Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Právo být svůj
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg


Právo být svůj


Několik postřehů na téma Národnostní menšiny a multikulturnost

Vladislav Veselý


„Národ je veliký počet lidí, pocházejících z téhož kmene, kteří bydlí na témž místě na zemi (jakoby ve společném domě, jejž nazývají vlastí), mluví týmž ja­zykem, a jsou tak spojeni týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o obecné dobré.“ Tuto zcela moderní definici národa po­dal v 60. letech 17. století Jan Amos Komenský, tedy více než jedno století před tím, než v Evropě vykvetlo „jaro národů“, doba národních obrození, epocha vzniku moderních národů. Jejím vr­cho­lem je 19. století, ukončené ovšem až první světovou válkou.


Vznik národa, a to platí obecně, prochází třemi histo­rickými fázemi. V první je dosud pouhá etnická skupina předmětem zájmu učenců, kteří se zaobírají studiem jazyka a kultury. V druhé fázi přecházejí vlastenečtí vzdělanci k národní agitaci, přesvědčují příslušníky svého etnika o tom, že toto etnikum má stejnou hodnotu a stejná práva jako národy již existující. Třetí fáze je charakterizována masovým ztotožněním se s národními ideály, emancipací hospodářskou a nakonec i do­sažením co nejširší autonomie či samostatnosti v po­době vlastního státu.

Menšiny v nových národních státech

Právě s koncem první světové války, pod velkým vlivem prvních dekretů vítězných ruských bolševiků a Wil­so­nových článků, vznikla na evropském kontinentu řada nových „národních“ států, ve kterých však žily velké národnostní menšiny. Masarykova republika, kde (podle velmi nespolehlivých statistik) podíl menšin tvořil 33 %, ošetřila práva Němců, Maďarů, Poláků i ostatních jak ústavou z roku 1920, tak přistoupením na celou řadu mezinárodněprávních závazků na ochranu minorit pod patronací Společnosti národů.

Jako demokratický stát zaručovala ČSR rovnost všech občanů bez ohledu na národnost či jazyk. V praxi se to projevilo například tím, že německá menšina jako jediná v Evropě měla zastou­pení ve vládě (1926-38, ale nabídka ministerských křesel byla odmítnuta hned na počátku republiky) a měla uce­lený školský systém završený vysokými školami. Němci mohli v okresech s více než dvacetiprocentní převahou komunikovat s úřady ve své mateřštině – a to se týkalo 90 % všech obyvatel německé národnosti. Ani problémy, které vycházely především z poměrně velké centralizace moci, nemohly zastínit mimořádně liberální a tolerantní politiku nového československého státu. Tu Němci a Ma­ďaři zpochybňovali především z důvodu ztráty svého ně­kolikasetletého vládnoucího postavení.

Při analýzách národnostních poměrů první republiky se většinou přehlíží srovnání s tehdy panujícími poměry v Evropě. A ty byly skutečně někde až zarážející. Na­­pří­klad ani demokratická Francie právně nebrala na vě­domí existenci více než milionových menšin Bretonců a německy hovořících Alsasanů, protože od Velké fran­couzské revoluce uznávala pouze práva individuální, ni­koli kolektivní. Ve školství se jiný jazyk než francouzština nesměl používat. Ostatně tzv. přímé metody, kdy děti byly ve škole hned od první třídy vyučovány jediným po­voleným státním jazykem a neslyšely tu ani slovo v ma­teřštině, užívali i v Nizozemsku, Španělsku, Maďarsku, Řecku i jinde. Velká Británie i USA národnostní menšiny jako subjekty práva také neznaly. Tvrdý útlak zažívali Slovinci v Itálii, přestože v Jugoslávii byla respektována dvoustranná smlouva s Itálií na ochranu její minority.

V Turecku a Řecku došlo dokonce počátkem dvacátých let k hromadnému vyhánění menšin spojenému s ob­rov­skými masakry. Naopak nejpříznivější postoj vůči mino­ritám vládl kromě ČSR i ve Finsku, Estonsku, Litvě, Lo­tyšsku, ale i v Rakousku. Z velmocí meziválečného období mělo největší zájem o menšinovou politiku Německo. Je to pochopitelné, ne­boť Němců žilo za hranicemi obrovské množství. Za­tímco navenek Německo vystupovalo v roli ochránce (nejenom německých) menšin, doma nikdy do praxe neuvedlo menšinový článek č. 113 své Výmarské ústavy. Nejpostiženějšími menšinami byli Poláci (1,7 milionu) a Lužičtí Srbové (130 tisíc), jimž byla znemožňována výuka v rodném jazyce do té míry, že například jen jedna třetina Lužických Srbů dovedla v rodném jazyce psát. Po nástupu nacistů k moci se pak menšiny staly zcela bezprávnými, zakázáno bylo dokonce i soukromé používání menšinových jazyků.

I když všechny státy, na jejichž území menšiny žily, byly vázány mezinárodněprávními závazky, v praxi také velmi záleželo na sociální a kulturní úrovni dané menšinové komunity. Zde jednoznačně nejschopnějšími v prosazo­vání svých práv byly menšiny německé.

Druhá světová válka hluboce otřásla všemi dosavadními jistotami, na mnoho menšin se pohlíželo jako na příčinu, ať už skutečnou či domnělou, válečného utrpení. Nepo­piratelným faktem je, že právě menšinová problematika se stala jednou z nejhlasitěji proklamovaných záminek k násilným agresím a anexím. Následné poválečné ná­silné, ale i více či méně dobrovolné, masové transfery obyvatelstva na etnickém principu, byly už jen logickým vyústěním předchozího vývoje.

Menšinová politika všech evropských států je dnes pod dohledem mezinárodního společenství a práva jsou ve­s­měs legislativně zaručena. To neznamená, že situace je ideální. Rozdílnost poměrů i jen uvnitř Evropské unie je podstatná. Na jedné straně Španělsko, kde si Baskové a Katalánci dobyli takovou míru autonomie, že i nejvyšší politici hovoří s obavami o ohrožení integrity samotného španělského státu. Nutno podotknout, že při obhajobě svých menšinových práv tyto národy neváhaly používat i násilných prostředků.

Na straně druhé Lužičtí Srbové v Německu, jejichž práva jsou plně zaručena v saské i braniborské ústavě, musí tvrdě bojovat o základní po­třeby ke svému národnímu životu. Saský stát například svým striktním dodržováním zákona a předpisů ohrožuje existenci jediných šesti lužickosrbských škol, protože vyžaduje k jejich registraci určitý počet žáků, který je v srbských vesnicích dnes, kdy i zde poklesla porodnost, těžko dosažitelný. Výjimky se nepovolují. Státní finanční podpora menšiny, už tak nízká, se plánovitě rok co rok snižuje. Ze stejných důvodů je ohrožena exis­tence Německo-srbského lidového divadla v Budyšíně a dalších národních institucí. Mozaiku problémů, které Srby sužují, může doplnit nařízení představené kláštera Mariina hvězda, která svým řádovým sestrám zakázala mluvit lužickosrbsky tam, kde je přítomen Nesrb. Při­počteme-li fakt, že oficiální nezaměstnanost v Horní Lu­žici dosahuje více než 18 procent a lidé se musí za prací stěhovat do jiných oblastí Německa, pak je samo bytí malého národa pro budoucnost zpochybněno.

V současnosti se v Evropě stalo módním zvykem za­hr­novat otázky národnostních menšin pod pojem multi­kulturnost, i když se tu, často bez hlubších znalostí a souvislostí, směšují problémy minorit autochtonních a přistěhovaleckých.

Sovětská multikulturní zkušenost

Nedávno publikoval Jiří Přibáň, který se tímto feno­mé­nem zabývá, názor, že „multikulturnost je pří­mým dů­sled­kem otevřenosti západních liberálních demo­kra­cií…“ Jsem starší než on, proto jsem mohl získat zku­še­nost poněkud jinou. V 70. letech, tedy v době „stagnace“, „neostalinismu“, či jak jinak je na­zývána tehdejší podoba socialistického systému, jsem dlouho­době pobýval v Sovětském svazu a poznal ze­vnitř (!) život tamní spo­lečnosti. To, co mě hned zpo­čátku ohro­milo a po celou dobu fascinovalo, byla právě její pestrost způsobená tím, čemu dnes někteří říkají multikulturnost. Pro Če­cho­slováka vychovaného v před­stavě monolitního so­vět­ského lidu to bylo něco zcela překvapivého.

