Priboj, Prijepolje či Pljevlja, byla zasažena odchodem muslimského obyvatelstva nejvíce. Orhan Mahmutović, imám pljevljanské Husejn-pašovy mešity, smutně podotýká, že v Pljevlji dnes žije jen asi 12 % muslimů, zatímco ještě v polovině 20. století to bylo svým charakterem balkánské muslimské město. Nepřímým tlakem na vysídlení muslimů přitom bylo např. prosazování nového urbanistického schématu města za socialistické Jugoslávie. V rámci této modernizační přestavby byla zbořena stará pljevljanská čaršija, tedy obchodnické a řemeslnické centrum, jaké se dodnes na Balkáně dochovalo např. v Sarajevu, Novém Pazaru či kosovské Đakovici. Za své přitom vzaly i typické objekty muslimského města, jako byly hamamy (veřejné lázně), medresy, mekteby (koránské školy) a mešity. Většina městského muslimského obyvatelstva přitom byla životně ekonomicky spjata právě s čaršijí. Severní opštiny Sandžaku Pljevlja a Priboj byly také nástupními místy pro etnické čištění východní Bosny v roce 1992 a při té příležitosti docházelo i zde k únosům, popravám a zastrašování muslimů. Do Pljevlji se po odešlých muslimech stahují srbští a černohorští venkované z okolí a město tak zcela mění etnický i kulturní charakter. Dnes je Pljevlja ospalým městečkem s poněkud beznadějnou atmosférou. Na modlitbu do snad nejkrásnější islámské památky Sandžaku, již zmíněné Husejn-pašovy mešity, se sejde jen pár věřících. Tato imperiální osmanská mešita ze 16. století má centrální kupoli a nádhernou malovanou výzdobu interiéru. Na rozdíl od jí podobných staveb v Bosně a Kosovu měla to štěstí, že nebyla během posledních válek poškozena a nebyla proto ani „rekonstruována” (tzn. zbavena výzdoby) některou z puritánských saúdskoarabských nadací, kterým je typická pestrá výzdoba balkánských mešit trnem v oku.

Živé srdce Sandžaku

Odlišná situace a atmosféra je v jižní části Sandžaku, kde je koncentrace muslimského obyvatelstva hustší a kam také mnozí ze severního Sandžaku přesidlují. Města Tutin a Rožaje jsou téměř čistě muslimská. Také Novi Pazar, hlavní město někdejšího Novopazarského sandžaku, je převážně muslimské a je to na jeho balkánsko-orientálním charakteru znát. Jistá neuspořádanost, chaotická doprava, živá čaršija a trhy, množství starých i nedávno postavených mešit – Novi Pazar se dnes podobá spíše živým kosovským městům, než například městům v Bosně. Město bylo při dobývání těchto oblastí plánovitě založeno Osmany v 15. století jako Yeni Pazar (Nový Trh), důležité tržní středisko a zastávka na cestě spojující Bosnu s Istanbulem. Dnešní hlavní ulice poněkud neuhlazené novopazarské čaršije je ostatně někdejší Stambol džade, tedy Istanbulská cesta. Stojí na ní hlavní mešita ve městě, Altun alem džamija a kousek od ní také hamam, městské lázně, které bohužel stejně jako mnohé jiné dochované balkánské hamamy bez užitku chátrají. V Novém Pazaru také geograficky začíná kultura lidových čajoven s tureckým čajem, typická pro jižní Balkán. Popíjí se zde silný sladký čaj v malých skleničkách. Svému názvu dostává město i dnes, neboť se zde konají velké trhy s levným zbožím z Turecka (zaangažovaní jsou mnozí sandžačtí emigranti), které nakupují po kamionech obchodníci ze severního Balkánu, především z Bosny, Chorvatska i Slovinska. Náboženský a společenský život se v Novém Pazaru živě rozvíjí. Nově zde funguje množství mektebů, což jsou základní islámské školičky plnící svým způsobem úlohu našich školek či školních družin. Novi Pazar zůstává jako univerzitní město a sídlo muftího přirozeným kulturním i politickým centrem celého Sandžaku. 

Krásným koutem Sandžaku je poněkud odlehlá oblast v jeho černohorské části, sevřená vysokými hřebeny pohoří Visitor a Prokletije. Leží zde městečka Plav a Gusinje, obě převážně muslimská (bosňácká). Několik vesnic na svazích hor v okolí Gusinje je však albánských. Obě městečka jsou dobrým výchozím bodem pro vysokohorskou turistiku (v Prokletije ovšem omezenou zde probíhající hranicí s Albánií) a výlety k okolním krasovým jevům. Specifická je i architektura městeček, ať už balkánské dřevěné mešity se sedlovou střechou, jako např. Stara džamija v Plavu, staré turecké domy nebo kuly, kamenné opevněné věžovité domy typické pro západní Kosovo a Albánii. Plavsko se postupně stává také rekreační oblastí pro Bosňáky, kteří se odtud odstěhovali do samotné Bosny nebo na západ.

Sandžak zůstává nadále součástí soustátí Srbsko a Černá Hora a separatistické tendence poněkud pominuly. V roce 2000 vyhrála SDA místní volby v opštinách Novi Pazar, Tutin a Sjenica. Otázka budoucího statutu Sandžaku však není dosud jasná. Velké oblibě se těší návrh vojvodinského politika Nenada Čanaka. Podle jeho vize budoucího správního uspořádání by Srbsko sestávalo ze šesti federálních jednotek, přičemž Sandžak by byl jednou z nich. Návrh ale neřeší problém černohorské části Sandžaku. Otázka správního statutu Sandžaku, stejně jako celkového správního uspořádání Srbska, však nebude jasná dříve, než se vyřeší postavení Kosova. Zatímco Ugljaninova radikální rétorika z počátku 90. let slábne, získává na důležitosti reálné nabývání kulturní autonomie, o které se zasluhuje v posledních letech především sandžacký muftí Muamer ef. Zukorlić. Změna přístupu nového srbského režimu k potřebám sandžackých Bosňáků jim umožnila autonomní kulturní rozvoj, představující pro Sandžaklije slibné vyhlídky.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod