Warning: Creating default object from empty value in /DISK2/WWW/navychod.cz/www/visual-php-core/professional_1_7_9_732/opt/table.class.php(2) : eval()'d code(1) : eval()'d code(1) : eval()'d code on line 1 Navýchod.cz - Navýchod - Píšu o Češích z důvodů psychoterapeutických
/bannery/3-2017.jpg./bannery/3-2017.jpg
/images/banner/banner_horni_2-new.jpg./images/banner/banner_horni_2-new.jpg
Právě si prohlížíte číslo 2/2006


Píšu o Češích z důvodů psychoterapeutických


Rozhovor s polským reportérem Mariuszem Szczygiełem

Justyna Wodzisławska



Mariusz Szczygieł začínal psát o svobodném Polsku a jeho potížích, poté šest let zasvětil své talkshow, a posledních šest let ho fas­cinuje Česko. Miluje anekdoty a detail, po­pi­suje his­­­torii nepravděpodobně, a přitom prav­di­vě. Ne­vyhýbá se kontroverzním tématům (texty o onanii, o Amwayi, o největším a nej­ký­čo­vi­­­tějším polském chrámu v Lichni). Vydal knihu Niedziela, która zdarzyła się w środę (Neděle, která se stala ve středu, 1996), je zastoupený ve třech polských a třech za­hra­ničních an­tologiích a je spoluautorem knížky nejza­jímavějších rozhovorů ze svého pořadu. Jeho nej­pře­klá­da­­nějším dílem je Reality – re­portáž o ženě, jež si přes padesát let zapisovala veš­­keré své činnosti, zásilky, televizní pořady, komu podala ruku a koho viděla z okna (a jen tohle). Připravuje výbor z čes­kých reportáží, který letos vyjde v nakladatelství Czarne. Ně­kolik jeho textů bylo pře­loženo do češtiny.



Co je to reportáž?

Reportáž je historie, která se opravdu stala, zpracovaná jako novela nebo vyprávění. V re­portáži je všechno pravda, samotný příběh však musí čtenáře udržovat v napětí, překvapovat. Mám na mysli samozřejmě reportáž literární. Taková reportáž je opakem zprávy, protože ve zprávě je všechno od za­čátku jasné: žena zabila muže, nebo muž zabil ženu. V reportáži se k té informaci dostáváme buď až na konci, anebo od ní začínáme. Když v tisku čtu, že Němci koupili nějakou polskou fabriku a těm dělníkům, kteří odejdou dobrovolně, dají odstupné ve výši dvaceti měsíčních platů, tak mě jako reportéra z té zprávy zajímají ti dělníci ve dvou směrech: co udělají s takovou sumou a co udě­lají, až jim peníze dojdou, a jestli se cítí zneužiti. Napsal jsem kdysi takový text, který se jmenoval Neděle, která se stala ve středu, což je metafora toho, co se stalo Polákům: neočekávaně přišla svoboda, ve všední den, a každý si s ní musel poradit. Taková je reportáž po polsku. Často je metaforou, a ne jen tiskovou zprávou.

Po polsku? To znamená, že je ve světě něčím výjimečným? Že nikde jinde nemají takovou reportáž jako v Polsku?

Tiskovou reportáž chápanou i psanou jako vyprávění jinde nemají, protože na Západě se výrazně odděluje žurnalistika od literatury. Naše reportáže navíc mívají tak 20-25 normostran a to taky jinde nemají. Nejdelší české jsou podle mě v Respektu, ty mají maximálně 12 stran, a v Reflexu, kde mají tak 5-9 stran. Nedávno vy­šlo v Evropě několik antologií polské reportáže a Švé­dové, Němci, Rakušané nebo Francouzi psali: Proč my nemáme to, co Poláci? V Čechách můžeme za reportáže takového typu považovat některé texty Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny. V USA existuje takový typ re­portáže, ale není to novinová reportáž. Práce takových tvůrců jako Truman Capote a Norman Mailer, to je lite­ratura faktu.

Jak píšeš své reportáže?

Snažím se každou psát jako detektivku, aby udržovala čtenáře v napětí. Aby nebylo vše jasné od začátku (jako v novinové zprávě), aby tam byl moment překvapení a suspens. Když se mě ptají mladí reportéři, odpovídám vždycky: představ si, že děláš film, napiš tu reportáž jako film. Reportáž musí být psaná jako film a jako ka­mera ukazovat svět očima reportéra, protože já nevěřím v objektivní reportáž. Všechno je vždy přefiltrované přes něčí dojmy a někdo jiný ty samé věci může vidět úplně jinak. Když reportáž vzniká, vždycky chci, aby byla o tom, o čem je a ještě o něčem dalším. Měla by mít ještě do­plňující hodnotu a být historicky univerzální. A většina reportáží v novinách je jen o tom, o čem je.

Jak dlouho se píšou takové texty?

Je těžké stručně odpovědět na takovou otázku. Po­kud píšu historické reportáže, a takové píšu o Čes­ko­slo­ven­sku, musím toho ke každému textu hodně přečíst. Kvůli jedné straně svého textu čtu – jak radí největší polský reportér Ryszard Kapuściński – 100 stran cizích. Na po­slední „českou” reportáž, která vyžadovala sezení v kni­hovnách, hledání v archivech, pátrání po lidech, kteří znali hlavního hrdinu, zemřelého před 25 lety, rozhovory s jeho rodinou a známými, jsem sbíral materiál více než měsíc. Pak jsem psal bez přestávky tři týdny. Ale o tom, jak ten text napsat, jsem přemýšlel čtyři měsíce. Hodně jsem o svém hrdinovi mluvil se známými a s kolegy re­portéry.

Právě – mluvil jsi. V předmluvě k tvé knize jsem si pře­četla názor jiné reportérky: Mariusz snadno proniká k lidem, získává si jejich důvěru a oni se mu svěřují. Kontakt s lidmi je pro něj přirozeností. Jak se ti daří přimět lidi k takovým rozhovorům?

Myslím, že člověk musí být otevřený a nemít pocit nad­řazenosti, pak může očekávat totéž od ostatních. Poláci často opakují, že s nimi Češi špatně zacházejí. Praco­val jsem v Čechách mnohokrát a nikdy jsem neměl ne­pří­jemnosti. Nikdo mi nikdy neodmítl rozhovor. Například novi­nářka v důchodu, která se v 50. letech v česko­slo­venském rozhlase věnovala propagandistické manipulaci, mi sdělila, že mi nic o své minulosti neřekne, „ale zvu vás k sobě”, řekla, „alespoň si dáte kompot”.

Zmínil jsi text Neděle, která se stala ve středu. Tato re­portáž dala název i tvé první knížce, která vyšla před deseti lety. Všechny tam obsažené reportáže, dříve pub­likované v Gazetě Wyborczé, pojednávají o Polsku po nabytí svobody. Teď již několik let píšeš výhradně o Česku. Proč tato volba?

Před pěti lety jsem se seznámil s Helenou Vondráčkovou, která mi vyprávěla o své kolegyni Martě Kubišové. Vy­právěla mi věci, o kterých jsem nikdy před tím neslyšel. Ptal jsem se polských známých, nikdo nic nevěděl, roku 2001 jsem pro­věřoval archiv státního rozhlasu – nikdy ve své historii polský rozhlas nehrál žád­nou její písničku. Měl jsem za to, že je to téma pro Poláky, a proto jsem se rozhodl naučit se česky. Pak jsem začal popisovat nejen příběhy, které jsou v Čechách známé, a v Polsku neznámé, ale také ty, o kterých i v Čechách slyšel má­lo­kdo. Takový je také můj poslední text: o spiso­vateli, který měl dvě totožnosti, před válkou byl někým jiným, než po válce, a literární slovníky jej považovaly za dva různé autory. V obou „vtěleních” se navíc podepi­soval jiným stylem písma.

V Polsku jen málokdo ví, že Baťa je firma původem česká. Provedl jsem anketu mezi studenty a nejčastější od­po­vědi byly: kanadská, francouzská, rakouská... V Če­­sku vyšlo o Baťově rodině mnoho publikací, ovšem všechno to byly typické životopisy. Nikdo však nenapsal o Baťovi jako o člověku, který předběhl literaturu a mnoho let před Orwellem se stal „Velkým bratrem” v malém městě Zlín. Rozhodl jsem se napsat jeho „ironický životopis” – tak jsem to nazval. To je v anglosaské žurnalistice nepřípustné, zatímco v polské reportáži nikoliv. Znám podobný text. Je o Howardu W. Campbellovi, který psal projevy Hitlerovi. Mluvím o románu Kurta Vonneguta Matka noc. Ale to je zcela vymyšlené, a já jsem si Baťův život nevymyslel.

Je tvoje láska k Česku láskou za hrob, nebo se vrátíš k polským tématům?

Ještě nevím. Píšu o Česku, hlavně o českých dějinách, z vlastních terapeutických důvodů. Neumím snadno vy­nášet morální soudy, nerad pronásleduji hříchy jiných, nerad bojuji a neprolil bych krev za vlast. Radši bych se snažil přijít na svůj způsob, jak vyzrát na nepřítele. V Polsku je to nejspíš považováno za sbírku všech ne­­ctností. Že bych byl Čechem? Proto se mi dobře píše o nejednoznačnosti. Proto mám rád film Musíme si pomáhat od Honzy Hřebejka. Jeho hrdiny nelze jed­­noznačně hodnotit, a taková hodnocení v Polsku zbož­ňujeme.

Jestli nemůže hodnotit ani škatulkovat, jaká je potom úloha reportéra?

Pochopit. Jak Kapuściński, tak můj druhý guru, Hanna Krallová vždy opakují, že reportér má chápat. Neomlouvat, nehodnotit a nekopat. Pochopit, proč se skin stal skinem, ale ne mu udělovat rozhřešení.

Jak ses vlastně dostal k reportáži? Od kdy jsi věděl, že chceš být reportérem? Jiné děti chtěly být hasiči nebo policisty, a ty reportérem?

Byl jsem jedináček a máma mě nechtěla pouštět na dvorek. Seděl jsem doma a pozoroval život oknem, byl jsem nesmělý. A protože jsem pěkně psal, tak se role pozorovatele a popisovatele slily v jedno. Tehdy jsem vycítil jakési rozdělení světa: jedni žijí a jiní o životě píší.

A krásná literatura tě nikdy nelákala?

Nikdy. Neumím si vymýšlet příběhy. Ale rád píšu. Je mi příjemné, když někdo věnuje čas mému textu.





e-mail: zc.dohcyvan@eckader copyright 2011 Navýchod