Jako příklad bych uvedl milionové město Volgograd, na které se tehdy pohlíželo jako na chudého příbuzného mezi ostatními ruskými městy, tedy místo nikterak zvlášť přitažlivé. V oficiální statistice se uvá­dělo, že zde žijí sovětští občané 25 národností, ale my­slím si, že úřední údaj byl dokonce podhodnocen. Odhlédneme-li od pestrých národních komunit vyso­ko­­­školských stu­dentů, trvale zde sídlily více či méně početné skupiny kavkazských a zakavkazských národů (Ázerbájdžánci, Arméni, Gruzínci, Avaři, Čečenci, In­gušové, Kurdové...), kolonie mongolských Kalmyků, na předměstích žili Ta­taři, tábořili kočovní Cikáni. Drtivá většina příslušníků těchto národů se uvědoměle vy­hra­ňovala vůči ruské většině především v oblasti kulturní a náboženské. Muslimové se běžně scházeli k vlastním obřadům, své mrtvé pohřbívali na zvláštních hřbitovech. Přehlédnout se nedalo, že v čele mnoha významných městských, státních i kulturních institucí stáli Nerusové – pře­de­vším Arméni a Židé.

Pro našince bylo také zajímavé (a téměř nepochopitelné) pozorovat, jak čilé kontakty se zahraničím udržovali Arméni, kteří přes svoji zej­ména americkou diasporu dostávali například novinky světové literatury, o kterých jsme si my mohli nechat jen zdát. Intelektuální vrstvy Ázerbájdžánců pilně stu­dovaly turečtinu, aby mohly sledovat televizi a „udr­žo­vat kontakty se svými bratry“. Tureckých knih jsem viděl opravdu hodně. Sovětská hranice, ač se to zdá neuvě­řitelné, byla děravá jak řešeto. Setkal jsem se i s hrstkou povolžských Němců, kteří navzdory dějinným vichřicím v sobě stále nesli tradici proslulé evangelické misie z 18. a 19. století.

Touha po kulturní svébytnosti těchto menšin byla obdivuhodná a Čech se zde mohl tak trochu přenést do doby probouzení vlastního národa. Občas na povrch vyplavaly i známky národnostní a náboženské nevraživosti, a co je zajímavé – ze strany menšin. Především ty kavkazské se netajily svým přezíravým postojem k Rusům, když vy­zvedaly své starobylé kultury a tradice. Přesto vzá­jemné obohacování mělo jednoznačný prim a možná právě i díky – či navzdory – totalitnímu politic­kému systému.

V současnosti jsme svědky radikálních názorů zejména ze strany politiků, novinářů i některých vědců, pro které jsou v době globalizace pojmy národ, vlastenectví, ná­rodní zájmy přežité kategorie a historické haraburdí, jež nemá oprávnění pro svou existenci. Na druhé straně je nespornou realitou, že existence národů a vědomí ná­rodní identity pokračuje s překvapující houževnatostí a vůbec nejeví příznaky nějakého odumírání. Vědomí ná­roda, národní příslušnosti žije a má reálnou hodnotu v duchovním životě lidí a představuje nezpochybnitelnou sociální a politickou sílu schopnou působit aktivně a pozitivně na soudobé společenské procesy. Národní kultury jsou nenahraditelným dědictvím lidstva.

Národy, národní identita či vlastenectví nejsou něčím negativním, negativně působí jevy, které dovedně tě­mito hodnotami manipulují a zneužívají především jejich emocionální složky: šovinismus, xenofobie, nekritický etnocentrismus, kulturní imperialismus.

Ale to už je o po­zoruhodné schopnosti jedinců rodu Homo převrátit na­ruby i ty nejpozitivnější hodnoty





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod